Theaitétos
Platón
Dialog Theaitétos náleží svou formou mezi tak řečené nepřímé dialogy. Ale není vypravován, jako tomu bývá u jiných dialogů toho druhu, nýbrž čten. V úvodním a jakoby rámcovém hovoru, konaném v Megaře, vypravuje Eukleidés Terpsiónovi, jak se dověděl o Sókratově rozmluvě s Theaitétem a jak si ji v zjednodušené formě zapsal... Tématem dialogu je otázka "co je to vědění (epistémé)", nalézá se v něm také slavná digrese, která se zabývá povahou schólé.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Důkladné a složité promývání vlastních mozkových závitů. Dialog je o tom, že se hledá definice vědění. A trvá to pěkně dlouho, než se k ní nakonec dojde: Vědění je pravdivé mínění s vědomím rozdílu.
Theaithétos nepatří mezi ty úplně nejnáročnější Platónovy dialogy, ale rozhodně se jim blíží. Začátečníkům v Platónské filosofii nebo formě dialogu jako takové, bych doporučovala začít některým jiným.
Každopádně mi tenhle dialog přišel pozoruhodný, v řadě věcí se totiž od Platónových "běžných" dialogů liší a často není úplně zřejmé proč. Dialogy se Sókratem obvykle jiskří erotickým napětím a určitou žertovností (naší optikou je to snadné minout, ale obzvlášť zřetelné je to třeba v dialogu Alkibiades nebo Faidros) a to se tady neděje. Sokrates obvykle diskutuje s krásnými mladíky s ošklivou duší (Menón, Alkibiades...) a tady máme ošklivého mladíka s krásnou duší. Proč? A proč je tento motiv neustále znovu připomínán? Mám určitou teorii...
"Ba věru, Sókrate, i mně v plné míře stojí za to pověděti i tobě poslechnouti, s jakým jsem se ti setkal mladíkem ve vaší obci. A kdyby byl krásný, tuze bych se bál o něm mluviti, aby si snad někdo nepomyslel, že jsem do něho zamilován."
Mohla by tahle pasáž na začátku dialogu být klíčem k celému problému? Je jeho ošklivost neustále zdůrazňována z toho důvodu, aby se čtenář snad nedomníval, že Sókrata pobláznil a proto ho tak chválí? Možná... a nebo zkrátka ošklivý byl a Platón neodolal a vymáchal mu v tom nos... ani jedna možnost by mě nepřekvapila.
Nicméně ještě z jednoho důvodu mi to přišlo zajímavé - jedno z prvních řeckých slov, které se ve škole naučíme je princip kalokagáthia, myslím, že jsem ho poprvé zaslechla už na základce, zevnějšek odráží vnitřek, vnitřek odráží zevnějšek, v ošklivém těle nemůže žít krásná duše... ale pak mi došlo, že Platón tenhle koncept narušuje v celém svém díle, Sókrates vypadá jako Silén, krásný Alkibiades je zrádce, krásný Menón je despota...
Sókrates: Zdali pak se ti, Theaitéte, tyto věci zdají příjemnými a okusil bys jich jako chutných?
Theaitétos: Já nevím, Sókrate; vždyť ani o tobě nemohu vypozorovat, zdali je to tvé mínění, co tu vykládáš, či mě jen zkoušíš.
Za mě je Theaitétos jednoznačně nejpříjemnější Sókratův partner, kterého jsem zatím potkala. Mluví zásadně k věci, nestydí se udělat chybu a je schopen změnit názor, zároveň si ale stojí za svým, dokud jeho prohlášení není jednoznačně vyvráceno. Klade doplňující otázky, když si není stoprocentně jistý, na co přesně se Sókrates ptá. Pravda, osobně bych místy odpověděla jinak, protože se mi zdálo, že mu určitá možnost unikla, nebo že to není tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá, nicméně Theaitétos měl navrch zase v jiných pasážích. Jeho vzdechy byly navíc na těch nejvhodnějších místech, často jsem dočetla Sókratovu pasáž, nějak zareagovala a vzápětí zjistila, že Theaitétos reaguje stejným způsobem... Přiznávám, že hlavně z důvodu tohoto prazvláštního souznění s 2000 let mrtvým mužem (až částečně fiktivní postavou, protože víme, že Platónovy dialogy nejsou historické záznamy) si tento dialog u mě vydobyl zvláštní místo. (Přestože téma vědění, jak vám už možná z komentáře došlo, mě až zas tak nezaujalo - tím neříkám, že to není skvěle zpracované, jen že... Platón tohle řeší i jinde a dost jiným způsobem, takže to může být trochu matoucí.)
edit: Při bližším zájmu o téma doporučuji přednášky doktora Josefa Kružíka, které jsou teď díky distanční výuce dostupná na youtube. První přednáška z této řady: https://www.youtube.com/watch?v=nPoAG3qs7VM (pokud se vám nebude zdát dostatečně k tématu, nenechte se odradit, první přednáška je hodně úvodní a o použité literatuře, nicméně si nemyslím, že by bylo nejmoudřejší ji úplně přeskočit).
náročná, ale tuze zábavná.
Pasáž o prof. řečnících a Bohu je potřebná, člověk díky ní udrží pozornost.
Opět - Platón by psal skvělá divadla, kdyby chtěl!
Brilantní argumentace, kterou ale nemůžu nebrat s rezervou. Pokus o definici toho, co je "vědění", ke které se však Platón několikrát pouze přiblíží a otázku nechává otevřenou. Snad bychom mohli říct, napadlo mě, že vědění rovná se vnímání plus paměť, ovšem za dvou předpokladů: že vnímání je nezkreslené a že otisk v paměti je hluboký, tedy správný. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nejedná se o "vědění", nýbrž o "nepravdivé mínění".
Jeden z náročnějších a zároveň nejobsáhlejších dialogů. Sókratés zde disponuje volným časem, který se rozhodne vyplnit rozhovorem se stejně ´´ošklivým´´, ale svou moudrostí neobvykle krásným Theaitem. Společně se zabývají relativismem, statičností pohybu, vnímáním, věděním a pravým míněním.
Platónovy knihy nelze hodnotit z hlediska uměleckého, ale z didaktického a filosofického. Doporučuji všem, kteří se zabývají pojetím pohybu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1993 | Ústava |
1979 | Dialogy o kráse |
1993 | Faidón |
2008 | Timaios / Kritias |
1910 | Obrana Sokratova |
Největším svízelem k vymezení vědění je, že bývá nutno a priori přijmout nějakou definici aspektu vědění, čímž však opět vyvstává problém o vědění a tím pádem se rozmluva obvodem kružnice vrací, odkud pošla.
Divím se, že se Sókrates (tedy Platónův mluvčí) nikdy neodvolal k ideám, tedy k Platónově ústřední teorii ve většině jeho spisů. Možná právě smlčením této své filosofie chce dokázat, že bez ní nelze zjistit, co je to vědění.