Treblinka, slovo jak z dětské říkanky
Richard Glazar
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/258505/mid_treblinka-slovo-jak-z-detske-rikank-z7R-258505.jpg
4
297
297
Dnes již klasické dílo memoárové literatury. Příběh vzpoury a útěku z Treblinky sepsal Richard Glazar hned po válce, v roce 1945. Knihu se mu nepodařilo vydat a poprvé vyšla až v německém překladu roku 1992 (česky 1994). Pro čtenáře jsou tyto paměti dokumentem, před nímž bledne každá románová fikce: autor jako ojedinělý svědek pekla vyhlazovacích táborů zachytil lidské dispozice ke zlu, ale i věčnou touhu člověka po svobodě. Richard Glazar (1920-1997) původem z Prahy a Kolína dospíval na sklonku 30. let a jelikož z rasových důvodů nemohl studovat, pracoval jako dělník. V září 1942 byl deportován do Terezína a měsíc poté na východ. Ocitl se ve vyhlazovacím koncentračním táboře ve středním Polsku a náhodou byl vybrán do pracovního komanda na třídění šatů. Díky nezlomné víře v nutnost vydat svědectví a díky solidaritě mezi vězni se v táboře rozvinula ilegální činnost. 2. srpna 1943 propuklo dlouho připravované povstání, jehož se zúčastnilo také šest českých a slovenských Židů. Dvěma z nich - Richardu Glazarovi a Karlu Ungerovi - se podařilo z Treblinky uprchnout. Shodou šťastných náhod se oba dostali od polské řeky Bug až do německého Mannheimu, kde s novou identitou získali práci v místní kovárně a pracovali až do osvobození americkou armádou. Vystudoval ekonomii, cizí jazyky, pracoval v zahraničním obchodu, ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a nakonec v ČSAV. V 60. letech svědčil v düsseldorfském procesu proti bývalým věznitelům z Treblinky a své svědectví sdělil i v Lanzmannově filmu Šoa. Po sovětské okupaci 1968 emigroval do Švýcarska, kde trvale žil až do poloviny 90. let. V říjnu 1997 obdržel od prezidenta řád TGM. Na sklonku roku 1997 spáchal sebevraždu.... celý text
Přidat komentář
Najít v tomto druhu literatury nadsázku je neočekávané a přece ji tam autor dokázal dostat. Nelze více psát, inferno bylo a bude nepopsatelné.
U knih tohoto typu většinou nehodnotím jak jsou napsané, ale o čem jsou napsané. Nicméně v tomto případě mě styl psaní vyloženě rušil. Musím souhlasit s některými dalšími recenzenty, že divně "odemočnělý" přístup k textu byl, jinak děsivému vyprávění, dost na škodu. Na druhou stranu pro nás, kteří jsme nic z popisovaných událostí ani vzdáleně nezažili, je těžké vžít se do pocitů člověka s takovou životní zkušeností. Určitě bych v souvislosti s tématem doporučil knihu Jiřího Beneše - V německém zajetí, která na mne svým stylem působila zcela jinak.
Opět kniha, kterou by si měl přečíst každý. Četla jsem ji s přestávkama, najednou jsem nemohla....nechápu, že jsou lidé, kteří popírají holocaust.....700tisíc lidí??? Panebože! Továrna na smrt......
Masakr. Vyprávění člověka, který přežil pokus o vyhlazení jednoho národa. Není to kniha, která by tlačila na city a snažila se vás rozbrečet. Naopak, je to kniha, která ukazuje, jak je lidské pokolení nevyzpytatelné. Nebyla to v Treblince žádná romantika, která by se hodila na natočení filmu. Naprostá většina lidí tam zemřela pár desítek minut po vystoupení z vlaku. Ten zbytek žil s nadějí, že se jim nějak podaří upozornit na ty hrůzy okolní svět, který do té doby ani netušil... Život vězňů neměl téměř žádnou cenu a zvrácenost místních velitelů žádnou hranici. Pan Glazar dokázal bez patosu upozornit na to, na co bychom neměli nikdy zapomenout... A že kniha není ufňukaná a je bez emocí? Zkuste projevovat na takovém místě emoce. Asi dlouho nepřežijete...
Přečteno. Styl autora se mi nelíbil. Psáno suše, stylem jakoby " tak jsme tam byli a odklízeli mrtvoly".
Z psaní by jeden vyčetl, že to na mužském bloku nebylo zas až tak špatné - kamarádi dovlekli nemocného na apelplac, starali se o něj, dělili se o jídlo, směli i do lesa a útěk se povedl.... prostě to vypadá jako suché popsání toho, kde určitou dobu pobýval..bez emocí.
Mám z toho rozporuplné pocity.
Když si člověk přečte, že jen v Treblince zůstalo minimálně 700 000 lidí je to hrůza, kterou
si neumím domyslet. Představuji si, tu pyramidu knih, nebo hodin filmů, kdyby měl být každý
jednotlivý lidský osud zaznamenán...Pan Glazar měl v osudu přežít a podat svědectví.
Kniha se mi místy četla obtížně, zvláště část po útěku - zbytečně obšírná.
Kniha na mě udělala ohromný dojem.Popis místa "za životem",ač není obšírněji zmíněno vraždění v plynových komorách (autor popisuje SVÉ zážitky z třídění),je děsivé. Ač je kniha náročnější na četbu,neměl by ji vynechat nikdo se zájmem o tuto tématiku.
Tuhle knihu by měl číst každý, aby věděl, že něco takového jako Treblinka a podobná zařízení opravdu existovalo a nemohl tvrdit opak. Smekám před panem Glazarem a před všemi, kteří si takovým peklem prošli.
Popis Treblinky je tak děsivě bez emocí, že nechápu, jak vůbec to autor zvládl napsat. Takhle nějak si představuji peklo.
Velice poučná kniha, která vás nutí dívat se na problematiku koncentračních táborů trochu jinak. Maličko mi na ní ale vadilo to, že jsem se občas ztrácela, místy byla kniha velice nepřehledná a příliš se mi tam také nelíbily nespisovné části. Ale jinak rozhodně stojí zato si ji přečíst.
Absolutně nečitelná kniha. Kniha svým obsahem není špatná, ale jsou na toto téma mnohem lepší, např. „V zajetí plynových komor" nebo „Smrt je mým řemeslem", navíc mě děsně nesedl styl psaní. V polovině jsem to vzdal, ikdyž jsem se snažil sebevíc dočíst ji až do konce, protože tu všichni uvádějí, že je to kniha, kterou by si měl přečíst každý. Děsně nerad nedočítám knihy, ale někdy se to opravdu nedá. Před panem Glazarem klobouk dolů, já bych to vzdal hned první den tím, že bych nějakého esesáka kopl do koulí, ať mě namístě zastřelí. Pokud bych to přežil, nevím, co by takové hrůzy, které jsou lépe popsané ve výše zmiňovaných knihách udělali s mou psychikou a jak bych pak mohl dál žít normálním životem.
Úžasná čtivá kniha, popsána tak, že máte pocit , že jste součástí dění. Vřele doporučuji
Otřesné svědectví o hrůzách vyhlazovacího tábora Treblinka. Vězeňský slang je trošičku složitější na čtení, nicméně německé fráze jsou v textu přeloženy a kniha je srozumitelná. O její historické cennosti určitě není potřeba mluvit.
Souhlasím s názorem, že tohle je jedna z knih, kterou by měl alespoň jednou v životě přečíst každý. Její čtení jsem si musela dávkovat, protože jsou v ní popisovány takové hrůzy, že se to najednou snad ani nedá snést. V některých pasážích se může zdát, že pan Glazar to, jako příslušník skupiny třídící oblečení, neměl zas až tak těžké - nemusel například dřít v kamenolomu, jako vězni v některých jiných koncentračních táborech. Ale podle mě i přes to zažil hrůzy, které si nedokážeme vůbec představit. Nehledě na skutečnost, že být přímým svědkem "skutečného" vyhlazování v plynových komorách člověka psychicky vyčerpá a poznamená mnohem hůře, než právě například fyzická dřina v kamenolomu.
Pět hvězd už jen z úcty k autorovi a k lidskému životu vůbec. Jsem přesvědčená, že slova nedosahují a nemůžou úplně vystihnout surovou skutečnost, které museli přeživší v Treblince (a zdaleka nejen tam) přihlížet. Hrůzy, které si tito lidé nesli ve vzpomínkách dalším životem.... Je možné nepochopit, že Richard Glazar je neunesl? Klid jeho duši a smekám..
Ja nevim asi mě předchodzí čtenaří asi budou chtít zadupat do země nebo se na mě snese vlna kritiky- Přečetla jsem spoustu knih o koncentračních táborech, které psali lidé, které tyto hruzy přežili. Takže mám- li to nějak okomentovat opravdu nevim. Pan Glazer měl štěstí, že Treblinku přežil, že se mu povedlo z ní utect, tady je podobnost těch knih. jak si lidé lidé vzájemně pomáhali, někdo se musel obětovat, někdo svým zpusobem s vlky vyl jak se říká, no tohle by musel člověk zažít, ale jedno stejně pořád nějak nechápu takovou psychologii- nevim jak bych reagovala já- ale je tam scena, kdy jsou jakoby nasazeny na práci v reichu- jak po rozpadu říše přišel za nimi mistr, který je měl pod sebou aby mu podepsali nějaký list, že je nezradil no nevim nechtěli to podepsat. No ale alespon jsem si rozdělila těch pár známých komcentračních táboru- Treblinka- byl sběr lidí židovského původu, Sachsenhausen- polepšovna studentu a mladistvích, Dachau byl první koncentrační tábor na uzemí Německa, Osvětim byl první tábor, který byl postaven na slovanském území a hlavně je znám Lékařskými pokusy, no Mauthausen, Buchenwald- To byl třetí stupen mučení- sice tam také byli lidé židovského původu, ale bohužel ty dopadli nejhůr, ale nejvíc zde byli lidé s poznámkou RU. Jinak asi je škoda, že to autor nevydal hned po válce, nebot ted, nevim myslím, ani jsem si nevšimla, jestli to někdo překládal, ale nemá to takovou syrovou češtinu- chtělo by to překlad někoho, kdo tohle zažil, nebo musí přemýšlet jako němci i lidé ve válce.
Tohle se událo před sedmdesáti lety? Je tak nepředstavitelně absurdní si tuto "továrnu" představit v době nedávno minulé. V časech dnešní civilizace. Zastrčené a odlehlé místo v Polsku, na kterém vyhaslo nejvíce životů za určitý nejkratší čas v dějinách lidstva. Smutný rekord Treblinky...
měl jsem dost problémy knihu přeščíst do konce. několikrát jsem ji chtěl odložit, ale z úcty k panu glazarovi a taky proto, že nerad knihy nedočítám jsem ji neodložil a dočetl. četla se mi nedobře jen kvůli způsobu jakým je psaná. mnohdy jsem musel číst jenu větu několikrát, abych pochopil, co věta říká. obsahově je ale kniha nesmírně zajímavá. častokrát se pozastavuju nad tím, jak někdo zvládne po prožití takové hrůzy žít "normální" život. poslouchal jsem po několika dnech po přečtení rozhlasový pořad "příběhy 20. století", kde byly i sestřihy rozhovoru s panem glazarem (který už nežije) - pořad byl nesmírně zajímavý a alespoň pro mě mnohem víc srozumitelný než kniha, která, jak jsem napsal, mi nesedla způsobem, jakým byla napsána ...
Nechápu, jak mezi námi můžou být lidé, kteří pochybují o tom, že holokaust skutečně existoval a že opravdu docházelo k přesně naplánovanému systematickému vyvražďování Židů...Tohle svědectví je víc než výmluvné...
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) holokaust, holocaust Treblinka (vyhlazovací tábor)Autorovy další knížky
| 1994 |  Treblinka, slovo jak z dětské říkanky |
| 2003 | Veselý nebo Lustig |
Tato knížka mě opravdu tak vtáhla do děje, že jsem při každém pokusu o útěk, vzpouru či odpor odsouzených na smrt fandil a doufal jak jen to šlo. Už jen čtení těch věcí a myšlenkových pochodů oněch, dle ideologie "lidí" , ve mě vzbuzovalo rozruch a všeobecně takový divný svírající pocit, ale ten je přece u takovýchto knih vyžadován, alespoň já to pokládám za naprosto povedené dílo!