Triumf a tragika Erasma Rotterdamského

29.12.2020

„Nemohu být jiný, než jsem. Má-li někdo větší dary ducha od Krista a je jistější sám sebou než já, pak ať toho využije pro slávu Kristovu. Mému duševnímu uzpůsobení spíš odpovídá jít klidnější a jistou cestou. Nemohu jinak než nenávidět rozkol a milovat klid a dorozumění, neboť jsem poznal, jak temné jsou všechny lidské záležitosti. Vím, o co snadnější je vyvolat zmatek než jej uklidnit. A poněvadž sám nespoléhám na svůj vlastní rozum ve všech věcech, raději se vyhýbám tomu, abych se s plnou jistotou vyslovoval o duševním uzpůsobení jiného člověka. Mým přáním by bylo, aby všichni společně bojovali za vítězství křesťanské věci a evangelia míru, a to bez násilností a jen ve smyslu pravdy a rozumu, abychom se dorozuměli jak o důstojnosti kněží, tak o svobodě lidu, jehož volnost si náš Pán Ježíš přál.“
(Erasmus Rotterdamský)

Stefan Zweig má velký dar vidět do hloubky lidských duší, a tak i jeho portrét Erasma byl jako obvykle velmi poutavý, čtivý a plastický. Zweigův Erasmus je popsán s láskou a neskrývanou sympatií jako muž bytostně nekonfliktní a konsensuální, který ale zároveň má mnoho chyb a nedostatků – z nichž některé se zdají být nutným vedlejším efektem jeho ctností. Výsledný dojem je ale kladný a téměř dojímavě pozitivní (z náboženských historických postav by se snad dal přirovnat k Františku Saleskému). To je jistě dáno i kontrastem se svým antagonistou, Martinem Lutherem. Jejich „stýkání a potýkání“ je středobodem románu, jejich konflikt je téměř manicheistický: Luther je ztělesněný ďábel a Erasmus naopak ikonou Kristovy mírnosti (v doslovu se velmi trefně zmiňuje Zweigovo pojetí Erasma latinským „Imitatione Christi“, ano, je to opravdu víc napodobování Krista než Jeho následování – jak je do češtiny obvykle překládáno). Lutherův portrét se ovšem Zweigovy až tolik nepovedl, vykazuje rysy poněkud černobílé.
Stejně jako v knize Svědomí proti násilí je i zde vykreslena dobová situace jako vzorová analogie, je bezpečně možné rozpoznat Hitlerovo Německo i univerzální nadčasový apel. Jen je to někdy za cenu zkreslení historie: Erasmus je vyobrazen mnohem víc jako humanista a volnomyšlenkář (zřejmě, aby vynikl rozpor s myšlenkovým systémem definovaným dogmaty a poslušností), než jaký byl ve skutečnosti. Erasmus totiž, i přes svoji kritiku církve a reformní zápal, nestál a nechtěl stát mimo katolický svět někde v geometrickém středu mezi „svobodou a autoritou“. Trochu mi to vadilo, ale ne příliš, věděl jsem, že se jedná o exemplum, autorskou biografii a morální poselství – touto optikou jsem příběh četl a mohl se tak z něj těšit i čerpat poučení.

„Davu bude vždy pochopitelnější to, co je konkrétní a hmatatelné, než to, co je abstraktní. Proto v politice získá nejsnáze přívržence takové heslo, jež káže místo ideálu nesnášenlivost, snadno srozumitelnou a příhodně zvolenou protivu, která je namířena proti jiné třídě, jiné rase, proti jinému náboženství. Neboť fanatismus může nejsnáze rozdmychat svůj zločinný plamen za pomoci nenávisti. Naproti tomu ideál, jenž zavazuje, je nadnárodní a všelidský, jako byl ideál erasmovský, postrádá samozřejmě v očích mládeže, která se chce bojovně postavit protivníku, vnější působivost a nikdy nemá v sobě tu živelnou dráždivost jako ona hrdopyšná výlučnost, jíž se vyznačuje nepřítel za hranicí vlastní země a vně vlastního náboženského sdružení.“

30.09.2020

Velmi uspokojivé.

21.06.2019

Zweig vzhlíží ke „svému ctěnému Erasmovi" (na rozdíl od Huizingy), protože v něm vidí vlastní ideál: objektivismus, spravedlnost a individualismus jako opozici politiky, nacionalismu a samoúčelnosti, jež mu ztělesňuje Machiavelli (mimochodem tomuto mysliteli křivdí).
Ale nutno říci, že autor Erasma nevyužil jen jako škrabošku; dovedl ho vystihnout takového, jaký byl. Byť za cenu zdůraznění relevantních aspektů a potlačení nerelevantních: to je ale samozřejmé vzhledem k tomu, že monografii psal jako „skrytou autobiografii" a vyznání určitého bytostného typu povahy.

Škoda věcných omylů, jichž se ale beletrista-laik těžko vyvaruje. Například poněkud nedocenil společenské postavení kvalifikovaného korektora znalého klasických jazyků. Chybná je i úvaha o původu jména Desider: Erasmus je nezvolil proto, že byl nechtěným dítětem, ale podle jednoho z adresátů Jeronýmových listů. Je také nesmysl stavět Erasma na pomezí protestantů a katolíků, jelikož tento humanista se nakonec výslovně přiklonil ke katolicismu. Velmi si ale cením toho, že Zweig pracoval s prameny v originálních jazycích; mnozí současní popularizátoři se od něj mají čemu učit, ač třeba oproti Mauroisovi je dosti primitivní.

Nedocenitelné mi připadají pasáže s živou vnitřní vizí určitých fenomenů. Například: „sebevědomí, jehož smyslné a neutuchající opojení z moci opisujeme slovem renesance, ...". (Renesance jako vůle k moci!) Humanisty Zweig vnímá jako duchovní dozvuk rytířstva, Luthera vystihuje tak, že se zdá, jako by spolu studovali. Nejvíc podle mě literárně i myšlenkově exceluje tam, kde staví Luthera a Erasma proti sobě jako dva živelné protiklady.
Vím, že jsem barbar, ale lituji, že Zweig nenapsal celá skripta pro raný novověk, když už „zpracoval" humanismus (Erasmus), reformaci (Kalvín), zámořské objevy (Magellan, Amerigo) a Velkou Británii (Marie Stuartovna). :D

* „Někdy však, velmi zřídka v proudu staletí, vznikne protichůdné napětí takové síly, že celý svět se roztrhne ve dví jako sukno a obrovská trhlina prochází napříč každou zemí, každým domem, každou rodinou, každým srdcem.“
* „Císaři a papežové, knížata a kněží, umělci a státníci, mladíci a ženy soutěžili ve snaze vzdělat se v umění a vědě…“
* „Jako fanfára zní světem slova Ulricha von Huttena: Jak radostné je žít!“
* „A táži se, vytvořila-li kdy příroda dobrotivější, něžnější a šťastnější povahu, než má Thomas Morus?“ (Erasmus)
* „Když jsem četl Tvůj spis, bylo mi, jako bych slyšel tvůj hlas a jako bych viděl Tvou drobnou postavu půvabně přecházet.“ (Zwingli o Erasmovi)
* „Omyl ještě není herese.“ (Erasmus)