Theaitétos přehled

16.11.2020

Theaithétos nepatří mezi ty úplně nejnáročnější Platónovy dialogy, ale rozhodně se jim blíží. Začátečníkům v Platónské filosofii nebo formě dialogu jako takové, bych doporučovala začít některým jiným.
Každopádně mi tenhle dialog přišel pozoruhodný, v řadě věcí se totiž od Platónových "běžných" dialogů liší a často není úplně zřejmé proč. Dialogy se Sókratem obvykle jiskří erotickým napětím a určitou žertovností (naší optikou je to snadné minout, ale obzvlášť zřetelné je to třeba v dialogu Alkibiades nebo Faidros) a to se tady neděje. Sokrates obvykle diskutuje s krásnými mladíky s ošklivou duší (Menón, Alkibiades...) a tady máme ošklivého mladíka s krásnou duší. Proč? A proč je tento motiv neustále znovu připomínán? Mám určitou teorii...

"Ba věru, Sókrate, i mně v plné míře stojí za to pověděti i tobě poslechnouti, s jakým jsem se ti setkal mladíkem ve vaší obci. A kdyby byl krásný, tuze bych se bál o něm mluviti, aby si snad někdo nepomyslel, že jsem do něho zamilován."

Mohla by tahle pasáž na začátku dialogu být klíčem k celému problému? Je jeho ošklivost neustále zdůrazňována z toho důvodu, aby se čtenář snad nedomníval, že Sókrata pobláznil a proto ho tak chválí? Možná... a nebo zkrátka ošklivý byl a Platón neodolal a vymáchal mu v tom nos... ani jedna možnost by mě nepřekvapila.
Nicméně ještě z jednoho důvodu mi to přišlo zajímavé - jedno z prvních řeckých slov, které se ve škole naučíme je princip kalokagáthia, myslím, že jsem ho poprvé zaslechla už na základce, zevnějšek odráží vnitřek, vnitřek odráží zevnějšek, v ošklivém těle nemůže žít krásná duše... ale pak mi došlo, že Platón tenhle koncept narušuje v celém svém díle, Sókrates vypadá jako Silén, krásný Alkibiades je zrádce, krásný Menón je despota...

Sókrates: Zdali pak se ti, Theaitéte, tyto věci zdají příjemnými a okusil bys jich jako chutných?
Theaitétos: Já nevím, Sókrate; vždyť ani o tobě nemohu vypozorovat, zdali je to tvé mínění, co tu vykládáš, či mě jen zkoušíš.

Za mě je Theaitétos jednoznačně nejpříjemnější Sókratův partner, kterého jsem zatím potkala. Mluví zásadně k věci, nestydí se udělat chybu a je schopen změnit názor, zároveň si ale stojí za svým, dokud jeho prohlášení není jednoznačně vyvráceno. Klade doplňující otázky, když si není stoprocentně jistý, na co přesně se Sókrates ptá. Pravda, osobně bych místy odpověděla jinak, protože se mi zdálo, že mu určitá možnost unikla, nebo že to není tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá, nicméně Theaitétos měl navrch zase v jiných pasážích. Jeho vzdechy byly navíc na těch nejvhodnějších místech, často jsem dočetla Sókratovu pasáž, nějak zareagovala a vzápětí zjistila, že Theaitétos reaguje stejným způsobem... Přiznávám, že hlavně z důvodu tohoto prazvláštního souznění s 2000 let mrtvým mužem (až částečně fiktivní postavou, protože víme, že Platónovy dialogy nejsou historické záznamy) si tento dialog u mě vydobyl zvláštní místo. (Přestože téma vědění, jak vám už možná z komentáře došlo, mě až zas tak nezaujalo - tím neříkám, že to není skvěle zpracované, jen že... Platón tohle řeší i jinde a dost jiným způsobem, takže to může být trochu matoucí.)

edit: Při bližším zájmu o téma doporučuji přednášky doktora Josefa Kružíka, které jsou teď díky distanční výuce dostupná na youtube. První přednáška z této řady: https://www.youtube.com/watch?v=nPoAG3qs7VM (pokud se vám nebude zdát dostatečně k tématu, nenechte se odradit, první přednáška je hodně úvodní a o použité literatuře, nicméně si nemyslím, že by bylo nejmoudřejší ji úplně přeskočit).