Bratři Karamazovovi
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/483730/bmid_bratri-karamazovovi-Kgl-483730.jpg
5
906
906
Ilustrované vydání jednoho z nejvýznamnějších děl zlatého věku ruské literatury s desítkami dosud nepublikovaných obrazů ruského malíře Borise Grigorjeva. Dostojevského román Bratři Karamazovovi, který vyšel česky poprvé již v roce 1894 a dočkal se celkem šesti českých překladů, byl už nedlouho po svém vydání považován za jeden z vrcholů světové literatury a dodnes patří k nejčtenějším dílům vůbec. Na pozadí osudu rodiny Karamazovových, otce a jeho synů, z nichž nejstarší Dimitrij je obviněn z otcovraždy, Dostojevskij rozvíjí a promýšlí nejdůležitější filozofické otázky, které si člověk klade odnepaměti. Toto vydání Dostojevského románu je doplněno unikátní, dosud nepublikovanou sérií šesti desítek ilustrací ruského malíře Borise Grigorjeva (1886–1939), který patří k nejvýraznějším osobnostem ruské malby první poloviny dvacátého století a jehož díla se nacházejí ve sbírkách mnoha muzeí v Rusku i na Západě. Grigorjev byl dobře známý i milovníkům malířství v meziválečném Československu. Pražské veřejnosti se poprvé představil samostatnou výstavou v Mánesu v roce 1926, o šest let později byla jeho díla prezentována ve výstavní síni Francouzského institutu Arnošta Denise ve Štěpánské ulici. Zde byla vystavena i jedna z jeho vůbec nejvýznamnějších maleb, monumentální sedmidílný polyptych Tváře světa (1920–1931), který od Grigorjeva z podnětu prezidenta Masaryka odkoupil československý stát a který se nachází ve sbírce Národní galerie v Praze. V době konání výstavy byl Grigorjev na návštěvě Československa, kam přijel mimo jiné proto, aby vytvořil dnes nezvěstný Masarykův portrét. Josef Richard Marek v komentáři k výstavě v roce 1932 v Národních listech napsal, že „Grigorjev objevil sobě i světu tvář Ruska. Ne čechovovsky oblomovskou, nýbrž zemitě mystickou tvář, jak ji modeloval Dostojevskij nebo Blok. Grigorjev nosí po světě své Rusko všude s sebou“. Grigorjev na karamazovském cyklu pracoval v letech 1916 až 1932. Vystaven byl v roce 1933 v Marie Sterner Galleries v New Yorku. Tvoří jej 58 kvaší, akvarelů a kreseb. Hlavní část představují kvaše, jež Grigorjev hodlal uveřejnit v ilustrovaném vydání Dostojevského románu. Projekt ovšem nebyl nikdy realizován. Po vystavení v roce 1933 byl cyklus zakoupen soukromým sběratelem a široké veřejnosti zůstal prakticky neznámý. Roku 2007 jej tehdejší majitel nabídl k prodeji prostřednictvím aukční síně Sotheby’s. Cyklus byl vydražen a od té doby se opět nachází v soukromé, veřejnosti nepřístupné sbírce. Ilustrované vydání obsahuje přes osmdesát Grigorjevových obrazů. Kromě karamazovské série představuje i dvě desítky dalších děl, které jsou s ní tematicky spřízněné: jde vesměs o ruské náměty z cyklů „Raseja“ a „Tváře Ruska“.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , Rybka PublishersOriginální název:
Братья Карамазовы (Braťja Karamazovy), 1880
více info...
Přidat komentář
Velice náročné čtení svým rozsahem i dějem, opravdu mastodont. Nejvíce obdivuju propracovanost postav (psychologicky i myšlenkově) a že autor chce dějem předat nějaké poselství (ikdyž délky monologů byli opravdu úmorné). No a samozřejmě vše je korunováno mistrnými ilustracemi Borise Grigorjeva.
Vlastní jim m(r)azivo temných komor, karma zplodin. Klanu, který ve vztazích vykazoval fraktury, charakterový kar(usel), karavanu s kazy.
Neodolala jsem a nakonec si koupila jednu z variant nového ilustrovaného vydání Bratrů Karamazových opět z produkce vydavatelství Rybka Publishers. Je to další ze skvostných klasických románů doprovázených nádhernými ilustracemi Borise Grigorjeva, které přecházejí i na knižní ořízku. Nádhera, kterou si stejně, jako další podobně vypravená díla tohoto vydavatele, hodlám hýčkat...
U mě zůstane asi nedočtená, nedokážu se dostatečně naladit na povahové rysy toho národa. Neumím totiž slepě věřit řečenému, protože na rozdíl od postav vidím spletité intriky, kde se všichni tváří jak je svět náramě v pořádku.
Ruští autoři ve mě zanechávají dojem, že kvalita jejich díla se pozná podle počtu stran. Jak se říká padesát mi nebylo a v Rusku jsem taky nebyla, třeba to za dekádu nebo dvě zkusím znovu
Kniha se mi vpálila do nitra a uvedla duši do transu. Někdy komunikovala s moji hlubinou za mého vědomí, jindy jsem pouze vnímal, že se někde na hranici nevědomí odehrává cosi magického, co mě přetváří. Polemika předkladaných kontrastů nestranného vypravěče ze mě vytrhávala trny zašlých vzorců. Aspoň na moment jsem měl pochopení pro každou z postav a aspoň na moment jsem každou z nich nenáviděl. Kláním se hluboko a s pokorou děkuji.
Táto kniha je záväzok. Ku konci mi už trochu dochádzal dych, aj keď som stále veľký fanúšik Dostojevského. Dlhšie monológy na súde ohľadom deja, ktorý bol v už predtým popísaný mi dali popravde zabrať. Ničmenej je to perfektný pohľad do duše človeka a do doby, kedy sa dej odohráva. Komplexnosť popisu jednotlivých postáv je dych vyražajúca. Ako píše autor " čo rozum vidí ako hanbu, je pre srdce v podstate krása ", je táto kniha o morálke a ľudskom sklone k nerestiam. O boji každého z nás s vlastným vnútrom.
Tohle je moje nejoblíbenější ruská klasika.
Je to sice epos o cca 900stran a rozhodně ne každý si k němu najde cestu, poněvadž je kniha skrz naskrz protknutá filozofickými a náboženskými myšlenkami, které doprovází jistě každému známý příběh tří (čtyř) bratrů a jejich otce, který se stane obětí vraždy.
Je to čtení hutné, těžké, náročné na přemýšlení, místy smutné až depresivní, ale já to naprosto zbožňuji a když už se do knihy pustím, užívám si každou stránku, myšlenku i větu...
Všem, kteří se odhodláváte vřele doporučuji, za mě to rozhodně stojí za to!
(SPOILER) Dostojevského posledný román, jeho "labutia pieseň", ako píše Andrej Červenák v epilógu slovenského vydania od vydaveteľstva Ikar. Kniha, ktorej názov je sám o sebe sprevádzaný reputáciou, akousi zvláštnou aurou dokonalosti živenej debatami intelektuálov, diskutujúcich o najlepšej knihe všetkých čias. Do pamäti sa mi vryl najmä moment, keď virálny kanádsky psychológ Jordan Peterson "obvinil" Dostojevského z toho, že dokonalosťou svojej tvorby mu spôsobil pocit devalvácie všetkých ostatných kníh, ktoré čítal následne. Človek potom prirodzene ani nemôže ku knihe opradenej takýmito legendami pristupovať bez prehnaných očakávaní, s takpovediac "chladnou hlavou". Mne Bratia Karamazovovci zabrali hojnú časť leta 2024. Po skončení musím súhlasiť s tým, že je to kvalitné, psychologicky prepracované a nadčasové dielo. Ale bezprostredne po prvom prečítaní nemám pocit, že zrovno toto je "tá" kniha s veľkým K, ktorú by som umiestnil na pomyseľný piedestál dokonalosti beletrie nad všetko ostatné. Napriek tomu, že vo mne počas čítania mnohokrát rezonovala a napriek tomu, že kapitola Veľký inkvizítor je skutočne prelomovou "esejou", ktorá si zaslúži prívlastok "dokonalá", zatiaľ nemôžem udeliť absolútne hodnotenie. Úvodná časť knihy totiž na mňa pôsobila trochu vleklým dojmom. Skutočný zlom nastáva až v záverečnej časti prvého zväzku, kedy sa kolotoč udalostí roztočí vraždou a následným súdným konaním s Miťom. Až vtedy sa postavy začínajú dostávať "na hranu" a ja som konečne nadobudol pri čítaní z knihy pocit: "toto je skutočne ono". Samozrejme záblesky pozoruhodného diela boli aj predtým, ale záverečné pasáže prvej časti boli čas, kedy sa záblesky spojili do kontinuálneho prúdu pomyselnej "dokonalosti". Spolier: Kto si vopred niečo o Dostojevskom prečítal, nebude v závere prekvapený, že ako presvedčený veriaci nechal zvíťaziť v pomyselnej konfrontácii životných postojov, ktoré reprezentovali jednotliví bratia (religiózny Aľoša, hedonistický Miťa a racionálny filozofujúci ateista Ivan) práve Aľošu (napriek tomu, že ako Miťa, tak predovšetkým Ivan, sú zaujímavejšie a prepracovanejšie postavy)...
Asi se ptáte, proč dávám knize nižší hodnocení než většina. Jednoduše jsem od ní čekal něco jiného. Všichni jí vychvalovali do nebes, na webech si odnášela vysoké hodnocení... a tak jsem od ní měl možná i přehnaná očekávání. Jak ji popsat? Jako detailní analýzu ruské duše. Pokud máte rádi romány, které lidskou společnost rozebírají podobným způsobem, určitě vás zaujme. Já jsem ale spíše asi na specifičtější kousky.
Jednoduše skvělé. Jen těžko najdete knihu, která by vypovídala o životu v běžném Rusku více. Dostojevskij v této gigantické knize krásně rozpracovává chování jednotlivých archetypů ruských občanů a pomáhá nám pochopit, jak vlastně vypadá taková ruská duše. V knize můžeme sledovat relativně zapletený děj, kromě toho ale i množství působivých vnitřních monologů, hlubokých myšlenek a v neposlední řadě i množství dobových reálií popisu toho, jak se žilo na ruském venkově. Postavy jsou mnohdy směšné, chovají se nesmyslně - speciálně otec Fjodor je vrcholně nesympatickou, ač zajímavou postavou. Smerďakov je pak naprosto geniálně popsaným charakterem, na který v knize jen tak nenarazíte a jako celek to funguje opravdu moc dobře.
Nebudu tvrdit,že to bylo jednoduché, že mě to nadchlo, že se to četlo jedním dechem. Mnohokrát jsem se nad ránem probudila pod tím těžkým fasciklem zavalená. Ale dohnala jsem můj gymnaziální restík a splnila výzvu . Takže nakonec spokojenost. Opravdu to není oddechová četba plná dobrodružných dějových kotrmelců. Svoje čaro to ovšem má, jen je povrchnímu čtení skryté.
Nebudu lhát těch 900 bylo opravdu náročných a ke konci knihy jsem už vážně těžko držela pozornost. Ale je to opravdu kanonická kniha a těžko se mi hledají slova, jak bych ji popsala.
„Prečo toho a toho človeka tak nenávidíte?“
„Nuž prečo: on mi, pravda, nič neurobil, ale ja som mu raz vyviedol jedno strašné svinstvo, a len čo som ho urobil, hneď som ho za to znenávidel.“
Dostojevského ťažným koňom nie je dej, ale dialógy a – čo je ešte dôležitejšie – vnútorné monológy. Niet väčšieho znalca ľudskej povahy. Dostojevskij dáva všetkým postavám tie najsilnejšie argumenty, aj tým, s ktorými on sám skrz iného protagonistu nesúhlasí. A preto je to také skvelé a geniálne. Dať všetkým rovnakú šancu, urobiť svojho súpera rovnako silného, ak nie silnejšieho a potom jeho chybný svetonázor rozmetať na kusy niekedy možno naivnými, ale vždy úprimnými slovami, v tom tkvie (nielen) literárny génius. Klobúk dole.
Plus má kniha taký ten krásny starý, trochu ťaživý, trochu poetický jazyk. Znovu som sa zamilovala do slovenčiny.
„… milujem ľudstvo, ale sám sebe sa čudujem: čím väčšmi milujem celé ľudstvo, tým menej mám rád ľudí osobitne, totiž jednotlivých, ako oddelené bytosti. V myšlienkach vraj som často došiel až k fantastickým predstavám o slúžení ľudstvu a možno naozaj by som sa dal za ľudí ukrižovať, keby to odrazu nejako bolo potrebné, a pritom nemôžem dva dni prežiť s niekým v jednej izbe, to viem zo skúsenosti. Len čo mi je blízko, už svojou osobou uráža moju samoľúbosť a obmedzuje moju slobodu. Za dvadsaťštyri hodín znenávidím i najlepšieho človeka…“
Tohle je opravdu jedna z nejlepších knih, co kdy byla napsána. Skvost světové literatury. Žádný povrchní román, kde autor jen "vyplňuje" děj. Otázky smyslu života, lásky, mezilidských vztahů, víry, to vše zde má svůj prostor. Kdo ještě nečetl, přichází o hodně.
Právem patří tato kniha do jednoho z nejvýznamnějších děl světové literatury. Za oblíbený a největší román všech dob ji považovali Franz Kafka, Zigmund Freud, Albert Einstein, Peterson, Clintonová...Je tam toho tolik, že se musíte ke mnoha věcem vracet a číst je znovu. I když se nám všem chce myslet, že jsme Aljošové, jsme v podstatě hlubocí Miťové :) Velký inkvizitor byl napsán ještě před Nietzschovou "Tak pravil Zaratustra", kde německý filozof v podstatě plně zformuloval onou ateistickou "Smrt Boha", Dostojevskij ale byl první a šel hodně hluboko.
Co znamená ten konec ve velkém inkvizitorovi? Inkvizitor po Ježíšově polibku mu dá pusu a nechá ho v šoku. A ten ho nakonec pustí, i když ho chtěl zase ztrestat. Já to čtu jako vyrovnaný zápas dobra a zla. Ježiš přišel a rozdával své zázraky, ale byl uvězněn, a bylo mu sděleno, ať odejde a už se nikdy nevrací. Takže všeho nedosáhl, ale zas ho nekřižovali. Inkvizitor ale naopak ho původně ukřižovat chtěl, ale nakonec i on ustoupil. A to vše v jedné krátké povídce, kterou sám Ivan považuje za nesmysl, který za moc nestojí :)
Samotná linie boje ďábla a boha o Ivana samozřejmě vrcholí jeho dialogem s čertem, který se snaží (a to je krásně vidět i ve filmových adaptacích, za mě nejlepší je ta sovětská s Kirilem Lavrovem) prolomit tu poslední Ivanovu božskou baštu, tedy svědomí a skoro se mu to podaří, až ho nakonec zachrání Aljoša. Mimochodem Bulgakov svého Wolanda dost opsal nejenom z Fausta, ale právě z Ivanova čerta. Ani u Fausta, ani u Schillera, ani u Dantého jsem nenašel, že by se čert/ďábel trápil s revmou :) A jeho dialog s Ivanem je, mírně řečeno, přímou inspiraci pro dialog Wolanda s Matoušem Levijem...On celkem Dostojevskij ovlivnil neuvěřitelné množství pozdějších velkých autorů svým stylem a úvahami. Přirovnat se to dá asi jen ke hudebníkovi Igoru Stravinskému a jeho slávě a vlivu na celou hudbu 20 století.
No a samozřejmě, byť v Běsích je to hlubší, tak Krasotkin je skoro vyšitý Lenin...Smělý a drzý socialista, neváhající lhát lidem ve jménu "lepšího blaha", bez otce, schopný, odhodlaný, drze útočící na národní fámy a zvyky. Jak nešťastnému Iljušovi podstrčí toho psa a ukazuje kousky je vlastně jedná velká metafora a varování Dostojevského před socialismem. Socialismem, který oklame prostý lid, něžný a nemocný, umírající i kvůli vině (u Iljuši za mučení toho psa).
Víra v Boha a ďábel, otázky víry a církve, společnosti a viny, zodpovědnosti a posedlosti nějakou ideou, morální kázně, lásky, ambicí a hlouposti, to všechno Fjodor Michajlovič popisuje na té nejvyšší úrovni. Jo, a nevěřte nikomu, kdo Vám říká, že četl Dostojevského a pak zjistí, že vy také, a mlčí. Opravdového čtenáře poznáte snadno, bude s Vámi chtít o románech FMD diskutovat :)
Bratři Karamozovi jsou láska. Když člověk vydrží a nenechá se odradit tím, jak obtížné je ten text číst a vstřebávat, dostaví se odměna. Kniha je tak mnohovrstevnatá a hluboká, že z jejích příběhu, a to i z těch mezi řádky, člověk může čerpat celý život.
A proto stojí za to ji číst.
Podle mě je tato kniha opravdové mistrovské dílo. Jedná se o první knihu, kterou jsem měl tu čest si od Dostojevského přečíst a rozhodně nebude tou poslední.
Určitě bych chtěl pochválit překlad, který je v knize od vydavatelství Rybka i vazbu a celkové provedení knihy spolu s ilustracemi. Jediná nevýhoda této edice knihy je její velká hmotnost. Dost těžce se drží a při položení sama sebe rozmačkává a ohýbá. Po prvním přečtení už vypadá mírně poškozeně.
Zpátky k překladu. Překlad a forma češtiny, kterou je kniha napsána jsou naprosto úžasné. Užíval jsem si čtení samotné už jenom tím, jak krásně je to napsané.
Kniha je poměrně složitá a dozvíte se spoustu informaci, což rozhodně neberu jako mínus. Děj je celkem komplikovaný, ale zajímavý a bavil mě. Zajímavé jsou i dobové zvyky, myšlení tehdejších lidí a jejich chování. Je zde i spousta různých myšlenek z teologie a filozofie, takže vám to dá i něco více než jen děj.
Určitě se nenechte odradit délkou a hmotnosti této knihy. Já jsem z ni měl velký respekt a četl jsem ji jeden a půl měsíce, ale stálo to za to. Rozhodně mohu dále jedině doporučit.
Na konci minulého roku pustil jsem se do tohoto literárního giganta, abych tak dokončil sérii Dostojevského velkých románů (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Výrostek) a začal nový rok knihou, kterou možná tento i příští roky už nic nepřekoná. Ne náhodou, nechával jsem si Bratry Karamazovovi takto téměř na konec všeho, co od Dostojevského lze přečíst. Je to hluboká analýza člověka a syntéza celé Dostojevského tvorby. Romano Guardini ve své studii o této knize došel k tomu, že příběh Velkého Inkvizitora nelze interpretovat bez ohledu na celý zbytek románu, ale naopak, že právě v celku románu lze teprve správně chápat, že to je příběh o nás lidech, a jak to dopadá, když mi lidé převezmeme otěže souzení druhých. Je to drama celé lidské rodiny. V tomto ohledu není příběh inkvizitora útokem na Církev římskokatolickou, není to ani útok na člověka jako obraz boží, je to upozornění před touhou člověka se odvrátit od Boha, touhou, která už není schopna v sobě nést alespoň špetku dispozice k víře, nakonec proto je hlavní analyzovanou postavou Guardiniho studie Ivan Karamazov. Je to touha, která se vzdává veškeré naděje a lásky, která je ústředním tématem románu. V tomto ohledu je tento román univerzální výpovědí o člověku, který podlehne iluzi, že lze mít humanismus bez Krista. Ale není to román beznadějný. Poslední slovo románu má nakonec Aljoša – člověk má možnost se odklonit od zlého, říct ne, obrátit se tam, kde je pravý soud a pravá milost.
Pár poznámek k vydání od Rybka Publishers:
1. Je to malý zázrak, že i dnes se někdo snaží o takovou bibliofilii a nekouká na to, aby naše ručičky snad neměly nějaké ty mozoly navíc.
2. Je to sakra těžká kniha, proto doporučuji nečíst v noci v posteli s knihou nad hlavou, neb mohli byste dojít k značnému úbytku na zdraví.
3. Grigorjevovy ilustrace jsou nádherné a gramáž papíru nadmíru tučná, ale hřbet knihy nad tímto vším sténá, již po prvním čtení je kniha strhaná jak pár starých volů.
4. I přes délku knihy, snesla by nakonec ještě i nějaký zasvěcený doslov, ale možná je lepší žádný doslov než ten, který je např. ve vydání Bratrů z roku 1965 v SNKLU. Co je na Dostojevském skutečně podstatné bylo tehdy bráno jako škodná "dostojevština".
5. Návrh na příští vydání s doslovem: prosím potencionálního vydavatele, aby buď přeložil a uvedl již zmiňovanou Guardiniho studii Legenda o Velkém Inkvizitorovi, nebo vybral relevantní text ve studii od Aloise Langa (viz F. M. Dostojevský: Křížová cesta náboženského myslitele ruského. Praha: Vyšehrad 1946).
Pár citátů, snad vybraných náhodně, jinak bych musel dumat dlouho co a proč vybrat, a nakonec tak uvést celou knihu. Kde není uvedena osoba promluvy, je jím vypravěč jako takový:
„Věř mi, že pro obrovskou většinu lidí krása vězí v Sodomě. Znal jsi toto tajemství? Hrozné je, že krása je nejen strašlivá, ale i tajemná. Ďábel tu zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce.“ (Ivan, str. 142)
„Já harmonii nechci, z lásky k lidstvu ji nechci, Raději se spokojím s nepomstěným utrpením. Raději zůstanu při svém nepomstěném utrpení a neukojeném hněvu, i kdybych snad neměl mít pravdu. A tu harmonii také předražili, je to docela nad naše poměry platit tak vysoké vstupné. Proto spěchám, abych svou vstupenku vrátil, a jsem-li slušný člověk, musím ji vrátit co možná nejdřív. To také dělám. Tedy ne že bych neuznával Boha, Aljošo, jenom mu co nejuctivěji vracím vstupenku.“ (Ivan, str. 312)
„Neb vězte, drazí, že jeden každý z nás má nepochybné vinu za všechny a za všechno na světě nejen ve smyslu obecné lidské viny, ale i každý jednotlivě za všechny lidi a za každého člověka na tomto světě, Toto poznání je korunou života pro řeholníka i vůbec pro každého člověka. Neboť mnichové nejsou zvláštní druh lidí, nýbrž jen takoví lidé, jací by měli být všichni na světě. Jedině v tomto vědomí se může naše srdce přiklonit k nekonečné všelidské lásce, neznající nasycení. Pak bude každý z vás schopen láskou získat celý svět a smýt svými slzami hříchy světa...“ (Zosima, str. 214)
„Nelžete hlavně sám sobě. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Nemá-li však k nikomu úctu, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a pobavil, oddává se vášním a hrubým požitkům, až klesá ve svých neřestech do úplné zvířeckosti. To všechno pochází z neustálé lži jak jiným, tak i sobě.“ (Zosima, str. 61)
„Ve snění jsem došel' řekl mi, ,k vášnivému odhodlání sloužit lidstvu a snad bych se skutečně dal za lidstvo i ukřižovat, kdyby to bylo nějak najednou potřeba; ale na druhé straně nejsem s to vydržet s někým dva dny v jednom pokoji – jak vím ze zkušenosti. Jakmile je někdo blízko mne, jeho osobnost hned ruší mou sebelásku a omezuje mou svobodu. Dovedu ve čtyřiadvaceti hodinách začít nenávidět sebelepšího člověka: jednoho za to, že dlouho sedí u oběda, druhého za to, že má rýmu a pořád smrká. Stanu se nepřítelem každého, sotva se mi jen maličko přiblíží.“ (Zosima převypravuje, str. 74)
„U realisty se nerodí víra ze zázraku, nýbrž zázrak z víry. Když realista uvěří, musí právě ve svém realismu nutně uznat i zázrak. Apoštol Tomáš prohlásil, že neuvěří, dokud neuvidí, ale když uviděl, řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ Přiměl ho zázrak, aby uvěřil? Zdá se, že ne, spíš uvěřil jedině proto, že uvěřit chtěl, a v hloubi srdce možná úplně věřil už ve chvíli, kdy říkal: „Neuvěřím, dokud neuvidím.“ (str. 38)
„Nepochybuji, že leckterý mladík, který přijímá dojmy opatrně, který už dovede mít rád nikoliv vřele, nýbrž jen vlažně, a jehož rozum je sice spolehlivý, ale na jeho věk až příliš rozšafný (a proto nevalný), nepochybuji, že takový mladík by se uvaroval toho, co potkalo mého mladíka. Jenže dát se unést nějakým vnitřním hnutím, třeba i nerozumným, ale pocházejícím z velké lásky, je někdy chvályhodnější než nedat se vůbec unést. A tím spíš v mládí, protože vždy rozšafný mladík je podezřelý a za mnoho nestojí to je můj názor!“ (str. 423)
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Po přečtení poslední stránky se mi v hlavně honí tolik myšlenek, že vůbec nevím, kde začít. Takováhle cesta do tehdejší ruské společnosti, kde potkáte tolik různých povah, charakterů, cestu k víře, k lásce, l životu samotnému. První, co mě napadlo, že to bylo hodně hutné a občas mi to hlava nepobrala. De facto na knihu myslím i po dočtení a chvíle pesimismus a marnosti se střídají z nadšení, že Dostojevskij vytvořil něco tak psychologickky náročného, přesto i krutého, nejasavého...
Zpracovávam všechny své myšlenky a strašně moc bych se autora chtěla na spoustu věcí zeptat. Každá postava je jiná, jakési vysvětleni podstaty víry, ať se jedná o pravoslavnou, katolickou, či jinou mě dostávalo do stavu deprese, aby vzápětí odněkud vzlétl láska a radost k životu. Nic podobného jsem nikdy nečetla. Možná i proto mi těch 900 stran zpočátku neubíhalo a měla jsem , nesčislněkrat, obzvláště zpočátku, chuť knihu odložit. Snad jen tím, že mě kdysi, střední škole naše ruštinárka k ruské literatuře přivedla a já měla jakýsi pocit, že tím, že čtení vzdám,ji určitým způsobem zradím ( kdo z dob totality pamatuje Puskinův památník ví, jak nás, co četli a bavila je literatura, byli jakýmsi způsobem vedení k reprezentaci školy a já patřila mezi " vyvolené ", kteří recitovali na každém přiblblém výročí , ač doma tatínek skřípal žulu mezi zuby)
Prostě ruská literatura má a bude mít ve světě velké, to nejvyšši renomé a Dostojevskij, Puškin, Tolstoj...tohle je prostě literatura excelentní