Trapné povídky
Karel Čapek
Klasické povídkové dílo jednoho z nejvýznamnějších českých autorů sestává z osmi krátkých próz, jejichž hrdinové se ocitají v pasti svých malých lidských neštěstí.
Přidat komentář
Není zákona, není spravedlnosti, není svědomí, není boha. To zvěstuje hlas „mluvící svitem měsíce“ důstojníkovi, který o pár hodin dříve odsoudil vojáka, jenž okrádal mrtvoly svých spolubojovníků, k smrti. Končí tak Čapkova povídka Tribunál, která je zároveň posledním dílem ze série Trapných povídek. Vyúsťuje tak autorova filozofie člověka, který žije svůj vnitřní svět, jenž není nikdo schopný nahlédnout tak, jak je, jelikož k „objektivnímu“ pohledu přidává vždy kus sebe. Jednotný výklad nemůže existovat a realita se křiví pod lidskými dojmy. Hodnoty společnosti jsou mýtus, pod vlivem kterého nemá nikdo právo soudit. Aktéři Čapkových mini dramat se střetávají s otázkou smyslu života. Ať je to touha nežít v osamělosti po ztrátě manželky - a proto tolerovat krádeže košil a rodinných starožitností vypočítavé služebné nebo vzpoura formálnímu a úřednickému systému, který je pokryteckým pozlátkem zastiňujícím bídný život chudiny, vždy je střet činem trapným - pro aktéry v hlavních rolích i vedlejších. Protože při prohlédnutí sebe sama mizí naivita i opilost vlastní důležitostí.
„Tu zapláčeš a rozlítíš se, lítý a šílený budeš spravedlností a svědomím; tu budeš bít a soudit z hněvu i lítosti, a jsi-li bůh, nebudeš moci jinak, nebudeš moci jinak než dát člověku za pravdu.
Hlas mluvící svitem měsíce mlčel. Osamělý člověk se obrátil přímo k nebi, jež bylo jako mléčná báň naplněná strnulým světlem. A tu řekl hlas: ‚Není boha.‘“
Zase jednou se ukázalo, že Karel Čapek byl vynikající spisovatel. Dle mého jeden z nejlepších. Trapné povídky jsou výborné a jejich nízké hodnocení zde mě překvapuje. Musela jsem jejich čtení prokládat něčím jiným, protože jsou často smutné a hlavně nešlo hned číst další povídku, když jsem musela přemýšlet ještě nad tou předchozí. Dotkly se mě tím, že popisují životní situace, které se prostě stávají. Bylo tak velmi lehké vžít se do pocitů postav. Někomu, kdo má rád napětí a jde jen po povrchu, můžou připadat jakoby "utnuté" - často (ne vždy) končí v okamžiku, kdy se objeví vyhrocení celé situace. Ale ono je to tak správně, protože v tu chvíli se stane kompletním popis povahy postav a je v podstatě už jasné, jak to dopadne. Musím zopakovat, že povídky jsou opravdu výborné a k zamyšlení.
Soubor povídek na různá témata. Povídky na mě dělaly pochmurný dojem, byly bez zápletek, spíše jen poukázání na situaci nebo řešení nějakého problému
Trochu jsem se musel posouvat v čase. Trápení se nemění; jen míra toho, co bereme za společenskou normu, respektive, co bereme už "za normou", se hodně posunula.
Líbí se mi nenucené filosofické zamyšlení lidí v trapných situacích. Mnohem čtivější povídky než v Božích mukách.
Nevím, ale co jsem četla z českých povídek, všechny se mi zdály stejné. Ať už od Nerudy, Lustiga nebo Čapka. Většinou ponuré, pesimistické a bez pointy. Možná jsem nespravedlivá, možná tomu jenom nerozumím... Ale pro mě to, že knížka je dobrá, znamená, že mi něco dá, přiměje mě žít jinak a něco v životě změnit. A to Trapné povídky prostě nesplnily.
Takhle K. Čapek začínal.
Některé povídky jsou i v Povídkách z jedné či druhé kapsi. Ale už vytříbenější...
Je zajímavé porovnat, jak autor začínal, a jak podobné téma zpracoval po zhruba dvaceti letech.
Autorovy další knížky
1948 | Bílá nemoc |
2004 | R.U.R. |
2017 | Válka s Mloky |
2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
2004 | Matka |
Vždycky, když mám chuť nadávat na svou rodnou zem (třeba když uvidím Zemana nebo po volbách, zkrátka nalejme si čistého vína, děje se to často), přispěchá mi na pomoc nějaké to krásně zformulované literární dílko. Tentokrát to byl pan Čapek a jeho ranější sbírka povídek, to se tak nádherně četlo, i když náměty nebyly ani tak trapné jako spíše smutné a uboze reálné, a tomu já říkám umění psát!