Torso naděje
František Halas
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24703/bmid_torso-nadeje-J7R-24703.png
4
131
131
Tato básnická sbírka vychází poprvé roku 1938 a reaguje na soudobé politické události - Mnichovskou dohodu, odstoupení pohraničních území Německu ,Polsku a Maďarsku a začátek války. Halas zde jednoznačně vyjadřuje svůj nesouhlas s jednáním světových velmocí, které slíbily chránit demokratické principy, mír ve světě a v neposlední řadě i Československo, a namísto toho zbaběle ustoupily agresorovi. Za viníka všech událostí, které následovaly, označuje autor především Francii, u níž cítí zradu nejtrpčeji. Z básní lze vyčíst strach, znechucení, ale zároveň i odhodlání a touhu po pomstě a odvetě. Obsahuje básně: PANICHYDA ZA F. X. ŠALDU, DESET RAN EGYPTSKÝCH, MRTVÝ OD ZBOROVA, PRAZE, ZPĚV ÚZKOSTI, MOBILIZACE, VOJÁK, DUŠIČKY 1938, NEZREZIVÍ…, CO UVIDĚL, MEZI NÁMI…, V TÁBORECH... úryvek ze Zpěvu úzkosti ,,Zvoní zvoní zrady zvon čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali Ty Francie sladká Francie kde je tvá čapka Marianno Sluneční štít tvůj prasklý je a hanbou čpí tvé ano."... celý text
Přidat komentář
Silná sbírka, jejichž motivy mne mnohdy donutily se pozastavit a poděkovat za dobu, ve které žijeme teď. Z básní je cítit smutek a hořké zklamání z situace, která nastala. Báseň, kde Halas vzpomíná na Francii, která se stala zrádcem pro mě byla asi nejsilnější. Občas trochu náročnější čtení, Halas se prostě vyžívá v kakofonické tvorbě, ale pořád skvělé dílo!
Torzo naděje je opravdu brilantní. Halas roku 1938 bije na poplach a dodává odvahu proti nacismu svým jedinečným způsobem.
"Malověrní, čas kostižerný!"
Chápu, že Halasovu básnickou velikost svým daným intelektem nemůže pobrat každý. A právě proto jsem přesvědčen o tom, že by tato sbírka měla být případně vyjmuta z povinné četby, aby se k ní dostali jen ti, co do věci dozráli a netrápili se s ní ostatní, které to nezajímá. Byť plní Torzo naděje dnes spíše funkci pramennou, já jsem za ní rád.
Dovolte mi úvodem trochu politiky:
„Promiňte pane prezidente, že s Vámi nesouhlasím. Na tomto Hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto Hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“ – JUDr. Ladislav Rašín
Torzo naděje je mimořádně silná sbírka, odrážející jednu z nejtragičtějších, ne-li nejtragičtější, etap historie Českých zemí vůbec. S citem básníka, kteréhož zápas o slovo působí ještě hrozivěji nežli tragické uvědomění výše citovaného politika, Ladislava Rašína, jehož otec položil život za vlast, kterou se podařilo rozebrat koncem roku 1938, pouhý rok po smrti symbolu První republiky – prezidenta Masaryka. (netvrdím, že zrovna tato tragika se v básních odráží, ale v mém vnímání dané doby jistě)
Nu a tak to tu máme, „divadlo mravní zbabělosti, tuposti, otrlosti, cynismu, kompromisnictví, prospěchářství, bezcharakternosti“ – to je zase Josef Čapek. Halas nám tu s neskutečnou dynamikou, znivostí a tísnivostí připomíná národní tragédii.
A tedy, tyto verše potichu nemá smysl číst. Měly by se číst nahlas:
„Za vraty našich řek
zní tvrdá kopyta
za vraty našich řek
kopyty rozryta
je zem
a strašní jezdci Zjevení
mávají praporem.“
Strašlivá připomínka strašlivých událostí. Ano, je Halasovo dílo vpravdě monumentální a silné. Člověk čte řádek po řádku a mrazí ho po celém těle. Ducha národa nedokáže nic tak vybudit jako tragédie národa. Pomněme Blanické rytíře. Málokterý básník dokáže brutální silou verše vybudit národního ducha i v člověku přísně globalisticky a postmoderně smýšlejícím – což si o sobě dovoluji tvrdit. Bravo.
„Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal“
Jazyk plyne už podstatně lépe než v Sépii (tam skřípe mezi zuby).
Zajímavé metafory, pět hvězd ale nedám.
Neskutečně tísnivá a zároveň nadějná zvukomalebná sbírka, napěchována vlastenectvím v rozumné míře. Perfektně zachycuje moment, od kterého čišela nedůvěra v západní společnost a která se projevuje stále.
Občas jsem se motal v biblických motivech a jako nepřílišně historicky vzdělaná osoba i v kontextu, ale verše jsou to bezvadné.
"Nejvíce křičící po vypíchnutí": Praze, Zpěv úzkosti ("zvoní zvoní zrady zvon") a Mezi námi...:
Na stopce zakazovaného jména
plod zraje a dál bez červů je
a žal i radost bezejmenná
v nás věrná slova vybavuje
Šedivější než kaluž v dešti
jsou týdny a to jaro vpředu
rtuť luny klesá nečas věští
kdo potřebuje nápovědu
Je dosud mrazno a přece kvete
trs citoslovců mezi námi
a to co ještě nenazvete
má dávnou slávu pod hvězdami
(s. 37)
Verše plné smutku, úzkosti, obav, zklamání. Mistrovské verše.
Voják
Panáčkující zajíc do slechů
růžový vítr nabíral
kraj zdrcen byl a bez dechu
a voják stál
Zbytečný voják na stráni
kterou si říjen rozstýlal
trhalo nebe krákání
a voják stál
Koroptev v brázdě spala již
černý mrak vodu sál
šli utečenci kam šli nepovíš
a voják stál
Zbytečný voják v krajině
kterou mu kdosi bral
děti se ptaly po vině
a voják stál
Poslední skřivan srkal jas
jas který nesmráká
Každý z vás každý z nás
polituj toho vojáka
"Jizvy zákopů tak zemi bolely
až křičel lid"
Kromě zpěvu úzkosti ovšem celkem zklamání
Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon
Čí ruce ho rozhoupaly
Francie sladká hrdý Albion
a my jsme je milovali
Pole naše křičí Zrada
Lesy naše hučí Hanba
Řeky naše šumí Zrada
Hory naše bouří Hanba
Autorovy další knížky
| 2001 |  Já se tam vrátím... |
| 1948 |  Kohout plaší smrt |
| 1958 | Torso naděje |
| 1946 | Staré ženy |
| 1997 | Před usnutím |
(SPOILER) Halas ve své básnické sbírce Torzo naděje od samého počátku nějakým způsobem odkazuje na Bibli, čehož výrazným důkazem je název hnedle druhé básně – Deset ran egyptských. Pro porozumění básně je tedy nutné znát alespoň povrchně starozákonní příběh o tom, co předcházelo vyvedení Židů z Egypta.
Jednotlivé rány jsou na začátku uvozené – i bez znalosti biblického kontextu navozují pochmurné a úzkostné pocity, evokují bezpráví, odpudivost a bídu. Každá sloka básně je následně rozpracováním jedné z ran, ty pochopitelně s ohledem na historicko-společenské okolnosti aplikuje na soudobou situaci v podobě předvečeru katastrof – mobilizace, druhé světové války, holocaust…
Nebere si v žádném případě servítky, krutost války servíruje v celé své odpornosti, pěkně naturalisticky, bez obalu. Některé verše se mnou pořádně zacloumaly, z „pobití novorozenci nám peklo připravují“ mám husí kůži, neskutečně na mě těch pět slov působí.
Proslulá báseň Zpěv úzkosti dostává svému názvu; je jakousi písní, doslova – nechybí jí rytmus, melodičnost, snaha napodobit vyjadřované zvuky za pomocí slov a v neposlední řadě ani refrén. Verš coby nástroj vyjádření, k němuž se lyrický subjekt obrací, se dává do práce, pročež máme možnost sledovat, jak se postupně mění ráz básně. Ústřední motiv je více než zřejmý, je jím mnichovská dohoda, proto jsme konfrontovaní s vyjadřovanými pocity hněvu, zklamání i jakéhosi paprsku naděje. Kdybych měla básni přisoudit na základě své vlastní interpretace nějaký název, pojmenovala bych ji „Zrada“, ta je, dle mého, aurou celého Zpěvu úzkosti.
Halas je, jak jsem již zmiňovala, přímý, obrací se k samotným zrádcům, a to bez jakýchkoli okolků. Tentokrát nejsou přítomny biblické reference a analogie, čtenář si však může povšimnout symbolů, pro jejichž pochopení je též nezbytná určitá historická znalost, příkladem budiž Marianna a její čapka.
Mobilizace se mi popravdě nečetla moc dobře, nebyla pro mě příliš čitelná, a to až do zlomu za polovinou, kdy začínáme vnímat povzbuzování, burcování, sklony k naději, které se, dle mého, objevovaly již v předchozích básních, avšak ve stopovém množství. V mobilizaci mi začínají vyznívat coby revolta. Obrací se k ostatním básníkům, metaforicky jim předává své žezlo, slova jednoho velikána si i propůjčuje.
Mimo to v této básni nacházíme odkazy na antickou mytologii.
V básni Dušičky 1938 se opět setkáváme s motivem smrti, jež koresponduje se skomírající hřbitovní přírodou. Ta se proměňuje v prach, stejně jako padlí.
„Zástupy spravedlivých které Bůh neslyšel“… Skoro na samém konci sbírky ke mně zabloudila myšlenka, zdali Halas, přestože neustále odkazuje na Bibli, není ateistou.
Či minimálně člověkem, jemuž zlo přítomno všude okolo něj nepřetrhalo pouto s Bohem. Potvrzují mu hrůzy doby na stůl dávno vyloženou tezi, že Bůh neexistuje?
Nebo že ano, ale je krutou entitou? Přece jen se musel vyrovnávat se smrtí několika členů rodiny v relativně raném věku… Nebo se snad posledních deset let svého života brodil stupňující se krizí víry? Na internetu jsem žádnou informaci o jeho (ne)víře nenašla, proto mi nezbývá než dále přemítat. Třeba odpověď (či alespoň indicii) naleznu v jiné jeho básnické sbírce.