Treblinka, slovo jak z dětské říkanky
Richard Glazar
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/258505/mid_treblinka-slovo-jak-z-detske-rikank-z7R-258505.jpg
4
297
297
Dnes již klasické dílo memoárové literatury. Příběh vzpoury a útěku z Treblinky sepsal Richard Glazar hned po válce, v roce 1945. Knihu se mu nepodařilo vydat a poprvé vyšla až v německém překladu roku 1992 (česky 1994). Pro čtenáře jsou tyto paměti dokumentem, před nímž bledne každá románová fikce: autor jako ojedinělý svědek pekla vyhlazovacích táborů zachytil lidské dispozice ke zlu, ale i věčnou touhu člověka po svobodě. Richard Glazar (1920-1997) původem z Prahy a Kolína dospíval na sklonku 30. let a jelikož z rasových důvodů nemohl studovat, pracoval jako dělník. V září 1942 byl deportován do Terezína a měsíc poté na východ. Ocitl se ve vyhlazovacím koncentračním táboře ve středním Polsku a náhodou byl vybrán do pracovního komanda na třídění šatů. Díky nezlomné víře v nutnost vydat svědectví a díky solidaritě mezi vězni se v táboře rozvinula ilegální činnost. 2. srpna 1943 propuklo dlouho připravované povstání, jehož se zúčastnilo také šest českých a slovenských Židů. Dvěma z nich - Richardu Glazarovi a Karlu Ungerovi - se podařilo z Treblinky uprchnout. Shodou šťastných náhod se oba dostali od polské řeky Bug až do německého Mannheimu, kde s novou identitou získali práci v místní kovárně a pracovali až do osvobození americkou armádou. Vystudoval ekonomii, cizí jazyky, pracoval v zahraničním obchodu, ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a nakonec v ČSAV. V 60. letech svědčil v düsseldorfském procesu proti bývalým věznitelům z Treblinky a své svědectví sdělil i v Lanzmannově filmu Šoa. Po sovětské okupaci 1968 emigroval do Švýcarska, kde trvale žil až do poloviny 90. let. V říjnu 1997 obdržel od prezidenta řád TGM. Na sklonku roku 1997 spáchal sebevraždu.... celý text
Přidat komentář
Další pilíř československé i světové literatury o šoa. Nechápu jak někdo může tady označit tuhle knihu hodnocením "odpad", to mi hlava nebere. ANO je to těžká kniha na čtení, ale o to právě u téhle knihy jde, protože je jedinečná používáním lágrového žargonu a osobní výpovědí, naprosto jiná než "Utekl jsem z Osvětimy" o Vrby. A pan Glazar opravdu nepíše jako Viewegh nebo Svěrák. A pro ty, kteří tuhle knihu dokáží "přežvýkat" a chtějí zkusit ještě něco těžšího na čtení doporučuji "Krásné dny mého mládí" od Any Novac.
Není to první kniha, kterou jsem na toto téma přečetla. Srovnala bych to s hraným dokumentem. Hraný dokument vás taky nechytne za srdce tolik, jako film. Tohle mě taky úplně nevtáhlo do děje. Ale tím nechci říct, že by byla kniha méně zajímavá.
Pro mě nejsilnější že všech "svědeckých " knih o holocaustu. Teď nemluvím o spisovatelské zručnosti, místy byla kniha nesrozumitelná. Fantastický příběh, působil až fantasmagoricky, ale právě proto lze věřit, že je to skutečné. Úplně mě posadilo na zadek to, jak autor dokázal reflektovat celkovou šílenou mašinérii, ukázat jaký zvrácený byznys se přitom odehrával, který se takto mohl dít nejen proto, že nacisti byly zrůdy, ale bohužel také proto, že byl geograficky umístěn tam, kam byl umístěn....
Nejvíc mě dostalo, jak pan Glazar dokázal příběh uchopit zevnitř, psychologicky, introspektivně. Přes velké pocity viny, které takovéto trauma doživotně provázejí, byl otevřený a nešetřil se...vykreslil vznikající zvrácené vztahové vazby mezi otroky a jejich katy. Představovala jsem si další nevyřčené hrůzné věci, zárodky běsů, které pak mnohé z těchto obětí dohnaly k sebevraždě... Odpočívejte v pokoji, pane Glazar, smekám...
Všechna čest autorovi, že si musel prožít perzekuci nacistického režimu, ale kniha se mi vážně nečetla dobře, přičemž velká část obratů byly až krkolomné a neumělé výraziva. Dočetl jsem asi třičtvrtě knihy.
Trošku těžko se to četlo, ALE....několikrát během čtení jsem to musela odložit a přemýšlet o tom, kde se v člověku dokáže vzít tolik duševní síly. Obdivuhodné.
Tak tohle byl horor. Tak hrozně napsanou knihu o koncentračním táboře či holocaustu sem nečetl a že jsem ji přečetl hodně. Tohle bylo nezáživné nudné prostě smotanina slov dohromady. Vůbec to na mě nebralo dojem že jsou v táboře smrti napsáno opravdu otresně. Polština s maďarštinou a bůh ví co ještě do toho furt se opakoval dej aspoň mi to tak prislo.
Drsný, pravdivý, šílený příběh. Teď už si umím představit, že zlo je všude a všechno je možné. Jedna z nejhrůznějších výpovědí přežívšících šoa. Pokud autorovi někdo vyčítá neemotivnost, nemá pojetí o brutálních traumatech,
které navždy zůstanou v duši po prožitých hrůzách. Baruch Dayan Ha'Emet, pane Glazare.
Knihu mi doporučil knihkupec..no asi proto, že jí nemohl prodat.
Po stylistické stránce je to příšerná kniha, která nemá spád, nevtáhla mě ani na chvíli do děje. Všude samé pokusy o metafory, krkolomné obraty,nevhodná ironie a styly, které jsem neměla chuť louskat. U téhle tématiky mám chuť číst surová slova.
Přečetla jsem nespočet knih o holocaustu, tato je nejhorší, všechny ostatní na prvním místě.
Trápím se trápím....čte se hrozně špatně. Stylisticky za mně nula...Kniha musí být čtivá. Jinak nestojí za nic.
Nevím co si mám myslet. Některé příběhy popisované autorem jsou popsány stejnými slovy i jinde (viz. příhoda s příjezdem řeckých židů), tudíž není jisté zda od sebe někdo neopisoval. To zvelebování "přijímací" budovy např. květináči a různou výzdobou v očekávání dalších transportů hlavně Poláků (podle autora) v době kdy se měla Treblinka připravovat na zrušení (protože všichni co tam měli zemřít tam už zemřeli) mi nějak neštymuje s historickou realitou. Téma Treblinky už sleduji déle, a zajímá mě hlavně událost, kdy dvě židovské ženy přijely transportem Bw v říjnu 1942 z Terezína do Treblinky. Ale jejich stopa nekončí zde, ale v prosinci o rok později v Osvětimi (zemřely zřejmě na tyfus, protože jsou zapsány v osvětimských úmrtních knihách - a to ve věku kolem 70 let). Bohužel, žádná kniha o Treblince mi tuto událost neobjasňuje. Ani pan Glazar mi v tom jasno neudělal. Jen se tam jednou zmiňuje o pár ženách co tam snad vařily nebo uklízely. Ale že by to byly ony dvě ženy (70 let) se mi nechce věřit.
Pokud se ohlédnu za stylem psaní.....četla jsem čtivější knihy s touto tématikou. Řekla bych, že příběhu to dávalo i menší nudnost. Často jsem se musela vracet zpět. Směsice polštiny, češtiny, němčiny atd. mi vůbec v knize nesedly. Dokonce jsem chtěla knihu několikrát odložit. Neudělala jsem to a dočetla, ale s odřenýma ušima. Stránek je na tento příběh použito až až.
Přečetla jsem několik knih s touto tématikou, ale tato se mi četla nejhůře a to ne kvůli obsahu, ale vůbec mi nesedl styl psaní. Několikrát jsem chtěla knihu odložit, ale nakonec jsem dočetla, jen z úcty k panu Glazarovi.
Dostal jsem zprda, že tato kniha není rozhodně vánoční čtení...a já si mylsím, že je to jedno kdy, tato kniha by se měla číst kdykoliv a hlavně těm co si pro své ego nevidí na špičku nosu. Nějak se pořád nemůžu srovnat s tím co (byli)jsou lidi schopni provést druhým ať v německých a nebo ruských koncentrácích. Je to neskutečné, odporné a nějak neumím najít to pravé slovo jaké to vlastně je. Rozhodně si po knihách jako je tato nepřipadám jako pán tvorstva, spíš naopak...Z Treblinky se člověk dozví i informace kolem koncentráku, ukrajinští bachaři, poláci kolem táborů kteří udávali...každopádně "majstrštych" obou kamarádů je mi velmi sympatický a jsem rád, že se dožili konce války. Jak to potom celé dopadlo, to je zase jiný příběh.
Řekla bych, že je to skvěle vymyšlený a propracovaný příběh, kdyby to ale nebyla pravda. Velice silná kniha, která popisuje život nebo spíš přežívání lidí ve vyhlazovacím táboře. Nesouhlasím s komentáři, že je to líčeno bez emocí, ve mně kniha vyvolávala emocí až moc. Co chcete od člověka, který viděl umírat statisíce lidí a sám přežil? Jinak si myslím, že příběh nenásilně ukazuje schopnost lidí přizpůsobit se úplně každé situaci. Po pár měsících v lágru se vězni naprosto adaptovali na nové životní podmínky a dokázali z nich vytěžit maximum. Pro mě trošku slabší částí bylo období práce v německé továrně, ale to asi v kontrastu s tím, co se dělo předtím. Kniha byla ale velice čtivá, podle mě mnohem více než o dost kratší Smrt je mým řemeslem, která zase líčí holocaust z druhé strany.
Bohužel musím souhlasit s XenasChakram. Pořád se tam píše totéž dokola. Strašně se to vleče. Určitě jsem na toto téma četla lepší knihy. Když se vrátil z koncentráku, tak to hodil na papír a tak to taky zůstalo... Chtělo by to méně stránek, méně postav... méně někdy znamená více. Toho zajímavého tam byl odstaveček a pak hafl stránek balastu co se pořád opakoval.
Moc se mi nelíbil styl psaní. Zdálo se mi, ze se omila to stejně dokola. Četla jsem drsnější knihy na toto téma
Drsný. Tomu, komu by se to špatně četlo, doporučuji přečíst si první Útěk z továrny na smrt od Marka S. Smithe. Ta je o dost drsnější, ale přiblíží tábor na tolik, že se tato kniha bude číst lépe, pokud se to tak dá říct.
Úžasně napsaná kniha, která přináší svědectví o pro nás nemyslitelných hrůzách. Možná je psaná suše, s despektem, stoicky či s černým humorem. Ale aby člověk přežil a psychicky se nezhroutil, asi mu nic jiného nezbylo. Musel se nadevše povznést a uvědomit si, že přežil to nejhorší, že nic horšího už přijít nemůže. Pro mě osobně byl nejsilnější konec knihy s obrazovou přílohou a komentáři k jednotlivým fotografiím. Dokud se jednalo jen o text, byla to jen dobrá kniha. Ale když jsem si k postavám přiřadila konkrétní tváře, uvědomila jsem si jejich prožitou hrůzu i to, že bezpočet lidí neměl takové štěstí... A nejsilnější bylo zjištění, že autor nakonec spáchal sebevraždu. Běhá mi mráz po zádech..
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) holokaust, holocaust Treblinka (vyhlazovací tábor)Autorovy další knížky
| 1994 |  Treblinka, slovo jak z dětské říkanky |
| 2003 | Veselý nebo Lustig |
Jsem asi v pulce a bohuzel musim souhlasit s jinymi recenzenty. Obcas je to proste shluk slov a nejasnych metafor. Cte se to opravdu spatne-o vztazeni do “deje” nemuze byt ani rec. Urcite doctu, ale jen z ucty k panu Glazarovi a vsem, co si to peklo museli “odzit”.