Tichý dům
Orhan Pamuk
Píše se červenec 1980 a v Turecku se pomalu schyluje k dalšímu vojenskému převratu. Do přímořského letoviska nedaleko Istanbulu přijíždí jako každý rok tři sourozenci, aby navštívili svou devadesátiletou babičku. Zatímco venku stále houstne napětí mezi nacionalisty a levicovými bojůvkami, babiččin „tichý dům“ vydává potlačovaná rodinná tajemství a rozehrávají se tu osudové životní příběhy. Román, ověnčený domácími i zahraničními cenami, je jak brilantním rodinným dramatem, tak dramatem celé země, v níž děsivě utichá komunikace mezi politickými skupinami, společenskými vrstvami i generacemi.... celý text
Přidat komentář
Román o Turecku v době ne tak dávných velkých změn, kdy se přetahovali o moc levičáci s náboženskými fanatiky. A zrcadlově s tím o jedné rodině, reprezentované pěti vypravěči v různých příbuzenských vztazích – každý z nich ukazuje svůj rozvětvený příběh, každý z nich patří k jiné generaci, žije v jiném prostředí a chce něco jiného. Máme tu starou Fatmu, která žije s jednou velkou křivdou, mladého Hasana, který se v mladické hlouposti zapletl s radikály, nebo trpasličího Recepa, který měl tu smůlu, že se narodil jako levoboček Fatmina manžela a v dětství si za to dost vytrpěl, a nakonec trpí stále, zatímco slouží ve Fatmině domě... a pak jsou tu "vedlejší" postavy, z nichž nejzajímavější je nejspíš levicově zaměřená dívka Nilgün, do níž se zamiloval Hasan, což vede nevyhnutelně k hrozným věcem.
Všechny postavy dělají něco, co vlastně nechtějí, a i když nejsou zlí, nakonec někteří z nich páchají zlo, a/nebo se jim zlo děje. Je to drsné a nepříjemné, ale výborné. Jakási rodová kronika o náboženství, metafyzických otázkách a filozofii, zároveň o předurčenosti velkými dějinami, i dějinami vlastní rodiny. A hlavně o tom, že i když každý dělá jen to, co považuje za nejlepší, může to mít pro ostatní fatální následky. Silný text, který je košatý a překypuje ději i množstvím postav, a přesto zůstává intimní sondou do lidské duše a zároveň je téměř univerzálním panoptikem společnosti zmítající se mezi pokrokem a tradicí.
Ve výsledku je to hrozně silné, charaktery jsou výborně vykreslené a ve své protichůdnosti pochopitelné. S Orhanem Pamukem jsem určitě tímhle neskončil!
Byt' je vždy téměř pravidlem, že soucítíme s vypravěčem, zde se naopak rozkrývá neuvěřitelně zlá povaha stařičké Fatmy, která svým upřímným vzpomínáním dává vyniknout úžasnému charakteru a moudrosti svého již zesnulého a nenáviděného manžela. Nejen ona, ale i další vypravěči z rodinného a blízko rodinného okolí, kteří se střídají co kapitola, nakonec vykrystalizují z knihy staré moudro o tom, že zlo a krutost vždy má kořeny v pocitu méněcennosti..
Ano, takhle to je; všechno se odehrává kdesi za našimi slovy a větami."
Nechala jsem se pozvat do domu opředeného tajemstvím.
Dům obývá devadesátiletá Fatma, která je pohřbená ve vzpomínkách na svého manžela - satana.
Spolu s ní zde bydlí trpaslík Recep, který jí slouží, ale je otázka kdo komu co dluží.
Jako každé léto přijíždí na týden vnoučata. Alkoholik Faruk, který přemýšlí nad smyslem dějin. Metin, který chce jet do Ameriky. A Nilgün.
Hasan v domě sice nebydlí, ale do příběhu zasáhne až moc...
Nádhernej román od jednoho z mých nejmilejších autorů, samozřejmě doporučuju.
Vyprávění je zasazeno do několika srpnových dní roku 1980, kdy v Turecku eskalovala vlna násilí ukončená vojenským převratem z 12. září. Tím, že se děj odehrává ve městě Gebze a tedy daleko od centra dění v Istanbulu, je politická rovina knihy vcelku zastřená a neprojevuje se nijak explicitně a křiklavě. Struktura knihy je vskutku zajímavá: nejstarší z pěti vypravěčů, psychicky narušená Fatma, posouvá horizont knihy daleko do minulosti a rozkrývá tak mnoho rodinných tragédií; jejím protipólem je politicky naivní teenager Hasan, který naopak prodlužuje osu vyprávění do nedaleké budoucnosti, čímž rozkrývá dobový politický rozkol v turecké společnosti. Politická a rodinná rovina románu se dlouho vyvíjí samostatně. To, že spolem úzce souvisí, je však čtenářům od začátku sugerováno. Vrcholem knihy je pak zákonitě okamžik, kdy dojde ke zkřížení těchto dvou sfér. Za výraznější defekt knihy považuji jen absenci jakékoliv lyriky. Prostředí maloměsta u Marmarského moře by si zasloužilo lepší popis, než jaké mu věnoval Pamuk. Města u Istanbulu navíc v posledních desetiletích raketově rostou a mnohé z dob Osmanské říše již přestává existovat. Popis dobových reálií by knihu určitě posunul o úroveň výš. Pamuka očividně více zajímala výstavba příběhu než poetika místa. Škoda.
Pamukův druhý román je plný pro něho charakteristických rysů. Ať už je to vyprávění z několika různých perspektiv nebo střet klasického tradicionalistického náboženského myšlení s moderní sekulární společností. Na půdorysu několika hlavních postav Pamuk popisuje Turecko se všemi jeho protiklady, kde hlavním postavám chybí zdravé sebevědomé určení vlastní identity.
Pamukovo rozpolcené Turecko s celou svou složitou historií zosobněné jednotlivými postavami jedné turecké rodiny. Tichý dům ukrývající všechna rodinná dramata a stará tajemství. Skvěle vykreslené postavy žijící ve svých iluzích o minulosti a budoucnosti.
Další skvělá kniha a příjemné setkání s Orhanem Pamukem, tento autor mě nikdy nezklame.
Moje šesté setkání s tímto originálním vypravěčem. Tentokrát je příběh až nezvykle "normálně" podaný, ale jinak vykazuje obvyklé rysy Pamukovy tvorby. Ve zdánlivě klidné atmosféře se jednotlivé postavy příběhu potácejí životem, který žijí v rozporuplné společnosti, mezi Východem a Západem. Opět zajímavý čtenářský zážitek.
Pamukův druhý román, který vyšel v češtině jako téměř poslední, je bezesporu nejrománovitější a příběh je v něm nejjasnější a nejsnáze uchopitelný. Na mnoha místech předznamenává jeho další tvorbu: "Nato jsem si usmyslel, že na základě Budakových dobrodružství napíšu knihu o Gebzi v šestnáctém stoletím, která by neměla ani začátek, ani konec. Při psaní jsem se chtěl řídit jedinou zásadou: převezmu do knihy všechny údaje, jež budu schopen o Gebzi a jejím okolí v onom století nalézt, aniž bych je jakkoliv třídil podle závažnosti a hodnoty. Ceny masa a obchodní spory, případy únosu dívek a rebelie, války a sňatky, pašové a zločiny by se takto v knize vedle sebe nespojitě řadili, poslušně a pokorně, přesně tak, jak spočívají v archivech. Zastřešil bych je Budakovým příběhem, nikoliv však proto, že jsem mu přikládal větší důležitost než těm ostatní, nýbrž proto, aby si ti, kdo v historických pracích hledají příběh, přišli alespoň trochu na své. Moje kniha by tím pádem sestávala z nekonečného pokusu o 'znázornění'. " (Jestli tohle není základní myšlenka a shrnutí Červené, pak já jsem Mihri Hatun!) I tady začíná vykukovat téma hledání identity, konfrontace s vlastními dějinami, politické rozbroje, kritika společnosti a osamělosti jedince uprostřed davu. To vše v (opět) výborném překladu. "...když skončí život, ta jednorázová jízda kočárem, nemůže ho začít znovu, ale máš-li v ruce knihu - a je jedno, jak zmatená a nesrozumitelná je -, můžeš se, budeš-li chtít, vrátit na začátek a znovu si ji přečíst, abys ještě pochopila to nesrozumitelné i život, nebo ne, Fatmo?"
Páni, Pamuk je teda spisovatel. Po první dočtené knize od něj jsem zůstala v tichém úžasu :) Příběh není příliš košatý, to hlavní, o co jde, je psychologie postav, vykreslená přes jejich niterné úvahy a vzpomínky. Metin a Hasan pocházejí z jiných vrstev, a přitom jsou si v určitých rysech tak podobní: oba se snaží dokázat okolí svou hodnotu a oba jsou tragicky neschopní při komunikaci s dívkami. Faruk opakuje životní příběh svého otce a dědečka (se stejnou marností), Recep se nikdy nepostavil svému osudu (což autor odůvodňuje typickou tureckou povahou) a zapšklá a zlá Fatma si nepřipouští chyby ani na smrtelné posteli. Na pozadí pozorujeme politické tahanice v Turecku 80. let. Skvělé.
Pamuk presne taký, ako ho poznáte. Nádherne mnohovrstevnatý. Súkromné dejiny rodu/rodiny vsadí do historického kontextu, prítomnosť prekladá minulosťou, nostalgiu snúbi s túžbou po nových začiatkoch, panoptikum jeho postáv je prekrásne ľudské, so všetkými slabosťami a boliestkami, ktoré k ľuďom patria a nechýba ani bohatá metaforická rovina, zmysel pre symboliku. Snaha pripomenúť, pochopiť, vyrovnať sa, identifikovať sa ako jedinec i člen spoločnosti, niekam patriť, zapadnúť. Tiež máte pri čítaní jeho kníh pocit, že to neplatí len pre postavy, ale aj pre Pamuka samotného? Čítať ho je občas boj, no v závere aj tak nikdy neľutujete, že ste tak učinili. Lebo je to síce starý dobrý Pamuk, no predsa je zasa o niečo málo iný. Ponúka ďalší dielik, kúsok, čriepok, presne zapadajúci do mozaiky jeho tvorby. A práve to je dôležité. Nie dej, nie konkrétne postavy a ich príbehy (hoci bez nich by to nešlo a počas čítania si k nim nevyhnutne vybudujete vzťah), ale to čo symbolizujú, prezentujú. Príbehy sa postupom času z pamäte vytrácajú, ale celkové povedomie o súčasných i minulých pomeroch krajiny pretrváva a toto povedomie je vďaka Pamukovi bohaté na vnemy, pocity, najrôznejšie postrehy, teda ďaleko presahuje „pouhé“ strohé fakty. Preto vždy znova a znova siaham po jeho knihách.
Jen malá poznámka..kdo vypráví děj kapitoly naleznete vzadu v knize..kniha ma opět Pamukovu atmosféru,pomalost,která je čím dál rychlejší ke konci..
Kniha je svojí formou, kdy se ve vyprávění kapitol střídají jednotlivé postavy románu, sice podobná pozdější knize Jmenuji se Červená, přesto ale (mimo jiné i tím, že není v záhlaví uvedeno, kdo kapitolu vypráví) jde o originální dílo. Příběh, který kniha vypráví, se odehrává v moderním Turecku, jednotliví vypravěči pak dávají nahlédnout do myšlení několika různých pohledů na vývoj země a bezvýchodnou situaci Turecka, které nemá svoji identitu a neví, kam směřovat. Pohledy na Turecko se tak liší od zatvrzelé lásky ke starému, přes bezhlavé prosazování nového, až po lhostejnost, znechucení a znudění z vlastní země, vzhlížení k Západu a snahu tam odejít. Žádný z těchto pohledů, mezi kterými nakonec dojde i ke střetu, však nenabízí možnost být sám sebou, představit sebevědomý a sobě vlastní pozitivní pohled. Opět výborná kniha, která krásně a opět originálně představuje klasické Pamukovo téma rozpolcenosti obyvatel Turecka.
Autorovy další knížky
| 2007 |  Jmenuji se Červená |
| 2009 | Sníh |
| 2011 | Černá kniha |
| 2020 | Cosi divného v mé hlavě |
| 2012 |  Muzeum nevinnosti |
Mně tam chybělo vyprávění z pohledu Nùlgin..Myslím, že o to by mohlo být dílo ještě zajímavější.Možná by to trochu vyrovnalo můj dojem, že všichni ostatní nejsou tak trochu normální.V tichém domě se odehrává několik tichých osobních dramat.
Zajímavé bylo vyprávění o zábavách turecké mládeže bohatých rodičů, stejně prázdných jako na "Západě".
Pasáž popisující tzv."turecký večer"je přesná,podobné dojmy jsem měl z nedávného zážitku na dovolené, ač můj zážitek a Pamukův popis dělí asi třicet let.
Dějiny Turecka jsou pro mne neznámé.
V poznámkách na konci knihy jsem se dozvěděl, že v roce 1923 došlo k vyhlášení Turecka za republiku,tedy k přechodu od osmanství k demokracii západního typu, takže docela velká změna, jejíž důsledky mohly být pro národ i jednotlivce, řekněme, všelijaké a Pamuk svůj román věnuje tomuto.
Došlo tam i ke změně letopočtu a nucení přijmout příjmení, což u lidí typů Fatmy nemuselo projít, zatímco u jejího manžela,zcela nekriticky přijímacího vše západní, včetně popírání existence Boha a propagace ateismu bylo hodno obdivu.
Tedy změny zásadní pro tuto kulturu a lidi.
A o sžívání se s tím je tento příběh.
Zajímavý a čtivý, ovšem místy unavující, opakováním situací a myšlenek.