Tři sestry
Anton Pavlovič Čechov
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463155/bmid_tri-sestry-iWR-463155.jpeg
4
344
344
Drama o čtyřech dějstvích v překladu L. Suchařípy. Tři sestry jsou dramatem, v němž se tak „moc neděje“. Tři sestry Prozorovovy mají kdesi v provincionálním ruském městě dům, kde žijí se svým bratrem Andrejem a později i jeho rodinou. Chodí k nim na návštěvu vojáci, neboť jejich otec byl generálem a ony celý svůj život trávily v důstojnické společnosti. Vzpomínají na Moskvu, touží se do ní odstěhovat, protože tam byly šťastné. A život je stále více ubíjí, drtí, ničí…... celý text
Přidat komentář
A když už jsem zvládla Višňový sad od autora, tak jsem si řekla, že zkusím i jeho Tři sestry ( navíc je to doma naše oblíbená kapela a doma jsme byly taky tři sestry :):):)
Nakonec vůbec netuším proč se to jmenuje Tři sestry, protože je to příběh čtyř sourozenců tří sester a jednoho bratra, kteří žijí svoje nudné a stereotypní životy na venkově a touží po přestěhování do Moskvy a přitom jen lamentují a pro nějakou změnu nic nedělají...
Stále aktuální, stále aktuální
Z každé strany na mě dýchaly reálie Ruska. Absurdita, pokrytectví, zbabělost s tím něco udělat a vlastně především neúcta k životu, ať už vlastnímu anebo cizímu.
Chápu, proč je to zřejmě výborná divadelní hra - postav je mnoho a není jednoduché se v nich orientovat.
Tři sestry snad ani nemohly zažít neúspěch, však v sobě alespoň částečně odrážejí příběh každého z nás. Příběh nenaplněných snů a osudové předurčenosti...
Přičemž je nad slunce jasné, že osud není jen otázkou náhody, ale také výsledkem osobních rozhodnutí a vnitřních konfliktů. A tak nezbývá než říct: nezůstávejte ve svých rolích, vykašlete se na očekávání společnosti, jděte si za svými sny. Čas neúprosně plyne a život je pravděpodobně jen jeden...
Dle mého mínění, nejlepší Čechovova hra. Proud dějů čtyř sourozenců Prozorovových, toužících po vlastním životě a vlastním světě, kterým se nedaří vymanit se ze svazku do něhož jsou spleteni. Jejich neštěstí je až krásně směšné, pro každého kdo se dívá zvnějšku. Jsou schopni krásně snít, umí své sny vyjádřit i zdůvodnit, ale nedovedou jim jít vstříc a tak sní, vyprávějí a stárnou až ke smrti aniž by porozuměli proč.
“Milé sestry, život ještě neskončil. Tak tedy budeme žít! Hudba hraje tak vesele, tak radostně, a člověku připadá, že zbývá už jen maličko, a dovíme se, proč žijeme, proč trpíme. Kdyby to člověk věděl, kdyby to věděl!"
Oblíbený autor, není třeba slov...
"To je už náš osud, s tým sa nedá nič robiť. Na to, čo sa nám dnes zdá významné, veľmi dôležité, na to sa, až príde čas, zabudne alebo sa to bude zdať nepodstatné."
"Čo by sa stalo, keby mal človek dva životy a ten druhý by začal žiť znova, od začiatku? Keby jeden život, ktorý už prežil, bol ako sa hovorí nanečisto a druhý načisto! Myslím, že by sa v takom prípade každý z nás predovšetkým snažil neopakovať sám seba."
Dráma o tom, že na druhej strane plota je tráva vždy zelenejšia, a je jedno, či ide o prácu (že, Irina; že, Oľga?), vzťahy (že, Máša; že, Andrej; že, Veršinin?), vek (že, Čebutykyn?), lokáciu (všetci máme nejakú tú svoju "Moskvu", že, Irina?)...
A dráma o tom, aké je to smutné, ak človek premrhá svoj život špekulovaním o tom, čo by mohlo byť, čo nie je, čo raz možno bude... A pritom sa nevie tešiť z toho, čo je.
Na môj vkus priveľa postáv a priveľký časový úsek, ale musím uznať, že Čechov poznal a zachytil svoje postavy skvelo.
Moje milovaná klasika. Čechov v ní dokázal zachytit tragično, lásku, strach i humor, a to na minimalistickém prostoru, bez opulentních vět a otravného cynismu, který na mě vyskakuje z každé druhé české současné literatury. Lidé, čtěte klasiku. Nenudí ani po více než sto letech. :)
Druhá divadelní hra od Čechova, po které jsem sáhla, a bohužel ani tady nedovedu hodnotit víc než 3 hvězdami. Autor se tu zabývá tématem životní náplně člověka. Postavy tu sní o dokonalém životě, který však nepřichází - hlavně proto, že proto postavy nic nedělají. A v tom byl asi pro mne kámen úrazu. Krom toho, že mi postavy dost splývaly dohromady, mi neseděl ani jejich naturel. Postavy jsou celkově dost apatické a potácejí se v trudomyslnosti a sebelítosti. Mají občas tendenci svalovat neúspěch a příkoří na lidi okolo, do rukou svůj život ale nikterak neberou. Žijí svými ideály, s růžovými brýlemi, ale realita je někde jinde. A to mi moc sympatické nebylo, protože ač život dokáže být složitý a plný nástrah, tak tady ty snahy dosáhnout čehokoliv jsou přesto neuvěřitelně mizivé a postavy se místo toho potácí svým životem se slzami v očích.
To téma, co naplňuje naše životy a kam nás srdce táhne, je pořád aktuální - v tomhle ohledu má asi tahle hra pořád co říct i dnes. Ale strašně mi nesedla ta nemohoucnost postav se jakkoliv rozhoupat a o něco se pokusit.
Nakonec 3 hvězdy, lépe bohužel neumím.
(SPOILER) Světově známá divadelní hra A.P.Čechova Tři sestry je psychologickým dramatem o promarněném životě a nenaplněných životních touhách nejenom tří sester Olgy, Máši a Iriny, ale také jejich bratra Andreje. V průběhu děje se stáváme svědky smutného, stereotypního, nudného života 4 sourozenců, kteří v životě nedělají to, co si opravdu přáli. Ani jejich osobní životy nejsou šťastné, což postupně zvyšuje hlubokou frustraci každého z nich. Nakonec se všichni smíří s realitou, vzdají se svých tužeb a žijí dál své prázdné neuspokojivé životy.
Moskva jako ideál, místo kde je možné být šťastný. Touha po návratu ke šťastnému dětství. Mluvit o tom, ale nic neudělat a utápět se v nudě a bezútěšnosti. Všichni jen touží a mluví, ale nikdo nic neudělá pro naplnění svých tužeb.
TUZENBACH: Touha po práci, můj bože, jak dobře to chápu! Já jsem v životě ani jednou nepracoval. Narodil jsem se ve studeném jalovém Petrohradě v rodině, která nikdy nepoznala práci a nikdy neměla žádné starosti. Pamatuju si, že když jsem přijížděl domů z vojenské školy, tak mi lokaj zouval holínky, já přitom dělal psí kusy, ale matka ke mně vzhlížela s úctou, překvapilo ji, že se někteří lidé na mě dívali jinak. Mě chránili před každou prací. A jen taktak mě uchránili, jen taktak! Přišla doba, valí se na nás na všecky kolos, chystá se zdravá, silná bouře, která už je blízko a smete z tváře naší společnosti lenost, lhostejnost, odpor k práci a prohnilou nudu. Budu pracovat a za takových pětadvacet, třicet let už bude pracovat každý. Každý!
ČEBUTYKIN: Já pracovat nebudu.
Realismus ruského venkova. Syrový, strohý a tak bezútěšný. Čechov byl mistr.
Asi chápu myšlenku, ale i přesto... Višňový sad mě zklamal, toto taky. Lepší ztvárnění je nejspíš to divadelní a nemá smysl se trápit čtením.
Tragikomické, téměř až absurdní drama, které postrádá jasnou dějovou linku, ale zato nechává více vyniknout charakterům postav. Celá hra je protknuta jakýmsi mottem: musíme žít, ale vlastně nevíme jak. Viděla jsem tuto hru v podání slovenského komorního divadla Martin a byl to skvělý zážitek. Hra o nešťastných lidech, prázdnotě, osamělosti a hledání smyslu života.
Na první pohled jen patetické fráze a nefunkční, mimoběžná komunikace mezi postavami. Při hlubším zkoumání ale pochopíte, že jsou to spíš jakési zoufalé výkřiky nešťastných lidí.
Je to hra o osamělosti člověka ve společnosti ostatních, o ruské chandře bohatých, jejich krizi z nadbytku a konfrontaci vlastních (leckdy naivních) ideálů s realitou, což v někom vyvolává smutek, v jiném zlost, v dalším jízlivost a někoho zlomí...
---
„Umět v tomhle městě tři cizí jazyky, to je zbytečný přepych. Dokonce ani přepych ne, ale cosi zbytečného navíc, něco jako... šestý prst.“
---
„Za dvě stě, tři sta let (...) nastane nový šťastný život. My ho žít nebudeme, pochopitelně, ale žijeme pro něj už ted, pracujeme a trpíme, tvoříme ho. A jenom v tom spočívá smysl naší existence a - chcete-li - i naše štěstí. (...) Šedivějí mi vlasy, už jsem skoro dědek, ale vím toho málo. Ale to nejpodstatnější vím naprosto jistě. (...) My musíme jenom pracovat a pracovat, ale štěstí, to je úděl našich vzdálených potomků.“
(SPOILER)
Zajímavá hra, která nám představuje smýšlení vyšší ruské vrstvy a její problémy. Ty jsou v případě rodiny Prozorových spojené s láskou, zálety a touze dostat se domů do rodné Moskvy, kde "bylo dobře a tady není".
Ze začátku mi přišla atmosféra uvolněná, ale ke konci už šla vycítit nervozita a jakási otupělost postav. Asi nejhůře dopadl Andrej, který se měl stát profesorem, ale špatně se oženil a stala se z něj troska.
Zaujala mne myšlenka jakéhosi důstojníka, který silně uvažoval o tom, že skončí se svou vojenskou kariérou a nechá se zaměstnat v továrně jako obyčejný dělník, protože se nudil...
Ještě uvedu jeden opomíjený ale za to velmi zajímavý a důležitý fakt: Autor chtěl původně psát hru pouze o dvou sestrách, naštěstí mu náš národní ale bohužel polozapomenutý hrdina, vynálezce, spisovatel, objevitel, všeuměl, básník, učitel, vědec a hlavně génius Jára Cimrman poradil, aby ještě přidal jednu sestru. Zdálo se mu to totiž málo. Čechov uposlechl a jeho hra se stala světově známou.
Divím se, že jsem si Tři sestry nepřečetla už dřív. Když jsem taky ze tří sester. Ale není to jen o sourozencich. Čechov tu zase předkládá celou řadu existenciálních otázek. Jo a taky je tu Andrej a Protopopov. ????????
Skvělá hra. Absence jasně dějové linky dává vyniknout charakterům jednotlivých postav. Marnost a touha, jdou ruku v ruce s neschopností se vymanit z kolejí osudu. I po 119 letech, stále aktuální téma.
Tři sestry mě docela zklamaly, přijdou mi moc fádní. I přesto však kniha má něco do sebe, za což dávám dvě hvězdičky. Vypovídá totiž o životě ruských aristokratů i důstojníků.
Štítky knihy
ruská literaturaAutorovy další knížky
| 1976 |  O lásce |
| 1933 | Pavilon číslo 6 |
| 2008 |  Povídky (6 povídek) |
| 1962 | Okamžiky |
| 2002 | Ivanov |
„Naše město už existuje dvě stě let, má sto tisíc obyvatel, ale není mezi nimi žádný, kdo by se nepodobal ostatním, žádný hrdina ani v minulosti ani v přítomnosti, žádný vědec, žádný umělec, žádný aspoň trochu pozoruhodný člověk, který by vzbuzoval závist nebo vášnivou touhu jít v jeho stopách… Všichni jenom jedí, pijí, spí, potom umírají… rodí se další a taky jenom jedí, pijí, spí, a aby se nudou nezbláznili, zpestřují si život hnusnými drby, vodkou, kartami, vedou malicherné soudní pře a ženy podvádějí své muže a muži lžou, tváří se, že nic nevidí, že nic neslyší, a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky…“
Další notná dávka Čechovovy truchlivosti. Jako i jinde u mistra dramatika, ani teď jsem nevěděl, jestli všechny ty ruské zoufalce litovat, nebo prostě konstatovat, že si za to můžou sami a proto dobře jim tak. Nebo jinak slovy Helenky Součkové z Hrdého Budžese: jestli je to jako spíš komédie nebo spíš tragédie.
Nakonec u mě asi převládla lítost, na těch vnitřně různě deformovaných a nerozvinutých hrdinech je prostě něco bytostně truchlivého, co ke čtenářům nemůže nepromlouvat. Nejvíc jsem se navzdychal s Olgou, ale ten pověstný čistý pramen na dně zanesené studny jsem cítil u všech Prozorovových dětí, a nejen u nich.
Ještě poznámka: hra je o rozporu mezi sněním a schopností své sny uskutečnit. Zdá se (i při průletu komentáři zde), že navrhovaným receptem je odhodit okovy svých tužeb a vykročit za snem. Ale musí to být pouze takto? Nemá opodstatnění pohled Starmoon, která upozorňuje na to, že tráva vedle je vždy zelenější? Je každá vysněná budoucnost nutně lepší než přítomnost? Nehrozilo by třeba Máši, že kdyby naplnila svoji touhu po Veršininovi, začala by pokukovat po někom jiném? Nezdálo by se třeba Irině po pár letech v Moskvě, že i ta je jen velké maloměsto a nechtěl by stěhovat jinam? Nemůže být řešením zkusit dát smysl životu tady a teď, starat se s maximální oddaností o sobě svěřené? (hm, zní to jako obhajoba pasivity a přitakání fatalismu, žejo? Vím, ale nemyslel jsem to tak.)
Každopádně: „Milé sestry, život ještě neskončil.“