Tenká hranice touhy

A kdy jako panáček vydá další díl Kroniky královraha???

10.11.2024

Pri tejto knihe som bol hneď dvakrát sklamaný. Po prvé, v príhovore sa nedozvedáme nič, čo by naznačovalo vydanie tretej časti Kráľovraha. Po druhé, je to len prerobená poviedka, ktorú si mohol človek prečítať v knihe Darebáci.

Aj tak som si ju znova prečítal a bol som po druhýkrát ohromený príbehom. Musím sa priznať, že aj kresby prispeli k pozitívnemu hodnoteniu knihy.

Bast je jednoducho frajer a dokazuje to aj v tejto poviedke. Je to jednoduchá poviedka, kde si vymieňa s deťmi rôzne veci alebo ponúka svoje služby za malé dary. Bast to berie ako hru, no pre deti to má ohromný zážitok.

Znova je to rýchle čítanie ako pri Auriel a rýchlejší čitateľ to schrúme za jeden deň, ale ak sa chcete viac ponoriť do Ruthfussovho sveta, tak určite odporúčam prečítať.

10.10.2024

Milé, neoslní, neurazí. V žádném případě nedosahuje Jména větru nebo Strachu moudrého muže, jdu se přidat k druhé frontě čekající na pokračování, kterého se nejspíš nikdy nedočkáme:) viz. Tanec s Draky

08.10.2024

Začnu doslovem autora, kde se Pat nerozpakuje sám sebe několikrát pochválit, jak dobře že to umí psát. Jenže bejvávalo. Nejvíc mě asi vytáčelo, že pořád něco k něčemu přirovnává. Chlapec je nesvůj, „jako by se pokoušel spolknout kámen“, nebo kombo: „Bast ji pečlivě, velmi opatrně uchopil, jako by bral do ruky kopřivu. Jako by mezi palcem a ukazováčkem svíral hada.“ Takže když jsem s postupujícími stránkami viděla další „jako/jako by“, už jsem fakt lezla po zdi. Jasně, přirovnání text okoření, ale musí to být s mírou, ne v každé třetí větě, to vážně není důkazem spisovatelova umění, naopak. Taky se často něco opakuje, Bast třeba každou chvíli vzhlíží… asi důležitý prvek jeho osobnosti. Takže s tím „fakt dobře to umím se slovy“ se Pat moc netrefil a jen to ilustruje nebetyčnou míru jeho sebevědomí.
Sám příběh je divně rozplizlý, možná je to tím dopisováním a přepisováním. Tipla bych si, že nově přidaná je hlavně zbytečná slovní vata a pak (trans)genderové módní záležitosti, jakože někdo se rozhodne být holčičkou, a tak je holčičkou, snad i nějaká ta nebinární postava se mihla. Erotické vsuvky, byť poměrně zastřené, na mě působily nepříjemně. No a pak už zbývají jen rádoby oduševnělá moudra, dojemný a patetický cancy, chudák týraný chlapec, on mu pomůže, utěší ho, všichni si popláčeme… opravdu to napsal starej chlap a ne ženská s rozbouřenýma hormonama? Odpověď je asi zase v doslovu, protože když budu parafrázovat známé „přestala být ženou a stala se matkou“, tak Pat přestal být spisovatelem a stal se otcem. Jako super, že je tak naměkko ze svých synů, ale zjevně ho to negativně ovlivnilo v tvůrčí činnosti. Nicméně sentimentálně laděné čtenářky budou náležitě ukojeny.
Hodně samozřejmě dohání vzhled knížky. Ve výsledku asi mnozí čtenáři odpustí slabší úroveň textu, protože je knížka „tak hezká“. Ale i když sama vážně ocením, když si někdo na vizuálu dá záležet, a ilustrace miluju, tak prostě nemůžu nevidět, že obsah pokulhává.
No aspoň něco pozitivního na tom všem je – jak jsem byla naštvaná, že Pat na čtenáře nepokrytě fakuje se třetím dílem Kroniky a radši dělá sto jiných věcí, tak teď už vlastně ani nejsem. Protože je mi jasné, že jestli kdy něco vypotí (něco, co lety přepsal a „vylepšil“ podobným způsobem jako tohleto), tak to prostě dobré nebude. Pat svou šanci na dokončení zdařilé trilogie prošvihl, teď už je jinde a podle mě už na to prostě nemá.

07.10.2024

Tenká hranice touhy není nikterak komplikovaná, sází především na atmosféru příběhu a na emoce, které dokáže vyvolat. A těch ani na takto krátkém prostoru není zrovna málo. Patrick Rothfuss dokázal rozehrát lehkovážnou partii plnou humoru a skopičin, které spolu zdánlivě nesouvisejí, aby nakonec odhalil temnější, pochmurnější podtext příběhu a vlil do něj hloubku, na níž jsou čtenáři jeho děl zvyklí.

Rothfussův styl je malebný, ale v jistém ohledu jaksi melancholický. Dokáže skvěle čarovat s obrazy, jenž čtenářům předkládá na stránkách svých knih, a zároveň vytvořit takovou atmosféru, která se člověku dostane pod kůži. Tomu napomáhá právě i kombinace humoru a jisté porce tragédie, snoubící se v Rothfussově tvorbě v působivý celek. Tenká hranice touhy není kdovíjak převratná, přesto je to skvěle řemeslně zvládnutý kousek, brnkající zároveň na tu správnou strunu a dokazující, že Patrick Rothfuss své literární kouzlo rozhodně neztratil.

28.09.2024

Útlý a na první pohled jednoduchý příběh. S hlubokým výživným podhoubím. Linka na povrchu je milá a zároveň tak trochu znepokojivá, ale příběh nabízí mnohem více, když nahlédneme dovnitř. Když chceme hledat. Když zklidníme dech a zavnímáme ty tenké hranice jednotlivých emocí. Mezi řádky a mezi kapitolami můžeme naleznout šťavnatost příběhu za příběhem.
A je to nejenom novela samotná, ale také doslov, který mě dostal. Autor, jeho srdce na dlani, přiznání té nedokonalosti a všech těch pocitů z tvorby a jak se žije "za" slovy. Pro mě naprosto ryzí a dokonalé.
Jako jednu ze zásadních kvalit knihy vidím smysl pro detail, který tímto autor dokáže tříbit také ve mně. Takové ty chvíle, kdy se člověk přinutí vzhlédnout od knihy, ač by ji nejradši slupnul celou naráz. Ale proč hltat? Proč spěchat? Miluju ty okamžiky, kdy mě touha po příběhu, po zrychlení, po hloubce nutí se zastavit a vzhlédnout. Zakoukat se do všednosti dne, jako bych jej viděla poprvé. Jako by se zostřily kontury přítomnosti a zároveň zjemnily hrany života. A to (i) díky knize, kterou zrovna držím v dlaních. Někdo by řekl, že to spolu nesouvisí. Že je svět "tady" a svět "tam", že čtením do toho světa "tam" unikáme před světem "tady" nebo v tom prostě jen nevidíme průnik. A jistě, u spousty knih to tak funguje. Ale pak jsou tu příběhy jako třeba Tenká hranice touhy, které tu oddělenost smyjí v jedno. Které se přelijí ven, do nás a do světa kolem nás a zabarví jej odstíny, které jsme do té doby neviděli, nebo na které jsme zapomněli. Děkuji.