Tajemný plamen královny Loany
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/608/bmid_tajemny-plamen-kralovny-loany-2rS-608.jpg
4
222
222
Jako každý z Ecových románů, ani Tajemný plamen královny Loany nemá „klasickou“ stavbu. Je vystavěn ze tří částí. Část první – NEHODA V nemocnici se po těžkém úrazu a dlouhém kómatu probouzí starý antikvář Yambo (skutečným jménem Giambattista Bodoni, stejně jako slavný typograf Giambattista Bodoni). Zjišťuje, že ztratil paměť, i když poněkud „netradičně“. Pamatuje si veškeré objektivní informace, které jsou učebnicového nebo encyklopedického charakteru a jsou oproštěny jakéhokoliv citového náboje. Naproti tomu si nepamatuje nic ze svého vlastního života, nemá osobní vzpomínky – tedy takové, které jsou emocionálně zabarvené. V praxi to znamená, že zná například jména a díla většiny světových literátů, má stále perfektní znalosti z oblasti historie a geografie atd., ale nepoznává vlastní manželku, děti, dům... Po mnoha neúspěšných pokusech o znovuvyvolání ztracené části paměti navrhne Yambovi jeho žena, shodou okolností psycholožka, aby odjel na venkov, do rodného domu, ve kterém strávil valnou část dětství a mládí. Důvěrně známé prostředí mu údajně může pomoci. Yambo poslechne a do Solary odjíždí. Nutno ještě poznamenat, že během dospělého života, před úrazem, měl Yambo k rodnému domu v Solaře z neznámých důvodu velmi zvláštní, spíše negativní, vztah. Část druhá – PAMĚT Z PAPÍRU Druhá a nejobjemnější část knihy se odehrává přímo v Solaře, zejména na půdách a ve starých nepoužívaných pokojích domu. Yambo se zde čtením svých starých knih, školních učebnic a sešitů, časopisů (zejména komiksů), dobových novin a vůbec zkoumáním všech předmětů z dětství (vyrůstal ve fašistické Itálii) snaží rekonstruovat svou poškozenou paměť. „Objevy“ často telefonicky konzultuje s přítelem z dětství, který mu pomáhá vyvozené závěry poněkud korigovat s pomocí své vlastní, správně fungující, paměti. V této části knihy není podstatný děj, ale spíš o Yambovy úvahy, sledování jeho myšlenkových pochodů, popis dobové situace atp.(Viz důležité myšlenky a interpretace díla). Nejpodstatnější jsou pro Yamba dvě zjištění. První z nich je, že se jako dítě účastnil partyzánské akce (protože dokonale znal terén) a byl svědkem smrti několika lidí. Proto měl později na Solaru špatné vzpomínky a snažil se je z mysli vytěsnit. Pomyslným vrcholem poznání byla informace o témeř fanatické Yambově zamilovanosti do spolužačky. Tento platonický vztah Yamba ovlivňoval v podstatě celý další život... Část třetí – "OI NOΣTOI" ([hoi nostoi] – jdi domů – viz "literární odkazy"; z řečtiny) Poslední část knihy se týká Yambovy smrti a rekapitulace celého jeho dosavadního života. Yambo se nachází ve stavu, který sám popisuje jako zvláštní fyzickou neexistenci, stav bytí pouze ve formě jakési čisté energetické substance. Tento oddíl pomůže vysvětlit poslední nejasnosti a zaplnit prázdná místa předchozího vyprávění. Po skončení této reflexe Yambo dojde určitého smíření se světem, s Vesmírem, s Bohem a umírá...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , ArgoOriginální název:
La misteriosa fiamma della regina Loana, 2004
více info...
Přidat komentář
Zvykl jsem si se dívat na Ecovy knihy jako na apriorně dobré. A když se mi na nich něco nezdá, tak hledám chybu spíše v sobě, než v té knize. Tento přístup ke knize je hodně náročný, vyžaduje trpělivost, ale vrací se to čtenáři (mně) v nápadech a myšlenkách, které třeba autora při psaní ani nenapadly. A to je dle mého názoru známka kvalitní knihy - nutí čtenáře přemýšlet a ty kvality nalézat sám. Pokusím se zde napsat několik myšlenek, které mne napadly, aniž bych tvrdil, že je to to "co tím chtěl básník říci".
1. Rozpor mezi tím, že Yambo je profesí antikvář, který se evidentně vyzná v historii literatury, tudíž i té nejkvalitnější, ale svou paměť si oživuje tím, jak v dětství a mládí četl hlavně brak. Nejkvalitnější uvedenou knihou je asi v této souvislosti Dumasův Hrabě Monte Cristo a de Amicisovo Srdce. Nejhodnotnější literatura je zmíněna pouze jako objekt obchodu, (Dílo Wiliama Shakespeara je hodnoceno hlavně proto, že kšeft s jeho prvým vydáním je reálný. Gutenbergova bible je zmíněna s povzdechem, že její cena je tak astronomická, že je pro běžného antikváře obchod s ní nerealizovatelný. Renesanční vydání Ciceronových děl z 16. století jsou zmíněna jako dobrá pro kšefty s hlupáky, kteří si myslí, že v tom mají něco hodnotného. A popis antikvářem probírané knihovny z pozůstalosti připomíná supa na mršině.) Vím, že Umberto Eco po sobě zanechal velmi hodnotnou knihovnu se sbírkou prvotisků. Jedná se o jeho osobní zkušenosti s antikváři? A proč ten brak? Snad mi dá na tento rozpor odpověď autorovy knihy Skeptikové a těšitelé a Knih se jen tak nezbavíme, které jsem zatím nečetl.
2. Ať se již Yambovi vrátila aspoň částečně paměť jakýmkoliv způsobem, za svůj prožitý život se opravdu nemusí stydět. Epizoda z odboje proti fašistickému režimu - klobouk dolů.
3. Když se Yambovi aspoň částečně vrátila paměť, jsou v knize vylíčeny dost odporné kriminální zločiny, kterých se lidé dopustili krátce po válce a které s válkou již neměly nic společného. Na to bylo opravdu lepší nevzpomínat. Zdá se mi, že pod dojmem tohoto návratu paměti se Yambo jakoby rozpomněl na své objevování paměti z komixů a řekl si, že v tomto světě je přece více krásy a hodnot, než v tom reálném. Závěrečný text tudíž nevidím jako předsmrtnou agonii, ale jako návrat do vysněného světa, který během hledání své ztracené paměti znovuobjevil, ve kterém si dokonce dal i nějaký cíl - rozpomenout se na tvář dívky, do které se jako student zamiloval, neměl odvahu s ní promluvit, ona se odstěhovala a po několika letech zemřela. Vidím určité poselství románu zde v tom, že při nějaké znechucenosti životem a mezilidskými vztahy může člověk utéci do různých zájmů, které mu mohou od těchto potíží (ať již skutečných nebo jako v Yambově případě spíše domnělých, on svou rodinou byl milován) odvrátit pozornost. Anebo jsou skutečně poslední řádky líčením předsmrtné agonie? Nevím, nedokáži si dát odpověď. A právě tyto otázky tím, že člověk o nich musí přemýšlet, dělají knihy jako je tato tak kvalitními.
(SPOILER) Kvůli první, a zejména prostřední části dávám čtyři hvězdičky, jinak jsem uvažoval i nad třemi. Postupné odkrývání a spekulace mě bavily, marná snaha pospojovat paměť z fragmentů se mi líbila a užíval jsem si typické rekvizity, jakými jsou tajná místnost, mluvící jména, citáty z knížek atd. Zejména oceňuji pohled na fašistickou minulost Itálie, stejně jako pokrytecky pojímané katolictví a odraz obojího v (pop)kultuře: náznaky, jaké množství lidí to ovlivnilo, případně zabilo, netřeba říkat otevřeně. Bohužel, třetí část to pro mě dost strhla dolů - některé věci se zbytečně dovysvětlí (jak říkám, spekulace jsou zajímavější) a objasní, ale poněkud banálním způsobem, zcela v duchu literárních klišé, což může být samozřejmě další postmoderní hříčka, ale čekal bych víc. Závěrečné shrnutí dosavadních fragmentů v poněkud příliš průhledné variaci na apokalypsu (a pro nedovtipné se to slovo musí i použít) a úplný závěr přesně podle očekávání, to mě zklamalo. Ale mám pocit, že jsem byl podobně zklamán i koncem Pražského hřbitova, Ostrova včerejšího dne a Baudolina. On i konec Jména růže jede přesně podle očekávaného schématu a v duchu literárních šablon, ale zvládnuto je to lépe, alespoň si myslím.
"Řekl jsem si: Yambo, máš paměť z papíru. Ne z neuronů. Ze stránek." (str. 90) A přesně tak to je - Ecův hrdina v tomto "Ilustrovaném románu" rekonstruuje vzpomínky na své dětství a mládí prostřednictvím knih a comicsových časopisů, které jako dítě hltal. Jeho život je knihami přímo podmiňován. (Jeho dobrodružná epizoda se zachraňovanými kozáky by neproběhla tak, jak proběhla, kdyby před tím nečetl, nemiloval by, kdyby si skrze četbu nevytvořil v mysli ideální ženu...)
A mne - možná jako jiné vnímavé čtenáře - ta četba přiváděla ke vzpomínkám na mou dětskou četbu, na mé "papírové" já. (I já bych s chutí odpověděl "idiotovi", který se podivuje množství knih v mé knihovně, zda jsem je četl všechny: "... žádnou, proč bych je tu jinak schraňoval, vy si snad schováváte konzervy od masa, poté co jste je vyprázdnil? Těch padesát tisíc, co jsem už přečetl, jsem věnoval věznicím a nemocnicím.") (str. 33)
Velká bída. Nečtěte to, jestli vám jde o tajemno a mystiku jako ve Jménu růže. Nečtěte to ani kvůli lásce ke komiksům. Kvůli tomu jsem se do toho pustil já. Zaujala mě anotace, že se hlavní hrdina prostřednictvím komiksů a starých časopisů snaží odhalit svou minulost po ztrátě paměti. Navíc když víte, že Umberto Eco napsal několik literárněvědných esejů na téma popkultura a komiks. Ale tohle vůbec nefunguje. Utahané a nudné. Možná pro Italy to něco znamená. To rozpomínání na fašistickou minulost. Ale Čechům to nic neřekne.
Přelouskával jsem to asi dva měsíce, a ani ke konci se to moc nevylepšilo. Asi nejlepší charakteristikou z mého pohledu je slovo "grafomanství". Citace, ukázky, taková komentovaná a ilustrovaná historie italské i jiné literatury ve všech možných formách. Moc mi to s výpadkem paměti hlavního hrdiny nedrželo pohromadě, a jako druhou charakteristiku bych tu měl "samoúčelnost". Ale knížka je to hezká, to zase jo.
Propracovaný román o knihách a čtení, identitě a paměti, dětství a dospívání, válce a fašismu, lásce a odříkání a o mnoho dalších věcech. Eco moc románů za svůj život nestihl, ale o to víc jsou kvalitní ty, které zde zanechal. Pokud jste aspoň trochu bibliofily nebo bibliomany bude se Vám i tato kniha zaručeně líbit, a i když si díky své bohaté intertextualitě vyžaduje značné znalosti různých jiných textů, umí autor udržet napětí a zájem, budovat atmosféru a nutit k dalšímu čtení, a to i tehdy, kdy nejste intelektem na stejné úrovni, protože ty nejlepší romány umí oslovit a pohladit nejen tu intelektuální stránku našich já, ale především i tu citovou. Zde stačí pouhá vášeň ke čtení.
vynikající román, originálně pojaté a zpracované téma paměti, relativnosti vzpomínek atd.
několikrát jsem se ale pozastavoval nad nepřesností překladu (hodně paralel a aluzí se tak ztrácí nebo znejasňuje, což může překladatel napravit rozšířenými vysvětlivkami, ale ty jsou v českém vydání velmi osekané - a ty vybrané pak v celku nadbytečné)
Mám pocit, že vše k této knize již bylo řečeno. S poslední větou jako by vše v příběhu zapadlo na své místo - a přitom jsem si říkala, tohle nemůže přece být konec! Ecovy knihy nejsou pro každého, ale jdete-li do toho s vědomím, že jste nesáhli po lehké oddechovce, nebudete litovat. A jen velmi těžko se od Yamba budete odpoutávat. Takže kniha vlastně poslední větou nekončí, ještě dlouho ve vás doznívá.
Ke knize jsem přistupovala s respektem, protože Ecova díla se nikdy nečtou snadno, ale byla jsem naprosto okouzlená, kniha je psaná přitažlivě a dokonce i vtipně. Je to působivý příběh o hledání vzpomínek, a toho, co člověka formuje v dětství a mládí. A tak jsem se spolu s hlavní postavou snažila vybavit si jaké knihy, časopisy, filmy a písničky ovlivnily mé dětství a mládí. Zajímavé také bylo sledovat dopady fašistického období na vnímání mladého hrdiny. A nechybí ani citlivě a výstižně podané hledání zidealizované lásky. Skvělý čtenářský zážitek umocněný také nádherným provedením knihy.
tato kniha na mě dýchla dvěma zajímavostmi. Tou první byla krásná grafika a zprácování obecně. Tou druhou je láska ke starým tiskům a hledání pravdy v těchto zažloutlých a zajímavě vonících tiscích.
Nicméně samotná kniha je plná toho co dělá Eca velmi zajímavým, a to, že si ve spoustě příběhů můžete vytvořit sami ten svůj, kterým si dotvoříte skládanku, tak, že se často ztotožníte s příběhem. Ano není to často úplně jednoduché čtení, ale o to je to zajímavější. Já jsem byl opravdu spokojen, hlavně se závěrem knihy.
Příliš mnoho mluvení kolem, jen samé citáty. Říkala jsem si, že to třeba bude mít význam pro pozdější dění. Ale když už prostor zabíralo pouze vyjmenovávání časopisů a skoro celé texty písní... knihu jsem bohužel v půlce odložila nedočtenou.
Loana je taková Umbertova grafomanská a bibliofilská orgie, ale protože jde o italskou popkulturu, rozhodně nejsem modelovým čtenářem, a to už jsem od Eca četla ledasco. Závěrečný ponor je nicméně famózní.
Kniha mne oslnila svou grafikou, začátek mi připadal hodně slibný a svým nápadem zajímavý. Později ale má pozornost stále více otupovala, protože porozumění vyžadovalo znalost italských reálií a její popkultury, což logicky zahraničnímu čtenáři chybí... To asi není úplně Ecova chyba, každopádně mi i přesto připadá, že mezi jeho knihami jsou mnohé lepší.
Přečteno v roce 2005... Příběh starého antikváře, postiženého ztrátou paměti, jenž hledá svou ztracenou minulost v komiksových sešitech a dobrodružné brakové literatuře. Autor zde prokázal opravdovou znalost této literatury z období mezi světovými válkami v Itálii. Jenže na znalosti této literatury je na můj vkus až velmi postaven celkový děj. Nevyhneme se zde mnohostránkovým popisům obálek časopisů, citací z nich atd. To vše v konečném důsledku ochuzuje vlastní příběh, který zde i po posledních stránkách zůstává neobjasněn.Buďto jsem konec knihy nesprávně pochopil, nebo tam něco chybělo. Když jsem přečetl poslední větu, měl jsem pocit, že příběh ještě vůbec neskončil! V příběhu antikváře Yamba se dozvíme o jeho zálibě v mlze (právě pasáže o mlze na mne velmi zapůsobily), hledání tváře své první lásky ve všech ženách, dozvíme se o hrdinství za války. To všechno ano, ale už se nedovíme, zda si antikvář vybaví svou minulost, která předcházela 40 let před jeho amnésií. Možná že takhle chtěl autor ponechat plamen aspoň trochu zahalen mlhou... No, závěrem bych řekl, že kniha určitě stojí za přečtení a pro znalce brakové literatury bude příjemnou exkurzí do jejich dějin...
Ta kniha je výrazně těžkotonážní. V prvním díle autor jen nadhazuje témata, která by mohla být zajímavá, ale opravdu jenom nadhazuje a do ničeho nejde. Čtenář to musí protrpět a nedostane za to nic, jenom vstupenku do druhého dílu. Ve druhém díle se pak autor rozpomíná na dětství a nikdo mi nevymluví, že tady se jedná autenticky o autorovo dětství, i když se to tváří jako vzpomínky nějakého antikváře. Zatímco strejda Umberto vzpomíná na dětství, já jsem vzpomněl na jednu hezkou větičku, kterou tentýž Umberto napsal o dvacet let dřív:
"Literatuta založená na vzpomínkách je posledním útočištěm ničemů."
Je to z Foucaultova kyvadla dost brzy na začátku. No, když už je u svých soukromých záležitostí, autor si velmi obsáhle vylévá vztek na italský fašismus, kterým prošel v dětství a mládí. Chápu ho.
Ve finále jde Umberto hodně do hloubky. Odpojí se od vnějšího světa a jde pozpátku prožitky z puberty, dětskými pocity, prvotními tvary vnímání krátce po narození a potom už ... Třetí díl, to je teda něco.
Zatímco se Umberto Eco ve Skepticích a těšitelích zaobíral popkulturou a tzv. nízkými žánry jako teoretik či esejista, v Tajemném plameni je probírání haldami knih a desek tohohle ražení součástí románu – metodou, která má vzdělanému italskému knihomolovi, ročník 1932, oživit ztracenou paměť. Že by tak trochu Ecova čtenářská autobiografie a tím pádem jeho nejosobnější kniha? Každopádně kniha příběhem nejmíň rozmáchlá, protože tady ti detektivové, spiklenci a plány přehazující výhybku dějin jsou leda tak součástí příběhů čtených na půdě. A přesto je tu tajemství, tajemství jednoho života a jeho výhybek, které se zatím ztrácí v mlze, jejíž líčení si bůhvíproč vypravěč Yambo z různých příběhů opisoval. Labužnicky pomalé objevování si tentokrát nejspíš užije člověk tím víc, čím víc má společného s Yambem, ale myslím, že Tajemný plamen královny Loany může oslovit každého, kdo – třebaže ne ve fašistické Itálii – prožil dětství. A hodně přitom četl, samozřejmě :-).
Právě jsem dočetla další ze skvělých Ecových literárních experimentů... v jeho knihách se my, čtenáři, stáváme součástí jeho "literárních pokusů", jak sám Eco říká, text je jenom "líný nástroj" a od svého čtenáře vyžaduje, aby část práce odvedl sám ... a to je přesně to, co mně na jeho knihách láká, přitahuje a baví :-)
... četba Ecových příběhů je vždycky hodně subjektivní záležitostí ... každý čtenář je nucen sám si "dotvořit" fiktivní svět, který nám Eco předkládá, jsme nuceni přidat své zkušenosti, zapojit své estetické cítění (grafická úprava a ilustrace téhle knihy jsou třeba pro mně naprosto úžasným estetickým zážitkem a po celou dobu četby jsem si tuhle knihu naprosto užívala), a tak jsem "poslechla" autora:
"... četl jsem pomalu a vychutnával si větu, úryvek, kapitolu ..." ... a text se sám začal skládat do sdělení ... "jako kdyby se mi něco samo ukládalo do paměti ... jako kdyby jediné slovo vyvolávalo tisíc dalších ..."
"Co všechno shromažďuje paměť ve své prostorné jeskyni? ... V tajných a nepopsatelných záhybech? ... tam kde se setkáváme se sebou samými?"
"Musíme se naučit chápat své limity, ten moment, do kterého nemůžeš a pak už ano ..."
Dokonalé :-).
Opravdu skvělá kniha. Hlavním tématem je zde paměť. Paměť člověka (který o ni přišel) a paměť národa, kterou se člověk marně snaží pochopit. Ta druhá má dovést hlavního hrdinu k té první, obě se pak prolínají v hledání sebe sama, v životní pouti, osudu.
Jeden ze stěžejních románů počátku 21. století. Neznám moc lepších ryze existenčních, intimně individuálních románů: paměť jako kniha s vytrhanými listy, slovo, jeho význam, prožitek, JÁ, život a jeho uvědomnění si a hlavně rekonstrukce.
Štítky knihy
italská literaturaAutorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Nemám nejmenší pochybnosti o autorově uměleckém talentu a brilantním intelektu, ale zvolené téma mě zkrátka neoslovilo...