Trapné povídky
Karel Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/68_/682/trapne-povidky-682.jpg
4
189
189
Soubor Trapné povídky se skládá z osmi povídkových próz (Otcové, Tři, Helena, Na zámku, Peníze, Surovec, Košile, Uražený, Tribunál) autora Karla Čapka. Dílo bylo poprvé vydáno v roce 1921. Všechny povídky pojí opět filozofické zamyšlení nad dvojí tváří člověka a smutnění nad lidským osudem.
Přidat komentář
Jednu povídku jsem viděla zfilmovanou (Na zámku (1999)) a jednu povídku jsem slyšela v rozhlase.
Čapek píše krásně, ale doporučuji číst jej velice pomalu a přemýšlet. Což mi někdy nejde. Za sebe musím říct, že mě zaujala nejvíce asi první povídka - Otcové.
K.Čapek mi opět ukázal, že je mistrem slova a dokáže ve čtenáři vyvolat celou škálu pocitů i během krátkých povídek. Ponurost, beznaděj, utrpení, bezvýchodné životní situace jsou vykreslené natolik realisticky, že jsem si čtení musela přiměřeně dávkovat, aby mě ty negativní pocity úplně nepohltily.
Každý rok, jeden Čapek. Tak to mám už delší dobu a i tentokrát jsem se do něj pustil. On je prostě geniální. I počáteční tvorba z jeho začátků převyšuje stovky autorů o několik tříd a zastíněn může být snad jen svými pozdními díly.
(SPOILER)
Citace: "Ano mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní, jen teď to vidíme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, bal slušný vždy. Kdo se točil s větrem, točil se s větrem i dříve. Člověka nepředěláš, jenom se vybarví."
Autor mne nikdy nezklamal, novinář skvělý, odvážný. Proč se fašizmu nedá předejít? Povídky se dají stáhnout zdarma E-kniha. např. Tribunál aj.
Zlatý fond , doporučuji.
Čapek ve vší své literární síle. Tak realisticky útrpné povídky, že Vám z nich mráz ze zad plíživě zaleze do každého kouta těla. Číst v podvečer neradno.
Neuvěřitelně poutavé povídky, ač smutné, přeci jen skvělé a ve své podstatě nadčasové. Člověk má pak potřebu se neustále zamýšlet i když zrovna nečte...
*vždy si představuji, co čtu. Vidím to jako film...ale zde jsem vše viděl černobíle, jako filmy ze třicátých let :-) Úžasné.
Na Čapka nebývale depresivní sbírka povídek. O lidech v bezvýchodné situaci.
Slovo trapné skutečně ve 20. letech minulého století, kdy Karel Čapek tuto knihu napsal, znamenalo něco jiného, než vnímáme dnes. Význam byl odvozen od trápení, a to je přesně obsah těchto povídek. A je to trápení velmi lidské a skvěle popsané. Jde o útlou knížečku, ale obsahově rozhodně velkou. Ale na dobrou noc, když je mi mizerně, bych si ji nevybral.
Nebylo o špatné čtení ... ale jiné knihy mě od autora bavily o trochu více ....
Zaujal mě název a také jsem si řekla, že by neškodilo mezi fantasy a severské detektivky zařadit trochu české klasiky. Člověk dnes slovo trapné asi vnímá jinak než dříve, protože já bych ty povídky nazvala spíš útrpné, tragické, smutné .... Rozhodně byly k zamyšlení a přečtení nelituji.
Čapkův styl vždycky pohladí po duši, tragédie těchto povídek byla pro mne bonus navíc.
Pro JulianuH: netrapte se prosím kdejakou husičkou co prská své neštěstí na všechno okolo, takových individuí po světě chodí tolik, že trápit se tím, tak nemáme čas trápit se ničím jiným :)
Autor ve svých povídkách líčí vesměs smutné příběhy lidí, kteří se ocitají v mezních situacích. Okolnosti je častokrát staví do pozic, ve kterých se cítí nekomfortně, neřkuli trapně. Každý příběh je jiný, ale všechny spojuje nádherný Čapkův jazyk a styl psaní.
Trapné povídky... proč trapné? Nahlédla jsem do slovníku synonym:
trapný = nepříjemný, zahanbující, tristní, ostudný, zastarale - trápící, působící trápení
A přesně tak na mne, tyto jinak také velmi smutné, plné beznaděje a pesimisticky laděné příběhy působily.
Další, co podle mne, povídky spojuje, jsou charaktery mužů a žen v jednotlivých příbězích:
muži - slabí, nerozhodní, rozkolísaní, apatičtí, nejistí, v podstatě závislí na ženách
ženy - chamtivé, nevěrné, podlé, ziskuchtivé, nezodpovědné
Takže jsem znovu zapátrala (zatím jsem Čapkův život znala z běžných zdrojů a Českého románu) a dost mě překvapil jeho vztah k ženám, včetně matky. Napadlo mne, jestli i vlastní autorovy prožitky se nemohou odrážet v osudech a charakteristikách jednotlivých postav povídek. Jejich život a problémy nejsou vlastně ničím výjimečné, ale jako červená nit je provází neschopnost cokoliv razantně řešit, setrvávání na stereotypech, pasivita, zkrátka bezmocné oběti osudu...
Já jsem knihu četla v současné, ne zrovna veselé době, takže dalším čtenářům doporučuji období dobré psychické pohody, protože samotné povídky za přečtení a zamyšlení určitě stojí.
Občas, když si čtu komentáře na DK, mě popadá chuť vyhnat kupčíky z chrámu Páně. Ono si to stěžuje, že povídky nemají děj a pointu? Zaprvé pointu mají, byť jen naznačenou a ambivalentní, tak jako Povídky z obou kapes. A zadruhé literatura není povinna předvádět lidu dějový spektákl; ona může být i docela nedějová, lyrická a impresionistická. Drama nevlastního otce, který zůstává se svojí bolestí sám mezi klepnami obojího pohlaví, není o nic méně dramatem proto, že se děje uvnitř.
[spoilery] Jak by asi tak bylo možné dějově vyjádřit celou tu obludnou nesouměřitelnost pohlavnosti a ženského intelektu (Helena)? Jak tragickou zaprodanost ženy, která se z milenky stává prostituovanou živitelkou manžela (Tři)? Jak děs a pád dívky, která je nucená snášet stavovský snobismus šlechty a podlehnout zákonům mládí a tělesnosti jen proto, že chudý tatínek zrovna ochořel (Na zámku)? Jak nucené osvobození jedné noci, kdy ponížení udělá z úředníka proroka a básníka (Uražený)? Jak nadzemskou pravdu, že není boha a „spravedlnost" si, ó bído, děláme my lidé sami, jak dovedem (Tribunál)?
A především: co je tu jazykové krásy, křehce vybroušené a z hloubky vyhmátnuté.
Těžko říci, jestli se mi nejvíc líbí Helena, Na zámku (kterou jsem viděla zfilmovanou a díky tomu jsem si knížku vyhledala), Uražený nebo Tribunál.
* „Ach, jakou nesmírnou mravní citlivost chová člověk ve svých vinách! Ach, jak je bolestně a křehce útlý ve svých špatnostech! Dotkni se jeho skrytého zla; slyš pak, není-li to výkřik bolesti a urážky, který ti odpovídá! Copak nevidíš, že jda souditi viníka soudíš uraženého?"
[Čteno jako e-kniha.]
"Po přečtení knihy zjistíte, že od doby napsání těchto povídek se vlastně moc nezměnilo."
Nic se nezměnilo, vezměte si povídku Peníze a je až zarážející, jak se dá aplikovat i dnes. A nepochybně i do budoucna. Tolik pocitů v jedné povídce, naděje i zklamání, a nakonec úplná rezignace. Toto rozhodně nejsou řádky o ničem.
"Přijde-li sem dnes… nebo zítra, nebo kdykoliv má sestra Růžena, řekněte, že mi není dobře, a že… prosím, aby nikdo ke mně nechodil."
Něžné, citlivé, jemné. Přečtení této knihy mě přimělo dlouze se zamyslet nad významem slova trapný. Řekla bych, že poslední dobou jej používáme v situacích, kdy se někdo dopustí něčeho krajně nevhodného, co bije do očí a my si ulevíme výrazem: Ten je ale trapnej. Jenže tady se pracuje s trapností mnohem jemnějšího kalibru. Jako když otec chodí po městě s nemocným dítětem, které mu nechala matka a celé město ví, že není jeho. O takovém člověku bychom jistě neřekli, že je on osobně trapný. Jen možná my máme mírný pocit všudypřítomné trapnosti, když sledujeme jeho potupu.
Jak píše Malin-bezpointové řádky o ničem.
Příkladem první povídka o stopě uprostřed zasněžené planiny-deset stránek se vede rozhovor dvou týpků, kde se šlépěj vzala, kdo ji udělal, jestli ji prozkoumat mají nebo ne.
Chodí dokolečka a když se stopa ukáže i mezi jejich šlépějemi, i když s nimi nikdo nešel, dojdou k šokujícímu poznání, že si z nich někdo střílí a tak povídka končí tím, že se každý rozejde na opačnou stranu.
Sorry tak to fakt ne.
Proč si nepřečíst českého klasika v době, kdy čteme hodně cizích autorů a mnohdy naše nedoceněná dílka leží v knihovnách bez povšimnutí. Možná občas nějaká povídka končila zvláštně, ale věřím, že se pocitově v některém příběhu najdete, jsou až nehorázně nadčasové, hlavně některé....tak příjemné čtení.
Vždycky, když mám chuť nadávat na svou rodnou zem (třeba když uvidím Zemana nebo po volbách, zkrátka nalejme si čistého vína, děje se to často), přispěchá mi na pomoc nějaké to krásně zformulované literární dílko. Tentokrát to byl pan Čapek a jeho ranější sbírka povídek, to se tak nádherně četlo, i když náměty nebyly ani tak trapné jako spíše smutné a uboze reálné, a tomu já říkám umění psát!
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Trapné povídky jsou jednou z Čapkových prvotin, na stylistice textu byste to ale nepoznali, protože ta je již tady naprosto perfektní. Oproti pozdějším dílům jsou ale jednotlivé povídky mnohem pesimističtější a melancholičtější. O to více, že pojednávají o běžných životních situacích, se kterými se může setkat každý z nás (byť, pravda, některé z nich jsou dnes neaktuální, např. už nejspíš nepůjdete dělat chůvu německému hraběti). Po dlouhou dobu jsem chtěl tuto sbírku hodnotit plným počtem bodů, posledních pár povídek mě ale bohužel tolik nenadchlo a označil bych je spíš za průměrnější (Otcové, Tribunál...). Obecně je asi můj největší problém s Čapkovými sbírkami takový, že zpočátku jsem nadšený a postupně toto mé nadšení vyprchává, protože povídky jsou si navzájem často velmi podobné. Nicméně všem vřele doporučuji!