OdvaznyMladyMuz komentáře u knih
Superman mě baví jedině v případě, že má halucinace. Tady je má.
Láska jako kámen do hlavy. Láska jako postel ve výprodeji. Láska jako smysl života. Prostě láska, pouhej střípek pomíjivosti lidskýho života.
"Alkohol vadí především těm, kteří nepijí."
Zmatené, syrové. Píše kolega pár komentářů pode mnou. A vystihl to celkem dobře. Přesně takový to je, přesně takový se mi to líbí.
Kouzlo melancholie a humoru. Pár alkoholiků jsem poznal, měli to taky v sobě. Ten svébytnej druh smutných klaunů, kteří se každou další kapkou blíží sebedestrukci. A jen někteří z nich mají naději.
- "Víte, co říkám lidem, když slyším, že píší knihu proti válce?"
"Ne. Co jim říkáte, Harrisone Starre?"
"Říkám: 'Proč místo toho nepíšete knihu proti ledovcům?'"
Čímž ovšem měl na mysli, že války se dají zastavit asi tak snadno jako ledovce. Já si to myslím taky. -
Jako střepiny z těla raněnýho vojáka vytahuje Kurt Vodněkud střípky ze života jednoho konkrétního Billyho Pilgrima. Vytahuje je celkem náhodně, prostě tak, jak je potká chladná ocel chirurgovy pinzety. Byl to zvláštní ňouma, nekňuba a vošoust tenhle Pilgrim. Hodně toho přežil, hodně toho vytrpěl, často usnul a občas se pochcal.
Čas je v tomhle protiledovcovým románu relativní, vyprávění nelineární a válka je furt stejně na hovno. A dílo zvláštní, až mi připadá vlastně geniální.
"Magič se nikdy nefláká, Fritole Šourku," pravil Šmajdalf. A v duchu těchto slov se nesou i Poslední dny magie. Doktůrek má opět napilno, prolézá nejzapadlejší místa, sbírá kdejakou veteš, aby zachránil magii, která je tak trochu v hajzlu. A když mu ze sklepa vyleze všechen hnus světa, kterej za svou profi kariéru kouzelníka nasbíral, tak si přestávám být jist, že ho zachrání fešáckej plnovous, co si nechal narůst.
Ale má to ještě šest dalších dílů, tak se netvařme, že není od začátku jasný, že si Rumburak nevezme Arabelu, Harry zabije Voldemorta a kouzelník Žito 88 půjde hajlovat blanickým rytířům do kroku.
Tohle mi sedlo jako máloco. Lehce psychedelická kresba a mystickej příběh vrchního čaroděje proplouvajícího mezi dimenzemi na kusu rozevlátýho hadru. Zamrzela snad jen absence Rumburaka, jinak to má všechno!
Deadpool střílí hlášky v každý bublině. Čekejte spíš kvantitu, ne kvalitu. Nevidím v tom však problém. Některý vtipy sice skřípou jak z úst Jirky Krampola, ale těch několik povedených vtipů a přehršel nápadů doručí čirou zábavu, kterou si užijete během nemilosrdnýho kosení všech nemrtvých amerických prezidentů.
Skalpy jsou potenciálně nesmírně zábavný. Všichni ti indiáni, dudy a střelivo. Plešatej Vinnetou, obtloustlej Inču-čuna a Ribanna, co roztahuje nohy na potkání všemu, čemu mezi nohama čouhá tomahawk. Potenciál jsem viděl nemalej. Jenže při čtení se nějak nenaplnil, spíš se lehce vytrácel, děsně kulhal a nadával mi do řídkých průjmů.
Jason Aaron na mě štěká ostrý hlášky snad v každý druhý bublině, ale já ti nevím, bratře vepřový koleno, na mě to nějak nedělá dojem. Asi už nejsem cílovka. Před deseti rokama bych cílovka dozajista byl, ale to jsem ještě neměl prachy, abych si mohl kupovat komiksy jen tak na náčelníka slepou patrónu.
Co já vím, třeba se mi splaší koně v hlavě a zkusím ještě druhej díl, třeba to přijde, vykouřím dýmku míru a zapomenu na sekyru. Do tý doby to ale hodnotím třema slepýma kulkama v zadnici komiksovýho průměru.
Batmanovo odcházení. Frank Miller rozehrál labutí píseň pro netopýra. A je velkolepá!
Ocitáme se v Gothamu, kde Batman už deset let neděsí podsvětí a komisař Gordon se chystá do důchodu. A tak krysy okázale vylézají z nor. Město sužují nevídaná vedra a taky gang Mutantů, z Arkhamu jsou navíc propouštěny známý firmy jako Two-Face nebo Joker. Temný rytíř se tak musí vydat na svou poslední jízdu.
Je to návrat Temného rytíře, ale celým příběhem se nese jeho neodvratnej konec. Blíží se, Batman jej očekává, může přijít každou chvíli. Musí přijít.
Jansonova kresba je temná, občas chaotická, Millerovo vyprávění však skvěle doplňuje. A určitě není jen doplňkem. Významně si pohrává s okem čtenáře, pomáhá dotvářet silnou atmosféru děje. Například bouři přicházející na Gotham vykresluje tak, že jsem snad i slyšel třesknutí blesku a následně si kontroloval, jestli stránka nezvlhla. Janson je mistr a cokoliv od něj nadšeně hltám.
Rozhodně nic není dokonalý, a i tady to občas lehce drhne, Miller si nejednou vypomůže nějakou tou zkratkou. Ale vem to čert, já se bavím celou dobu, až po epickej souboj dvou supertěžkých vah.
Tenhle příběh stárnoucího Batmana je zapsán zlatým písmem do historie komiksu jako dílo z nejzásadnějších. A pro mě splňuje vysoký nároky dodnes.
"To jsem rád, že jsem si ji stihl přečíst." zasvěceně na mě špitl antikvář, když knihu balil do papíru. Balil ji pomalu, nerad ji pouštěl z rukou.
"Komiks je umění a vy si právě kupujete důkaz." dodal vzápětí.
Superhrdinskej komiks je v podstatě primitivní záležitost. Barevný kostýmy, slipy přes kalhoty, velký ňadra narvaný v latexu, svaly na místech, kde většina lidí vystavuje vzpomínku na polárkovej dort. Hezký obrázky a pár vět v bublinách, aby si člověk držící komiks v ruce připadal, že fakt čte. Povrchní zábava pro děti a obtloustlý nerdy bydlící u své matky.
Určitě existuje spousta lidí, kteří v téhle představě žijí. Já to nejsem. Jedním z důvodu je i tenhle špalek česky nazvanej Strážci.
Což o to, všechny ty žánrový klišé najdeme i ve Strážcích, jenže Alan Moore se je rozhodl naházet do velký krabice a pořádně s nimi zatřást. Naboural narativ, že s velkou mocí přichází velká zodpovědnost. U mnohých totiž spíš platí, že s velkou mocí přichází velká příležitost. Vzniklo tak dílo, který se ještě dnes vymyká, téměř čtyřicet let po prvním vydání.
"Kdo střeží ty, kdož střeží nás?"
Někdo likviduje superhrdiny a my se společně s postavami příběhu snažíme dopátrat kdo a proč. Celkem banální detektivní zápletka, která je však rozehraná vskutku mistrně hned v několika vrstvách.
Autoři rozjíždí hned několik dějových linií, který v rámci příběhu prolínají a spoluutváří komplexní obraz světa vyděšenýho studenou válkou, ve kterým je hranice mezi dobrem a zlem tuze tenká. Leckdy je dobro se zlem naprosto zaměnitelný. Superhrdinové tady, až na jednu výjimku, téměř nemají superschopnosti, jsou "jen" nesmírně nadaní, bohatí či odhodlaní. Ale jsou to především lidi. Lidi s normálními emocemi, radostmi i strastmi. Skandální! Moore by zasloužil profackovat a pochválit.
Asi se nemá cenu dál vykecávat, prostě Strážce zkuste. A pokud jim to dovolíte, uchvátí vás. Promyšleností příběhu, množstvím detailů, opakující se symbolikou. Častokrát věnujete dlouhý pohledy skvělý kresbě a barvám ladícím do nálad jednotlivý panely. Atmosféra na vás dýchne.
Celá tahle kniha vás nadchne jako kus nezaměnitelnýho umění.
Samota je pro bohatý. Naštěstí Bruno z knihy Samota od polskýho autora, jehož jméno nedokážu vyslovit a netroufám si opsat, bohatej je.
Bruno si svou samotu hýčká, pěstuje ji. Představuje si ji jako bytost a s tím je pak samota v podstatě snesitelná, vlastně možná i příjemná. Ono to ani jinak nejde, když je vám jiná varianta žití nesnesitelná. Nevyžádaný hovory s lidmi, nevyžádaný pohledy na lidi ba dokonce snad i doteky s lidmi, to všechno je zde nemístný. Lidi jsou špína, Bruno to ví a tak lidstvem hluboce pohrdá.
Nezáleží na tom, jestli jste pejskař sbírající hovno po svém miláčkovi, Turek prodávající kebab, nebo pár gayů, kteří jen kráčí ruku v ruce po městě. Můžete být křesťan, muslim, žid, všechny vás Bruno nesnáší. Pro ateistu má špetku pochopení, ale i tak jste zbytečnej lidskej červ zatěžující planetu, a zejména Bruna, svou existencí.
Všechny vás Bruno natře, rozmetá na maličký kousky, všem vám nastaví zrcadlo. Mě nevyjímaje. A to je taky to jediný, co se v knize pořádně děje. Jen rozhněvanej monolog stárnoucího samotáře. Takže nakonec občasný pousmání provázela nuda.
Město pokrytý mlhou, slunce nepronikne skrz hustý, šedivý mračna, hvězdy jsem neviděl ani nepamatuju. Ulicemi se plíží prazvláštní individua, lidi jsou tu vážně zvláštní, zasnění, zahloubaní do svých iluzí. Dějí se jim zvláštní věci. Tohle město je neskutečná perla.
Nesnažím se popsat Brno posledních dní. Popisuju prostě Perlu, tedy hlavní město snivců. A tam bych bydlet fakt nechtěl.
Země snivců není vysněná země. Zprvu nadchne nevšedností, aby se posléze právě ta nevšednost stala otravnou, zhoubnou. A postupně člověka zahalí do mlhy z tísně a divných událostí. Fascinovanej autorovou fantazií jsem otáčel stranu za stranou. Brouzdal se v té pohádce pro dospělý děti. Aby mi to celý posléze přišlo strašně otravný, nudný.
Jsem snad divnej? Vlastně jsem. Ale tahle kniha je divná jinak. Vzdáleně. Alfred Kubin ji napsal pro někoho jinýho. Určitě ne pro mě.
V Paříži jsem nikdy nebyl. Ta současná mě vlastně ani ničím neláká. Ale z tý starý mám pocit, že jsem v ní prožil několik životů. Strávil v ní dlouhý dny a noci strádáním, blažeností, prožíval útrapy žebráků, smutek herců veselých rolí, nepochopení malířů slavných obrazů i zármutek žen a matek padlých vojáků. Procházel velkorysý ulice i zapadlý zákoutí opilej vínem, absinthem či geniem loci. A v posledních dnech jsem pak trávil čas úmorným přesouváním kostí z hřbitova zvanýho Neviňátka.
Ve vzduchu je cítit revoluce. A taky smrad linoucí se ze zahnívajícího místa posledního odpočinku mrtvých. Všudypřítomná hniloba se však dotýká i živých. Po boku inženýra Jeana-Baptista, na jehož bedra naložil sám ministr přetěžkej úkol, jsem čelil zápachu starýho pohřebiště, nevoli místního obyvatelstva i tajuplnýmu nadpřirozenu, jež podobný místa obklopuje.
Čistý není žádnej historickej román ve stylu těch největších literárních klasiků, ale to nevadí, to po něm ani nechci, vždyť jej nenapsal Victor Hugo, prokristapána, ale Andrew Miller. A ten do něj vložil kouzlo, kterým mě přikoval ke každý stránce svýho románu, abych došel až na jeho konec, vykopal si hlubokou jámu a tam uložil svý ostatky.
Existence člověka je odsouzena k utrpení. Obzvlášť jmenujete-li se Karamazov.
Ohromující román nesmírně vzdálenej mýmu chápání světa. Tak vzdálenej, přesto schopen se dotýkat mojí duše i v těch nejvzdálenějších místech a tématech, který probírá.
Tak moc se tady mluví, tak moc se tady myslí, tak moc se koná.
Nedává smysl snažit se v krátkým komentáři obsáhnout vše, čeho se Dostojevskij ve svým románu dotknul. Nedokázal bych to. Kdybych byl však nucen spálit celou svou hromadu knih, celou tu papírovou horu, kterou vlastním, tuhle jedinou bych si nechal. Není totiž věcí, je symbolem, proč má smysl knihy číst.
Dnes už se takový romány nepíšou. Není důvod. Přesto by bylo vhodný, kdyby se dál četly. A dokud se číst budou, má lidstvo ještě naději.
Josef se vrací do svýho rodnýho města, který zde nemá reálnej název. Ono s těmi reálnými názvy se to má všelijak i v realitě. Nic tu není na furt. Ani názvy, ani města. A tohle Josefovo Znojmo jakbysmet. Josef se v tomhle svým bezejmenným Znojmě pokouší začít novej život tím, že naváže na ten starej. Naváže tam, kde jsou jeho kořeny, který se mu dařilo ignorovat lítáním po světě. Jenže kořeny nezapřeš, nezpřetrháš, ony si tě jednou přitáhnou zpět.
Josef prochází starými místy. Spousta z nich se časem změnila. I Josef se změnil. Z každýho toho místa na něj však promlouvají ozvěny minulosti. Taková už holt minulost je. Je vlezlá, prosakuje všude. Do přítomnosti zejména. Josef postupně zjišťuje, že ačkoliv se toho navenek spoustu změnilo, je to jen zdání, podivnej klam času. Některý věci se prostě nezmění nikdy.
V samotným románu se toho moc neděje, za to se v něm hodně myslí. To je panečku myšlenek. Myslí se snad na všechno. Aby se většinu zase raději zapomnělo. Kniha je napsaná zvláštně, originálně. Nemusí sednout každýmu, já se v ní však usadil vcelku pohodlně. I když není bůhvíjak pozitivní, Petr Šesták ji protkal nostalgií a humorem. Nostalgie je všudypřítomná, je to taková sušenka namáčená do hořkýho kafe reality. A na patře pak zůstane pachuť. Ne každý ji snese.
Pan Humbl si bez kouska cti a svědomí propluje všemi režimy, který si pro něj vrchnost nachystala a stane se tak typicky českým antihrdinou.
Zpočátku jsem se vesele pochechtával absurditou Humblova chování, toho naivního patolízala, co chce za každou cenu někam patřit. Záhy mi však úsměv začal tuhnout na rtech. Kolik asi běhá podobných bezpáteřních krys po naší republice ještě dnes? Asi hodně.
Trampoty pana Humbla jsou dalším slovním mistrovstvím Vladimíra Neffa. Jeho schopnost v malebných souvětích popsat takřka cokoliv, leckdy dosahuje nebeských rozměrů. V jeho podání by mě pravděpodobně uchvátil i nákupní seznam, žádost o dotaci na tepelný čerpadlo, přepis jednání z poslanecký sněmovny nebo zápisky z cest prezidenta Václava Klause.
Mladej vdovec po smrti své manželky rezignoval na život. Vůči životu zcela otupěl. A jeho životní náplní se stala lenost, lhostejnost, nicnedělání. Sled událostí si pro něj však nachystá komplikace. Slušnej kotrmelec, kterej obrátí naruby jeho snahu o pouhý přežívání. Nuda a šeď všedních dní bez zájmu o cokoliv, se brzy změní v noční můru. Jenže jak pro koho.
Během čtení mě provázel neklid. Jakýsi nepříjemno z chladnokrevnosti a totálního nezájmu, kterým vypravěč naplňoval svůj příběh. Jeho tíživá netečnost mě dostala do bodu, kdy vlastně nevím, co si o knize myslet. Možná za to může moje vlastní lenost. A tak si raději nemyslím nic.
Milej, dojemnej, znepokojivej. Takovej je novej Ishigurův román.
Vtahuje čtenáře do neurčitý budoucnosti, která se jeví děsivě blízko. Tajuplně pomrkává, pomalu odhaluje tušený. A já většinu času cítil nepříjemný mrazení. Mrazí mě z Kláry. Ze stroje, kterej je natolik inteligentní a vnímavej, že v podstatě dokáže napodobit člověka. A možná se jím i dovede stát. Mrazí mě z představy, že budeme svým dětem kupovat roboty, aby se necítily samy. Ale pokud takovýho robota jednou koupím, chci, aby to byla Klára.
Deziluze, nenaplněná očekávání, neporozumění. Svět jinej než byl dřív.
Malíř pomíjivého světa je celej Ishiguro. A přitom úplně jinej. Stejně jako svět, kterej se mění malíři před očima a on jej nedokáže zachytit.
Malíř to svý pomíjivo vstřebává dlouho, většinu knihy. Nemaluje. Jen vstřebává smutek, stáří, nepochopení, vzpomínky. A protože Ishiguro umí psát, čte se dobře, ať už čtu jeho nejhorší nebo nejlepší knihu. Rozdíly se mažou, když vkročím do příběhu a pomíjivo se dotkne mojí duše.
"Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše..."
Humbert Humbert. Snaživej prznitel neviňátka.
Humbert Humbert. Manipulativní úchyl vytříbeným jazykem vpletnej do děje velkýho románu.
Humbert Humbert. Zavrženíhodnej sociopat důmyslně vykreslenej výtečným spisovatelem.
Humbert Humbert. No, přece ten elegantní chlápek, jehož jméno všichni komolí, ačkoliv na něm prakticky není, co posrat.
Ten chlívák před zraky čtenáře hanobí dívku pod zákonem a já napjatě čtu, bavím se každou další stranou. Ne, že bych byl taky takovej pedofil a násilník jako ten mizera Humbert Humbert, jen je to zatraceně dobře napsaná kniha. Nabokov byl génius.
Takže si pamatujte, milé děti, Humbert Humbert je nechutná, sympatická postava. A já bych si moc přál, aby takový lidi zůstali jen v románech a filmech.