Tajemný plamen královny Loany přehled

16.03.2024

Nemám nejmenší pochybnosti o autorově uměleckém talentu a brilantním intelektu, ale zvolené téma mě zkrátka neoslovilo...

30.05.2023

Zvykl jsem si se dívat na Ecovy knihy jako na apriorně dobré. A když se mi na nich něco nezdá, tak hledám chybu spíše v sobě, než v té knize. Tento přístup ke knize je hodně náročný, vyžaduje trpělivost, ale vrací se to čtenáři (mně) v nápadech a myšlenkách, které třeba autora při psaní ani nenapadly. A to je dle mého názoru známka kvalitní knihy - nutí čtenáře přemýšlet a ty kvality nalézat sám. Pokusím se zde napsat několik myšlenek, které mne napadly, aniž bych tvrdil, že je to to "co tím chtěl básník říci".
1. Rozpor mezi tím, že Yambo je profesí antikvář, který se evidentně vyzná v historii literatury, tudíž i té nejkvalitnější, ale svou paměť si oživuje tím, jak v dětství a mládí četl hlavně brak. Nejkvalitnější uvedenou knihou je asi v této souvislosti Dumasův Hrabě Monte Cristo a de Amicisovo Srdce. Nejhodnotnější literatura je zmíněna pouze jako objekt obchodu, (Dílo Wiliama Shakespeara je hodnoceno hlavně proto, že kšeft s jeho prvým vydáním je reálný. Gutenbergova bible je zmíněna s povzdechem, že její cena je tak astronomická, že je pro běžného antikváře obchod s ní nerealizovatelný. Renesanční vydání Ciceronových děl z 16. století jsou zmíněna jako dobrá pro kšefty s hlupáky, kteří si myslí, že v tom mají něco hodnotného. A popis antikvářem probírané knihovny z pozůstalosti připomíná supa na mršině.) Vím, že Umberto Eco po sobě zanechal velmi hodnotnou knihovnu se sbírkou prvotisků. Jedná se o jeho osobní zkušenosti s antikváři? A proč ten brak? Snad mi dá na tento rozpor odpověď autorovy knihy Skeptikové a těšitelé a Knih se jen tak nezbavíme, které jsem zatím nečetl.
2. Ať se již Yambovi vrátila aspoň částečně paměť jakýmkoliv způsobem, za svůj prožitý život se opravdu nemusí stydět. Epizoda z odboje proti fašistickému režimu - klobouk dolů.
3. Když se Yambovi aspoň částečně vrátila paměť, jsou v knize vylíčeny dost odporné kriminální zločiny, kterých se lidé dopustili krátce po válce a které s válkou již neměly nic společného. Na to bylo opravdu lepší nevzpomínat. Zdá se mi, že pod dojmem tohoto návratu paměti se Yambo jakoby rozpomněl na své objevování paměti z komixů a řekl si, že v tomto světě je přece více krásy a hodnot, než v tom reálném. Závěrečný text tudíž nevidím jako předsmrtnou agonii, ale jako návrat do vysněného světa, který během hledání své ztracené paměti znovuobjevil, ve kterém si dokonce dal i nějaký cíl - rozpomenout se na tvář dívky, do které se jako student zamiloval, neměl odvahu s ní promluvit, ona se odstěhovala a po několika letech zemřela. Vidím určité poselství románu zde v tom, že při nějaké znechucenosti životem a mezilidskými vztahy může člověk utéci do různých zájmů, které mu mohou od těchto potíží (ať již skutečných nebo jako v Yambově případě spíše domnělých, on svou rodinou byl milován) odvrátit pozornost. Anebo jsou skutečně poslední řádky líčením předsmrtné agonie? Nevím, nedokáži si dát odpověď. A právě tyto otázky tím, že člověk o nich musí přemýšlet, dělají knihy jako je tato tak kvalitními.