Tractatus logico-philosophicus
Ludwig Wittgenstein
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/201383/tractatus-logico-philosophicus-201383.jpg
4
63
63
Jedná se o bilingvní, česko-německé vydání.
Přidat komentář
Kniha na celý život. Protože už po přečtení první stránky člověk zalapá po dechu a čte ji znovu a znovu a znovu a pokud bude mít dost sil, smí po půl roce otočit na další těžkou stránku...a tak dále až k poslednímu řádku...po jehož přečtení konečně pochopí - a může s pocitem dobře vykonané dřiny zemřít.
Jedna z nejbrilantnějších děl kontemporární analytické filozofie, dovolím si zajít tak daleko a řekla bych, že se jedná o stavební kámen analytické filozofie 20. století. Wittgensteinova genialita nezná meze. Když člověk čte jeho díla, extrémě důležité je si zapamatovat jejich kontext. Russelova předmluva mě jaksi docela pobavila. Když se Wittgensteinovi povedlo poslat dvě kopie z italského zajetí Russelovi a Fregemu, netušil snad tehdá, že se pánům jeho tvorba nebude líbit. Nicméně zde je důležité poznamenat, že Fregeho Begriffsschrift a tím pádem i jeho filozofie byla vyvinuta tak, aby bylo nápomocnou rukou k dělání pragmatických věd. A Russel na to navázal, a dále pokračoval svůj zájem v epistemologických okruzích - tedy, Russellovo zájem spočívá v epistemologii. Wittgenstein nelimituje sám sebe pouze na epistemologii nebo na čistou logiku.
Je nutné po přečtení Tractatus pokračovat s Filozofickým Zkoumáním, abychom pochopili Wittgensteina jako celého. Zaměřit se na pouhý Tractatus bez jeho druhého díla je jako si obléct vždy jenom jednu nohavici a prezentovat se, že nosím kalhoty.
(7) Wovon man nicht sprechen kann, darüber muss man schweigen.
Wittgensteinův Traktát jsem četl již během studia filozofie jako povinnou četbu. Nyní jsem se k tomuto textíku vrátil s nadějí, že se na něj budu koukat z jiné perspektivy. A částečně to tak bylo, uvědomil jsem si několik důležitých věcí, které jsem jako student přehlédl. V jiných případech jsem si názory na Wittgensteina utvrdil a egoisticky jsem se teď mohl poplácat po rameni, jak dobře jsem tehdy tohle dílko četl =D
V obsahu se moc nechci vrtat - je na každém čtenáři, jak pochopí Wittgensteina a co si z jeho práce odnese. Nicméně pří druhém čtení mi přišlo ješte mnohem očividnější, jak se Wittgentein snaží kriticky vyčlenit vůči Russelovi, Fregemu a Vídeňskému kroužku, a nabídnout alternativu k starším dílům z analytické filozofie. Výrazně se ale vyhraňuje i vůči Schopenhauerovi a Nietzschemu, i když jejich jména nespomene - nicméně v otázce kauzality jsou si s Nietzschem v podstatě blízcí, až na to, že problematiku uchopili na úplně opačných pólech.
K závěru snad dodám jenom to, že Wittgenstein ho později přehodnotil do té míry, že uznal metafyziku a její věty jako možnou formu jazykových her. Ano, on sám si ten žebřík podkopnul.
Wittgensteinova neduvera v kauzalitu mi zveda oboci tak, ze mi to asi do smrti zustane.
Mam rad kdyz v knihach dostanu odpovedi na moje otazky.
U tohoto autora jsem dostaval do moji hlavy dalsi otazky.
Ve finale jsem se nic podstatneho nedozvedel.
Jak autor rekl: vylezl jsem po zebriku a nasledne jsem ho skopnul
Tak nejak se citim :D
Ucelená, svěží, přehledná, jedinečná kniha o analytické filosofii... Prostě úžasné dílo s duchovním přesahem (transcendentální zkušeností), které má dnešnímu čtenářovi stále co sdělit. Text se zabývá zejména výrokovou logikou a pravdivostními tabulkami, ale Wittgenstein zde chtěl říct něco mnohem víc. Rozumíme našemu světu prostřednictvím (syntaktických) pravidel jazyka. "Hranice našeho jazyka znamenají hranice našeho světa..." Přiznávám, je v tom kus odvahy a mého obdivu k autorovi. (A třeba i v tvrdošíjné a zároveň brilantní polemice se svými souputníky Fregem a Russellem: "O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet...").
Není to knížka na jedno odpoledne. Patří mezi knihy, ke kterým se rádi vracíte, přemýšlíte o nich, rezonují ve vás, jsou vám prostě vzácné...
možná jsem bezmozek. možná chyba překladu. pravidla bez vět, který by je vázaly dohromady.
X a Y sdílí všechny své atributy, jsou k nerozeznání, lůďa i tak řekne:nejsou totéž. protože jsou pouze k nerozeznání, nejsou totožné. možná příště.
chce to dodatkový text
Náročné čtení, zvlášť v pasážích o formální logice. Přesto, že s autorovy názory mnohde nemohu souhlasit, dílo mě zaujalo. Je sice útlé, ale má neobyčejnou hloubku. Přímo zbožňuju ty Wittgensteinovy aforismy („Svět je vše, co je zkrátka tak.“).
Mluvit – mlčet … smysluplnost – nesmyslnost …
Základní cíl? Popsat kritéria a následně případy, které do jednotlivých kategorií spadají.
Takže, o čem že bychom, podle Tractatu (je to vlastně jen taková krátká ranná Wittgensteinova práce – spíš poznámky a další, složitě rozvětvené poznámky k poznámkám :-) ... měli radši mlčet?
Je to krátké, ale nečte se to úplně snadno … to, co zjistíte, je: … že „jazyk už nadále nelze používat tak, jak s ním zacházela tradiční filozofie“, a taky, … že „jazyk zobrazuje svět“, k tomu se totiž historicky vyvinul, a pak, … že „každá věta musí buď bezprostředně zachycovat nějaký stav věcí, nebo musí být logickou operací na takový elementární výrok převoditelná“. A především, … že „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“.
Čehož důsledkem je pak Wittgensteinovo, asi celkem známé: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“
Podle Wittgensteina nás totiž náš běžný jazyk vede ke vzniku filozofických problémů, a ty je třeba rozpustit … Wittgenstein na to potřeboval přesně 7 vět :-). Zásadní totiž je, nabádá Wittgenstein ostatní filozofy, uvědomit si, že „jazyk je prostředek, se kterým je třeba zacházet velmi opatrně“ (každý stavitel se musí naučit, jak používat nástroje svého řemesla :-).
Náš jazyk je totiž pěkně nedokonalý nástroj … a jak to dopadne se snahami vybudovat jazyk, který by byl dokonalý (neobsahoval ty rysy, které vedou ke vzniku problémů)?
Asi se budeme muset smířit s tím (Wittgenstein tomu v podstatě věnoval celý svůj život), že jazyk není něčím, co lze zreformovat k dokonalosti a pak už ho jen pohodlně používat .
Zásadní totiž je, že ten, kdo se o něco takového snaží, by musel vystoupit „vně“ jazyka, a tak na něj pohlížet, … tedy věc nemožná … každá teorie jazyka je totiž vždy teorií utvářenou „uvnitř“ nějakého jazyka, jeho prostředky, viděná za pomocí určitých pudů, instinktů, smyslů, rituálů, sklonů, konvencí … určité skupiny společnosti … do níž je chtě nechtě každý z nás zapleten … všichni hrajeme „jazykové hry“ … tedy, používáme výrazy vždy v nějakém kontextu, a slova pak mají v této konkrétní „hře“ svůj význam. A nezapomeňte, když slova vezmete a přenesete do jiné jazykové hry … jejich význam se v této nové hře změní! … vzpomínáte? „hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa“.
Promluva … je totiž činnost … jen si představte tu ohromnou škálu a rozmanitost našich jazykových her … rozkazovat, jednat podle rozkazu, referovat o něčem, zformulovat hypotézu, ověřovat si ji, hrát divadlo, překládat z jedné řeči do druhé, snít, atd., atd. … a mít spoustu jiných prožitků …
… s jejichž pomocí v konkrétních životních situacích se totiž podle Wittgensteina učíme jazyku … máme to stejně, jako když hrajeme hry, které se naučíme tím, že je hrajeme ...
Tractatus je Wittgensteinovo ranné dílo, … i on sám spoustu svých myšlenek z něj později opustil, či je výrazně přepracoval, takže je dobré si následně přečíst i jeho Filozofická zkoumání (pozdní práci), která jsou minimálně, výrazně delší a, no řekněme, ještě propracovanější :-).
Zásadní dílo logického dogmatika Ludwiga Wittgensteina s hlubokým zenovým potenciálem, který těm, kdo mu nerozuměli, přednášel na truc verše Rabíndranátha Thákura. Jenom ten, kdo vydrží z dechem až do konce, může odhodit žebřík a aniž by potřeboval dodat jediné slovo, obsáhne svět za hranicí exaktního vyjadřování.
Kniha si určitě zaslouží 100%, ale číslování jednotlivých paragrafů de facto vytváří zvláštní 'metaknihu' uvnitř knihy, která není úplně jasná.
Možná proto LW později už přesné číslování nepoužíval...
Autorovy další knížky
| 1993 |  Filosofická zkoumání |
| 2007 | Tractatus logico-philosophicus |
| 2010 | O jistotě |
| 2006 | Modrá a hnědá kniha |
| 1993 | Rozličné poznámky |
Abych tedy byl úplně upřímný, jedná se o jedno z největších zklamání za poslední dobu. Ne snad, že by kniha nebyla hodnotná a zajímavá – to obé jistě je. Ale aureola která se kolem ní vznáší, coby kolem jakéhosi klenotu... nenašla u mne opodstatnění.
Rozumějte, je to zajímavý text, jehož hodnotu pro analytickou filosofii nelze zpochybnit. Je tu hodnota. Jen je otázka, jaká ta hodnota to je. Po mém soudu kniha dělá něco strašlivě tragického – ona odvrhuje metafyziku takřka carnapovsky drsně, na straně druhé je sama metafyzickou, aniž by si to uvědomila – či lépe, aniž by si to nezbytně uvědomil čtenář. Kniha cupuje metafyziku. Ale cupuje také analýzu jazyka. Ona ničí filosofii ne tím, že vyřešila, jak autor arogantně píše, její otázky. Ale tím, že ukázala její chybějící střed. Střed filosofie podle ní totiž neleží v racionalitě. On leží v emocionalitě. Je estetický, ne logický, ne racionální. Autor se tváří jako přísný kritik metafyziky (a jen tak dál, ona potřebuje kritizovat), naplnil však obsah vtipu "Když se potká kontinentální a analytický filosof, řekne analytický kontinentálnímu, že je nedostatečně jasný, kontinentální analytickému na oplátku to, že je nedostatečný." a sám, při nedostatku sebe sama, přistoupil k metafyzice.
Nu, ale abych přinesl některé konkrétní body. Největší chybou díla je jeho děravost. Struktura knihy naznačuje analytickou přesnost a argumentační hloubku – opak je samozřejmě pravdou. Ona struktura vychází spíše z metody jakési asociace – není argumentací. Autor přináší tvrzení, ta však neodůvodňuje, nevysvětluje. Hraje si na nietzscheovsky kryptickou moudrost – jenže v ní zpravidla mnoho není. Autor například zjevně pracuje s jakousi nutností mezi znakem a označovaným – ale vysvětluje jej? Ne. Je to metafyzika. Ono to tak je, protože to zkrátka je. Jenže jak pak může fungovat váš myšlenkový systém, budujete-li ho na jazyku a přitom nevysvětlíte jeho podstatu? Však se stačí podívat na prosté fungování světa abyste viděli, že zkrátka takto nefunguje. Jak se autor vypořádá s rozličnými jazyky? Jak s překlady? Jak se synonymy? Nevypořádá. Musel by se nutně pustit do (opět) nietzscheovského hledání perfektního jazyka. Ale pozor! Nietzsche hledá na poli estetiky! A to je jiná hra.
Nadto lze v díle najít jisté kontradikce. Na jedné straně autor tvrdí, že nelogické nelze myslet. Na straně druhé popisuje jsoucí mimo logiku jako nahodilé. To je, přátelé, kontradikce – pramenící z toho, že autor nevysvětlí vlastní myšlenky. Níže jeden komentující píše, že po Traktátu je třeba navázat Filosofickými zkoumáními, abychom pochopili autorovo dílo v jeho celku. Ale to přeci není pravda. Autor sám odvrhl Traktát. Jeho přístup k jazyku ve Zkoumáních není rozvinutím toho z Traktátu – je jeho nahrazením. Proč to píši? Nu, protože si autor právě prázdnost frází uvědomil a pokoušel se jí napravit.
Už jenom z jisté zlomyslnosti dodávám – už sám fakt, že je zde v komentářích hodnocena kniha jako vhodná k dlouhým rozsáhlým a skoro nekončícím úvahám, vede nás nezbytně k jednomu k autorovi nešetrnému závěru. Tvrdí-li, že vše, co lze myslet, lze myslet jasně a vše, co lze říci, lze říci jasně, stojíme před dvojí možností. Buď se autor mýlil, nebo autor selhal. Tak či tak je to in fine chyba autorova, nikoliv jeho výhra.
Nic z této kritiky (která je založena na trojím čtení a vcelku rozsáhlých hovorech o jeho obsahu, takže ne, že bych mu nevěnoval čas), asi nemá nijak zvlášť odrazovat od jeho četby a zájmu o něj vůbec. Je to kniha chytrá, revoluční a strašně podnětná. Jen bych jí zbytečně neglorifikoval a nepředstíral, že se jedná o jakési dokonalé dílo filosofie. Wittgenstein byl génius, neskutečně chytrý a inovativní člověk. Toto ale není to dílo, které by mělo být na prvém místě milováno.