OdvaznyMladyMuz komentáře u knih
Berte tenhle komentář s rezervou. Nejsem úplně čtenář kriminálek, zkouším, co mě bude bavit a Dennis Lehane měl určitě potenciál. Ale netrefil jsem se u něj. Už podruhý. Zbývá jedině počkat, až někde objevím Prokletý ostrov za rozumnou ceny a dostane poslední šanci. Zatím pro mě totiž těžká bída a vlastně chápu, že je Lehane u nás neúspěšnej autor a proč jsem tuhle knihu koupil ve slevě za půlsta přímo od nakladatele.
Uznávám, že to je klasika, co stvořila vlastní subžánr. A celý Gibsonovo dílo v podstatě obdivuju. Nejen že byl super ve Smrtonostný zbrani, ale hlavně dokázal neskutečně rajcovně těkavým stylem uhranout kvanta lidí po celým světě, stát se legendou a jedním z pilířů science fiction. Ve svý době to muselo sesekat nerdy na hromadu a vyvolávat v nich nervní rauš jak po lajně speedu. Ale když se na to podívám svým neumětelským okem čtenáře a samozvanýho pseudoexperta na všechno, tak ti nevím, asi jsem v mládí málo frčel na piku, protože jsem se tady vůbec nechytal. Už na začátku mi ujel vlak a ačkoliv jsem ho poctivě dobíhal, strojvůdce Gibson už z tempa neubral a já neměl šanci. Fakt jsem se snažil, ale prostě ne, nedostal jsem se tam. Holt jsem stál na jiným nástupišti, což nemusí být nutně chyba autora. A možná ani moje. Přece jenom nakonec nemůžem všichni sedět v jednom vlaku.
Měl přistát na odvrácené straně Měsíce, nakonec jen odkryl odvrácenou stranu režimu, do kterýho se narodil.
Jack Reacher se v knize dostopoval do auta sličné fazole. A ta sličná fazole má problém, kterej tvoří rodina zbohatlých buráků, do které se vdala. Jack je správnej chlap, co řeší problémy. Ať už ten problém má fazole, kukuřice nebo pytlík pražených mandlí. Je mu to jedno, Jack Reacher se svými nasvalenými pažemi dosáhne tam, kam zákon dosáhnout nezvládne. Má na to ideální předpoklady. Přece jen je to nejsilnější a nejmazanější chlap v okolí, se zkušenostmi s vyšetřováním ze služby u vojenský policie a zrovna nemá do čeho píchnout. Sakra, ta fazole má kurevský štěstí, že narazila zrovna na Jacka Reachera.
Koncentrovaná deprese naložená ve starých zaprášených zavařovačkách. Stopy naděje se ztrácí v jemným popelu, chladným vzduchem se nese smrad spáleniny. Zaplaťpánbu, že to je tak krátký.
Zmatenej a otrávenej jsem rozečetl knihu. Popis Terminalu byl pro mě hotovej chaos, čtenářský utrpení. Nechápal jsem, co se tam děje, moje představivost na to nestačila, byl jsem úplně mimo. Až mi to po pár stranách došlo. Já se mám cítit mimo, Stanislav Lem to tak chce. Protože přesně tak se cítí hlavní postava knihy. Nekompromisní a dost surový vtažení čtenáře do děje.
Nakonec nešlo ani tak o popis místa, ale pocity, prožitek hlavního hrdiny pomocí něhož se čtenář zorientuje, aby celej ten novej svět budoucnosti zkoumal s ním.
A jak už to tak bývá, zvrhne se to v polemiku nad bytím a nebytím a smyslem toho všeho lidskýho snažení. Ale až do konce je to science fiction. Zatraceně dobrý science fiction.
Spletitá kauza plná morálně pokřivených a vpravdě extrémně nesympatických postav. Tom Wolfe si se svými postavami hrál a nechával je v nevědomosti, zatímco čtenáři předával veškerý informace, díky kterým si může plně vychutnávat situace, do kterých se ony postavy románu dostávají.
Ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se do toho dostal. Možná dvě stě stran? Jakmile však vysvitlo, kam vlastně autor míří, celý to entrée dostalo svý opodstatnění jakožto vstup do světa lidských krys a morálních švábů. A na samým konci můžu říct, že stálo za to knihu dočíst.
Spletitá kauza plná morálně pokřivených a vpravdě extrémně nesympatických postav. Tom Wolfe si se svými postavami hrál a nechával je v nevědomosti, zatímco čtenáři předával veškerý informace, díky kterým si může plně vychutnávat situace, do kterých se ony postavy románu dostávají.
Ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se do toho dostal. Možná dvě stě stran? Jakmile však vysvitlo, kam vlastně autor míří, nutil mě tenhle román plnej lidských krys a švábů, dočíst až do konce.
Stačí se začíst a ono to najednou neskutečně šlápne.
Jsem jeden z těch, co s tou správnou dávkou cestuje do budoucnosti. Ale maximálně tak o den a ne o deset let.
V krásným antikvariátu v centru Tábora jsem si náhodně koupil knihu. Nebyla to zas taková náhodná koupě, protože jsem věděl, že František Kožík vládl slovem jako málokdo. Už na prvních stranách mě stačil zaplést do svých vět a já okouzlen tím představením dočetl knihu, aniž by stihli vytáhnout oponu a zapnout světla. Tohle byl opravdu znamenitý kus.
Když jsem děj knihy vyprávěl ženě, po chvíli mě zastavila a řekla promiň, tohle je hrozná blbost. A v podstatě s ní musím souhlasit, ona to hrozná blbost je. Blbost přitažená za vlasec. Jenže ta blbost je zatraceně dobře napsaná. Literárním pojetím přesahuje žánr, budováním atmosféry se do něj zase vrací. Rychle sekanými kapitolami během vyprávění příběhu uprostřed příběhu kniha nabyla neuvěřitelný spád a než jsem se rozkoukal, blížil se závěr, kterej už prakticky nešlo nedočíst.
Rybář mě na pár dní přinutil pozorně se dívat do vody, jestli tam neplavou nějací mrtví se zlatýma očima, kteří by se mnou nejdřív pokecali a pak mě stáhli ke dnu.
Houellebecq napsal román na přelomu tisíciletí, ale v lecčems zůstává aktuální i dnes. Zaměřil se na problémy s migrací a sexuální turistikou. Se sarkasmem sobě vlastním nazývá věci pravými jmény a celkem ledabyle šokuje nepřipravený čtenáře.
Mám to štěstí, že když čtu o dvojnásobný penetraci hezký slečny, nic to se mnou nedělá. Můžu tak v hromadný dopravě číst explicitní scény se žaludy, broskvemi, mušlemi a dalšími plody, aniž bych se jedinkrát začervenal nebo nervózně pokukoval po spolucestujících, jestli si někdo náhodou nevšiml mýho rozrušení.
Už po pár stranách poznáte, že tohle je Houellebecq. Přemítání o soužití kultur, lidských životech, jejich smyslu a směřování protne otevřeně erotickými scénami, aby to celý sevřel strachem z násilí a terorismu.
A jako každej správnej román je i tenhle v podstatě o lásce.
Lehce si přihnu, tak nějak nevím. Je to vlastně docela hnusný, ale zároveň z toho mám takovej dobrej pocit. Raději se napiju znovu, pak ještě jednou, abych po dalších několika doušcích mával na barmana, ať tu nechá celou láhev. Jo, tady se na nějakej čas usadím.
Skrz existenční krizi stárnoucího chlápka Houellebecq pojmenuje společenskej problém, problém globalizace a úpadku domácího hospodářství. Když to přitáhnu za vlasy a lehce škubnu, tak v podstatě z videa o Japonce šoustající se smečkou psů se dostaneme k malé revoluci krachujících zemědělců. Ale Houellebecq jde dál, zajímají ho vztahy, láska. S chutí provokuje a nabízí i poměrně depresivní východiska, ve kterých jednotlivec ztrácí půdu pod nohama, utápí se ve vzpomínkách a pomocí antidepresiv zaživa přeplouvá na druhej břeh.
Když jsem si hledal něco o týhle knížce, dočetl jsem se mimo jiné, že autor je šovinista, rasista, misantrop, xenofobní staromilec, co nerozumí dnešnímu světu.
Naštěstí člověk nemá povinnost světu rozumět. Akorát já nabyl dojmu, že Houellebecq tomu dnešnímu světu tak nějak rozumí. Rozumí mu tak nějak po svým.
Vyhýbal jsem se mu, tvářil se, že neexistuje. Míjel ho v antikvariátech, v kavárnách i hospodách, přehlížel jsem ho v divadle i televizi. A přitom jsem jej měl stále na paměti a čekal jen na správnej okamžik. Jenže kdy je na autora správnej okamžik? Až umře? Až vyjde jeho další román nebo životopis?
Naivně jsem si představoval, jak se do některýho románu začtu, až číst jeho romány nebude cool. Teď když jsem si přečetl jeden z těch nejprofláklejších, je mi jasný, že číst Kunderu bude cool vždycky.
"Es muss sein!"
Krev. Samá krev. Střeva lítaj vzduchem. Kosti lítaj vzduchem. Chlupy lítaj vzduchem.
Příběh tomu občas akorát překáží.
Nostalgie, křehkost, lidskost, osamělost. Jsme otroci vlastních vzpomínek, ale bez nich padáme do prázdna.
Jeden z těch případů, kdy jsem viděl prvně film. Nevadilo mi to. Film byl skvělej, jeden z mých oblíbených. Ale jsou věci, který nedokáže předat ani ten sebelepší film. Cormac McCarthy těch věcí vložil do své knihy až po okraj.
Tolik černé a bílé krve neviděli ani moji prarodiče v dobách, kdy si koupili první televizor.
Film to zvládl adaptovat vskutku zdařile, ale ta syrovost komiksu je nenahraditelná. Krev, pot a násilí čpí z každý proklatý strany, kterou Frank Miller mistrně zaranžoval.
Nesedlo mi to. A teď nemluvím o včerejší večeři.
Leonid Andrejev s ironií balancuje na hranici pravdy a lži, marnosti života a definitivy smrti. Zkoumá možnosti svobody člověka, svobody ducha, pokouší ji. Popichuje čtenáře, přemítá, filosofuje. Jakožto ruskej literát snad ani nemůže jinak. Jenže...
Snad někdy příště, Leonide Nikolajeviči Andrejeve.
Můžeš si dát několik pilulek pervitinu a projet tankem kus Evropy až do Francie.
Můžeš si nechat do žíly vpustit zázračnej koktejl, díky kterýmu seš schopnej seřvat Mussoliniho na dvě doby, aby jako spráskanej pes stáhl ocas a vrátil se do Itálie skřípnutý v kleštích Spojenců.
Nebo se můžeš vměstnat do miniaturní ponorky plný výbušnin, vyplout na širý moře, sežrat všechny drogy, co ti dali, abys neusnul, celej týden dezorientovaně plout, srát si do kalhot a zvracet si do klína. To všechno bez jediný vteřiny spánku, aniž bys tušil, že válka je už čtyři dny u konce.
Možností je bezpočet, spousta zážitků. Tady se můžeš sjíždět až do konce války, až k definitivní kapitulaci vlastního těla i říše.
Requiem za sen alá Adolf Hitler.
Docela zajímavej bulvár tenhle Totální rauš, rozhodně ne návod k použití.