To je Ales
Jon Fosse
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533093/bmid_to-je-ales.jpg
4
21
21
Ve svém starém domě u mořského fjordu leží stará žena Signe na lavici a vzpomíná na chvíle, kdy v onen pozdně listopadový den před více než dvaceti lety stála u okna a čekala na svého manžela Asleho, jenž vyjel se svým člunem na vodu a už se nevrátil. Vzpomínky se záhy rozšíří na celý jejich společný život a ještě dál: ve snových vizích k ní přicházejí předci, jejichž duchové v představách Signe obývají stejný prostor a potkávají se s těmi, kteří ještě žijí. A Signe se naopak zdá, že se účastní událostí, které se staly před více než sto lety. Bolest, kterou při tom prožívá, se propojuje se zkušeností předků, kteří se také museli vyrovnat se smrtí svých blízkých. Proti sobě tu stojí ženský smutek a mužská touha postavit se přírodě. Aliss u ohně je sugestivní mistrovská próza o lásce a ztrátách, která se díky svému jazyku a rytmizaci pohybuje na samé hranici s poezií. Laureát Nobelovy ceny ji rok 2023 Jon Fosse ji napsal v roce 2004.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2024 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
Det er Ales, 2004
více info...
Přidat komentář
Působivé čtení, zcela lišící se od běžného, někde v neurčitých vzpomínkách staré Signe na jejího muže Asleho dochází k propadům až do paměti kolektivní rodové. Urputná nutkavost, snaha pochopit, stesk po milovanému, hledání útěchy v podobných osudech předešlých a nakonec touha po vysvobození z neustálého propadání se vzpomínkami.
Neobyčejně poutavé a silné čtení - nepolykáte stránky, ale pomalu vyjíždíte na Fjord, sledujete oheň na pobřeží, odcházíte Cestičkou od Chalupy, stojíte u okna a vyhlížíte do tmy, ležíte na lavici a sledujete postavu u okna... To vše po několik let, po několik generací... Stejné situace, podobná atmosféra, různé lodičky, proměnlivé moře... Samota, setkání, bytí, ztráta, vzpomínání... Zůstane dlouho.
Čtení na dva večery... Raději na dva. Číst najednou by mohlo způsobit pocit smutku, zimy a opuštěnosti. Silné, úžasné, poetické čtení. Maximum hvězdiček...
Ani som nič iné nečakal. Autor nám opakuje, a stále opakuje, a stále do nekonečna tým opakovaním a pridávaním nových detailov, ktoré sa tiež opakujú, zužuje náš pohľad, ale rozširuje naše vnímanie a dráždi našu citlivosť, nenecháva veľa miesta pre nejaké veľké slová ani veľký svet, a je to jednoduché, ale vlastne zložité a také pekné, až sa človeku chce byť človekom...lebo toto je človečina. šesť hviezd
Za pár dní budeme znát letošního laureáta/tku Nobelovy ceny za literaturu, ale já jsem se konečně seznámil s tím loňským, kterým se stal Jon Fosse (*1959), norský prozaik, dramatik, básník a esejista. Přečetl jsem dvě jeho tenké osmdesátistránkové prózy, jedna u nás právě vyšla, druhá již před lety. Próza Ráno a večer (2000) zachycuje dva mezní okamžiky lidského života: v krátké první části se manželům v rybářské osadě narodí syn Johannes, zatímco v druhé delší části jsme svědky posledních okamžiků života již starého rybáře Johannese. V lyrickém vypravěčově proudu a v dialozích se tu prolíná přítomnost s minulostí a vzpomínkami na Johannesovu manželku Ernu a na jeho přítele, rybáře Petra.
V próze To je Ales (2003) sledujeme Signe, která vzpomíná na svého muže Asleho, který se jednoho dne nevrátil ze své každodenní výpravy na malé loďce na fjord. Opět se tu prolíná přítomnost s minulostí, navíc Signe myslí i na vzdálenější rodinnou historii, kterou zná z vyprávění, na Asleho praprababičku Ales, jejíž vnuk Asle (po němž pak dostal jméno Signin muž) se v den svých sedmých narozenin utopil...
Fosse má zvláštní styl, téměř nepoužívá tečky na konci věty, je tu dlouhý proud vyprávění přerušovaný dialogy bez tradičních uvozovek, je to lyrické a často až na hranici poezie, zároveň je to ale i strohé a repetitivní; oba příběhy se dotýkají základních věcí života, narození, smrti, lásky, ztráty blízkého, samoty, práce, ale i počasí, přírody, moře, krajiny fjordů. Fosse mě příliš neoslovil, tento styl a náměty nejsou můj šálek kávy, ale jsem rád, že jsem se s ním aspoň takto seznámil (ale stačilo).
V druhé próze, která se mi líbila o trochu víc, mě zaujala tato úvaha: "...jestli něco neměl rád, tak to byla velká slova, měla v sobě lež a pokrytectví, velká slova totiž neříkají, co znamená žít a být, schovávají to za něco rádoby velikého..."
Ach, ta Fosseho poetika. Slova se převalují, vrací, proudí vpřed, pět generací se prolíná, vzpomínky se mísí a fjord je temný a černý a modromodrý.
Štítky knihy
norská literaturaAutorovy další knížky
| 2009 |  Mámení |
| 2007 |  Melancholie I. |
| 2007 | Ráno a večer |
| 2016 | Na sklonku dne |
| 2015 | Sny Olavovy |
Radoby zajimave. Ale blbe se to cte, zmatene, prvoplanove, opakujici se jak kolovratek. Kniha, ktera vam nic neda.