Telekristus a mentál

02.03.2021

Něco mezi fantasmagoriím a absolutním šílenstvím.
Nevím. Na jednu stranu obdivuju Měrkovu neskonalou fantazii, střídání jazykových vrstev a občas poměrně vypečený černý humor. A prvních pár povídek bylo vážně šokujících, skáče se sem tam, je to přehlcený a má to drajv. Ale ta přehlcenost má po čase i své stinné stránky. Po dočtení si fakticky nevzpomínám na dějovou linku jediné povídky, zkrátka to působí dost na okamžik, na chvíli, kdy to čtete, ale následně to hned vyprchá. Ten bizár, absurdita a pošahanost se zkrátka nedá recyklovat dokola a dokola, přinejmenším mě to po chvíli skoro i nudilo.
I tak je Měrkův styl osobitý a nezaměnitelný, osobně mi však vyhovují spíš jeho delší texty. Tohle bylo třicetkrát vše a zároveň nic.
Ale obálka vzhledná! Taková umírněná verze toho, co se v Měrkových prózách odehrává.

A já viděl, jak se do něj pustili dva vlci. Trhali ho na kusy. Vojenský prostor je opravdu místy nebezpečný. Ale Xaver Piškot to bral s ledově klidnou, bezmála až kamennou tváří.
"I masožravci se musí najíst," byla jeho poslední velmi tichá slova, která jsme však už nemohli zaslechnout, protože jsme docela přirozeně šli dál na houby.
(s. 16)

V zásadě jsou dva druhy knih: ty, které se dají číst a pak ty, které vyvolávají zhoubný nádor mozku. Tohle je bohužel ten druhý případ.

29.01.2017

Myslivec Embargo Degen je moje nová oblíbená literární postava a jestli někdy budu mít syna, tak tohle je můj jasný adept na jméno. Jestli teda úřady a matka neschválí Pečivoslav.

Telekristus a Mentál je Měrkovo prvotina a je z ní dosti patrné, jakou cestou se vydá. Stejně jako u jeho pozdějšího Hitlera je to totiž sbírka krátkých dvoustrankových povídek, kde nešetří zabíjením, prcáním, chlastem a fetem. Bohužel když o tom teď na záchodě přemýšlím, tak mi krom posledního příběhu v hlavě neutkvěl ani jeden.

Na konci si pak Měrka napsal sám o sobě medailonek, kde objasňuje jak se ke psaní dostal a že halucinogení drogy a blázinec měly na jeho styl psaní určitý dopad. Těším se na Van Gogha 21. Století. Myslim, že bysme si s Měrkou mohli rozumět. 7/10. Už mám úplně vytlačený lokty na stehnech, jdu z mísy. Pečivo out.

02.03.2016

První kniha Petra Měrky je ještě takovou rozehřívačkou. Sice už teď dokáže zaplavit stránky takovým hnusem, že bych jej ani já nebo Hitler nebyli schopni vymyslet, ale pořád tomu jaksi chybí onen poslední krok do pekla.

I přesto už je ale i z této útlé sbírky povídek jasné s kým máme tu čest - s českým velkovezírem slizu a hnoje, audiovizuální mačetou lidství, která se rozjíždí, aby semlela všechny čuramedány, kteří hledají na stránkách knih pozitivní verzi toho jejich připitomnělého života.

Skvělý vstup do tvorby Petra Měrky, který rozjíždí takové peklo, že vedle toho i Václavák vypadá jako místo k žití.

24.07.2012

Prvotina Petra Měrky. Autor ještě není zcela vypsaný, ale i tak je jasné, co se snaží říct, co se snaží naznačit. Záplava vulgarismů a brutality je jasný záměr. je třeba číst mezi řádky!

14.02.2012

Šílené, originální, šokující, úmyslně přehnané. Akorát po chvíli začne nudit, některé motivy se opakují neustále do kola.

01.12.2011

Měrkovy krátké texty jsou mnohdy vtipné a nápadité, má smysl pro jistou absurdní poetiku, pro nečekané zvraty, úhyby atp., ale bohužel se nikam dál nevyvíjejí a u této (často poněkud pubertální) poetiky sebestředně vytrvávají bez jakékoliv hlubší vrstvy. Petr Měrka chrlí obrovské množství krátkých povídek - všechny jsou víceméně stejné - nevnímám v nich žádný vývoj. Stal se z něj ve své originalitě sebestředný a ustrnulý řemeslně zručný slovní konstruktér, který má šanci stát se u mladšího publika "undergroundovým" autorem, jenž se dobře čte po hospodách. Ke geniálním a vrstevnatějším literárním hrám Daniila Charmse mu chybí hodně a s Bukowským má společnou maximálně jistou tendenci k estetice hnusu, která je ovšem u podobných autorů standardem.