timelady komentáře u knih

Tohle mě nadchlo. Byla jsem nadšená z toho naturalistickýho stylu. Syrově popsaný pasáže. To, jak je to napsáno ze tří různých úhlů pohledu. (Až tedy na první kapitolu, co je z pohledu manžela, toho bych pro jeho aroganci a naprostý nezájem nakopla, ale stejně tak chápu, proč si vše myslel. Ten dehonustující pohled na ženu je něco, co mě zvedá ze židle, pořádně se nedovedu vžít do patriarchátu a jeho mentality)

Překvapilo mě, s jakým opovržením se hrdinka kniha setkala po svém rozhodnutí přestat jíst maso. A vlastně veškerou stravu živočisného původu. Ty neuvěřitelný kulturní rozdíly. To, jak je vše popsáno. Po celou knihu jsem s Jonghe soucítila a měla jsem pocit, že vše prožívám s ní. Ten neuvěřitelný vnitřní boj. Ten zmatek. Ta naivní dětská tužba stát se něčím jiným, lepším, stát se stromem. To, jak nedovedla pochopit nepřijetí jejího rozhodnutí ze strany svého okolí. Prožívala jsem s ní její žášť vůči nejbližším. Prožívala jsem starost jejího okolí o její život.

Neuvěřitelně mě kniha oslovila. Bylo to strhující a trochu jsem v tom viděla styl H. Murakamiho, ale to je možná kvůli mému nízkému povědomí o asijských autorech.

6 02.01.2021

Pěkný a ucelený přehled. Je to čtivé, poutavé. Sice mi přijde, že místy autor trochu okecává, opakuje se a nechá nějaké téma jen nakousnuté, ale jinak nemám co vytknout. Jazyk mi přijde trochu hala bala, ale ve výsledku vytknout nemůžu, protože se jedná o popularizační publikaci.

Taky podnázev "průvodce postpravdivým světem" mi vzhledem ke spracovanému tématu přijdu trochu clickbaitovej, ale možná je právě ta lehká dávka ironie přesně to, co autor zamýšlel.

2 02.01.2021

Nedočteno. Kvalita překladu je do nebe volající. Navíc mi zde chybí zdroje a citace a autorova poznámka o zdrojích "hovořil jsem s mnoha zdroji... během čtyř let života v Moskvě a po desetiletém psaní o Kremlu Vladimíra Putina jsem získal mnoho ruských přátel..." mi nestačí. Rozumím, že autor do svého pátrání nechtěl nikoho "zatáhnout" a proto svoje zdroje udržuje v anonymitě. Ale co se týče dokumentů,na které v knize odkazuje či je cituje, bych uvítala alespoň nějaké ozdrojovaní. Takhle knihu nemohu brát vážně.

Kniha popisuje detailní výzkum deprivace u ústavních dětí. Ať už se jedná o deprivaci citovou, psychickou, smyslovou či sociální. Osobně bych uvítala, kdyby se stejný výzkum prováděl i u dětí z dysfunkčních/funkčních rodin, ale rozumím tomu, že na realizaci je to poněkud náročnější. Ostatně, autoři to tam zmiňují.

První vydání bylo publikováno v roce 1963. To je 57 let. Nejsem v pozici, abych si mohla jakýmkoliv způsobem zpochybnit výzkum; naopak jsem byla až překvapená, do jaké míry se jeho výsledky dají aplikovat i v dnešní době.

Jednu věc bych ale vytkla. Přijde mi, že autoři zveličují roli matky. A že si místy odporují. Když to nadnesu tak tam stojí, že dítě, co během svých prvních měsíců nepozná teplo matčina těla je už v podstatě odsouzeno k záhubě a může se jít klouzat. Mluvíme o bezpečném klouzání, takže plýnka included. Pár stránek (deset, dvacet?) na to tam ale stojí, že dítě během prvních měsíců svého života není schopno rozeznat detailně rysy obličeje. Což chápu tak, že nepotřebuje nutně matku, ale někoho, kdo zaujme pečovatelksou roli, jelikož dalších pár stran na to se píše, že dítě, co se dostane během prvních měsíců do adopnitví rodiny, kde jej vřele přivítají a dají mu lásku a péči, má velmi vysokou šanci na šťastný a spokojený život.
Jak to chápu já; kojenec potřebuje lásku, péči a náruč, která jej ukonejší. A je úplně jedno, jestli je to matka, otec, sestra, mabička, děda, adoptivní rodič, pěstoun nebo ústavní sestra (byť zde je to trochu složitější).

2 07.12.2020

Mě tak neuvěřitelně baví Charvátův existenciální pohled na svět!
Trochu doufám, že jednou veřejně prohlásí "Viděl jsem Sysifa a byl šťastný." Pecka!

1 26.10.2020

Zakoupila jsem si na základě silnýho hypu na sociálních sítí a jsem zklamaná. Občas mě zaujala nějaká strofa, ale strofa následující moje zaujetí smetla ze stolu. Škoda.

26.10.2020

Je to roztomilé. Zpětně možná lituju, že jsem toho od Fulghuma četla tolik; Ohňostrojení bych byla bývala jistě ocenila víc. Po pár kapitolkách mne vyprávení začalo unavovat. Připodobnila bych to k tomu, když vám vaši prarodiče vypráví o jejich dětství, ve kterém nebyl čas ani prostor na chmuru, jelikož pořád lítali někde venku, hráli si na vojáky, skákaly panáky a u toho drbali koťátka, která za nimi vždy prišla pro podrbání a dobrou baštu. Milé, úsměvné, lehce idilické, člověk až autorovi závidí jeho optimismus a nadšení pro lidstvo. Keep it going, man

1 26.10.2020

Je to vtipný. Historky jsou vtipný. Přirovnání jsou vtipný. Jen bych to nebrala jako zdroj důvěryhodných informací - s ohledem na to, že od vydání uplynulo 22 let by dost věcí založeno na tehdejších nejnovějších studiích bylo jinak, kdyby se kniha nyní "aktualizovala". Taky mi tam dost věcí nesedělo a chybělo. Mozek může a ženy sice funguje jinak, ale ne kvůli odlišnýmu naprogramování, ale pod vlivem hormonů. Stejně tak žena nemá ovulaci 21. den cyklu, ale o 7-10 dnů dřív. Pokud tedy její cyklus není delší, nicméně za učebnicový příklad bych to nevydávala.

Každopádně to bylo vtipný. Místy teatrální, ale pořád vtipný.

2 05.06.2020

Nedocetla jsem. Dala jsem tomu skoro polovinu knihy ale moje vůle se zdá být slabší, jak jsem se domnívala. Možná mi u četby až moc těkaly myšlenky jinam. Každopádně do děje jsem nebyla schopna se ponořit. Možná to dej mít ani nemá, ale chybí mi tam nějakej ten drive, co mě pohltí. Nebo možná jenom neumím ocenit krásnou literaturu. Snad se ke knize časem vrátím a (úspěšně) ji dočtu.

Je to sice bez pointy a nějakýho hlubšího smyslu, ale ne všechno musí v sobě obsahovat prozření a porozumnění smyslu života (kterej stejně je, jak už lidi vědí, číslo čtyřicet dva). Kdo to má pak pořád číst a vyznat se v tom, žejo.

Autenticita mě ba (což taky velmi často užívám jako výmluvu pro svoji lenost se malovat). A autenticita v literatuře o to víc - prostě člověk se narodí (au), pak umře (jupí, žejo) a mezitim se prostě něco děje a my se z toho snažíme nezbláznit a udělat si to aspoň trochu snesitelný (moc děkuju Francouzům za tuhle veřejnou promluvu po dvou projetých světových válkách).
A to je přesně důvod, proč tyhle knihy čteme. Je to upřímný, otevřený a taky vědomí toho, že někdo další mimo nás má den na číču je pro nás lidi velmi povznášející a osvobozující. Byť nějaká číča je trochu větší a otravnějí jak druhá, ale co na tom, já ty čtyřnohý chlupáče mám ráda.

Pro trochu naděje jsem si do života přivedla Fulghuma a Szczygieła, pro uzemnění zase Schopenhauera a Nitztscheho a pro trochu reality Bukowskiho, Krchovskýho a nově dle všeho také knihy Irovského.
Mám ráda tu diverzitu života.

2 16.05.2020

Tohle šlo tak pěkně systematicky z kopce. Zprvu knihy jsem se vcítila do autorčiny bolestivé duše, která se na pár okamžiků stala až hmatatelnou, nicméně ve druhý třetině jsem svůj pohled změnila na pocity ublížený malý holčičky. Peotika se vytratila, prožitky se staly monotónní. Nejvíc mne zklamala poezie v próze na úplným konci knihy. Pokud se teda jednalo o poezii v próze. Chápu závěrečnou chaotičnost, nicméně zastávám názor, že i chaos coby umělecký dílo měl mít nějakej vnitřní řád. Ten mi tu chyběl.

Nicméně, ať nežeru, jedna věc mě vskutku poznamenala - jsi se. Jako fakt? Nevím, jestli kniha prošla korekcí, pokud však ano, stojí za pováženou popřemýšlet o změně korektora.

25.04.2020

No nebudu kecat, trochu jsem se červenala. Richard de la Brulay byl vskutku vášnivý milovník. Jen jedna věc, co se mi honila (hahaha) hlavou při četbě; to fakt tohle všechno zvládnul bez jedný pohlavní nemoci?

2 27.03.2020

Za mě docela dobrá jízda! Rjú Murakami se s ničím nepáře a jde rovnou na věc. Nechutný, surový, drogy a vynucenej sex skoro na každý stránce. Takovej japonskej Palahniuk. Tohle můžu.

4 23.03.2020

Nejsem si jistá, jestli jako ateista dovedu knihu hodnotit bez určitý míry zaujatosti vůči náboženství. Každopádně pokud z knihy odendám náboženská kázání a úryvky z Bible, dostanu z toho zápisky jednoho moc lidského a milujícího člověka. Herián je undergroundovej frajen a dle všeho jedna z nejvíc lidských bytostí, co se mezi námi pohybuje.

4 23.03.2020

Tohle mi hrozně připomínalo mojí maturitu. Z úvodní básně jsem byla nadšená a všichni víme, jak je první dojem nejdůležitější. Pak to, stejně jako já přes lety, začalo v průběhu lehce drhnout, místy úplný výpadky. Od poloviny knihy se sbírka začala zase vzpamatovávat a moje nadšení by se dalo přirovnat k básní úvodní. Dávám čtyři hvězdičky, jednak za tu alegorickou demonstraci, kterou mi autor umožnil, jednak za to, že i já jsem přes všechny svoje maturitní výpadky jsem u otázky \"první světová válka\" byla schopna do mýho proslovu nějakým způsobem zakomponovat Chaplina a odmaturovat za dvě.
Těším se na autorova další díla!

01.02.2020

Tak tohle jsem na první dobrou nedala. Zamotala jsem se v ději, ztratila nit a začala přemýšlet, jestli jsem stihla kocourovi vykydat záchod. Kocourův záchod úspěšně vykydán, kniha na dva týdny odložena stranou na hromádku "v nejbližší době musím uklidit". Zpětně se trochu stydím, že jsem kocourovi bobky upřednostnila před dílem tak kontroverzního autora, jako je právě Palahniuk. My man! Satirický, surový, syrový a všechny další přídavný jména začínají na písmeno S, který si lze s Chuckem spojit. Moje literární choutky ovlivněný Freudem a zanedbanou výchovou jsou nadmíru uspokojeny. A kocour se svým záchodem taktéž.

5 28.01.2020

"Falešná premisa: kdo tvrdí, že Bůh je mrtev, předpokládá, že byl smrtelný."


Ostré, břitké, cynické miniatury. Místy až moc abstraktní, což ve výsledku není vůbec ke škodě, ba naopak.

Baví mě knihy tohodle typu - děj, který je složen z mnoha souvětí, která jsou i sama o sobě příběhem...
...byť mi přijde, že autor má hrozně moc myšlenek, se kterými nedokáže dále pracovat či neví, jak je uchopit.
Přesto ve mně toto chaotično zanechalo cosi poetického.

24.12.2019

Bavil mě začátek, bavil mě konec. To mezitím se nějak stalo. Možná jen zatím nejsem s to pochopit bulharskou melancholii. Možná je to tím, že se celá kniha měla prostě jenom stát. Tak nebo tak doufám, že se ke knize za pár let opět vrátím.

1 06.10.2019

Hrůza hrůz. Knihu jsem četla/přetrpěla, jelikož se jednalo o povinnou literaturu k jednomu předmětu na mém oboru - byť nerada, ale kredity se prostě hodí, co si budem.
Kdybych mohla,tak svůj čas zainvestuji trochu jinak; třeba mlácením hlavou do zdi. Míra sebedestrukce by byla srovnatelná a ještě bych si výše zmíněnou aktivitu více užila.

Pak docent Plamínek má za sebou bezesporu bohaté zkušenosti na akademické půdě a ví, jak se v ní pohybovat. Veřejně publikovat posunování a odebírání stolečků jak žákům, tak kantorovi chce pořádnou dávku kuráže. To samé platí pro způsob seznamování již dávno zletilých osob v kroužku, ve kterém mají všichni jeho účastníci zavřené oči a natahují po sobě ruce. Sociální úzkost vítána.

S menším svolením Lego company bych si dovolila název změnit na "vzdělávání a seznamování osob ve věku od 3 do 99 let". Knihu shledávám natolik bezpředmětnou, že bych si raději přečetla Čtyři dohody a s nezaměnitelným přesvědčením ve svém hlase tvrdila, jak mi změnila život k lepšímu.

*Komentář se stahuje na celou publikaci, vyjma první části. Ta je určena vedení firmy a do toho nevidím. (I když se to dle mého laického názoru nijak neliší od zbytku knih zabívajících se stejnou problematikou, které jsou dostupné ve všech knihkupectvích)

Už rozumím, proč jsou severský detektivky dnes tak populární. Tohle je bomba! Má to spád, dobře promyšlenou zápletku a nic se zbytečně dlouho neprotahuje. Přečteno na jeden zátah.

11 18.09.2019