Tajná historie
Donna Tartt
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346659/bmid_tajna-historie-Kbo-346659.jpg
4
486
486
První román Donny Tarttové Tajná historie se hned po svém vydání v roce 1992 stal vysoce hodnoceným a hojně diskutovaným bestsellerem, popisovaným jako „současná klasika“, „geniální“, „dechberoucí“ příběh, „tak neodolatelně svůdný, že jeho četba vyvolává pocity téměř provinilého potěšení“. Předznamenal tak autorčinu mimořádně úspěšnou literární kariéru, oceněnou mnoha významnými trofejemi; za svůj poslední román Stehlík z roku 2014 Tarttová získala Pulitzerovu cenu, jednu z nejprestižnějších poct v literárním světě. Příběh, podávaný v retrospektivě formou zpovědi či přiznání jednoho z jeho aktérů, vypráví o podivném setkání skupiny šesti zvláštních, na první pohled excentrických studentů klasické řečtiny na malé, odlehlé univerzitě kdesi v Nové Anglii; pod vlivem záhadného, charismatického profesora si vytvoří jakýsi elitní klub a svůj vlastní, izolovaný intelektuální svět, v němž objevují nové způsoby uvažování o podstatě krásy, pravdy a tvořivosti – ale i hrůzy, vášně a zločinu. Jejich zrůdný experiment zkoumající tajemství bakchantského rituálu – evokující Nietzscheho srovnání dionýsovského a apollónského principu – se dle očekávání zvrhne ve strašlivou tragédii a v sérii morálně rozkladných činů, které zničí jejich charaktery a následně i životy. Jeden z recenzentů ocenil, že „autorce se podařilo popisovat melodramatické a naprosto bizarní události tak, že působí zcela věrohodně“. K tomu jí významně napomáhá i zvolený žánr románu, charakterizovaný jako „detektivka naruby“, v níž je od počátku zřejmé, kdo zločin spáchal, a vyprávění směřuje k odhalení důvodů a okolností, které k němu vedly, a následků, s kterými se jeho pachatelé musí vyrovnat – pokud k tomu mají dost morální síly a odvahy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
The Secret History, 1992
více info...
Přidat komentář
"Smrt je matka krásy."
Úžasná kniha, i když rozhodně ne pro každého - ať již rozsahem, či tématem. Ale která kniha pro každého je, že..Skvěle vykreslená psychologie postav, mimochodem postav neobyčejných a právě to mě tak bavilo. Ústřední téma, zločin, zas tak neobyčejné není. Přesto je na ní něco znepokojivého. Když nad tím tak přemýšlím, tak nejspíše fakt, že každý z nás má v sobě temnou stranu, která je schopná nejrůznějších činů. Dočetla jsem ji včera, ale přetrvává ve mně jakási přjemná melancholie...
Slavný Isaac Asimov vzpomínal ve své autobiografii Já Asimov na jednu nepěknou událost z dob studií na vysoké škole. Jakýsi učitel tam požádal své žáky, aby zajistili pro účely praktické výuky, jednalo se o pitvu zvířete , biologický materiál. Asimov ulovil toulavou kočku, kterou přinesl mrtvou do školy. Ta kočka ho pak ještě po mnoho let strašila ve snech. Pětice hlavních hrdinů románu Donny Tarttové se dopustí mnohem závažnějšího činu a ani oni ve chvíli jeho plánování netuší, že si tím uvážou na krk balvan, jenž budou muset nést po zbytek svých dní. Téma knihy není vůbec nové, naopak jedná se o jedno z nejklasičtějších a je proto důležité, jak je zpracováno. Autorka vykreslila portréty jednotlivých aktérů natolik sugestivně, že se během četby stávají součástí života čtenáře. To je podle mě vždy známkou velkého literárního talentu. Tarttová tak nečiní formou sáhodlouhých popisů, které by brzy začaly nudit. Naopak, využívá drobný detail zachycený na několika řádcích. Banální reakce nebo určitý zvyk dané osoby v běžné situaci je klíčem k jejímu pochopení. Hlavní protagonisté románu, kromě vypravěče samotného, pocházejí z vyšších sociálních vrstev, což se obráží i v jejich životním stylu a jednání. Je to i jedna z věcí která je spojuje, protože jinak jsou značně rozdílní. Geniální, distingovaný a chladný Henry, dvojčata Charles a Camilla, poněkud rozmazlený Francis a jazykově nepříliš nadaný, zato však potměšilý a vychytralý Bunny. Jakmile se vypravěč příběhu Richard a jeho prostřednictvím my čtenáři seznámíme s touto partičkou, začíná skutečný příběh, z jehož průběhu je stále jasnější, že nemůže dobře dopadnout.
Již tímto svým prvním románem ukázala Donna Tarttová světu, jak velikou je spisovatelkou. Vytvořila si svůj vlastní, rozpoznatelný styl, kdy příběh neplyne lineárně z časového bodu A do bodu B, ale jako by se jednotlivé situace, ze kterých se skládá, stále znovu opakovaly, jen vždy v mírně pozměněné variantě. Tak jako je tomu i v reálném životě. Při četbě románu Malý kamarád jsem měl pocit, že by se mohl trochu zkrátit. U Tajné historie tomu tak nebylo vůbec. Jen jsem občas zatoužil zastavit jeho protagonisty, vrátit se o pár stránek zpátky a umožnit jim, aby si své jednání ještě promysleli a rozhodli se jinak.
Kniha je opět napsaná tak, že je čtenář už od první stránky v napětí, kam se děj bude vyvíjet. Autorka má velký vypravěčský dar, díky kterému dokáže velmi plasticky a věrohodně nejen popsat prostředí prestižní americké university, ale i perfektně vykreslit psychologii jednotlivých postav. Určitě mimořádný čtenářský zážitek, po kterém si musíte dát pauzu a přečtené déle vstřebat a přemýšlet nejen o přečteném, ale také o tom, kam až jsme schopni zajít, abychom se zbavili nesnesitelných přátel. Ani to nejlepší vzdělání, dostatek peněz od rodičů a exkluzivní podmínky ke studiu nezaručí hrdinům této knihy to, co většina z nás marně hledá, bezproblémový život. Ten totiž neexistuje a pokud si hrdinové této knihy chtějí užívat a nejsou schopni převzít odpovědnost za neomluvitelný zločin, musí příběh nevyhnutelně dopadnout tragicky. Silný příběh, rozhodně doporučuji náročnějším čtenářům.
Po přečtení Stehlíka, ze kterého vstřebávám zážitky z neuvěřitelné formy psaní, jenž vás dlouhým, velice podrobným vyprávěním dostal nejen na místo dění, ale i do zákoutí každé myšlenky a samotné duše protagonistů, podpořena příběhem, který byl přesný a barvitý jako sám život, ne-li víc, ještě dnes, dva roky poté, jsem se konečně dostal k Tajné historii.
Donnu Tartt jsem zde našel o několik let mladší a nutno dodat, že kdyby sama sobě nenastavila laťku tak neuvěřitelně vysoko, bylo by to za plný počet. Historie však oproti Stehlíkovi tu a tam maličko ztrácí tempo i imerzi, v soukolí ostatních literárních titulu je to však stále nanejvýš úctyhodný počin, který vám poskytne velice podobný zážitek.
Mne, jakožto studentovi humanitních studií jen navyšoval chtíč po pocitu uniknout z periferií nuzných všedních životů někam daleko dál, kde vaši cestu vede mysl, o berličkách hutných faktů o člověku a lidstvu jako takovém společně s fantazií jemně dotvářející raison d'être, tenkou nití sešitou právě s duhy i neduhy reality samotné. Nadevšechny superlativa k projevu autorky v jejich knihách, bezmezně perfektně vytvořeným postavám i kulisám musím dodat, že je trochu škoda, že v těchto vytvořených podmínkách nešla právě dál do hlubin hedónismu, a samotná zápletka tu a tam začala pokulhávat, vždy ji ale podpořil když ne její vývoj samotný, tak náhled pod pokličku Henryho, dvojčat, či hrdiny samotného.
Donna Tartt v jednom rozhovoru řekla, že by chtěla za život napsat alespoň 5 knih. A já s nedočkavostí a smutkem zároveň čekám na dvě další, i když to bude až za cca 10 a 20 let.
S týmto som bojoval dlho, dvakrát som za požičanie zaplatil pokutu. Kniha má zopár silných chvíľ a zábleskov, ale mám pocit, že cieľom autorky bolo predovšetkým rozvláčne opisovať situácie a pohadzovať si s postavami. Veľká literatúra musí mať hĺbku a nadčasovosť. Zábavná a oddychová si žiada dej a spád. Toto nemá z toho nič. Akoby sme chceli jedným jogurtom nakŕmiť desať ľudí. Ich gurmánsky zážitok bude na úrovni tušenia. Kniha určená pre nežnejšiu časť ľudstva vo veku 30-40 rokov, s dvoma deťmi a nostalgickými spomienkami na obdobie štúdia. Najlepšie filozofického smeru.
Rozvláčný začátek, ale pak jsem se tak začetla, že mě mrzelo, že je konec. Zajímavý příběh, výborně popsané postavy...
Tak tady budu mít asi problém vůbec něco ke knize napsat, podobně jako kdysi u knihy Zlomek celku. Ano, je to brilantní, silný a výtečně odvyprávěný příběh, ale co napsat dál aby se člověk vyhnul spoilerům ?
Hned úvodem jsme uvedeni do dění tak trochu stylem „Vítejte v klubu vražd“, kdy vypravěč příběhu a jeho přátelé někoho zabijí, a víme dokonce i kdo je oběť a jak umírá. Seznamujeme se s hlavními aktéry příběhu - šesti nadprůměrnými studenty, do značné míry excentrickými, chladnými, sebestřednými intelektuály posedlými starobylým Řeckem a mystikou, které spojuje pevné pouto společných zájmů a přátelství, a kteří tak tvoří úzce semknutou skupinku a nedotknutelný celek. Pokud se někdo rozhodne tuto pospolitost vážným způsobem ohrozit, byť je i jedním z nich, musí za to zaplatit tím nejcennějším, co má. Následně se tedy odvíjí celý příběh a vyprávění, které nám odhalí smysl, pohnutky a důvody jejich strašného činu…
Od prvních řádků je zřejmé, že autorka je obrovský talent, příběh vás okamžitě vtáhne a pohltí. Její psaní je bezchybné, styl a jazyk malebný, bohatý, její popisy jsou propracované, hluboké, pečlivé a výstižné, nebál bych se říci, že jsou až dokonalé a v dobrém smyslu slova vyčerpávající, atmosféra podmanivá a téměř hypnotická, místy tajemná až zlověstná, k tomu pečlivě budovaná se stupňujícím se napětím – to vše nás zhruba ve 2/3 knihy dovede ke zlomovému okamžiku zmíněnému v samotném úvodu a splní tak naše napjaté očekávání, dovede nás tam, kam jsme tak netrpělivě směřovali a spěchali a hltali tak stránku za stránkou. Pak si konečně trochu vydechneme, ovšem jen na chvíli, protože příběh se vyvíjí dál a neztrácí na kvalitě, zajímavosti, originalitě a dramatičnosti.
Přestože hlavní postavy nejsou žádní vzorní studentíci, pijí a kouří celkem fest, drogy jim občas také nejsou cizí a jak víme, dopouští se vraždy, jsou tak precizně, plasticky a svým způsobem lidsky vykresleny, že je nemůžete nenávidět a chtě nechtě s nimi sympatizujete. Takže jste nakonec přesvědčeni, že za tou „venkovní fasádou“ každého jednoho z nich se v podstatě skrývá dobrý člověk. A tohle asi každý autor jen tak nedokáže a je to nejspíš i jeden z hlavních důvodů, proč je toto čtení tak fascinující....
Výborný román, Donna Tartt je skvělá spisovatelka, už po přečtení prvních stránek jsem tušila, že to bude malinko jiné čtení, než byly předešlé knížky. Krásná práce s jazykem, skvěle propracovaná psychologie postav, vztahy mezi přáteli, které nejsou až tak dobré, jak se jeví. Nepatří ke knihám, na které zapomenete, naopak nutí člověka k přemýšlení a věřím, že se někdy ke knize ještě vrátím. Dávám pět hvězdiček, i když Stehlík se mi líbil ještě víc. Pulitzerova cena pro Donnu zaslouženě.
Po třetině knihy jsem myslel, že nedočtu. Kdyby nebyla první polovina příběhu stále jen uvedením do obrazu, určitě by se mi Tajná historie četla daleko, daleko líp. S dlouhým popisováním a vysvětlováním jsem měl prostě problém. Hlavně díky druhé polovině jsem dal čtyři hvězdy, ubylo právě popisů i vysvětlování - příběh dostal šanci i spád a hlavně konec knihy byl vynikající.
Přímočařejší než Stehlík a proto myslím, že pro mně bude i zapamatovatelnější v detailech a jednotlivostech.
Na autorce mě baví její postavy. Nejsou všední ani průměrné a dost často dělají věci, které jsou za hranicí slušnosti nebo etiky nebo toho, co považuji za "normální" - ale jsou velmi velmi zajímavé. Dokáže je popsat tak, že mám pocit, že je důvěrně znám a že mi na nich záleží. Dokonce snad i je mám ráda, přestože u některých to není jednoduché, když se chovají jak se chovají. Donna Tartt je ale nesoudí, jen popisuje, a proto nemám sklon je soudit ani já. Jen s nimi jsem v jejich příběhu.
To mně osobně na knihách obecně baví nejvíc - příběh, zajímavé postavy a schopnost autora vytrhnout mě z mojí reality a nechat mě prožít něco jiného. Donně Tartt se to v této knize podařilo beze zbytku - a účinněji než ve Stehlíkovi, který je sice svým způsobem sofistikovanější, ale proto možná pro mě vzdálenější než Tajný příběh.
U některých knih po jejich dočtení mám problém začít číst něco jiného, cítím nechuť opustit svět, v němž jsem nějaký čas pobývala. Tajný příběh je takovou knihou.
Tak trochu jako Zločin a trest, kdyby příběh vyprávěl Nick Carraway z Velkého Gatsbyho, a kdyby místo Raskolnikova zabíjela parta intelektuálních hipsterů (nejde o spoiler! vražda v kruhu přátel je odhalená hned na první stránce). Tajná historie je brilantně napsaný (čteno v angličtině) příběh o mladíkovi, který se nechal oslepit pozlátkem života svých bohatých a emocionálně vyprázdněných spolužáků, a kterého brzy strhla lavina hrůzných a životy ničících událostí. Postavy jsou naprosto perfektní, protože se Donně Tartt podařilo v každé z nich namíchat báječnou směs povrchnosti a hloubky, charakteru a arogance, přátelství i chladnokrevnosti. Na uzavřený kroužek studující klasickou řečtinu se díváte skrze prsty, ale přesto k nim chováte sympatie - kniha tak nutí člověka k úvahám, které ho neopouští ani dlouho poté, co knihu dočte.
Znepokojivy roman. Strhnul me dokonce jeste vic nez autorcin nejznamejsi roman Stehlik. Velice zive popisy akteru i prostredi, ktere v mem pripade vedly k tomu, ze jsem s temi studenty spise sympatizoval. Pribeh zacina i konci tragedii ale ja jsem na konci prece jen postradal par odpovedi, mozna i dusledky jsem si predstavoval dramatictejsi.
Ač nemám obvykle knihy plné popisů ráda, tak tady jsem si to vyloženě užívala a zjevně na mě podrobné popisy vnitřních stavů zanechaly hluboký vliv. Kniha si mě získala a budu si ji pamatovat dlouho. A upřímně doufám, že se dnes v noci nebudu zase probouzet s děsem, že jsem společně s nimi vraždila.
Nemohla jsem si vybrat lepší titul na zahájení nového roku. Minimalistický příběh s koncem prozrazeným v prologu jsem četla jako o život. Příběh o vyvolené výstřední skupince studentů řečtiny, o jejich touze po volnosti, nespoutanosti v části PŘED, o šťastné náhodě, která se změní v nešťastnou, o nešťastné náhodě, která se změní v tragédii, o nevyhnutelných následcích a neodbytných výčitkách v části POTÉ. Dávám plný počet a komu se líbil třeba Poslední kabriolet nebo Malý život, ať neváhá.
200 strán prečítaných, pre mňa totálna strata času a nevidím zmysel v čítaní pokračovať - rozvláčne, bez hlbky a myšlienky, ktorá by ma obohatila.
Silná směs Zločinu a trestu, antických tragédií a moderního románu o studentech vysoké školy. Šest (většinou dost svérázných) studentů klasické řečtiny, podivínský profesor, alkohol, stará božstva, zase alkohol (a drogy) a strašlivá tajemství: protřepáno a servírováno na téměř 550 stranách strhujícího románu.
Od začátku víte, co se stalo a více méně i kdo to udělal. Jenom nevíte proč, což příběhu dodává téměř detektivní napětí. Přesto samotný zločin není tím hlavním. Důležitější jsou následky. Trest. Rozklad životů, vztahů i osobností. Možná opravdu mohlo být věnováno více prostoru studiu, řecké mytologii a starému, jistě fascinujícímu jazyku na úkor popisu alkoholových/alkoholických stavů. Ale pro mě to i tak byla nejlepší kniha od Tarttové.
Uf uf... za mě zdlouhavé, místy nudné a tak trochu přitažené za vlasy - studenti neustále opilí nebo sjetí, o škole zmínky jen tak okrajově, žádná hloubka... Příběh nicméně zajímavý, ale možná tak na sto dvěstě stran, určitě ne 500+. Nebýt poslední chybějící knihy do čtenářské výzvy, asi bych ani nedočetl...
Zase jednou kniha, která přišla ve správnou dobu do správné atmosféry. S prvním opravdu vydatným sněhem, co jsem za poslední roky zažila. Tajná historie u mě předčila i další dvě knihy autorky a opět je silnou stránkou především schopnost zavést čtenáře do děje a udržet ho po celé dlouhé stovky stran, které ale uplynou stejně zbytečně rychle, protože se od čtení nedá odtrhnout. Vím, že ke všem třem knihám se budu ráda vracet. Snad jen opět ten závěr zcela nesedl, ale zároveň přesně nedokážu určit, čím. Ale to je jen malou vadou na kráse příběhu, který alespoň na chvíli dokáže upoutat natolik, že člověk na chvíli zapomene i na vlastní prožívané příběhy.
Tarttová výslovně odkazuje na Zločin a trest. Samozřejmě konec XX. století není stoletím XIX. A taky USA nejsou Rusko. A hrdinové Tarttové se svými vysokoškolskými mejdany, alkoholem i kokainem nejsou Raskolnikov. Mají jiné motivy než on a taky svůj čin prožívají jinak. Ten koktejl jejich cynismu a výčitek svědomí je působivý. Chvílemi strhující. Ale Tarttová není Dostojevskij. Chvílemi rozvláčné a nudné.