Tělo
Paolo Giordano
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/169328/bmid_telo-QE7-169328.jpg
4
196
196
Poušť, vítr a prach. Zažívací potíže, stesk po domově i touha po dobrodružství. Nezkušení nováčci, ostřílení mazáci, cynický lékař. Předsunutá operační základna v Gulistanu, provincie Faráh, jihozápadní část Afghánistánu. A daleko v zázemí hlavní štáb, který vede válku, v níž životy jednotlivců nehrají roli. Paola Giordana ale zajímají právě osudy jednotlivců, které svede dohromady válka. Moderní novodobá válka, kterou známe ze zpravodajství, ale nevíme o ní vlastně nic. Román má kolektivního, vícehlasého vypravěče i hrdinu a jeho název může na jedné straně signalizovat fyzickou dokonalost lidského těla, na druhé straně i jeho nedostatečnost, zranitelnost. Dílo uvozené citátem z knihy Na západní frontě klid E. M. Remarqua se otevřeně hlásí k linii protiválečných literárních děl. Autor však svým precizním jazykem líčí také civilní bojiště, která se mohou skrývat v kulisách zdánlivě šťastných rodin, kde jsou někdy sváděny tak nelítostné bitvy, že v porovnání s nimi se písečné peklo Afghánistánu člověku jeví jako „bezpečnostní bublina“.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2013 , OdeonOriginální název:
Il corpo umano, 2012
více info...
Přidat komentář
Interpretační spoilery.
Na podvědomé úrovni snad lidi do zahraničních misí táhne vlastní prázdno. Před sebou samými utajená touha ho zaplnit. Kde jinde hledat smysl, než tam, kde je vklad nejvyšší? Přece když se pro něco umírá, tak to za to stojí, ne? O to větší je pak rozčarování, když smysl nenajdou ani tam. Ono se tam totiž vlastně umírá, aby mohlo nerušeně fungovat to "obyčejné" prázdno, z nějž do "neobyčejného" prázdna války utekli. Proč ale umírat za způsob života, který nestojí za to žít? Před očima vám z toho ve vzpomínkách jede úplně stejná, stará šmíra; dete do krámu pro rohlik, najíte se, dete spat a tak furt do kola...s tím, že v tomhle filmu můžete kdykoli násilně zařvat a absence smyslu je tím jen o něco palčivější. Dostanu medaili, pásový opar, něco nudy, hnusnou noční můru, opušťák, du do krámu, koupím housky, bolej zuby, stárnu a nezadržitelně se to valí dál, klidně sem moh dělalat ve fabrice.
A děje se to pořád. V míru, v zácpě, ve válce...to nevěřícné, rozčarované čekání na zázrak; kdy už ten slibovaný život zaklepe na dveře, kde je?
Knížkou prostupuje neodbytně ostré vědomí hmotného ukotvení...a snad právě jím se imlicitně dovolává smyslu, aniž by jej vnucovala. Za mě víc existencialismus, než loženě proti-válečná literatura. Nebo je to možná má vlastní projekce; tyhle suše popisné příběhy, co na první dobrou nikomu nic necpou, si o ní říkají...(každopádně je napsaná hezky; stroze, přesto evokativně)...nakonec je vše o srovnání se v hlavě. Nechápejte mě zle, ani s ním šmíra nezmizí, tělo je furt tělo, hlad je hlad, smrt je smrt a svět je tomu všemu dál němým svědkem, to zůstává; ale přichází to jako nahý signál. Uvědomit si, že každý, i třeba otravný pocit, je ryzí kvalitou, jež v nás víří, i námi zevnitř cloumá. Proč děláme, co děláme, je vlastně šílené, jsme v permanentním rauši, pod jehož vlivem se přískoky pohybujeme z "a" do "b", chybí uvědomění, kontext, meta-příběh.
Cením, že se Giordano po "klimaxu" nerozplynul v mlze otevřených konců bez rozhřešení (byť to tak v reálu mnohdy je...hmm, do erbu si dám buridanova osla) a se svými figurami dohrál.
5 únavou olízaných *****
PS: To jako fakt neměli v celym podělanym konvoji jeden jedinej podělanej hever?! Neuvěřitelný.
Sice to není výjimečná kniha (což Osamělost prvočísel podle mého je), ale přesto nemám Giordanovi co vytknout. Rozmanité osudy vojáků na pozadí válečné mise - nic nového, ale přesto skvělé a obohacující.
Mistrovské zpracování příběhu válečné události, která převrátí naruby život přeživších vojáků jež si ponesou fyzické a psychické následky a pocit viny po zbytek života.
Napsáno úsporným stylem;autor vypráví mozaiku osudů vojáků před a po události takovým způsobem, že jsem čtení s lítostí přerušoval a nutil se k zpomalení četby protože v příbězích je mnoho zajímavých věcí k přemýšlení o vlivu výchovy a rodiny na jednání člověka.
Četl jsem kdysi dávno Na západní frontě klid,Hlavu 22,Nahé a mrtvé, Mladé lvy,Laskavé bohyně,Kůži a jiné;troufám si říct, že tohle zpracování tématu šikany,utrpení a smrti mladých kluků ve válečném nasazení si zaslouží být zmiňováno vedle těch nejslavnějších literárních děl o válce vůbec.
Je to spíš evropská kniha, a tak by čtenář neměl čekat žádný americký mýtus o statečnosti a svobodě. Autor není určitě první, kdo si všimnul, že líčení válečných událostí (zvláště ta oficiální: "Na západní frontě klid",...) nijak zvlášť neodpovídají tomu, co se ve skutečnosti událo. A určitě není ani poslední, kdo se to pokusí převést do něčeho mezi absurdním a mystickým zážitkem.
Vpodstatě to je stará tradice: Válečné události jsou příliš individuální, aby se daly převést do běžných kategorií. To by bylo celkem v pořádku, ale nějak se mi nelíbí, že by na světovou literaturu mělo stačit jenom těch pár triků s metanarativy typu "tělo", "boj" ap.
Přijde mi, jako by si autor chtěl jenom něco vyzkoušet...
Moje druhé setkání s autorem. Tato kniha je citlivou sondou do duší jednotlivých vojáků. Prvotně čtenáře seznamuje se skupinou vojáků, kteří odjíždějí na misi do Afghánistánu. Kniha vrcholí operací, která má poté vliv na celkový život všech zúčastněných. Hluboké zamyšlení nad smyslem života, které každý prožívá jinak. Knihu doporučuji.
Krásná kniha, škoda těch překlepů, tolik jsem jich snad v žádné knize ještě neviděla.
V roce vydání druhé knihy P.G. (a pokaždé, když jsem o ni zavadila pohledem) jsem si myslela: vojáci, to mě nezajímá, to už nečtu. Paolo však umí psát a opět mě polapil a semlel. Nejvíce mě zasáhl osud nováčka vojína Letriho, ale to asi nebudu jediná.
Shoduji se s komentářem Jizi, doslov překladatelky A. Flemrové opět výborný a ty překlepy v textu jsou zvláště u Odeonu ostuda.
Nikdy nepochopím účast (dobrovolnou!) ve vojenských zahraničních misích, zvlášť když do nich jdou ti, kteří mají milující rodiče, ženy, děti.
Komentář přidávám až dlouho po přečtení, přesto si na knihu často vzpomenu a až mne zamrazí. Autor přesně vystihl atmosféru a pocity, srovnání jak s Remarquem i Vlasy naprosto trefné, četba ve mně za nechala hlubokou jizvu.
Je uvozeno citátem z Remarquovy knihy na Západní frontě klid a myslím si že toto dílo se bez ostychu, může do knihovny postavit vedle děl tohoto velikána válečné literatury. Je citllivou sondou do duší vojáků ve válečném konfliktu, aniž by bylo nějak rozptylováno politikou, jedná se o válku jako takovou, její důsledky které má na životy zúčastněných, jejich pocity a myšlenky. Atmosférou to trochu připomíná 70. léta a formanovy Vlasy, ikdyž je to Tělo.
Válka v Afghánistánu. Ale o tu ani tak moc nejde. Je to spíš psychologická sonda do duší vojáků. Každý z nich v sobě nosí něco, co musí zpracovat. Možná si myslí, že v Afghánistánu na své problémy zapomenou. Ale tato válka je hlavně o čekání. A tak se vracejí myšlenky, před kterými se snažili utéct. Když konečně dojde k akci, změní jim to životy navždy. K jedné bolesti se jen přidá bolest další...
Jako děti, které mají starosti samy se sebou a musí (?) řešit něco, nač jim rozum nestačí. Tady vlastně rozum nemá co pohledávat...
Všechno z příběhu už jsme někdy někde zahlédli... ale možná ne takto umně sešité dohromady.
Kniha, která ukazuje, že voják není stroj na zabíjení. Je to bytost z masa a kostí, která má stejně jako my všichni nějaké city, prožívá nějaké emoce. Není imunní ani vůči strachu, obavám, nejistotě ani vůči nemocem, vyčerpanosti a už vůbec ne vůči smrti.
Sledujeme, jak nemožné je oddělit fyzickou stránku od té psychické. Jsou úzce propojené a vzájemně se silně ovlivňují. Stejně tak nejde oddělit službu v armádě od osobního života. I když je voják do jisté míry izolován od vnějšího, civilního světa, je s ním stále velmi těsně svázán. To autor velmi dobře ukazuje odbočkami z prostředí armády do soukromých světů jednotlivých postav.
Válka je bestie, armáda je krotitel, který se snaží ochočit si ji a když není zbytí, předhodí bestii nějakou tu oběť, protože dobře ví, že bez bestie by nebylo ani krotitele.
Kdo očekává detaily z války v Afghánistánu, bude zklamán. Tamní válka je totiž tichá - až do té doby, než přijde smrt. Nepřítel je neviditelný, a přesto zabíjí. Knížka se více než dění v bojových liniích věnuje psychice jednotlivých hrdinů. Jejich traumatům (rodinné války, oidipovská vazba na matku, panictví, anonymní láska přes internet apod.), jejich obavám, hledání životní cesty, pocitům osamění a touhou přeživších jít dál - a to i zcela neočekávanou cestou. Pomocí střípků jednotlivých životů se pomalu skládá mozaika, v níž některé kousky i po dočtení knihy chybí - jako by zůstaly v Afghánistánu. Život před a po misi není stejný. Pokud vůbec je... Protože tělo je zranitelné. Stejně jako duše.
Jaký druh květin je vhodný k potratu?
Tělo anebo také těleso. V italštině, stejně jako například v latině, je slovo označující oba pojmy totožné. Fyzikální těleso je v podstatě dané svojí hmotností, rozměry a dalšími měřitelnými veličinami. Jde o určitý druh idealizace- sebepřesnější výsledky měření nenahradí dojem, který získáme z tělesa bezprostředním kontaktem. Nevíme nic o jeho barvě, vůni, původu. Stejně tak jsou počty válečných úmrtí pro nás jen statistiky, prázdná čísla, jako by na konkrétních vlastnostech obětí v důsledku nezáleželo.
Giordano ve svém druhém románu dělá pravý opak. Popisuje barvitě charaktery jednotlivých vojáků roty Charlie, jejich emoce, myšlenkové pochody. Jejich obavy, frustraci z nejistoty, zoufalé lásky a osamění uprostřed pouště v Gulistánu. Vykresluje osobnosti každého z nich v extrémních podmínkách a zároveň poukazuje na to, že přes to všechno je každý z vojáků otrokem základních biologických potřeb- žádný z nich neodmítne porci nelegálního hovězího, neváhá léčkou vyměnit své bezpečí za bezpečí svých kamarádů, neostýchá se zaplatit deset euro za dezolátně krátce trvající ukojení sexuálních potřeb.
Román nemá hlavního hrdinu ani vypravěče, každá z postav dostává svůj vlastní prostor, což mu umožňuje udržet odstup a popsat tak rotu komplexně jako celek. Giordano mění také styl vypravování- a dělá to naprosto precizně. Různými technikami dosahuje toho, že jeho dílo není povrchní, má hloubku a skutečně jej lze považovat za jakési těleso, složené z osudů jednotlivých postav.
Tělo jako by bylo esencí silných autorových prvků- je o něco přímější, surovější, ale stále si zachovává jeho osobitost. Na rozdíl od svého debutu se Giordano tentokrát nebojí vulgárností, hovorové mluvy, nelichotivých detailních popisů- a to všechno přidává dílu na autentičnosti.
Zrnka písku, která zešílela ve větru ženoucím se plnou rychlostí, nabila elektřinou každou překážku, co jim stála v cestě: celá základna jako by se vznášela na sloupech nízkého napětí. Hysterie molekul pronikla až do myslí vojáků, kteří se jeví hovornější než obvykle.
Přežili jsme předávkování trápením a mohli bychom vydržet i další, ale nemůžeme uniknout odhalení, že celé to nesmírné utrpení postrádá veškerý smysl.
„To si taky zapamatujte. Všechno je třeba si pamatovat. Když na něco zapomenete, tak vás to zabije. Když vybouchne IED a zařve tam váš kamarád, protože pyrotechnik ho neviděl, a vy jste na něj strašně nasraný a máte chuť mu pořádně nakopat prdel, nedělejte to, protože by o dvacet metrů dál mohl být další IED a pyrotechnik s nakopanou prdelí není tak výkonný a vy určitě nemíníte vyletět do povětří taky.“
Přitažliviost, kterou poručík k Irene cítil, byla chladného typu, ale občas znenadání měnila znamínko a vyletěla do výšky jako plameny postříkané benzinem.
Zedníci zničehonic přeruší práci, odhodí nářadí na zem a do jediného trojúhelníku stínu rozloží rohože, které se válely opodál. Pokleknou.
„Co to doprdele dělaj?“
„Co bys řek?“
„To se musej modlit právě teď?“
„Tví rodiče maj i normální děti?“
„Pane, ano, pane!“
„To asi litujou, že tě přivedli na svět! Jseš tak škaredej, že vypadáš jako majstrštyk moderního umění! Jak se jmenuješ, špekoune?“
„Pane, Vincenzo Mitrano, pane!“
„To zní jako vznešený jméno, ty jsi královskýho rodu?“
„Pane, ne, pane!“
„A péra kouříš?“
Tělo se markantně vymyká všemu, co jsem kdy četla, a zapůsobilo na mě zcela výjimečným způsobem. S jistotou vím, že mnoha lidem bych tuto knihu nedoporučila. Obávám se, že nepatří do četby, kterou každý dokáže ocenit- koneckonců už z volby tématu je jasné, že Giordano neměl v úmyslu komerční úspěch. Tělo ovšem pozvedlo jeho tvorbu na úplně novou úroveň- a já jsem tímto vývojem nadšená.
Knihy s válečnou tématikou nijak moc nevyhledávám, takže jsem k této knize nepřistupovala s nějakými velkými očekáváními, ale musím říci, že mě velmi příjemně překvapila. Příběh je podán dost syrově a hlavně postavy podle mě působí velmi plasticky a realisticky, což ději dodává určitý punc opravdovosti. Zajímavé je i zasazení příběhu do války v Afghánistánu, což v beletrii není úplně časté. Rozhodně stojí za přečtení.
Kompozičně vyvedené dílo. Maximum jsem neudělil, protože mi kniha až tolik k srdci nepřirostla, ale možná to byl záměr autora. V doslovu Alice Flemrové se můžeme dočíst krásný rozbor knihy. Zde budu pouze parafrázovat. Název Tělo vypovídá o hlavním tématu knihy. Tělo jako fyzická jednotka, které navzdory snaze mysli podléháme a Tělo jako skupina, organismus v armádě, jenž vždy redukuje jednotlivé prvky (lidi) právě jenom na fyzické jednotky. Celou knihou nás doprovází situace, které jdou až na dřeň naší fyzické podstatě (až už se jedná o sexuální vyžití nebo vylučování), kniha na mě působí syrovým dojmem, a ač na boj samotný dojde na minimum stránkách, jeho následek je dalekosáhlý. Důležitým prvkem je také role Rodiny v utváření jednotlivce, zde bych především upozornil na Egittův příběh. Neméně kruciálním prvkem je pak proces Dospívání. Zde především spojený s přijmutím odpovědnosti za chyby, ne rezignováním, ale soužitím s chmury na srdci. Výborný moderní protiválečný román a výborný román, který ukazuje důležitost rodiny, zázemí ze kterého vychází a na jehož základě konáme.
Moc dobře zpracovaný román, přečteno během 2 dní.. Pohled na válku z pohledu hrdinů knihy s jejich osobními vnitřními i vnějšími životními boji, která graduje nevyhnutelným..
Autorovy další knížky
| 2009 |  Osamělost prvočísel |
| 2020 | Dobývání nebe |
| 2013 | Tělo |
| 2015 |  Čerň a stříbro |
| 2024 | Tasmánie |
Porozumět tomu, proč mladí lidé jezdí na mise a riskují životy, může být těžké. Tahle kniha to pomůže pochopit. A je napsána až lyrickým jazykem.