DiskretniBarman komentáře u knih
Dávám zdvořilostní 3 hvězdičky, ale po marném čekání, kdy mě kniha trochu vtáhne nebo aspoň zaujme, jsem ji ve čtvrtině znuděně odložil navždy. V záplavě historických a náboženských kulis a polských jmen a místních názvů sice občas problesklo to, co jsem si od knihy sliboval (magický realismus), ale hledat ta zrnka pro mě bylo příliš namáhavé.
Martin Ryšavý konečně napsal knihu, která tím nejlepším způsobem navazuje na Cesty na Sibiř a čte se jedním dechem (oproti Vrači a Zlatému vidění, u nichž jsem se musel do čtení nutit). Hlavně o tundře a často bizarních lidech v ní, včetně letmého návratu k Anželice z Cest na Sibiř nebo režisérovi Utkinovi z Vrače. A se smutně prorockou předzvěstí války na Ukrajině, která byla díky ruské propagandě dávno jasná i lidem na tak vzdálené Sibiři.
Ach jo, tohle mi teda po Teorii podivnosti vůbec nesedlo. Znuděně odkládám po čtvrtině knihy a pochybuji, že se k ní ještě někdy vrátím. Chtělo by to méně encyklopedických faktů a více zajímavého děje a nápadů, hlavně v současné vídeňské lince. Autentická vypravěčka hlavní části z minulosti mi byla nesympatická a vypravěčka fiktivní části ze současnosti lhostejná - špatná kombinace pro udržení čtenářského zájmu.
U prvního autorova románu (Projekt Gilgameš) jsem si posteskl, že je škoda, že není rozsáhlejší, protože by si to ten námět zasloužil. Tato kniha je už rozsáhlejší, ale v orientální roztříštěnosti příběhů v příbězích a nepřehlednosti některých postav jsem se bohužel jako čtenář dost ztrácel. Musím nicméně ocenit, s jakou důkladností a věrohodností autor orientální příběhy dokáže zprostředkovat, jak obsahem, tak formou.
Pro mě další z knih, které nenaplnily vysoká očekávání vyvolaná všeobecně nadšeným přijetím a vysokými hodnoceními. Má to celkem zajímavou výchozí situaci, která v člověku podněcuje fantazii, co za tím asi je, jaké metafyzično se v tom skrývá, ale po velmi pomalém rozjezdu se to asi v polovině prozradí, a pak už se to ubírá směrem, který mě tolik nebavil a byl trochu "šestákový". Dávám 75 %.
Po zklamání z jalové Slavnosti bezvýznamnosti ("Na tohle jsme tak dlouho čekali, až to autor dovolí přeložit?") si u mě Kundera napravil reputaci - tohle už se aspoň podobá jeho klasickým českým románům (škoda, že to nerozepsal do většího rozsahu).
Tak jsem zase jednou naletěl na lákavá slova o "světové literární elitě" a "korejském postmoderním fenoménu", jako bych už si několikrát v minulosti neověřil, že očekávání nastolená podobnými superlativy na obálce knihy bývají jejím obsahem jen málokdy skutečně naplněna. Zvládl jsem přečíst jen dvě povídky (a dvě rozečtené přeskočit) a vůbec to nadšení z autora nechápu a nesdílím. Pokud ale máte rádi humor na úrovni "všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo" a fantasmagorické výplody beze smyslu považujete za postmodernu, mohla by se vám kniha na rozdíl ode mě líbit.
Dávám čtyři hvězdičky, ale jsou to takové čtyři hvězdičky ze setrvačnosti (spíš bych dal tři a půl, kdyby to šlo), protože po přečtení všech česky vydaných románů už je to pro mě takové rutinní murakamiovské čtení, u kterého mě už nic nepřekvapí a některé jeho autorské manýry mě začínají trochu nudit až štvát (prvotní okouzlení z dob Kafky na pobřeží nebo Hard-boiled Wonderland už dávno vyprchalo). Ale příští román si stejně zase přečtu.
Tohle je mimořádná kniha, kterou docení hlavně lidi, kteří studovali lingvistiku a/nebo filozofii - postmoderní sémanticko-lingvistická detektivka, která začíná zavražděním Rolanda Barthese, jemuž přitom byl odcizen dokument s tajemnou "sedmou funkcí jazyka". Tu Barthes objevil ke stávajícím šesti funkcím popsaným Jacobsonem a tato funkce má mluvčímu zajišťovat zvláštní moc. Román se hemží postavami jako Foucault, Derrida, Deleuze, Umberto Eco, Julia Kristeva a dalšími slavnými jmény lingvistů a filozofů více či méně zapletených do případu. Po dokumentu pátrá policista Bayard, cestu mezi Paříží, Benátkami či USA mu kříží bulharská tajná služba, plány nejvyšších francouzských politiků, záhadná dvojice Japonců nebo tajné společenství intelektuálů, které pořádá souboje v rétorice (přičemž ten, kdo rétorický souboj prohraje, může přijít o prst). Krimi linka románu je spíš průměrná, ale zato se toho spoustu dozvíte (nebo si ze školy zopakujete) o sémiologii a fungování jazyka a taky o francouzské politice a atmosféře ve společnosti 80. let.
Klobouk dolů před překladem Michaly Markové, musela to být hodně náročná práce.
Ze tří knih, které jsem od Stančíka četl (kromě této ještě Andělí vejce a Mlýn na mumie), je pro mě tato nejslabší (ale v kontextu české literatury stále nadprůměrně originální stylem i obsahem). Bizarnost, která předchozí knihy zajímavě okořeňovala, už zde často překračuje hranice čiré magořiny. Oproti předchozím knihám mi také chybí větší hloubka postav, především té hlavní, abych s nimi jako čtenář mohl navázat nějaký vztah. Zde všichni působí spíše jen jako karikatury. Dal bych tři a půl hvězdičky, kdyby to šlo.
První povídky z dětství jsou asi nejlepší, následující partyzánské taky ještě ujdou, ale v druhé půli už převažují povídky spíše banální a bez zajímavých point, které celkový dojem ze sbírky srážejí. Pokud máte rádi spíše Calvinovu fantaskní a postmoderní tvorbu, možná budete zklamáni ještě více.
Ke knize jsem se dostal jen díky tomu, že byla v nabídce e-knih zdarma - na základě zdejšího vysokého hodnocení jsem se jí rozhodl dát šanci i navzdory tomu, že jsem autora do té doby vůbec neznal (a mělo mě to varovat). A protože se zdejším neadekvátně vysokým hodnocením a podezřele nadšenými komentáři cítím podveden, budu zlý:
Jediným kladem knihy pro mě byl nevelký rozsah, díky němuž se dala se sebezapřením přece jen dočíst. Jinak je to x-tá generická varianta na dystopické romány (anglická jména postav tuto generičnost jen podtrhují), která nepřináší nic nového ani zajímavého. Naopak nabízí jen fádní děj s banálními dialogy a místy krkolomnými jazykovými konstrukcemi (zejména nepřirozený slovosled, který se občas - ovšem ne důsledně - objevuje v lichých kapitolách, působí, jako by šlo o velmi špatný překlad). Nejen samotný děj je šablonovitý a klouže jen po povrchu, ale i postavám chybí jakákoli hloubka a byly mi zcela lhostejné a vzájemně zaměnitelné.
Představuji si, že takto nějak by mohly v budoucnu vypadat knihy, až umělá inteligence dosáhne takové úrovně, že dokáže generovat nenáročnou spotřební beletrii.
První část ve vesmíru (plus retrospektivy z dětství) mě bavila výrazně více než druhá část (kterou nechci prozrazovat), kde tomu dost spadl řetěz. Četl jsem v angličtině, takže bylo zajímavé, jak autor sem tam použil české slovo nebo frázi (to se asi v překladu nedalo zachovat) i jak představuje české dějiny a společnost americkým čtenářům.
Ze všech autorových knih je pro mě tato nejslabší jak textově, tak výtvarně. Možná by lépe obstála jako součást nějaké rozsáhlejší knihy než jako samostatná kniha.
Můj první Stančík a rovnou zásah na komoru. Dlouho jsem kolem něj nerozhodně přešlapoval, protože anotace knih mě spíš odrazovaly, jestli to není až moc velká fantasmagorie (a to přitom mám rád Jiřího Kratochvila). Tahle kniha mě ale úplně strhla svým ohňostrojem fantazie a nápadů, jazykovou a stylovou ekvilibristikou i košatým dějem a navnadila na ostatní autorovy knihy.
Psát o tom, jak je všechno na hovno, můžete elegantně a zábavně jako Krchovský, nebo prvoplánově a nudně jako v téhle sbírce.
Mám k této skvělé knize jednu velkou výtku - měla potenciál na mnohem rozsáhlejší román. Takto působí trochu jako koncept témat a situací, o kterých bych si rád přečetl v obšírnější verzi.
Po skvělých Cestách na Sibiř a pro mě nezáživném Vrači, se kterým jsem se musel hodně prát, abych ho dočetl, je tohle bohužel další kniha podobná Vrači svým nekonečným proudem vyprávění bez děje a dialogů (i když tentokrát ve formě dopisů). Navíc je mi vypravěčka nesympatická, takže prokousat se těmi 450 stranami bylo o to úmornější. Pokud vás to po 20 stranách nezačne bavit, můžete to s klidem odložit, protože zbytek je stále na jedno brdo, se stále se opakujícími motivy (zdravá výživa, naivně ezoterický pohled na život, odpor k lékařům, nevzdělanost, nedůvěra k ostatním a zvláště mužům, hledání chyb hlavně u jiných, neschopnost vydržet v jednom zaměstnání, odpor k autoritám atd. - stále dokola v každém dopise).
Velmi čtivý román, i když za kdovíjaké zjevení na poli českých románů bych to neoznačoval. Přílepek na konci s teorií paralelních vesmírů mi přišel docela zbytečný a násilně naroubovaný, jako by autor po dopsání znejistěl, jestli jeho kniha není příliš banální a chtěl to trochu víc zkomplikovat, podle mě ale spíš na škodu celému románu.