Tóny
Jiří Stránský
Nová novela českého spisovatele, známého především jako autora Zdivočelé země, vychází k jeho letošním osmdesátým narozeninám. Novela je „zarámována“ rozhovorem vnučky, mladé klavíristky, s dědečkem, slavným skladatelem, a jejich společnou prací na zhudebnění novely Rozhovor (tato existující novela Jiřího Stránského je v Tónech dílem dědečkova přítele a bývalého „spolumukla“), ale jejím skutečným obsahem je dědečkův dlouhý život, jemuž vtiskly podobu jak dramatické zvraty dvacátého století s jeho dvěma katastrofami nacismem a komunismem, tak především celoživotní láska jeho ženy. Stylem i tématem připomíná jednu ze Stránského nejúspěšnějších knih, novelu Stařec a smrt. ... celý text
Přidat komentář
Možná málo soustředění při poslechu ČRo, ale někdy ty rozhovory působily trošku kostrbatě. Tak, jak by spolu lidé mluvili jen kdyby chtěli, aby někdo další věděl, o čem mluví a to na mne působí nějak rušivě.
Ale jako celek mohu doporučit pro zamyšlení se nejen o tom, co nám hudba nabízí, jak nás ovlivňuje, jak ji a s ní prožíváme.
Posloucháno jako četba na ČR. Promítne se nám ti celý nelehký život jedné rodiny na pozadí našich dějin. Je to vedeno jako rozhovor vnučky s dědečkem. Je zde krásně popsán jejich láskyplný vztah, který je spojen s hudbou.
Jak jsou pohnuté dějiny 20. století a propletenost osudu .Hodně k zamyšlení nyní na rádiu…
Útlá knížka o vztahu dědečka a vnučky, skladatele a klavíristky, a o vzpomínkách na uplynulé válečné a poválečné časy a taky hodně o hudbě, která všechno propojuje. Je tam i krásná postava babičky Jitky, která je útočištěm a ochranou všech nešťastných a potřebných. Knížku jsem otvírala trochu se smíšenými pocity, protože nerada čtu o válce a všem co s ní souvisí, ale ta muzika mě se vším smířila.
Autorovy další knížky
2006 | Zdivočelá země / Aukce |
1991 | Zdivočelá země |
1998 | Štěstí (10 povídek) |
2013 | Balada o pilotovi |
2004 | Tichá pošta |
Měl jsem Jiřího Stránského moc rád jako veřejně působící osobnost. Jak z jeho různých rozhovorů a medailonků, tak i třeba z jeho knihy Komunismus po česku. Líbila se mi vždy jeho ráznost, neúhybnost, ochota pojmenovávat věci pravými jmény...
Jako autor beletrie mě ale nikdy nijak zvlášť neokouzloval (pravda, nečetl jsem ho veleznámou Zdivočelou zemi, jen nějaké drobnější prózy) a ani v Tónech jsem nenašel zalíbení. Přišlo mi to takové příliš strojené a nepřirozené (dobře to vystihuje ZuzanaK v komentáři níže). A tak jsem se přes závažnost tématu proposlouchal od začátku do konce bez zvláštního emočního zapojení. A teď, po pár týdnech, bych už ani příliš nedokázal podrobnosti děje odvyprávět.
To, nad čím jsem nakonec kdovíproč přemýšlel nejvíc: jaký je to pocit, napsat zjevně autobiografickou postavu a nechat ji ostatními postavami v knihy nepokrytě chválit, skoro až adorovat (třeba že ho vnučka obdivuje víc než kohokoli, že krásně voní a tak). Nemyslím to nijak zle, jen jsem se do takového způsobu psaní zkoušel vžít, no, asi bych se u něčeho takového cítil značně nesvůj...