Zama
Antonio Di Benedetto
Trilogie čekání série
1. díl >
Existenciálně laděný román Zama (1956) je dnes obecně považován za jedno z vrcholných děl španělsky psané literatury. Líčí příběh životního ztroskotání způsobeného vytrvalým, leč demoralizujícím čekáním na slíbenou kariérní příležitost, jež nepřichází. Diego de Zama, královský úředník živořící kdesi na okraji španělské koloniální říše, prochází řadou frustrací a znovu svítajících nadějí, erotickými zmatky a konfrontacemi s vlastním lidským úpadkem a ponížením. Zoufalý pokus uniknout a vzít osud do vlastních rukou jej definitivně vzdaluje cíle a přivádí na hranici života a smrti.... celý text
Přidat komentář
Metafora promarněnosti života v neustálém čekání, mimo jakoukoliv vlastní kontrolu i vliv. Permanentní kolotoč dojmů a následných obrazů v Zamově fantazii...příslibů, milostných i kariérních, jež se míhají v rychlém sledu přiblížení na dosah a okamžitému vzdálení. Výřez tří časových úseků v rozmezí deseti let, v každém Zama propadá o kus hlouběji vzdálen slibné minulosti i očekávání a blíže drsnému završení. Absurdní, temně existenciální groteska s tragikomicky ješitnou a sebestřednou karikaturou v hlavní roli, jež v nečekaném kontrastním posunu závěru působivě zmrazí.
Antonio di Benedetto - Zama
Rok 1790, kdesi na okraji španělské koloniální říše.
Čekání. Každý z nás na něco čeká. Na novou pracovní nabídku, na ideálního partnera, na to že jednou bude určitě líp.
Stejně tak to má i hlavní protagonista románu, úředník v jedné z španělských kolonií v Jižní Americe, ješitný egoista jménem Zama. Zama svoji pracovní pozici nemá rád, připadá mu, že neodpovídá jeho schopnostem a navíc je kvůli ní daleko od svojí ženy a dítěte, žijících ve Španělsku. Zama neustále čeká, až budou vyslyšeny jeho opakované žádosti o přeložení. Je opětovně ujišťován, že se svého přeložení brzy dočká, to však s plynoucími lety stále nepřichází. Jeho život koloniálního úředníka je rámován neustálým a ubíjejícím vyčkáváním, které Zamu stahuje až na uplné dno.
Se Zamou je ovšem nemožné sympatizovat. Je to egoistický, ješitný a zákeřný muž, který od svého okolí požaduje veškerou pozornost a úctu. Také je velkým misogynem a rasistou. Většinu dobrých skutků dělá pouze za účelem pochvaly a uznání jiných. Kniha ovšem dává náznaky, že takový nebyl vždy, ale že jsou tyto vlastnosti postupně více a více prohlubovány samotou a neustálým čekáním.
Zama je existenciální román, který otevírá několik zásadních témat. Primární je zmíněné čekání a nenaplněný život. Je dobré mít očekávání? Je lepší spoléhat na osud, nebo být aktivní? Jak na člověka působí opakované nenaplnění nadějí a slibů? Jsou naše očekávání reálná? A není lepší se po nějaké době nadějí raději vzdát a budovat nový život? Velkým tématem je také mužské ego. Zamovo ego je jedním z aspektů, které mu brání žít lepším životem, dělá z něj místy groteskní postavičku a ještě více ho uvrhuje do jeho osamělosti. Na pozadí hlavní linky se také otvírá téma španělského kolonialismu a jeho tyranství.
Zama je poměrně náročnou knihou. Styl Antonia di Benedetta je velice květnatý, používá archaické obraty a velké množství symbolů a metafor. Celou knihou se také táhne dusná atmosféra špinavé a upadající kolonie na "konci světa". Kniha není čtivá. Vyžaduje čtenářovu pozornost, ochotu nad knihou přemýšlet a nahlížet mezi řádky. Pozornému čtenáři se odhalí svojí hloubkou a krásným, precizním jazykem.
Hodnocení 4/5
Na co vlastně čekáme?
Tato bolestná otázka se mě zmocňovala pokaždé, když jsem knihu otevřel (plurál "čekáme" používám ve smyslu lidstvo). Odpovědi jsem nedostál. Místo ní mi kniha poskytla náhled do duše člověka procházejícího krizí existence. Dona Diega di Zamu sledujeme prožívajícího situace naprosto zbytečné. Milostné pletky, neúspěchy v zaměstnání, pití maté
- a to je asi tak vše, co se zde odehrává - to všechno jsou zbytečné činnosti které mají za účel rozptýlit a oddálit utrpení z čekání na smysl, na náplň života zde symbolyzovanou povýšením v úřadě a návratem k milované (a podváděné) choti.
Zde je mi Zama povědomý možná víc, než mi je příjemné. Koncem knihy se Zama svou touhou po ukrácení čekání postává do řetězce kolizí, děj se zde zahušťuje, kapitoly jsou kratší a naléhavější (ačkoliv je výraz "naléhavý" tak nejasný, přesto asi nejlépe vystihuje můj dojem z textu) a vše vede k Benedettovu typickému tragickému konci, který je zároveň nevyhnutelný i šokující.
"Věnuji obětem čekání"
(-z první stránky)
Bom dia.
Tonda Benetton to zase dokázal a Palivo potřetí odchází s knockoutem. Víckrát se to podařilo jen Jagermeisterovi. V téhle knížce je hlavní hrdina Jon Bon Zama, který se toulá po jižní Americe v době, kdy tam ještě neznali kopačáky a regé, ale jen osly a banáni. No a tenhle Zama, protože to nebyl žádnej Karel černoch, tam valí rozkazy španělskýho krále a říká místním domorodcům co mají dělat. Ale jako každý muž má penis a tak by rád pekl nějaký dorty. Jak víme už od dob Petra Nečase, penis dokáže i z normálního člověka nadělat úplnou kaši. Ostatně je neuvěřitelný co ta malá věc dokáže. Umí dělat sex, čůrat, natahovat se jako jojo a po ránu se na ní dá zavěsit i tričko nebo dokonce kabát. Taky to zkoušíte??
No vo čem sem to mluvil. Jo, takže Zama běhá po vosadě a chce dělat huga čaga, ale nic se mu nedaří a tak propadá do deprese a zmatkuje jako moje máti, když za ní jede kamion a ona musí odbočit. To je vlastně všechno co se děje, občas děj poskočí o pár let dopředu a Zama je zase o něco víc v depresi - není divu, když už konečně vjede do garáže, hned vyrobí malýho Zamáka.
Možná i proto se v poslední třetině kniha mění na koubojku, kde se honí proradný partizán a všechno končí jako solidní horor. Za mě 10 bludišťáků a Tonda Benetton píše jako bůh.
Skôr než kniha čakania mi to prišlo ako opis onoho metaforického väzenia, ktorým je život. Dobre utajený vývojový článok medzi Kafkom a nouveau romanom Alaina Robbe-Grilleta, Zama, ten proto-incel, sa ani tak nesnaží dosiahnuť nejakého konkrétneho Zámku, ako skôr utiecť sám pred sebou a hlavne pred svojou, údajne čestnou a hrdinskou, minulosťou, ktorá stojí v ostrom kontraste s jeho terajším zlyhaním a pasivitou.
Asi každý človek sa občas v živote dopustil niečoho, na čo nebol hrdý, a sú to práve opisy psychických stavov človeka, čo opakovane zlyháva a koná nečestné skutky, ktoré tvoria jeden z vrcholov románu. Druhým je krásny, striedavo naturalistický a lyrický štýl a potom celková štruktúra románu, ktorý akoby sa ku koncu zrýchloval (v poslednej tretine Benedetto čoraz častejšie začína vetu s novým odstavcom, až to občas pripomína báseň v próze), no súčasne koniec zrkadlí začiatok románu (podobne krátke kapitoly a návrat postavy, ktorá sa objavila na začiatku a potom z príbehu zmizla), čo naznačuje cyklickosť, bludný kruh. Ten ostatne potvrdí aj odzbrojujúci záver.
___________________
"Bylo šero, světlo jen stěží pronikalo nezvykle nízkými chuchvalci mraků, jež nestřežili nebe, nýbrž zemi. Palmy drželi smutek splývavě spuštěnou zelení. Modř ustoupila bez boje žíravé infiltraci šedí. Vlhkostí prosycené ovzduší si přivlstnilo a zrušilo život. V nehybných vodách zakotvená loď trčela v tichu, jež nemá paměť."
Pocit, že se váš život zastavil, sami nemůžete nic změnit a nezbývá vám, než čekat. S jistotou se přitom dočkáte akorát smrti. Zama tráví čas čekáním, vzpomínáním na to, kým byl a sněním o tom, kým by být mohl, kdyby neuvízl v zapadlé vísce mezi Brazílií a Paraguayí a dokázal se vrátit do civilizace. Jeho sociální izolace sílí, vůle k životu slábne. Ideál představovaný nedosažitelnou manželkou se snaží marně hledat v různých mladých ženách, které se míhají jeho životem a díky nimž má alespoň na chvíli pocit určité zakotvenosti a smyslu. Postupně mu ale dochází, že jde o pouhé náhražky a iluze. Kontakt s realitou ztrácí a také pro nás je vzhledem k výrazně subjektivnímu vyprávění stále obtížnější odlišit představy a sny od skutečnosti. Úsečným stylem (trochu připomínajícím deníkové zápisky) a prohlubovanou absurditou hrdinovy situace, potažmo tím, že se mu nedaří ničeho dosáhnout, připomíná Zama dílo Franze Kafky, rozvíjenými myšlenkami zase tvorbu francouzských existencialistů (především Cizince). Díky exotickému prostředí a kritice kolonialismu (namísto toho, aby si Zama coby bílý muž podmanil cizí zemi, podmaňuje si ona jeho) jde ovšem zároveň o dílo bytostně spjaté s Latinskou Amerikou a jejími dějinami. Zamu není lehké číst ze stejného důvodu, proč jde o tak naléhavé vyjádření existenciální tísně a frustrace z běhu dějin a přírodního řádu, nad nimiž nemáme moc - mnoho se toho v něm nestane a pokud už k něčemu dojde, hrdina s tím příliš nezmůže. Na nevyhnutelný, přesto zdrcující konec se ale vyplatí „počkat“.
Zama
"Žádný muž - říkal jsem si - nepohrdne možností nepovolené lásky. Je to hra, hra o nebezpečí a ukojení žádosti. Vyhraješ-li, zvítězilo předstírání nad oklamaným třetím a společností, nevyžádanou střežitelkou mravů." (str. 34)