Tělo
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/169328/bmid_telo-QE7-169328.jpg
4
195
195
Poušť, vítr a prach. Zažívací potíže, stesk po domově i touha po dobrodružství. Nezkušení nováčci, ostřílení mazáci, cynický lékař. Předsunutá operační základna v Gulistanu, provincie Faráh, jihozápadní část Afghánistánu. A daleko v zázemí hlavní štáb, který vede válku, v níž životy jednotlivců nehrají roli. Paola Giordana ale zajímají právě osudy jednotlivců, které svede dohromady válka. Moderní novodobá válka, kterou známe ze zpravodajství, ale nevíme o ní vlastně nic. Román má kolektivního, vícehlasého vypravěče i hrdinu a jeho název může na jedné straně signalizovat fyzickou dokonalost lidského těla, na druhé straně i jeho nedostatečnost, zranitelnost. Dílo uvozené citátem z knihy Na západní frontě klid E. M. Remarqua se otevřeně hlásí k linii protiválečných literárních děl. Autor však svým precizním jazykem líčí také civilní bojiště, která se mohou skrývat v kulisách zdánlivě šťastných rodin, kde jsou někdy sváděny tak nelítostné bitvy, že v porovnání s nimi se písečné peklo Afghánistánu člověku jeví jako „bezpečnostní bublina“.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2013 , OdeonOriginální název:
Il corpo umano, 2012
více info...
Přidat komentář
Knižní mozaika, jejíž jednotlivé kamínky tvoří osudy jednoho vojenského lékaře (který dostal ve vyprávění o malinko více prostoru) a několika vojáků-nováčků stejné čety na misi v Afgánistánu.
Skládanka je pestrá, každá její součást přináší z minulosti svůj příběh a zosobňuje určitý povahový typ (snad až příliš přesně ohraničený), a všichni na pár měsíců sdílejí intimitu jakoby jednoho propojeného velkého těla bez tajemství...tuto atmosféru se podařilo autorovi myslím navodit mistrně.
Přestože je od první kapitoly jasné, že dojde k tragédii, vyprávění plyne lehce, až poklidně, jeho jednotlivé linky/motivy se prolínají, sbíhají, harmonicky jako mnohohlasý sbor, aby se po dovršení naznačeného zlomu rozeběhly každá svým dalším směrem. Navzdory dramatickému příběhu v sobě kniha nemá nic patetického a srdcervoucího, vyprávění si zachovává komorní atmosféru jemné psychické i emocionální drobnokresby, o to účinněji a hlouběji působící.
Srovnávat se známější Osamělostí prvočísel zatím nemůžu, dala jsem této knize časovou přednost, neboť mne při zběžném prolistování oběma knihami zaujala více...ale stejně budu srovnávat z opačné perspektivy, zda pro mne překoná Tělo:)
Tak mladý, a tak talentovaný autor!
Opäť ma Paolo Giordano nesklamal, ale chýbalo mi také to dotiahnutie jednotlivých príbehov postáv, podla mňa príliš skrátené. Preto 4 *. Kľudne mohla mať kniha o 200 strán viac.
Stejně jako prvočísla je i Tělo velice pěkná knížka. Tělo je zde jak společným jmenovatelem mnoha motivů a akcí, tak je zároveň i činitelem a spouštěčem mnoha rozhodnutí. Paolo má úžasný talent vyprávět nejen o válce vnější, ale i o válce v rodině, v osobním životě mezi partnery, o válce uvnitř armády, o válce mezi kolegy i o válce uvnitř samotného člověka. Postavy jsou moc pěkně vykreslené. Dobře se to čte a i když se autor přímo neptá ve všech případech proč válka vznikla a jak se dá ukončit, tak se člověk stejně musí ptát i u ostatních popisovaných válek "proč začaly" a "jak se dají ukočit".
Určitě velmi zajímavá kniha z vojenského prostředí ,z civilního života vojáků,jejich chování v kasárnách ,ke konfliktu ve válce ,při kterém někteří z nich zahynuli až k návratu domů z války....jak už tady bylo nápsáno...takový novodobý Remarque (z velkou nadsázkou,protože Remarque je jen jeden )...ale velmi pěkné,kvalitní čtení
Na tuhletu knihu jsem se namlsán Osamělostí prvočísel moc těšil. Giordano i v ní dokazuje, jaký má talent. Celý příběh vypráví střízlivě, bez patosu. Jeho postavy – a je jich hodně bez zřetelného vymezení těch hlavních – prožívají své malé i fatální tragédie jak na válčišti, tak doma v civilním životě. Jsou vlastně také určitým způsobem vykořeněni, také se potýkají se samotou tak jako Alice a Mattia z Osamělosti prvočísel. To je snad jediná spojnice obou knih. Jinak to vypadá, že Giordano chtěl cíleně dokázat, že umí psát jinak – jiný jazyk, zcela jiný příběh... Jeho prvotina mne však oslovila více.
Knihy fešného a chytrého Paola :-) se ke mně dostaly v pořadí Osamělost prvočísel, Čerň a stříbro, Tělo. Zatímco první dvě pro mě byly skvělým objevem, potřetí blesk do stejného místa neudeřil, s Tělem jsem se dost trápil. Nejen kvůli odstupu od válečné literatury, který si držím. Vyprávění těkalo kolem mnohých a u spousty z nich zůstalo buď moc krátce, nebo moc dlouze, nikdy akorát. Ale poslední třetina krásně bolí i tak. A díky ní se dostávám na tři hvězdičky. Paolův talent je stále přítomný, byť spíše na úrovni některých odstavců, ne celku. Když si jedna postava uvědomí, že emoce jsou jen biochemií, a pocítí nad tím rozhořčení, tedy také jen biochemickou reakci, vrním jako čtenář blahem nad uměním trefné, smutné ironie. (Čteno v překladu Alice Flemrové.)
War never changes... První setkání s autorem a pro mě neuvěřitelné překvapení - jak se stane, že dostane do vínku nejen dar slova, ale také schopnost chápat teoretickou fyziku? Paolo Giordano musí být nesmírně zajímavý člověk, ale v jeho hlavě bych žít nechtěla. Kniha je strhující, postupně budované napětí předtím, než osud (a povstalci) udeří, by se dalo krájet a s každým dalším jasnějším a zřejmějším náznakem toho, co přijde, autor umně utahuje uzel na vašem žaludku a knedlík, co vám nasadil do krku, úspěšně kyne. Víte, že se něco stane. Od prvních pár stránek víte, že to, co se stane bude sakra zlý. Ale nevíte, co přesně a hlavně kdy. Afghánská linka funguje skvěle, bravurně vykreslené postavy vám ožívají před očima stejně jako drsně krásná krajina, která je obklopuje. Vzpomínky na rodinnou válku doktora Egitta mě nicméně nechaly lehce tápající (ve smyslu: "A to je vše? To je ale kráva rozmazlená, zasloužila by pár facek!"), ostatní osudy zasekly drápky a jen tak nepustí.
Tělo z názvu je tu ústředním motivem, tělo fyzické, tělo přítomné, tělo umírající, tělo zrazující, toužící, zoufalé, uspokojené, tělo jako skvěle fungující a jindy zrazující stroj. V doslovu překladatelka navíc osvětluje, že v italštině název knihy znamená také útvar, masu - tedy tělo jedince, i masu armády, v níž zaniká a stává se její součástí, aby se nad ním v případě, že zemře, zavřela jako kalné vody a obratem jej nahradila někým jiným. Román otevřeně zobrazuje syrovost a surovost války, to, jak člověka zbavuje části jeho osobnosti a mnohdy kompletní důstojnosti. Je to román o vine a (sebe)trestu. Jen škoda toho opravdu nepříjemného množství překlepů, u knihy z podobné edice a renomovaného vydavatelství je (dle tiráže) absence jazykové korektury trestuhodná (překladatel není stroj, redaktor může překlep přehlédnout, proto má mít každá překladová kniha svou svatou trojici, aby pak čtenář nemusel být rušen zbytečnými chybami).
Armáda je kolem tebe, nad tebou, pod tebou a uvnitř tebe. Když jí zkusíš podvést, podvádí ona tebe.
Osamělost prvočísel mě nadchla, takže jsem hned začala pátrat po dalších knihách Paola Giordana. Měla jsem strach, že mě Tělo jako román o afghánské misi neosloví, nicméně... Je to moc dobrý... Přečetla jsem to až do posledního písmene doslovu Alice Fremrové (mimochodem výbornýho!), a pak jsem se znovu vrátila k prologu... a kruh spokojenýho čtenáře se uzavřel. Teď přemýšlím, komu z přátel to dám přečíst. Takovej ten pocit, že to nadšení ze čtení musíte s někým sdílet :)
Na túto knihu som narazil opäť v knižnici, takisto ako aj na Osamelosť prvočísiel. Z Osamelosti som nebol celkom úplne odviazaný, čo bolo skôr spôsobené štýlom jazyka, než obsahom. Ale toto bola iná káva. Tu použil milý Giordano pre mňa oveľa prístupnejšiu formu aj jazyk...alebo to bolo možno prekladom? Neviem. Každopádne, Ľudské telo sa mi páčilo viac, aj ma viac oslovilo. Je to prístupné, jasné, zrozumiteľné, zaujímavé, pútavé i čítavé. Takže určite sa budem snažiť siahnuť aj po ďalšej jeho knihe. Vrelo odporúčam každému, hlavne tomu, kto bol z čítania Osamelosti mierne rozpačitý. Pre mňa je toto lepšia kniha.
Nečakala som, že ma príbeh vojakov v Afganistane tak zaujme, ako sa stalo. Nebolo to o vojne, ale o jej prežívaní jednotlivými vojakmi a hlavne o jej dozvukoch v ich neskorších životoch.
Mne tato kniha absolutně neoslovila a nejsem si jistá, jestli ji kdy dočtu. Snad je to způsobeno s věkem rostoucím odporem k prostředí zelených mozků (zvláště těch moderních, verbovaných za prachy, nemohu soucítit, je mi líto... válečná normóza podle mne není ničím ospravedlnitelná, ani mládím, ani naivitou nebo debilitou, a už vůbec ne penězi) Nemám sice ráda členění na literaturu pro ženy a pro chlapy, ale pro mne je toto čistokrevná kategorie B (a že jinak mám kategorii B v oblibě mnohem víc než tu A, ale tady to neplatí) Tedy bez hodnocení.
Paolo Girdano si střihnul vlastní Hlavu 22 a dopadlo to velmi dobře. Za mě lepší než Prvočísla.
Možná, že kdyby mě nefascinovaly novodobé války, které je lidstvo i po tolika poučení z minulosti schopno vést, k přečtení bych se neodhodlala. Afghánistán. Místo, kde se ty nejhorší noční můry stávají skutečností, místo, kde si nejste jisti ani vlastním životem. Přemýšlíte o tom, jestli ještě vůbec žijete. A to vše je v této knize bravurně popsáno. Je to doba, kdy se z kluků stávají chlapi. Ale opravdu je tomu tak? Jak se vojáci vrací? Jako trosky a zdeptané části své bývalé lidskosti. A proč vlastně? Kvůli šesti měsícům v poušti, kde máte pod nohama miny a kde spíte na ubohých kousíčcích sebe sami. Proč vedeme stále války i po tolika staletích odstrašujících případů? A kdy si vlastně my "obyčejní" uvědomíme, jak je život vojáka, jakkoli na oko líbivý, strašný a nebezpečný? Kniha není z nejjednodušších a z nejstravitelnějších. Ale stojí za přečtení. Všem.
Vcelku syrový příběh o válce v Afghánistánu.... nesledujete příběh jedné postavy, ale celé roty.... postupně se seznámíte téměř se všemi.... je pravda, že chvílema jsem se v těch italských jménech ztrácela, ale čtení i přesto stálo za to! Někdo vám poleze víc na nervy, někdo míň.... vystačila bych si s tempem vyprávění ve válce, kdy se mi několikrát málem zastavil tep a četla jsem jedním dechem... vyrovnávání se "natěšených" klučinů s realitou války je popsáno realisticky a bez zbytečných "amerických" kudrlinek... proto mi asi poslední třetina nějak nesedla... ale to je spíše zřejmě mojí vinou, kdy jsem se nechala naprosto pohltit Afghánistánem a vší tou hrůzou... takže doporučuji, po Osamělosti prvočísel si určitě ostudu neutrhl.....
A ještě povzdechnutí nad tou spoustou překlepů, které tolik ruší ve čtení..... ach jo!
Tělo asi není tak líbivé jako Osamělost prvočísel, je to ale nezapomenutelné svědectví o válkách vnitřních i vnějších. Stojí za přečtení.
Štítky knihy
Afghánistán italská literatura války psychická traumata války v Afghánistánu
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
v jedné vyprávěcí rovině autor zopakoval téma své prvotiny, hlavní (válečná) linie odkazuje k anglo-americkému modelu válečného románu s více typologickými protagonisty
doufám, že Giordano zase brzy překvapí něčím novým