Trh márnosti
William Makepeace Thackeray
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/169289/trh-marnosti-169289.png
4
175
175
Kľúčové dielo kritického realizmu v angl. literatúre. Spoločenskokritický obraz vtedajšej anglickej spoločnosti na pozadí napoleonských vojen, prenikavá satira na pokrytectvo, pýchu, márnivosť, pretvárku, sebectvo i lásku k peniazom. Sujet stavia na protichodných povahách a osudoch dvoch mladých žien: prefíkanej a životaschopnej Rebeky Sharpovej a jej naivnej priateľky Amelie Sedleyovej.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 1990 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Vanity Fair, 1848
více info...
Přidat komentář
Marně jsem se snažila tu tlustou knihu přečíst (a to je vytištěná navíc malým písmem), rozvláčné, popisné a v podstatě nudné...
Pozoruhodná kniha! Dlouhá, předlouhá – ale četl jsem poctivě slovo za slovem, protože mě to bavilo od začátku do konce. Ten závěr už sice byl trochu nastavovaný a vlažnější, ale musím hodnotit jako celek – a tak jinou známku, než 5* dát nemůžu.
Ač Dickensův vrstevník (roky narození 1811 a 1812), stál Thackeray vždycky tak trochu ve stínu svého slavnějšího, byť o rok mladšího parťáka-vypravěče.
Mnoho věcí je spojovalo – lišili se jenom v margináliích. Oba dva byli brilantními vypravěči, oba dva překypovali pochopením pro jedince srážené osudem, oběma byl blízký i soucit s uraženými a poníženými. Oba milovali humor a oba jím svoje příběhy bohatě kořenili (což může být překvapením pro ty, kdo klasiky 19. století obecně považují za suchopárné). Thackerayho a Dickense spojuje i jejich cit pro příběh a také vypravěčská rozmáchlost (Jarmark marnosti má kupříkladu přes 700 stran pokrytých odshora dolů malým fontem), za kterou nejspíš může skutečnost, že své romány psávali na pokračování do časopisů – a psaní „seriálu“ má logicky jiné zákonitosti, než psaní klasického románu (už třeba co se oné délky týče).
Autor předkládá čtenáři svůj realistický příběh o Jarmarku marnosti s nesmírnou lehkostí a vtipem a jeho vylehčenou metodu vyprávění bych s chutí doporučil mnoha současným „smrtelně vážným“ psavcům.
Za zmínku rozhodně stojí i čtivý literární styl, excelentní jazyk a precizní schopnost několika letmými slovy charakterizovat děj, prostředí i postavy („vytáhlá letitá semetrika“, „outěžkovitá putička snědé líce“ ap.).
Jistě, někdy se na hladině objeví třeba víc patosu, než je člověk 21. století ochoten akceptovat, někdy linku příběhu nečekaně zakřiví náhoda, někdy autorova žvanivost a radost z odboček nabyde na intenzitě, ale to jsou, vzhledem k rozsáhlosti románu, věci nepodstatné.
A ještě jedna zajímavost na závěr: protože se část děje odehrává na pozadí historické bitvy u Waterloo, troufám si tvrdit, že 99 % autorů by tuhle příležitost chytila za pačesy (viz třeba Tolstoj a jeho Vojna a mír s popisy bitev u Borodina a u Slavkova) a využila by ji k barvitému popisu válečné vřavy. Ne tak Thackeray! Ten zvolil zcela jiný postup: rozhodl se pozorovat a popisovat památnou bitvu očima obyvatel Bruselu, tedy pohledem lidí v týlu. Vlastní přípravy na boj, psaní dopisů rodičům a předbojových testamentů, loučení s blízkými, pochod městem v plné parádě a za zvuku hudby směr válečné pole - a pak už jenom sluchové vjemy v podobě vzdálené kanonády, rozporuplné zprávy z bojiště od mnohých „očitých svědků“, noc, strávená v nejistotě, a druhý den už první žebřiňáky s raněnými a další zprávy nejdřív o prohře a až následně o porážce „korsického tyrana a povýšence...“ Tenhle netradiční autorský pohled považuji za učiněný majstrštyk.
Doporučit? Nedoporučit?
Jeden kamarád moji četbu Jarmarku marnosti okomentoval slovy: „Člověče, to už je diagnóza, ty tvoje špalky“. Ano, touhle bichlí byste mohli z placu nahradit ulomenou nohu od sofa. Ale na druhou stranu, když je tlustá knížka, trávíte se svými knižními hrdiny dlouhé dny a večery – a to přece může být občas velice příjemné... :-)
Takže vlastně doporučit!
(A teď vzhůru na seriál!)
Útraty jara za sny, v austenovských stáncích. Za rajské karty, které vynáší. Faustovské šálky rozpustného štěstí. Na kolotoči žití. Vír atrakcí obrací pózy, v pozlátko varietní. Madam Miláčka. Neustále ve frontě na iluzi.
Autor vydával knihu na pokračování v časopisech, proto děj působí zdlouhavě. Přesto je z něj zcela jasně patrné, čemu autor straní: absenci vypočítavosti a poněkud pasivní, čisté ženské lásce bez přetvářky. Jeho hlavní záporná postava se hodně podobá současným moderním ženám, povrchním, průbojným, soutěživým a ctižádostivým. Kdo ví, zda tušil, že to jednou přijde. A v mnohem, mnohem drsnější podobě.
Mě normálně dlouhé knihy nijak neodrazují, ale tady by to chtělo trošku zkrátit to tlachání, místy to bylo vážně zbytečné zdlouhavé a hlavně nudné. Vykreslení charakterů a popisky některých šlechticů sice byly napsané skvěle, ale to mi to stejně nezachránilo.
Zbytečně dlouhé, protože se tam děje furt to samé dokola. Tedy vlastně nic. A pak kluci odejdou do války. Přesto oceňuji autorův talent k velmi čtivému vykreslení lidských slabostí - tedy vlivu zla, jehož úkolem je způsobovat v lidech nepokoj a rozdmýchávat oheň sváru mezi nimi.
Vůbec mi neseděl styl, jakým je kniha napsaná. Četla jsem s přestavkama asi 2 měsíce, ale nakonec jsem to dala. 3* a to jen proto, že miluju Anglii z této doby.
Satira na anglickou společnost 19. století, přičemž ale velice nadčasová a mám pocit, že se toho od těch dob zase tolik nezměnilo.
Ač je kniha oficiálně románem bez hrdiny, Becky Sharpová je ta, kolem které se tu všechno točí. Nebo spíš, že by tím vším točila sama Becky? Rozhodně to není holka “mouchy snězte si mě” a asi i proto, mi přišla jedinou zajímavou postavou celého příběhu. Jinak si byli všichni podobní, jak jmény, tak chováním. Žádná postava tu vlastně není sympatická a Becky není výjimkou, jen má na rozdíl od ostatních jiskru.
Na můj vkus se autor poslouchal až moc rád, a kdyby to bylo o půlku kratší, byla bych radši. Jeho trefné poznámky a popichování zdejší společnosti, které byly na začátku velice osvěžující a zábavné se mi totiž časem trochu ohrály...
Nicméně i když jsem se v ději i postavách občas ztrácela, jsem ráda, že se mi tuhle bichli podařilo přelouskat.
Ze začátku jsem měla velký problém se do knihy začíst, pak jsem si zvykla na autorův styl psaní a šlo to. Nicméně bych knihu lehce pokrátila, některé popisovací kapitoly jsem vzala šmahem, to přiznám....a taky mi občas lezla Amálie, spíš jsem fandila Rebecce....nakonec mi bylo líto, že končíme...
V knížce sledujeme příběh z roku 1847, Amélie a Becky, dvou různých dívek z různých společenských vrstev. Celý román je pak satirickou kritikou tehdejší anglické společnosti.
Tato kniha bohužel není pro mě a jen jsem se s ní trápila. Absolutně mi neseděl styl, jakým je napsána – spousta lidí, spousta popisů, zbytečně zdlouhavé. K tomu ještě musím poznačit, že překlad jmen, díky čemuž jsme se setkali v Anglii s Pepíčkem a Jiříčkem, tak to mě pobavilo.
Samotný příběh mně připadal jen jako tlachání o ničem – kdo s kým je a není, kdo má peníze a kdo nemá. Prostě jen pomluvy a o těch mě číst opravdu nebavilo. Vím, že v podstatě o tom má být celá kniha, ale pro mě je to málo.
Jako celek mě to tedy nesedlo, chvílemi jsem přeskakovala odstavce, abych to prostě měla už za sebou.
Na doporučení jsem se ještě podívala na film. Výprava a zpracování super, ale ani tam mě děj nezaujal a film mě nebavil.
Upřimně jsem čekala víc. Teoreticky by to měla být jedna z mých oblíbených - hlavní hrdinka je mrcha a prostřdí anglické střední třídy, intriky a podvody. Bohužel to prostě bylo trochu moc. Moc natahované, moc stejné. Obě hrdinky vlastně byly bez páteře. Rebecca ji neměla doslova, jako had se plazila všude,kam mohla, a Amelie zase místo páteře měla železnou tyč - prostě nudná kladná postava, která si svou slepou dobrotou většinu knihy ničí jakoukoli šanci na šťastný život. Zkrátka mi chyběl nějaký větší vývoj ženských hrdinek.
Tohle bylo skvělé! Nečekala jsem, že bych z klasické tvorby mohla být až tak nadšená. Kniha není zrovna drobeček, má přes 700 stran, ale William Makepeace Thackeray to napsal tak dokonale, že se nad knihou pobavíte i dnes.
V příběhu se podíváme do první poloviny 19. století – zjistíme jak vypadal život bohatých, navštívíme bály či divadla, nahlédneme do života i těch ještě bohatších, ale i těch zchudlých a budeme čekat, zda se nám hrdinové vrátí či nevrátí z války.
Kniha je rozdělena na dvě části – v první se seznámíme s mladými hrdiny, prožijeme jejich první lásky či rodinná trápení. Druhá část se odehrává cca po sedmi letech, naši hrdinové už mají něco odžito a jejich životy se většinou dost změnily.
Mě osobně se víc líbila část první, byla taková živější, ale v druhé části je zase více zvratů.
Tuhle knihu určitě doporučuji. Je to krásné odpočinkové čtení a vzhledem k obsáhlosti Vám jistě na několik večerů vystačí.
Moje nová knižní láska. Tolik jedovatých pomluv s takovou dávkou vtipu jsem už hodně dlouho nečetl. Stále platný obrázek nás všech.
Začátek mi přišel celkem zdlouhavý a moc mě kniha nebavila. Když jsem poznala všechny postavy, četlo se mi lépe. Becky mě vyloženě štvala, Dobbin si mě ihned získal. Hodnotím dobře, i když méně stran by nevadilo.
Přiznávám, tuto knihu jsem začínala číst několikrát a několikrát jsem po pár stránkách skončila. Jednou jsem ji však vzala do ruky otevřela a již se nemohla odtrhnout. Možná jsem potřebovala do této knihy ,, dorůst" nebo za to mohla jen okamžité rozpoložení když jsem začínala číst nicméně mě kniha naprosto pohltila.
Realistický román o dvou ženách se odehrává v Evropě a částečně v Indii v 1. pol. 19. století. Tedy v době, kdy původ člověka předurčuje společenské postavení. O „podřadnosti“ nebo „nadřazenosti“ nerozhodují schopnosti jedince jako je třeba jeho inteligence nebo charisma, ale především to, do jaké rodiny se člověk narodil. I ti, co tvrdí, že jsou liberální, dokážou chudšího člověka zatratit ve chvíli, kdy se chce třeba sňatkem dostat do jejich příbuzenstva.
Becky je šikovná, praktická, hodně ambicozní a snaží se, co může o svůj společenský vzestup. Její trochu nudná, pasivnější a nepříliš bystrá kamarádka Amelie z akademie má to štěstí, že patří k privilegovanější rodině. Příběh začíná v okamžiku, kdy dívky opouštějí školu a vrhají se do života. Neprivilegovaná, ovšem zajímavá Becky, pro níž je předpřipravená životní role guvernantky, má to štěstí, že může pár dní strávit v dobře situované rodině své přítelkyně. Neváhá a využívá všech příležitostí, aby se seznámila s důležitými lidmi (jsou důležití jak společensky, tak pro román samotný) a snaží se různými manipulacemi a svými schopnostmi zlepšit svoje životní vyhlídky. Tím začíná obsáhlejší román, který se věnuje různým peripetiím svých hrdinek a hrdinů. Líbilo se mi, že postavy jsou nečernobílé, nikdo není vyloženě kladná postava ani záporná, když třeba Becky intrikuje, je to jen pro to, aby důstojněji přežila, protože se narodila bez vyhlídek k plnohodnotnému životu. Manévrovací prostor k sebeprosazení má tudíž dost zúžený a výsledek je nejistý.
Také román sedl do mého přesvědčení, který z určité míry platí i doteď. Jak vyjádřil spisovatel, lidé nemůžou jednat úplně samostatně, ve svých činech jsou svázaní vrozenými danostmi, různými psanými i nepsanými pravidly a jinými zábranami a omezeními, které zdolají jen nejschopnější z nich a které je nutí do určitých postojů a činů, jestli chtějí ve společnosti přežít.
Musím však říct, že knížka se mi úplně snadno nečetla, čekala jsem, že to bude trochu záživnější, scházela tomu ta správná šťáva. Dávám tři a půl hvězdičky, minimálně čtyři by byli za myšlenky, maximálně tři za samotný styl, který mně úplně nesedl.
I přes mé snahy rychlé četby mi tato kniha zabrala spoustu času na přečtení. Nejedná se sice o nijak známé a důležité dílo anglické literatury, ale i tak jsem ráda, že jsem knihu přečetla. Mám ráda díla o obyčejných lidech a jejich osudech, jelikož dějiny se zaměřovaly spíše na vládnoucí vrstvu, což je mnohdy škoda. Jedna z věcí, která mi zvláště na začátku stěžovala četbu a ke konci už se skoro nevyskytovala, byly neustálé autorovy narážky na název knihy. Jarmark marnosti. Velmi mne zaujal dovětek, ve kterém je mnohé vysvětleno, například proč kniha nese dovětek "román bez hrdiny". Nejedná se sice o knihu, která by mne nějak ovlivnila, ani nic takového, ale její četba mne bavila, což je neméně důležité a o jiných knihách toto říci nemohu. Toto vydání s obálkou k filmu Jarmark marnosti se mi velmi líbilo a k četbě mi vyhovovalo, film mě však zklamal na plné čáře. Vím, že tak obsáhlé dílo nelze zpracovat do jednoho, byť dlouhého, filmu. Během sledování jsem však měla pocit, že scénárista si z knihy vybral jen něco a změn, které udělal, bylo tolik, že se nedaly přehlédnout. To ale nic nemění na mém dobrém názoru na knihu.
Štítky knihy
Anglie satira 19. století zfilmováno anglická literatura napoleonské války společenské romány historické romány
Autorovy další knížky
| 2010 |  Jarmark marnosti |
| 2011 | Paměti Barry-Lyndona |
| 1962 |  Růže a prsten |
| 1996 | Kniha o snobech |
| 1996 | Vánoční knížky |
Já jsem opravdu Reese Witherspoonovou podceňovala.
Asi je to tím, že se nedívám moc na televizi, kde dávají většinou slaboduché filmy a seriály plné plytkých a vulgárních dialogů.
V Jarmarku marnosti byla v roli Becky Sharpové naprosto jedinečná. Zlatokopek u nás máme dost a dost, tak můžeme srovnávat.
Knihu jsem četla kdysi dávno, ale vše krásně zpracoval ve svém komentáři marlowe.
Jako kdyby pan Thackeray kritizoval dnešní společnost, těžko uvěřit, že se děj odehrává už v první polovině devatenáctého století.
Nic se nezměnilo.
Svědky Jarmarku marnosti jsme denně.
Šplhání po společenském žebříčku je prioritou všech "celebrit", a to za každou cenu.
Všichni si chtějí vše jen užít ( i sportovci, kteří jedou na Olympiádu), lidé jsou hodnoceni podle značkového oblečení a výše konta, ženy odhalují svá poprsí řádně vycpaná implantáty, snaží se dostat na "výsluní" a uhranout nějakého milionáře/fotbalistu......
Normálni úpadek všech morálních hodnot, kterému davy tleskají.
Nechápu tak nízké hodnocení, tohle je věrný obraz naší současnosti.
PS: Nepřipomíná vám to pád Římské říše?