To ty jsi Daniel

16.03.2019

Příběhy i slova jsou těžké jako kámen, ale jejich zápis je jednou z mála možností, jak si pamatovat (pokud budeme chtít) aktéry, místa a sebe jako pozorovatele-čtenáře-posluchače. Reportáže se tak staly svým způsobem pomníky či náhrobky se jmény lidí zastíněných všeobecnými pojmy shrnujícími vše do masovosti národů a památníků čnějících nad horizont (jako třeba Westerplatte). Některé osudy zůstávají až do poslední stránky knihy anonymní, ale i tak uvnitř zanechávají pocit zhlédnuté staré skupinové fotografie, kde krom vašich blízkých jsou zachyceni i ti bezejmenní, u kterých jen hádáte, kým byli a víte, že chodili místy, kterými chodíte dnes vy, a že možná věděli o těch vám známých tvářích víc než vy – a proto se pro vás stávají Někým.
V jednom rozhovoru pro polský rozhlas Krall řekla, že se neptá, ale poslouchá vyprávění svých hostitelů, povídá si s nimi. V textu není stopy odsouzení, ale ani slitování, každý je sám sobě soudcem a o to víc si lze před očima promítnout scénu s jedním stolem, u kterého sedí vyprávějící a Krall. A její trpělivé oči, ve kterých ten druhý vidí zřetelně jen svůj odraz.

„Nachman z Horodenki pyta Pinchasa z Korca, czy profesor nowożytnej historii przypomina mu jeszcze króla Dawida. Na co Pinchas z Korca mówi, że człowieka poucza jego własna dusza. Nie ma człowieka, którego dusza nie pouczałaby bezustannie.
- Dlaczego więc człowiek jej nie słucha? zamyśla się Nachman z Horodenki.
- Dlatego, że dusza uczy bezustannie, ale wszystko mówi jeden raz i nie powtarza.“