Triumf noci
Edith Wharton
Hororové povídky Edith Whartonové jsou více o strachu - iracionálním a všudypřítomném - než o strašidlech. Jsou také plné obav - z plíživé nemoci, ze smrti, z temnoty za zdmi našeho domova, obav z toho, že každý náš vztah zůstane nejasný a nenaplněný... Jak se na tento žánr sluší, jsou završené nečekaným finále.
Přidat komentář
Kniha se mi moc líbila, stejně tak jako celá edice Pandaemonium. S chutí jsem si přečetla nápadité povídky této autorky, která psala na přelomu 19. a 20. století. Mám ráda strašidelné příběhy z tohoto období a zde se mi v tomto směru dostalo pěkné nadílky.
Líbí se mi autorčin styl psaní, navození úzkostné atmosféry, popisy prostředí a krásné domy se služebnictvem. Ale povídky jako takové mi přišly dost slabé a pokaždé mě zklamal jejich konec.
Tak tyhle povídky se mi moc líbí. Přečetla jsem je jedním dechem. Moc se mi líbí autorčin styl vyprávění. Určitě se k nim ještě vrátím!
Slaboučké duchařiny, které jsou poplatné době vzniku. Bohužel, je ve většině případů daná povídka jakoby před koncem násilně uťata a čtenář jen zjišťuje, že se autorka prostě neobtěžovala s nějakým finálním rozuzlením konkrétních povídek.
Příjemné čtení. Zpočátku se příběhy odvíjejí úplně nenápadně, fakta na sebe logicky navazují. Popis osob, jejich vztahů a zejména prostředí, v němž se příběhy odehrávají (obvykle domy, často staré, často rozlehlé – dům bezpochyby symbolizuje ukotvení lidské existence) je brilantní. A pak to najednou v příběhu zaskřípe, objeví se něco nečekaného, co zpočátku vypadá velmi nenápadně. Ale postupně pocit nepatřičnosti a nebezpečí narůstá, plodí úzkost. V tom si jsou povídky podobné. Jinak je ale každá jiná. Některé jsou vcelku vtipné, jiné opravdu hrůzostrašné, některé se tváří jako objektivní průzkum historických pramenů. Konečně je to soubor, který vznikl poskládáním povídek vzniklých v dlouhém časovém rozpětí. Tohle je moje první kniha od této autorky, ale určitě ne poslední.
O výber poviedok do Triumfu noci sa postaral „výbor ze strašidelných povídek“, ktorý vsadil na Whartonovej tematickú rozmanitosť a typologickú pestrosť, takže každý jeden príbeh, ktorý sa vám do rúk dostane, tvorí samostatný uzavretý unikátny celok plný všelijakých fantastických mrazivých príhod vo farbistom prostredí s nádychom zašlej viktoriánskej éry. Statické prostredie, ktoré rozprávanie vsádza do ťaživej gotickej atmosféry pánskych honosných sídiel, Whartonová odľahčuje na prvý pohľad úplne stereotypným vzťahom medzi hlavnými aktérmi. Obyčajne ide o postavy vzdialených príbuzných, služobníctva, roztopašných pánov a dám z vysokej spoločnosti, ktorých ťaží vlastné imanie či stratené roky mladosti, ale aj o tuctových podomových obchodníkov, ktorí sa akýmsi nedopatrením ocitli vo víre neuveriteľných situácií, či o manželské dvojice bažiace po vlastnom duchovi. Avšak postupne, tak ako si príbeh sám plynie, odhaľuje Whartonová pravý zámer svojej strašidelnej historky. Takže to, čo sa nám na prvý pohľad zdalo byť niečím jednoduchým, priamočiarym a predvídateľným, naberá kontúry premyslene zosnovanej zápletky, ktorá si ani zďaleka nebude pokojne plávať v oceáne ľudského strachu. Edith Whartonová vás citlivo a nebadane lapí do vlastnej pavučiny snov. A tie vás nielen slušne vystrašia, ale aj prinútia dumať nad tým, či aj vy ste len tak náhodou toho svojho ducha už raz nestretli.
Jediné, čeho se po přečtení bojím, je, abych to náhodou někomu nemusela vyprávět. To by šlo fakt jen stěží :). Duchařské příběhy mám ráda, ale irituje mě nelogično, jako třeba v povídce "Později", kde si pár z USA koupí dům "s duchem" a dotyčný duch pak "přijede" také z USA. To mohli zůstat doma a ušetřit si kulisu tudorovského domu :(.
Skvostné - doporučuji si ještě před samotnou četbou projít výtečný doslov Aleny Dvořákové a po každé povídce si k textu najít vzadu příslušnou doplňující poznámku. Whartonová reflektuje postupný vznik pocitu úzkosti, ať už k němu dochází zdánlivě bezdůvodně, dodatečně nebo z obligátních duchařských důvodů. Skoro ve všech povídkách hraje roli (strašidelný) dům, sídlo jako obraz vnitřního světa svého obyvatele. Právě popis budov, jejich atmosféry, okolí a vybavení, navozuje až anglickou náladu upomínající gotické romány v kontrastu s nastupující generací ambiciózních Američanů. Autorka ale výrazně reflektovala i téma postavení ženy v 19. století a předcházejících historických období (žena jako vězeň, manželka jako nepraktická láskyplná bytost, dáma posedlá odcházející krásou, emancipovaná slečna bojující s iracionalitou...). Nechybí ani motiv únikovosti - postavy často prchají před hektickou dobou a společenským životem na venkov, kde doufají nalézt klid netušíce, že právě ticho a trvání podle Edith Whartonové hoví duchům, kteří často neodpočívají tak docela v pokoji. Objektivně tak na ****, ale pátou hvězdičku si zaslouží pečlivé vydání v estetické podobě a opatřené předmluvou, autobiografickým dodatkem, poznámkami i doslovem; edice Pandeamonium nakladatelství Plus je rozhodně počin hodný sledování.
Většina povídek mě nijak zvlášť nezaujala, ale stylově se jedná o skvělou práci. Z lehkého nadprůměru pak vybočuje povídka Triumf noci a opravdu vynikající je povídka Dušičky, při jejíž četbě mi běhal mráz po zádech, a jež patří svou gradací zdánlivě banálního děje a až přízračnou atmosférou k tomu nejlepšímu, co jsem v daném žánru kdy četl. Dušičky doporučuji, jinak ale jen lehký nadprůměr, který nezklame, ale ani nijak zvlášť nepřekvapí.
Kniha mi přišla plná povíde, které si byly dost podobné, občas nesrozumitelné, a zakončení někdy i nepochopitelné. Mě osobně neoslovila, čekala jsem od ní mnohem více.
Štítky knihy
americká literatura výbor z díla hororové povídky strašidelné příběhy americké povídky
Část díla
Až potom / Později
1910
Dušičky
1937
Kerfol
1916
Oči
1910
Pan Jones
1928
Autorovy další knížky
1994 | Věk nevinnosti |
1995 | Léto / Zima |
2013 | Triumf noci |
1928 | Dům radovánek |
1948 | Ethan Frome |
Jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší svazek Albatrosem bohužel zaříznuté edice Pandaemonium. V podstatě tu není jediná slabší povídka. Whartonová je vynikající vypravěčka. Sugestivními popisy skvěle vtahuje do děje, polehoučku prohlubuje tísnivou atmosféru a nakonec čtenáře uvrhne do spárů nejtemnější hrůzy, která má jen málokdy konkrétní, hmatatelnou podobu. Osobně mě asi nejvíc uhranuly povídky Později a Zrnko granátového jablka, které mají několik společných rysů, ale vynikající jsou i Dušičky či Slečna Mary Pasková. Díky za vynikající překlad Stanislavě Menšíkové a báječný doslov Aleně Dvořákové. Rozhodně kniha, ke které se za pár let s gustem vrátím.