Tatér z Osvětimi
Heather Morris
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/382011/bmid_tater-z-osvetimi-V67-382011.jpg
4
4444
4444
Tatér z Osvětimi / Tetovač z Auschwitzu série
1. díl >
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí. O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají. Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.... celý text
Literatura světová Válečné Historické romány
Vydáno: 2018 , CPressOriginální název:
The Tattooist of Auschwitz, 2018
více info...
Přidat komentář
"Já ti něco povím tatére. Vsadím se, že jsi jediný Žid, který kdy vstoupil do pece a pak z ní zase vyšel". Jak píše autorka: "Tatér z Osvětimi je příběhem dvou obyčejných lidí, kteří žili v mimořádné době, kteří byli zbaveni nejen svobody, ale i své důstojnosti, svých jmen, své identity....
Někdo by Lale označil za hrdinu, někdo za kolaboranta. Když ho přivezou do tábora ve vlaku určeném pro dobytek, Lale velmi brzy zjišťuje, že když bude dělat co se po něm chce, spíše přežije. A díky tomuto přístupu se z něj stane "tatér", který má na starosti tetování čísel u nově příchozích vězňů. Najde si cestičky, jak přilepšit sobě a ostatním, má různá privilegia.
Když potká dívku Gitu a zamilují se, záhy se ukáže, jak je štěstěna vrtkavá dáma... Jak otáčíte další a další stránky, jenom si přejete, aby alespoň jeden příběh z tohoto období skončil dobře.
Kniha je jednoduše napsaná, dobře se čte, kapitoly jsou rozděleny podle datumu. Lale se setká i s Mengele, z této části knihy jsem měla asi nejvíce husí kůži. Zároveň mě neuvěřitelně bavilo téma karmy - co dáš, se ti vrátí. A u Lela to platilo dvojnásob, protože díky své štědrosti, empatii a lidskosti přežil tam, kde jiní by již dávno byli zabiti. Aneb jak říkal Lale: "Kdo zachrání jednoho, zachrání celý svět".
Na závěr taková perlička - v knize se objeví celkem 4 odlišná čísla, které Lale vytetuje Gitě - při tetování uvádí 3562, po dotetování 4562, jindy o ní mluví jako o 34902 a v dodatku použije autorka číslo 24902. Zajímavé.
Kniha sa číta dobre, príbeh je pekne napísaný, dávam plus za ďalšie informácie, ale čítala som aj lepšie knihy s touto tématikou.
Neskutečné, co jsou schopni dělat lidé lidem . Na tohle by se nemělo zapomenout . Na závěr i slza .
Téma holokaustu je vždy těžké. Kniha se četla dobře. Je až neuvěřitelné co vše museli lidé vydržet. A proto toto téma nasmi být nikdy zapomenuto.
Velice pěkná kniha, ale místy až neuvěřitelná... Už jsem přečetla spoustu knih, ale nikdy tam nebylo tolik "štěstí" . Myslím, že si to autorka lehce přibarvila, ale nevadí... Kniha je pěkná a dobře se čte.
Když tak přemýšlím, co napsat o této knize, napadá mě jen to, že díky takovým to knihám, mám vždy jen myšlenku na to, že můžeme být rádi v jaké době žijeme.
Každopádně, mi přijde, že autorka úplně nezachycuje danou dobu autenticky, trochu ji přikrášluje, ale zas díky tomu může být kniha vhodná i pro ty, co toto téma až tak nemusí. Nebo nechtějí z určitého důvodu číst.
Kniha samotná je velice čtivá, poutavá jako román mě velice zaujala.
Další knihu si určitě přečtu, jelikož Cilčina cesta mě opravdu zajímá.
Knížku jsem četla na doporučení kamarádky. Přečetla jsem ji jedním dechem. Knížek o holocaustu jsem přečetla hodně, ale u této budu dlouho myslet ta zástěra Lalea. Doporučuji přečíst, kdo váháte.
Příběh, který i přes těžké téma, byl velmi čtivý. Avšak četla jsem spoustu jiných knih z koncentračních táborů, které byly daleko lepší. Tento byl moc idealistický místy až nereálný.
Každopádně klobouk dolů, že hlavní hrdina přežil a k tomu všemu našel životní lásku.
Styl psaní mi moc neseděl. Takový telegrafický, strašně zjednodušený, zkratkovitý popis.
Je jasné že narátor řekl, co chtěl říci. Co nechtěl, zamlčel, upravil k obrazu svému. A tím se ho vůbec neodvažuji soudit. Ale že by mu prošla v koncentráku krádež cenností? Myslím, že by ho bez milosti popravili. To bylo nějak moc jednoduché.
Abych pravdu řekla, jsem trochu zklamaná. Zdálo se mi to takové hrozně idylické a nereálné, ale je dost možné, že Lale takové štěstí vážně měl. Jinak to byl pěkný a dojemný příběh, rychle se četl, ale jak říkám, připadalo mi to moc zalité sluncem. Druhý díl Cilčina cesta byl mnohem líp napsaný
Knihy tohoto tématu jsou vždy peklo, které si ani nedovedeme představit. Takže mi vlastně vůbec nevadilo, že to byl vlastně román. Opravdu čtivě napsané.
Velice silný a tragický příběh o holokaustu. Knih s touto tématikou jsem sice přečetl již mnoho. Stejně mě to ale vždy silně zasáhne. Pro mě naprosto nepochopitelné co dokáže dělat člověk člověku. Kniha určitě stojí za přečtení. Člověk si alespoň uvědomí, že všední starosti které člověka trápí jsou vlastně malicherné a možná se i zastydí.
Velmi pěkná kniha o nepěkných věcech. Příběh podle skutečných událostí je sice hezky napsaný, přesto nějak nevěřím tomu, že se to všechno odehrálo přesně takto. Řekla bych, že je to trochu zidealizované. Láska? Proč ne..Přátelství? Proč ne. Ale to ostatní? Přesto knihu řadím mezi ty lepší.
Čtivá, relativně příjemná kniha. Což je vzhledem k tématu problém a nemůžu dát víc, nežli dvě hvězdy. Příběh je na můj vkus jaksi nekomplikovaný a i přesto, že si uvědomuji, že je to podle skutečné události, mám potíže uvěřit, že to bylo všechno tak jednoduché.
Na téma holocaust a koncentrační tábory jsem už pár knih přečetla, vždy mě zasáhly, utkvěly mi v paměti, zanechaly ve mě hluboký dojem, ale v tomto případě takové pocity nemám. Celou dobu jsem měla pocit, že čtu spíš takovou odlehčenou povídku s dobrým koncem a ne román z prostředí koncentračního tábora podle skutečného příběhu. Podle mě napsané moc stroze, jednoduše, bez emocí, ani konec mě nijak zvlášť nedojal. Škoda, ale za mě stále obrovský respekt k této tématice a ke každému příběhu.
U Tatéra z Osvětimi jsem s ohledem na recenze čekala mnohem více, ale bohužel se žádné wow z mé strany nekonalo. Pro mě, co se týče tématu 2.světové války, tato kniha spadá mezi té slabší. Na to, že má být kniha podle skutečného příběhu, tak si myslím, že tam je hodně smyšlených věcí. Některé věci mi přišly prostě dost nereálné. Jedině, že by měl Lale několikrát z pekla štěstí ️ a na můj vkus ho měl opravdu až moc. Kdo mě v knize zaujal byla Cilka. Proto se také chystám na druhý díl a to Cilčinu cestu
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé Osvětim (koncentrační tábor) láska milostné příběhy tetování hrdinové holokaust, holocaust podle skutečných událostí oběti nacismu
Autorovy další knížky
| 2018 |  Tatér z Osvětimi |
| 2019 | Cilčina cesta |
| 2021 | Tři sestry |
| 2020 |  Příběhy naděje |
| 2024 |  Sestry pod vycházejícím sluncem |
Skoro mi přijde, že dát jen tři hvězdy v tomto případě znamená, že nemám soucit s lidmi z Osvětimi, ale je to naopak. Na můj vkus byla kniha hodně naivní a příběh neuvěřitelný. Že by opravdu bylo v Osvětimi možné takto proplouvat? Stačilo, aby byl člověk chytrý? To tezko. Přečetla jsem dost autentických dobových materiálů, abych prostě pochybovala. Spíš mi to tedy přijde celé jako výsměch lidem, kteří v koncentračních táborech umírali.