Tělo a krev
Michael Cunningham
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/195798/bmid_telo-a-krev-Zfj-195798.jpg
4
305
305
Rodinná sága čtyř generací Stassosových, kteří pocházejí z Řecka, se odehrává v Detroitu a obemyká bezmála celé 20. století. Na první pohled se zdá, že rodina zpodobňuje typický americký sen. Nebyl by to ale Cunningham, aby v jeho příběhu nehrály roli uplně jiné věci: menšinová sexuální orientace či transvestitismus. Nicméně vše objímá láska v nejrůznějších podobách, ať už milenecká nebo rodičovská.... celý text
Přidat komentář
Původně jsem očekávala něco jiného,ale zklamaná jsem rozhodně nebyla. Cunninghama jsem objevila před lety poté, co jsem viděla skvělý film Hodiny. Tělo a krev by byl perfektní film. Při čtení mi naskakovaly obrazy,to se mi moc často nestává. Moje oblíbená postava? Rozhodně Cassandra. Je tak přímá, jako chirurg, řízne a všechno popravdě pojmenuje a nabídne řešení. Neodsuzuje. Je jí jedno ,že se nezavděčí.Nepotřebuje naplňovat něčí představu o životě. O tom je v podstatě celý román, o americkém snu, o šťastné rodině, o úspěšném muži s úspěšnými dětmi, pokračovateli. O očekávání, které je třeba naplnit bez ohledu na osobní štěstí a preference.
Velmi povedená kniha. Nejprve jsem měl z obsahu obavy, jelikož knih, které rozebírají rodinou linii, je mnoho. "Tělo a krev" je zajímavý román tím, že se příliš od ostatních knih podobného obsahu neodděluje, při čtení jsem měl pořád pocit deja vu (nejvíce mi román připomínal "Hermafrodit" od Eugenedise), nicméně i přesto umí čtenáře chytit a nepustit. Cunningham je skvělý vypravěč - jak jsem zjistil už při čtení "Hodin" - a perfektně dovede zachytit lidské emoce a celkový charakter jednotlivých postav. Zaujalo mě také, že byť autor píše velmi poetickým stylem, stejně je vůči postavám jaksi neosobní a nikdy nedá najevo, která postava je mu sympatičtější či se kterou více souzní. Kniha mě opravdu moc bavila, vůbec by mi nevadilo, kdyby měla klidně 1000 stran.
Sledujeme rodinu Stassosových. Hlava rodiny - Řek Constantine, který do Ameriky utekl před svým vlastním otcem, sám jako otec selhává, protože nedokáže přijmout, že jeho syn Billy je gay.
S manželkou Mary, původem Italkou, mají kromě Billyho ještě dvě dcery - Susan a Zoe. Constantine vybuduje z nuly velmi úspěšné podnikání ve stavebnictví, ale zatímco staví domy, vlastní rodinu spíše boří.
Příběh nás zavádí i do generace vnuků - Jamala a Bena, ti oba se musí poprat s nelehkými výzvami. Autor otevírá i téma života s AIDS.
Tělo a krev je hodně silný román a až po přečtení skvělého doslovu od Pavly Horákové jsem si uvědomila, kolik je v něm navíc skryté symboliky. Cunningham jde doslova až na dřeň a čtenáře zavádí do nejskrytějších zákoutí duší svých hrdinů. Nechává nás zamyslet se nad tím, nakolik nás ovlivňuje "naše krev". Líbilo se mi vykreslení postav a vlastně jsem dokázala pochopit jednání každé z nich.
"Co mu chtěla říct? Že ho miluje tolik, až ho chce rozebrat, orgán po orgánu, a každou část ve zbožném obdivu pozvednout ke slunci vycházejícímu nad činžáky?"
"Láska a nenávist se v něm střídaly jako příliv a odliv."
"Jednoho dne bude starý. Musí si dávat pozor na to, jakou minulost sám sobě vytvoří."
Cunningham má styl, jeho knihy mají hloubku a lidský rozměr, nimrá se ve zdánlivých maličkostech, ale právě ty tvoří mozaiku, ve které je možné spatřit celý lidský život, smekám ! parádně napsáno! Ačkoli to byla jedna z vedlejších postav - transvestita Cassandra - tak tu jsem si nejvíc oblíbila, celé knize dávala svůj osobitý šarm a vtip :-) Prostě pecka!
"Ale hodně bílá pleť bývá krásná. Jakou rtěnku používáte, růžovou s perletí?"
"Víte, když to s perleťovou růžovou přeženu, tak vypadám jako by mě po několika týdnech vyplavilo moře. Možná vás to šokuje, ale začala jsem experimentovat s červenou. Ale hodně červenou. Šarlatovou."
"Opravdu?"
"Nedá se samozřejmě nosit všude, ale víte tady v New Yorku je občas lepší šokovat ostatní dřív, než oni šokují vás."
Naprosto skvělé čtení :-) Proč jsem tu knihu tak dlouho odkládal? Má jen jedinou drobnou vadu na kráse, je příliš krátká :-)
Mimořádně krásný příběh. Knížku jsem nemohla odložit, a když jsem dočetla, užila jsem si asi půl hodinku o samotě v tichu, abych zážitek z knihy v sobě usadila. Rodinné vztahy, spletité osudy, skvěle vyprávěný příběh.
Po "Za soumraku" jsem ho už ani nechtěla vidět, ale měla jsem z knihovny ještě tuto a bylo mi líto do ní alespoň nenahlédnout. A teda dostal mě!
Cunningham je strašně specifický autor, až mi to možná i chvílemi není příjemné. V ději a postavách jde až na dřeň. Nevadí mi kontroverzní témata, ale on tak pomalu vše posunuje až do krajnosti a občas i dál.
Tohle bylo hodně silný čtení, fandila jsem všem, aby se našli a byli spokojení a ono to nebylo jen tak... Hodně mě potěšilo shrnutí na konci, jak kdo dopadl. Kdyby nechal konec otevřený, tak bych mu to asi neodpustila.
Od Michaela Cunninghama jsem doposud četla jen Hodiny, které patří mezi mé nejoblíbenější knihy. Trochu jsem se bála, že kniha Tělo a krev nebude tak dobrá, ale nakonec jsem opravdu příjemně překvapená, jak moc se mi nakonec kniha líbila. Ze začátku jsem měla trochu problémy se začíst a naladit se na vlnu příběhu, ale pak jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Je to pozoruhodný příběh sourozenců a rodičů, který mi v mysli zůstane opravdu dlouho.
Tělo a krev je jeden z těch příběhů, o kterém jsem si neuvědomila, že ho hledám, dokud jsem ho nepřečetla. Je krásný ve své lidskosti, v tom, jak se postavy vůbec nesnaží být něčím hrdinským nebo čímkoli jiným, než čím jsou. Cunninghamovo vyprávění je pozoruhodně živé, intimní a s citem pro detail. Zamilovala jsem si každou stránku.
„Na okamžik pocítil nehezkou osamělost, která na každého čeká. Tu malou tašku potravin, dlouhou cestu do schodů.“
Krásné ... smutné ... . Jak je u Cunninghama zvykem, spousta věcí, dějů a událostí je jen naznačena a dále už nerozvedena. Možná právě v tom je největší síla téhle knížky. Že každý v ní může nalézt to svoje.
Musím přiznat že mě opravdu chytla až druhá polovina knihy,vlastně až od chvíle kdy do příběhu zasáhla nemoc. Je to jedna z těch knih které se trochu tížeji čtou ale o to víc čtenáře zasáhnou a ulpí v paměti.
Můj oblíbený PAN spisovatel. Cunningham umí psát, jeho romány jsou vždy velmi precizně zpracované. Životní osudy jedné rodiny, která touží žít svůj Americký sen. Ale co je to Americký sen? Pěkný dům, velké auto, děti v soukromé škole, lukrativní zaměstnání, manželka v domácnosti... A znamená to šťastný život? Autor jde u každé z postav až na dřeň, velmi sugestivně popisuje jejich osudy. Je těžké se s kýmkoli z rodiny Stassosových ztotožnit, protože každá postava si nese své břímě, jejich životy se ubírají směrem, který mi nemusí být zrovna blízký. Každý z nich je také úplně jiný, má své dobré i špatné vlastnostni. Ale to je kninách Cunninghama tak zajímavé. Popisuje život takový, jaký obvykle je. Nepřeslazený, syrový, ale i krásný...
Já osobně jsem měla opravdu ráda postavu transvestity Cassandry. Její (jeho) život byl vlastně tragický, ale měla jsem pocit, že svým přístupem má za úkol dodat knize trochu humoru a nadhledu. I když bych s ní (ním) ve skutečnosti asi kamarádit nemohla.
Moji nejoblíbenější Cunninghamovu knihu "Domov na konci světa" tento román nepřekonal, ale určitě se k němu ráda v budoucnu vrátím.
O knihách páně Cunninghama by se dalo psát a psát. A pochvalně psát.
Příběh jedné rodiny, mnoha osudů a výborných osob. Psychologická stránka postav je opět brilantní, děj a zápletka též. Nechybí ani LGBT linka, jak už od autora čekám. A nezklamal ani tentokrát. Brilantní kniha, kterou si rád přečtu znovu.
Byla to první kniha od tohoto autora, kterou jsem četla. Zážitek poměrně hluboký. Styl psaní je v něčem jedinečný, užívala jsem si to. Velmi dobře popsána atmosféra v rodinných vztazích. Silná atmosféra v různých mezilidských interakcích. Osudy postav v mnohém rozervané, tragické. Autor je homosexuál, trochu jsem se bála, že v knize bude tato agenda, ale kniha mi přišla v tomto ohledu poctivá. Ano, jsou tam postavy homosexuálů a trans atd., ale je jim měřeno stejně jako ostatním a jejich vnitřní svět, rodinné zázemí, traumata a životní příběh mi přišel takový, s jakým se člověk u těchto lidí skutečně často setkává. Kniha je takovým kvalitně napsaným rodinným psychologickým dramatem.
Coelho zbavený toho mazlavého přeslazeného nic, možná trošku Faulkner pro pseudointelektuály, bojující s jinými sociálními předsudky na o sto let novější frontě. Pochopil jsem, že autor rád vyvrací své výhradní zařazení mezi queer literaturu. Je ale těžké v tom celém najít nějaký zásadní umělecký přínos a pokusit se posunout tak knihu mimo tuto omezující škatulku. Tím nechci říct, že je kniha zbytečná. Je to politické dílo bojující s problémy, u nichž doufám, že je globalizace sama postupně vytlačuje ze společenských kruhů. Na poli umění ale kniha přináší neodpustitelně málo. Spoustu hysterie, jen slabý vhled do vnitřního světa postav, samoúčelně destruktivní jednání a ještě destruktivnější osud, spoustu velkých básnických přirovnání o nervózních světlech, šeptajících stromech a tmách přesných jako klíčové dírky, která postrádají jakýkoliv smysl, a několik laciných příslibů intelektuálna uspokojujících čtenáře šťastné, že nad knihou nemusí příliš přemýšlet (Mary a Magdaléna, jako vážně?).
Krásný román. Wil byl můj favorit, mohlo se o něm napsat víc. Zoe mi dlouho lezla na nervy, Susan skoro taky. Těším se na další Cunninghamovu knihu.
I tato rodina si chtěla žít svůj americký sen. Ale život tak jednoduchý prostě není. A tak sledujeme destrukci členů rodiny hezky jednoho po druhém. Je to depresivní, je to homosexuální, je to Cunningham.
Po trochu nepřesvědčivém rozjezdu se mi nakonec podařilo se pořádně začíst a nakonec se mi Tělo a krev líbilo. Trochu mi to celé připomínalo mého oblíbeného Johna Irvinga, ten to ale nebere až tak třeskutě vážně a tragicky, tím u mě nad Cunninghamem trochu vede.
Některé postavy jsou trochu schematické - cholerický řecký otec rodiny, znuděná panička v domácnosti, veselá transka a podobně. A tím, že jsou tu všemožné sexuální a jiné menšiny soustředěné do jedné rodiny, vypadají občas spíš jako sexuální většiny.
Ale napsané je to pěkně a dobře se to čte, hlavně druhá polovina knihy mě opravdu chytila a můžu myslím klidně doporučit dál.
Kniha je dle mého názoru výborná, i když zcela na začátku četby jsem měla pochybnosti. To, co se nejprve jeví jako ničím výjimečný popis "amerického snu" v 50. letech minulého století je naštěstí brzy rozmetáno. Jakmile končí 50. léta, dostává se kniha správné obrátky. Nastává uvolnění 60. let a éra 70. let a navenek prezentované rodinné štěstí je to tam a také hrdinové knihy se začínají odhalovat ve své pravé podstatě. Oceňuji, jak jsou vykresleny jednotlivé charaktery, žádná postava není jednoznačně "dobrá" ani "zlá". Každá má své světlé i stinné stránky osobnosti. Je pravda, že na jednu rodinu je abnormalit až příliš, ale v knize těchto kvalit mi to vůbec nevadilo. Ať už je to Constantine, znázorňující "pravého chlapa" tradičního stylu včetně skonů k prchlivému chování, jeho ženu Mary - uměřenou hospodyňku, ale zároveň neurotičku a kleptomanku, jejich děti - navenek spořádaná Susan, gay Will nebo Zoe, která je "mimo", nebo i další postavy, mezi nimiž jistě nejednoho zaujme transvestita Cassandra. Výborné je to, že asi každý z hrdinů knihy má vlastnosti, které ve čtenáři vzbudí sympatie a zároveň i další, které způsobí reakce opačné. Kupodivu na mě kniha nepůsobí depresivně, i když osud postav rozhodně není nekomplikovaný. Je to asi tím, že navzdory nelehkému osudu je i postavám, které se vymykají představám o normalitě a spořádanosti dopřáno prožít chvíle štěstí, spokojenosti i smíření a žádný hrdina netrpí "od začátku do konce".
Štítky knihy
homosexualita láska americká literatura rodina USA (Spojené státy americké) rodinné vztahy ságy rodiče a děti LGBT, queer, LGBT+Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Cunningham je americký Kundera emocí, kdyby ovšem Kundera nebyl tak zatraceně sexistický a homofobní.
Nesnesitelná lehkost bytí na člověka dopadá ze stránek v naprosto nestřežený momenty. Nedokážu tu hořkost, křehkost přetavit do slov. Jen ve mně zůstává viset. Cunninghamovská melancholie, neurčitá nostalgie po životě, který jsem nikdy neměla. Nevysvětlitelná úzkost, nekonečný příval pocitů, který rozbíjí hlavičky hřebíků.