The Sufferings of Prince Sternenhoch: A Grotesque Romanetto
Ladislav Klíma
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/448195/bmid_the-sufferings-of-prince-sternenhoc-QtG-448195.jpeg
4
850
850
Tato kniha byla vydána českým nakladatelstvím Twisted Spoon Press, které sídlí v Praze a vydává díla českých a slovanských autorů v anglickém jazyce. Oficiální anotace nakladatele: Philosopher, novelist, essayist, eccentric, no other Czech author has had a greater impact on underground culture than Ladislav Klíma (1878–1928). Mentor to artists as varied as Bohumil Hrabal and the Plastic People of the Universe, Klíma’s philosophy was radically subjectivist, and he felt it should be lived rather than merely spoken or written about. With Nietzsche as his paragon, he embarked upon a lifelong pursuit to become God, or Absolute Will, elucidating this quest in many letters, aphorisms, and essays. Yet among Klíma's fictional texts, the apotheosis of his philosophy is The Sufferings of Prince Sternenhoch, his most acclaimed novel. Ostensibly a series of journal entries, the tale chronicles the descent into madness of Prince Sternenhoch, the German Empire’s foremost aristocrat and favorite of Kaiser “Willy.” Having become the “lowliest worm” at the hands of his estranged wife, Helga, the Queen of Hells, Sternenhoch eventually attains an ultimate state of bliss and salvation through the most grotesque perversions. Klíma explores here the paradoxical nature of pure spirituality with a humor that is as darkly comical as it is obscene. This volume also includes his notorious text “My Autobiography.” Afterword by Josef Zumr. 3rd English edition.... celý text
Přidat komentář
Na začátku,při popisu ošklivky, ke které je Sternenhoch neodolatelně váben, jsem čekal parodii na Utrpení mladého Werthera. O to víc mě překvapil náhlý skok k erotice a sadomasochismu. Zdaleka neposlední překvapení. V jisté chvíli začaly všechny postavy nadávat, posléze filozofovat a prohlašovat se za Boha, ještě později blábolit, až se v tom všem vynoří i komika. Těžko soudit, kde začíná šílenství a kde končí jen patologická touha po tabu: fekální erotice, radosti z vraždění, vulgárnosti, psychického týrání atd. atd. Filozofie knihy je veskrze německá: božský egoismus dovolující vše, naprosto cílená nesmyslnost, jakási preciznost v tom všem a pohrdání nezasvěcenými.
Je to kupodivu fascinující. Asi jako když člověk obdivuje modřinu impozantních rozměrů a podivuje se tomu, jak se nečekaně zbarvuje do netušených odstínů. A byť ho to bolí, působí mu zvláštní potěšení si na ni sahat. Kdyby mi svědomí dovolilo knihu hodnotit, nejspíš by to muselo být pět hvězd, ale jelikož bych neměl to srdce doporučit ji někomu ke čtení, zdržím se.
Kniha ve vás zůstane ještě dlouho po jejím přečtení. Hodně bizarní záležitost. :)
Dodnes vlastně nevím co si o knize myslet. Bylo to vlastně docela dobré, ale přitom tak divně znepokojující....
Opravdové sadomasochistické hody... Klímovy názory a postoje jsou natolik vyhrocené, že působí v lepším případě směšně. Otázka je, byl-li Klíma blázen hodný posměchu, anebo obyčejný čtenář mého ražení je naopak zavrženíhodný blb, jak by mě jistě autor otituloval, přidávaje zřejmě mnohem víc a barvitějších adjektiv i substantiv... Klíma, napěchován k prasknutí filozofickými myšlenkami Berkeleyho, Schopenhauera nebo Nitzscheho, vyráží tyto ze sebe svým typickým humpoláckým způsobem, jako by chtěl oslovit jenom lůzu a ty nejposlednější vyvrhele a kurvy. Toto mě na něm odrazuje. Byl jistě inteligentní a vnímavý, svým způsobem snad i geniální (on sám o tom zřejmě nepochyboval), ale zároveň to byl člověk, jehož psychika byla přinejmenším labilní... Ano, toto je spíše hodnocení autora samého než onoho konkrétního textu, avšak Klíma byl 1) tím, co psal, v tom byl myslím skutečně sobě věrný a 2) psal vlastně neustále to samé, takže jeho charakteristika je současně charakteristikou jakéhokoli jeho opusu.
Neuvěřitelně skvělá kniha, dokonalá atmosféra, bezchybný požitek a nádherný jazyk. Prostě bájo něco takového číst.
Knihu jsem začala číst, protože jsem byla zvědavá, jak Klíma pojal výsměch knize Utrpení mladého Werthera a musím říct, že bravurně. Na začátku jsem se i párkrat zasmála, ovšem postupně mě smích přešel a přemýšlela jsem na tím, jak ho to vůbec napadlo. Celkově to vůbec není špatné, jenom v některých chvílích bych řekla až moc bizarní. Zkrátka na takovou knihu nenarazíte každý den.
Můj čtenářský zážitek je vlastně zvláštní: když jsem zrovna četla, nemohla jsem se odtrhnout, a když jsem knihu odložila, těžko se mi k ní vracelo. Což neznamená, že by mi působila nějaké morální pohoršení. Matka mojí spolužačky prý dostala Klímu coby svatební dar, ale nebyla ho ze samého zhnusení schopná dočíst – ale o nic takového u mě nešlo. Můj neklid byl daný spíš koncentrací třaskavých myšlenek v expresivních představách.
Je to rozhodně jedno z nejevropštějších (nesvětovějších) děl v české literatuře, plné aluzí na Berkeleyho, Nietzscheho, Fichteho a Schopenhauera, dílo na rozhraní (novo)romantismu a dekadence. Imponoval mi jazykový humor: jména jsou zároveň hříčkami.
Helga, jak sám autor píše, je „pokusem o geniální ženu": fantastický myšlenkový experiment, možná lehce schopenhauerovský. Byla by vlastně technická chyba mluvit o jejích vlastnostech, protože Helga není tak docela člověk. Každopádně za tuhle postavu se Klímovi klaním.
Dlouho jsem přemýšlela, proč si jako dějiště vybral Německo. Nejspíš puzení autorské intuice: ve Francii nebo v Anglii by se takový příběh odehrát nemohl. Potřeboval teutonskou hloubku a niterné běsy.
Je to divná věc, samorostlá, ale dobrá, řekla bych.
Brilantní kombinace černého humoru, expresivního ukájení se ve vlastní zvrácenosti a horroru. Skvostné dílo. Bez ohledu na to, že netuším, kde čtenáři nacházejí v beletrii Ladislava Klímy tu filosofii, o které se tu rovněž v komentářích často píše :-)
Tu jednou byl jsem puzen neodolatelnou touhou po něčem komickém, bizarním a transcendentálním ... veden absolutní Vůlí sáhl jsem již po několikáté v podobném rozpoložení po Utrpení knížete Sternenhocha a opět uchvácen byl jeho velikostí stejně tak i zvráceností a bojem jeho Deamony za pomstu svou a spasení božské. A se zavřením knihy opět saturován vědomím velikosti jedince a všemocnou silou Vůle.
Povedané vlastne všetko, tak nebudem papagájovať. Iba som chcel upozorniť na film Jana Němce V žáru královské lásky. Scénár je napísaný podla tohto Klímovho románu. Hrajú Čok, Chýlková, Landovský, etc. Šílenost. Jak kniha, ale trochu iné.
Zajímavá kniha, ke které jsem se dostala vlastně náhodou.
Nejvíce mne bavily pasáže, kde se Jeho Jasnost, Trottl, Sternenhoch potýkal se svým duševním stavem. Bylo dost komické pozorovat všechno to jeho bláznění. Musím rovněž vyzdvihnout právě autorův (černý) humor. Zpočátku jsem se domnívala, že pro mne bude problémem "zastaralejší" jazyk, je ale tak zajímavý a bohatý na adjektiva, že jsem si na něj velice rychle zvykla.
Co mne tak úplně nezaujalo bylo, na mne až moc komplikované, zabředávání do filozofie. Až později jsem si přečetla, že autor byl především filozof (a taky alkoholik) a jeho myšlenky mi tak v návaznosti na knihu dávají větší smysl. Při samotném čtení mě to ale tak úplně nebralo.
"Ještě bych rád něco duchaplného připsal – – čury mury ťumťumťulum – –"
Tuhle knihu naprosto miluju. Styl psaní je neuvěřitelně strhující, dějově je to neskutečný psycho, ta psychologie postav je fantastická. Nemohla jsem se od toho odtrhnout. Četla jsem to již několikrát a pokaždé to byla naprostá pecka. Moc moc doporučuju!
Šílenství bez hranic, špikované černým humorem a hluboce filozofickými myšlenkami. Zločin a trest v přímém přenosu, završen šíleným tancem kostlivců na dně kobky. Kdo to vezme vážně, bude po zásluze potrestán :-)
Fascinující a fantaskní příběh zasazený do minulosti o postupném příchodu šílenství.
Tato kniha se nedá popsat, tu si musíte přečíst. Tato kombinace Lady Fuckingham a filosofických tezí Fridricha Nietzcheho je natolik pitoreskní, že jí po přečtení prvních řádků neodoláte. A když k tomu přidáte velmi libozvučný jazyk, kterým je tato kniha psána, nebudete se od ní moci odtrhnout. A proč tedy po vší té chvále "jen" 4 hvězdy? Jelikož někdy toho bizáru bylo i na mě trochu moc.
Pokud se i přes některé negativní recenze rozhodnete knihu přečíst, myslím, že nebudete litovat:)
Skvěle osvěžující humorné čtení tříbící ducha ;-) Dlouho jsem se tak nepobavila. Zároveň dobře vystavěné napětí a odvážný autor. Škoda, že už dnes tací nejsou :)
ach, proč jsem Sternenhocha nedostal do spárů, když mi bylo patnáct - to by bylo deset hvězdiček
Štítky knihy
zfilmováno česká literatura Friedrich Nietzsche, 1844-1900 šílenství experimentální literatura fiktivní deníky česká fantastika hororové příběhyAutorovy další knížky
| 2010 |  Utrpení knížete Sternenhocha |
| 1991 | Slavná Nemesis |
| 1990 | Svět jako vědomí a nic |
| 1989 | Vteřiny věčnosti |
| 1991 | Lidská tragikomedie |
Číst tuhle knížku mě bavilo. Bavilo mě to oproti mým předpokladům a jaksi proti vlastní vůli. Cítil jsem totiž, že tohle není můj styl, že tohle by mě mělo snad i trochu odpuzovat, vyvolávat ve mně odpor. Nicméně, výstižně můj pocit vystihuje metafora čtenáře matej7838, který o romanetu píše přede mnou, a přirovnává čtení k prozkoumávání a prošahávání obzvláště impozantní modřiny – trochu to bolí, trochu je to hnusné, ale jednomu to prostě nedá pokoje, i když asi ví, že nic dobrého z toho nevzejde.
Moje zaujetí ale časem docela sláblo („Blaze tomu, kdo vydechne po prvních ranách,“ říká kníže v jiné souvislosti), zatímco na začátku moji pozornost držela bizarně humorná komunikace manželů a groteskně sebeobdivný náhled Sternenhocha na sebe (příkladem: „Ale dnes nabyl jsem ihned srdnatosti – vyskočil a horempádem, zděšeně křiče, pádil jsem odtud.“), postupem času bylo té absurdity už moc, monology Daemony nebo císaře se mi jevily skoro nekonečné a celá ta dryáčnická atmosféra začala být únavná, místy až otravná. Ale konec zase leccos napravil, to musím říct.
Nedokázal jsem se přimět, abych četl Utrpení jinak než jako svéráznou grotesku, filozoficky to pro mě žádnou hodnotu neneslo. Schopenhauera neznám, ale odkazy na Nietzscheho byly na hraně nechtěné (nebo chtěné? co já vím?) parodie – dalo mi to vzpomenout na moje kamarády z mládí, kteří si něco málo z téhle filozofie nastudovali a pak se prezentovali jako záměrní egoisté a egodeisté – ne proto, že by byli autentičtí zastánci podobných směrů, ale z obyčejné touhy učinit se ve skupině odlišným a zajímavým. Jako když dospívající dítě nahlas řekne sprosté slovo a kouká se, co jako dospělí na to. Nefungovalo to ani tehdy a nefunguje to na mě ani teď u Klímy (připouštím zároveň, že se může jednat o podvědomou obrannou reakci, o jakýsi literární ekvivalent pubertálního vzdoru ve smyslu „Když tě vidím, Klímo, jak se mě snažíš vyvést šokujícími scénami z klidu, tak já ti tu radost neudělám a just se budu tvářit, že to se mnou ani nehnulo!“ :-).
Každopádně: potřeba uvádět čtenáře v úžas vlastní odvahou k překračování zdánlivě nepřekročitelného si své obdivovatele zákonitě najde, i po sto letech, nepochybuji o tom. A když je to takhle barvitě a zábavně podáno, tak proč ne?