Tanec smrti
Jakub Deml
Krátké povídky jsou duchovní meditací o Bohu, víře, svobodě člověka a o smrti, ale také i výkladem snů, které se prolínají s realitou. 1. vydání.
Přidat komentář
Těžko uchopitelný, a přece poutavý Deml v několika povídkách se vlastně stále vrací především k motivu jednomu – motivu smrti. Ale je to čtení pesimistovo? To nikoliv. Demlova Smrt je tajemství, které nepřestane čtenáře přitahovat. Texty, ke kterým je třeba se vrátit, toť tyto povídky.
"Odjakživa neběží ve světě o nic jiného, leč odstraniti kněze netoliko od umírajících, nýbrž vůbec z povrchu zemského." (s. 45)
„A co jiného zbývá člověku, který ví, že se mu neuvěří? Dnes je vůbec málo víry v lidech. Krista oblékli v roucho šarlatové, v roucho své hanby, dali Mu na hlavu symbol vědy a do rukou symbol moci a klekají před Ním, aby se mu smáli... Ale ten, kdo trpí, má vskutku nejvyšší vědu a nejhlubší moc, jenže nezbývá mu, leč mlčet a čekat ...“ (s. 73)
"Přes to, že se mluví o všemohoucnosti tisku, o důležitosti přednášek a o velikém vlivu literatury, kdekdo by se vám dnes vysmál, kdybyste řekli, že jediným pramenem života a osnovatelem osudů je slovo. Říkejte si cokoliv: žádný z vás nevěděl a nejednal, aby byl dříve neslyšel." (s. 108)
Fantazijní snové vize se zde prolínají s velmi konkrétními vzpomínkami na venkovské dětství.
Část díla
- Hrající revolver 1914
Autorovy další knížky
1934 | Zapomenuté světlo |
2000 | Moji přátelé |
1912 | Hrad smrti |
1914 | Tanec smrti |
1931 | Mé svědectví o Otokaru Březinovi |
No, nevím teda... S autorem se dost míjíme. Povídky jsou zmatené, plné krásných obrazů, náboženských narážek a symbolů (můj problém, že je neumím interpretovat) a za mě neskutečnou sebestředností. Každý zvuk, každý pohyb autora vyděsí natolik, že je začne chápat jako blízkost smrti. Úplně stejně chápe výjevy ze svých snů, které jsou sice krásně surreálné, ale chybí jim nějaké (mně srozumitelné) rozuzlení. Dvě hvězdy za jazyk.