timelady
komentáře u knih
Když umřel Bowie
Andrea Rourke (p)
Tohle mě hodně bavilo. Obecně mám knihy "neví, co chce, kdy to chce a proč vlastně, ale přesto hledá" ráda.
S hlavní hrdinkou jsem se místy ztotožňovala, bavilo mě jisté pohrdání a ledabilost, která se příběhem táhne.
Líbí se mi počátek děje úmrtím Bowieho - odešel někdo pro mě důležitý; co s životem teď?
Skoncovat s Eddym B.
Édouard Louis (p)
Kniha mi evokovala citát Anny Kareniny: "Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém."
Tohle bylo velmi bolestné čtení.
Louis svá dětská léta a dospívání popisuje pohledem zmateného dítěte, které se snaží porozumět jinakosti, kterou pro ostatní je.
Kniha pro mě byla velmi emočně silná. Určitá rezignace, ke které částečně Louis během života na venkově přistoupil, aby se uchránil, je tak prostá a křehká a já si nedovedu představit, jak náročné to pro něj muselo být.
Úleva, kterou popisuje po přestěhování se do většího města, je hmatatelná. Lidsky doufám, že se má Louis dobře.
Nejedná se o literární veledílo, ale zpověď (v sobě samém) ztraceného dospívajícího mi přišel natolik silný, že si pět hvězd zaslouží.
Jmenuji se Václav a zachráním ti život
Václav Wortner
Tohle bylo skvělý! Spis mladého dekadentního bohéma, který se stále hledá a střídavě se ztrácí mezi buddhistickým zenem a nevydařenými milostnými vztahy
Plavec ve tmě
Tomasz Jedrowski
Téma homosexuality v katolickém Polsku nebude nikdy otřepané téma. O to zajímavější, když se děj zasadí do hlubokých socialistických osmdesátých let, kde jsou sexuální menšiny persekuované.
Autor románu se dovedl brilantně propojit s hlavním hrdinou, knihou provází cosi lehce autobiografické, přesto něžné, ztracené a naivní.
Veškerá bouře emocí, se kterou se protagonista vypořádává, aby porozuměl své sexualitě - zmatek, stud, zoufalství, ale přesto naděje - je hmatatelná a prenositelna. Ten správný punc všemu dodává historické ukotvení románu.
Těžko se mi věří, že je toho autorova prvotina! Těším na další jeho díla :)
O Palestině
Noam Chomsky
O palestinsko izraelském konfliktu se teprve snažím něco zjistit a blíže mu porozumět a Naom Chomsky mi přišel jako dobrý odrazový můstek.
Informativně celkem hodnotné, nicméně mám pocit, že se v knize často točí narativ "oni jsou na nás zlí, tak my na ně budeme taky" a dost to znevažuje jakékoliv hlubší předání názoru/pohledu.
Mj kolážový typ knihy (fragmenty rozhovorů, esejů, názorů) je pro mě velmi těžko uchopitelný
Královec: Město pohádka
Paulina Siegień
Hrozně zajímavá tematika, ale nesedl mi autorčin styl :( i přes veškerou poutavost vyprávění se mi kniha špatně četla
Hra o manželství
Jeffrey Eugenides
Určitě se kniha dala zestručnit a upravit ji do podoby novely. Přidat dialogy, obohatit děj a poškrtat sebelítostné a melancholické monology.
Jsem ale ráda, že tomu tak nebylo.
Děj není nijak převratný - téma nešťastné mladé lásky je všudepřítomné a nedá se v něm dějově přijít s něčím novým. O to více prostoru pak dostává lyrika.
Eugenides velmi přesvědčivě popsal život člověka, který trpí psychickou poruchou, který je sice nadaný, ale zároveň si ve své nemoci libuje natolik, že se sám odsoudl k životu plnému utrpení a samoty.
Popisuje život zajištěného člověka, který pochází z vyšší střední střídy, je úspěšný a nikdy nemusel čelit situacím, které by jej mohly existeniálně ohrozit.
V neposlední řadě popisuje osud někoho, kdo se sám v sobě ztratil a snaží se opět najít.
Všechny tři spojuje jedno - touží po lásce, která, i přes věškerou snahu, je nakonec mine.
Nedovedu si představit, jak křehká a zároveň bohatá musí být duše někoho, kdo napíše příběh, jež zaznamená život ze všech jeho úhlů.
Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových
Boualem Sansal
Někde mezi začátkem a koncem jsem se ztratila :(
Vše, co jsme si nikdy neřekli
Celeste Ng
Já vůbec nevím proč, ale při čtení jsem měla pocit, jako bych se dívala opět na Skins.
Znovu mi bylo náct a znovu jsem s hlavními hrdiny prožívala jejich trápení a hořkost, co si s sebou nesou - veškeré strasti jejich života.
Všichni mají spoustu starostí, byť existenčně prostých, ale silných do takové míry, že není možné vést normální život.
A opět se mi naskytlo cítit tíhu života někoho jiného - takového, kde i přes veškeré materiální zázemí chybí porozumění, kde v důsledku neunesitelné tíže vlastního života není prostor pro porozumění života toho druhého.
Long story short - nemyslím si, že budu mít v blízké době emoční kapacitu na opětovnou četbu :)
Počkej na moře
Veronika Opatřilová
Velké poetické pohlazení po duši.
Jednoduchý, prostý, zvýdavý jazyk, který popisuje vztah studenta a jeho profesora - spíš než popisuje možná vytváří, kreslí a něžně nad ním drží ochrannou ruku.
Kniha není pouze milostný román, je to kniha plná otázek, něhy, poetické lehkosti, naivity mládí.
Fragile: Handle with care.
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Petra Soukupová se hrozně dobře čte. Její knihy nemají zrovna dvakrát sofistikovou zápletku, to ale vůbec ničemu nevadí. U jejích knih má chvílemi člověk pocit, že stojí u vás v obýváku a popisuje, jak si vlastně žijete, spolu s tím ukazuje na vaše bolístky, o kterých sice víte, ale snažíte se je moc neřešit.
Jsou to knihy z běžného života - není to život dokonalé rodiny, úspěšného kariéristy, ani někoho, kdo si sáhnul na úplné dno. Knihy jsou o vás, o vašem životě. O běžných věcech, co řešíte a co vás trápí, kterým nevěnujete přílišnou pozornost.
Hudba ohně
Karel Veselý
Naprosto skvělá hudební publucistika - nedovedu si představit, kolik práce autor musel na její sepsání vynaložit.
Osobně bych ocenila, kdyby nějaké pasáže byly rozvinuty více - například internetový rap, i když svým způsobem toto téma p. Veselý více objasňuje v knize Všechny kočky jsou šedé.
Stejně tak jsem se těšila na kapitolu o trip hopu (který mám asiciovaný s Tricky), ale je mi jasné, že nejde obsáhnout veškeré podžánry rapu do jedné publikace.
Jen škoda, že takových knih není víc :) A děkuji autorovi za objasnění "politického cool". Je hezké vidět, jak se nakonec všechny světy prolínají :)
Šváb
Ian McEwan
Nevím, asi jsem to nepochopila :( v tom abstraknu jsem se ztratila, pochytila jsem akorát pár kavkovských prvků, od kterých jsem se snažila odrazit - ale marně.
Snad se ke knize časem vrátím a budu s to ji naplno ocenit.
Líbila se mi její metafyzická podoba, tudíž knihu hodnotím jako knižní soubor hrající si s jazykem.
Noční cirkus
Erin Morgenstern
Bohužel nedočteno. Knihu jsem měla v plánu přečíst si od svých šestnácti, každopádně jsem se k ní dostala až teď - a možná právě to byla ta chyba. Odloženo po prvních sto stránkách, nedokázala jsem se ponořit do děje, nedokázala jsem naskočit na autorčin styl.
Až půjdeš, zavři za sebou
Anna Moricová
Akorát si myslím, že by knize slušel menší trigger warning. Pod "...Každodenně přitom bojuje s démony přítomnosti i minulosti..." se dá schovat téměř cokoliv. Tady to jsou velmi realisticky vykresleny poruchy příjmu potravy - což knihu činí místy těžko čitelnou pro někoho, kdo si něčím takovým prochází.
Takže pokud trpíte poruchami příjmu potravy/máte narušený vztah k vašemu vzhledu apod., tak nejdřív zvažte, jestli vám četba za to stojí
Výpravy do divočiny: Dobrodružství mladého přírodovědce
David Attenborough
Attenborougha mám ráda, každopádně tohle mě zklamalo. Měla jsem s to, že někdo, kdo lobuje za ochranu přírody, dá ruce od zoologických zahrad pryč.
Než vystydne káva
Tošikazu Kawaguči
Taková Pošta pro tebe mixnutá se scifi prvky. Ale s pěknou záložkou.
Láska nebeská
Mariusz Szczygieł
Szczygiela mám ráda. Klidně bych ho po nocích stalkovala a nesla mu do pelíšku plyšovýho medvídka a pro hezký sny mu na stůl položila teplý kakajíčko. Tak moc ho mám ráda.
Miluju tu jeho víru v dobro lidska. To jeho vnitřní dítě. Působí na mě jako Fulghum, jen s tím rozdílem. že jemu bych kakajíčko asi nechystala. Zbytek platí.
Kniha představuje zajímavý a milý pohled na nás Čechy. Peří si čechrám ráda, takže tohle můžu. Je zajímavý číst, jací vlastně jsme z úhlu pohleda jinýho národa. Szczygiel je zatím jediný polský autor, na kterého jsem narazila a který se nezasekl v minulosti. Od poláků jsem zatím jen četla knihy co jsou temný, surový a plný drog od první do poslední stránky. Jak kdyby nebyly schopný se přenést přes válku, socialismus. (ostatně stejný problém pozoruju i u český literatury, jsme zaseklý a posouváme se jen velmi pomalu) Szczygiel doufá a věří v dobro lidsta. Szczygiel neřeší ceny rohlíků, ale to, proč se vzájemně nezdravíme. Kdybych se měla opřít o Malýho prince - Szczygiel řeší skutečné problémy.
Umění milovat
Erich Fromm
Dala bych pět hvězd, ale Frommova pasáž o mužské a ženské polaritě mi to neumožňuje. Vlastně je tam dost věcí, se kterými nesouhlasím.
Nejprve ale k tý polaritě - budu citovat: "Polarita mezi mužským a ženským principem je také základem tvůrčí činnosti ve styku mezi lidmi. Biologicky je to jasné z toho, že spojení spermatu a ova jsou základem pro zrození dítěte. Ale v čistě psychologické oblasti to není jiné; v lásce mezi mužem a žednou každý z nich se rodí znovu. (U homosexuální úchylky se toto polarizované spojení neuskutečňuje, protože homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti; není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný než průměrný heterosexuál, který neumí milovat)." a zastavím se o homosexuální úchylky. Pro svůj vnitřní klid si užití pojmu "úchylka" odůvodním jako pojem "odchylka". Naprosto chápu, že bejt homosexuál nebylo to dobou něco, co byste zařadili do "top five" nej věcí na sobě. Že se o tom moc nemluvilo a vlastně šesesátky byly celý divný, protože byli hipíci a ženy začaly brát antikoncepci a vůbec se nějak víc emancipovat. A že tou dobou mohl Fromm být "stará škola", která změny neměla moc ráda. Ale říct, že homosexuál, ať se už snaží sebevíc, nikdy nebude víc než průměrnej zahořklej hetero, co nemá rád nic a nikoho? Naopak ten vnitřní boj, co musí v sobě překonat! Kolik úsilí to musí stát, přijmout se jako homosexuál a přiznat si, že mě přitahují osoby stejnýho pohlaví. Ta míra sebelásky a sebepřijetí. To všechno, co musí průměrnej homosexuál snést od ostatních proměrných či někoho milujích heterosexuálů. Vždyť takhle se nedá uvažovat. Jasně, gay komunita bývá trochu víc promiskuitní. Koneckonců why not. Nevím, jestli Fromm někdy přišel do styku s někým, kdo je homosexuál. Z toho ale, s čím jsem se setkala já, jsem usoudila, že o to víc si pak sami sebe (a to druhého) homosexuálové váží. Nedovedu si představit, jak náročné musí být přijmout sám sebe jako člověka, co nezapadá do kolektivního průměru. Pokud by chtěl Fromm mluvit o lásce mezi homusexuály, měl by spíše užít pojmů "uctivá, respektující".
Další můj kritický ohlas se váže k lásce k Bohu. opět cituji: "Zážitek spojení s člověkem nebo v náboženském smyslu s bohem není nijak iracionální. Je to naopak, jak ukázal A.Schweitzer, důsledek racionalismu, důsledek nejodvážnější, nejradikálnější. Je založen na naší znalosti základních, ne náhodných omezení našeho poznání. Je to poznání, že nikdy nemůžeme “chápat” tajemství člověka a světa, že je však přesto můžeme poznat v aktu lásky. Psychologie jako věda má svá omezení, a tak jako logickým důsledkem teologie je mysticismus, konečným důsledkem psychologie je láska." S tím, že nikdy nemůžeme chápat tajemství člověka a světa, plně souhlasím. Že to ale můžeme poznat prostřednictním lásky, do širší míry souhlasím taky. Ale už nesouhlasím s racionalizací boha a tím - co jsem pochopila ze zbytku knihy - že milovat Boha je nejvíc. Zasávám názor, že pokud se upneme k vyšší síle, je to z důsledku vlastní slabosti, resp. ze strachu převzít odpovědnost sám za sebe a vlastní život. To je asi celý. Ale chápu, jiná doba a ty šedesátky byly divoký, žejo.
(doplnění z dalšího dne, boť se mi včera už nechtělo)
Další věc, co mě vytočila je to, jak Fromm popisuje rozdíly mezi meteřskou a otcovskou láskou. Frommovu matku neznám, ale jestli měl dobrý dětství, tak good for him. Jestli kolem něj matka od rána do večera poskakovala a utírala mu kašičku z brady, zatímco míchala polívku k večeři, good for him. (Pak nastává otázka, jak moc to naplňovalo to matku, ale o to tady asi nejde)
Fromm byl marxista, což se mi osobně příčí, ale v kontextu doby to chápu. Ostatně Sartre byl taky marxista (a taky vychován k egocentrismu, ale o to tady taky nejde). Ale ten marxismus se v knize dost odráží a to mi vadí. Pro mě je tohle dost ze starý školy, ale fakt nevidím mateřskou lásku jako "bezpodmínečnou". Úplně vidim, jak matka zavře svýho potomka do sklepa pro jeho dobro a jak na něj od rána do večera řve, aby se z něj čirou náhodou nestal rozmazlenej spratek. Fromm to má dost zromantizovaný a asi místo toho chtěl použít pojem "obětavá". To už bych s ním souhlasila. A fakt mě baví/vytáčí jak Fromm jakožto zástupce mužského pokolení staví do role zploditele a pak čus. Ale jiná doba, chápu. Tyhle věci jsou z dnešní doby už dost jinde a jsem ráda, že jsem si rozšířila obzory o další Frommovu knihu a ve čtení jeho děl hodlém pokračovat. Nicméně povídání o lásce není jeho pole působnosti. Daleko víc si ho vážím pro jeho teorii osobnosti.
