Tvůrčí psaní pro každého 2
Markéta Dočekalová
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/474749/bmid_tvurci-psani-pro-kazdeho-2-iRi-474749.png
3
53
53
Druhý díl je zaměřen na psaní knihy. Je vhodný pro každého začínajícího autora, který píše svou knižní prvotinu. Vzhledem k tomu, že učebnice je velice názorná, čtivá a používá k vysvětlování velmi konkrétní příklady, je vhodná již pro čtenáře od cca čtrnácti, patnácti let. Autorka v knize zúročila téměř dvacetileté zkušenosti z výuky tvůrčího psaní, práci se začínajícími autory a také své osobní autorské zkušenosti. Markétě Dočekalové prošly rukama stovky autorů a její svěřenci mají na českém knižním trhu přes stovku knižních titulů. Mezi absolventy jejích kurzů jsou dnes už i četná slavná spisovatelská jména.... celý text
Přidat komentář
Knížka mě nebavila, pokud si chcete přečíst něco opravdu o psaní, tak šahněte po Kingovi. To je úplně jiná liga.
Co má tak člověk dělat? Přečte knihu, která se tváří, že ví nejlépe o tvůrčím psaní u nás na trhu, ale komentáře jsou jasné. Je otázka, zda nejde o review bombing lidí, kteří autorku nemají rádi nebo jenom nevěří jejímu případnému úspěchu. Více a více se ale bojím, že skupina negativně smýšlejících, mají asi pravdu. Jasně, gramatiku ovládat je důležité, stylistiku asi taky, měli bychom vědět, co nás čeká v nakladatelstvích, jak si počínat a že opakovat se je špatné. Ale to nám třeba řeknou už během prvních slohů na střední nebo i základce. Objektivně dokážu vidět, že si autorka někdy protiřečí a je v celku těžké u ní nalézt něco mezi. Taky její ostruhy jsou těžké. Když napíše King o literatuře, je asi jasné, že tomu bude člověk více věřit, než když to napíše někdo, kdo se pyšní seriálem Ulice. Navíc, když první jmenovaný má devízu dehonestace principu zápletky a autorka ji zde staví pomalu na piedestal. Co říci? Není od věci, si knihu přečíst, ale než jako bibli ji brát jako názor, ke kterému se musí přistupovat konstruktivně.
Po celou dobu čtení a tvoření jsem se nemohla zbavit dojmu, že se mě autorka snaží natlačit do škatulek a cestiček sterilnosti. Na jednu stranu říká tvořte, ale mezi řádky mi zní: "Pokud nesplníš A, B, C... tak jsi nedostatečná. Nenapíšeš kvalitní knihu a nikdo to nevydá a nebude číst, prototože jsi nesplnila A, B, C." Tento přístup bytostně nesnáším. Psaní a zvlášť to tvůrčí je pro mě o fantazii a svobodě. O tom je umění a proto u mě neobstojí pravidla "musíš-nesmíš". V názorech na talent, resp. řemeslo vs. talent, se s ní rozcházím. Neumím si představit, že opravdu někdo přijde do nemocnice a řekne: "Dobrý den, já jsem spisovatel. Chci si vyzkoušet vaši práci, abych o tom mohla napsat." Sriál Ulice není počin, který je hodný chlouby. Autorka říká, jak nakladatelství nemají čas číst dlouhé maily, úvody a vůbec cokoliv a pak její forma oslovení nakladatele je jako z jiného světa. Tak to možná funguje jinde, ale do českého prostředí mi to nesedí. Zvlášť když jedním dechem dodává, že nakladatelství nezřídka nereagují i přes veškerou vaši slušnost a dyplomacii. To si odporuje s mojí zkušeností.
Knihu bych nedoporučila začátečníkům! Svedla by je z cesty přirozeného rozvoje a poznávání. Ten, kdo již píše nějakou dobu, už dokáže rozlišit, co mu pomůže a co ne.
Jsou mnohem lepší knihy a weby pro rozvoj kreativity a psaní.
Spoustu dobrých rad, ale taky mnoho stránek, přes které jsem se horko těžko dostala. Nudily mě. Markéta o psaní hodně ví, ale jsem přesvědčená, že méně by v tomto případě bylo více. Nápad s autorským deníkem se mi osvědčil. Ta bíla stránka tolik nesvazuje, když "o nic nejde", takže píšete a najednou zjistíte, že to píše samo a ejhle - lze to použít do knihy. Jinak mě trochu zarazilo, když jsem se dočetla, že celé to počínání nemám brát tak vážně a hlavně se toho nemám bát, a současně se na mě navalí nepřeberné množství varování.
Nechápu, jak může autorka chtít někoho učit psát, když sama píše tak sterilně a nezáživně.
S autorkou se rozcházím v základním přístupu a jak jsem na stránce 29 zjistil, jsem typ autora, kterému kniha není určena. Z toho pramenila moje původní averze k jejím postupům, která se na základě podrobnějšího pročtení změnila v pouhý nezájem.
Popisovaná idea autorského deníku mi přijde naprosto ujetá, zbytečná a svádějící k vrtání se v každém bobku a každé drobnosti. Vzhledem k propagovanému postupu je to ale pochopitelné, protože systematičtí autoři se budou vrtat asi v každé větě. Nic proti tomuto postupu, pouze mě osobně nezajímá.
Oceňuji následující:
Zdůraznění nutnosti vlastního postoje, tedy "Pokud nemáte vlastní postoj a názor, nenapíšete asi nikdy nic." Stejně tak v případě, že se budete u každé drobnosti ptát deseti dalších lidí, jak to mají oni.
Zdůraznění skutečnosti, že znalost teorie samotné je sice hezká, ale že autor musí mít "odžito", musí si něčím projít a něco zažit, tedy že ho musí obrousit sám život a realita.
Plus za kapitolu o cílové skupině a upozornění na to, že autor má mít nějaký náhled do obchodního modelu a myšlení nakladatele. Pokud ho nemá, je to pro něj handicap, pokud ano, může to skloubit se svými cíli, aniž by se musel vzdalovat tomu, o co mu vlastně jde.
Poslední prvek, který zaujal, je konstatování u "Homo fictus", že "čtenář chce číst o někom zvláštním, ne obyčejném". Zde autorka naráží (zřejmě mimoděk) na to, co asi způsobuje, že naše literární scéna je hlavně importní a téměř vůbec ne exportní - píšeme obyčejně, nebo k tomu máme minimálně silné sklony. Většina zdejší literatury je tzv. udržovací, tedy reprodukuje už zažité a zavedené principy, aniž by nabízela něco vlastního či nového a nabízí sice útěk od naší vlastní všednosti, ale jen v podobě všednosti cizí.
Osobně nejsem příliš schopen posoudit, co může tato kniha psavce naučit, protože jsem se o ní poprvé dověděl až 15 let poté, co jsem začal psát. Stejně tak mnoho postupů najdete na literárních webech a jinde, protože nejde o nic převratného. Autorka rozhodně Ameriku neobjevila. Kdo už má něco za sebou, asi najde pár drobností, které ho mohou inspirovat nebo pomoci lépe formulovat vlastní myšlenky apod. Jinak si myslím, že naučí psát sice řemeslně dobře, ale obsahově průměrně - pokud nepřidáte něco vlastního, co už ale nebude mít na svědomí tato kniha:-)
Souhlasím s uživateli Jíťa a Štěchýtko. A nejvíc mi na knize vadí, že autorka neustále zdůrazňuje, jak byla v USA a studovala tam psaní. Jako by to byla nějaká záruka kvality. Sebechvála na autorství Ulice mi také vadila.
Je pravda, že její rady jsou plytké, nijaké, své rady prosazuje jako dogmata, bez jejichž splnění kniha nemůže být dobrá. Znám mnoho knih, kde zásady, uváděné autorkou, nejsou splněny, a jedná se o kvalitní klasiku, prověřenou časem.
Také jsem došel k přesvědčení, že člověk má psát podle sebe, svého cítění a rozumu. Bez nějakých návodů. Když do knihy člověk nedá své cítění, nikdy nemůže být dobrá.
Právě čtu tuto knihu, neboť jsem se dala do psaní knihy o mém životě a řekla jsem si, že si něco o psaní přečtu.Nevím,ale její rady jsou dobré,ale já píšu, jak mě to napadá a celkem mě to baví. Kniha tvůrčí psaní špatná není, ale nevím, zda se budu přesně držet jejích rad. Za přečtení rozhodně stojí.
Jsem sice teprv v polovině (už asi tři měsíce), ale napíšu komentář radši už teď, protože to možna ani nedočtu. Autorka se vytahuje, že psala scénář pro seriál Ulice, v tu chvíli jsem snad myslel, že půjdu knihu vrátit (dokonce někde tvrdila něco o tom, že autora kvalitního seriálu ihned poznáte, no já v tu chvíli vylít skoro dva metry do stropu). Paní Dočekalová ze sebe chrlí jen klišé a myslí si jakej je unikát. Už jsem projel tolik stran a zjistil jsem jen, že mám psát téma co mě baví, téma o kterým něco vím atd. atp. Asi nebudu psát politický thriller, když čtu horrory a noviny jsem snad nikdy neotevřel, aniž bych se nepozvracel. Jednou možná knihu dočtu, zjistím, že druhá část je užitečná a změním hodnocení, zatím ji doporučuji večer do postele, pokud nemůžete usnout. Shrnul bych to tak, že jediná kniha, která Vám může něco dát je od Stephena Kinga: O psaní.
V podstatě platí, to co jsem napsala u prvního dílu, obě knihy by se klidně vešly do jedné publikace. U tohoto dílu mi přišlo, že si autorka místy docela protiřečí a že její rady jsou takové nijaké. Víceméně jsem z toho měla pocit, že prosazuje pouze jeden způsob, jak napsat dobrou knihu, protože pokud se nebudete držet jejích rad, tak vaše dílo nikdo číst nebude. Nevím, možná jsem to brala moc vážně, jen jsem si představovala různé známé nebo oblíbené romány a neřekla bych, že v nich byly využity rady pí. Dočekalové. No, každopádně mě obě publikace utvrdily v tom, že nejlepší způsob, jak psát, je psát podle sebe, svého rozumu a svého srdce a vykašlat se na nějaké návody. Protože i když se člověk nadrtí teorii a "ověřené" postupy, jak napsat knihu, nikdy nemá jistotu, že to bude trhák. Což jsem ale tak nějak tušila i před přečtením těchto knih:))
Štítky knihy
tvůrčí psaníAutorovy další knížky
| 2006 |  Tvůrčí psaní pro každého |
| 2012 |  Rychle a bezbolestně |
| 2011 | Něco za něco |
| 2009 | Tvůrčí psaní 2 |
| 2004 | Fit maminka |
Druhé, přepracované a rozšířené vydání. Knihu jsem si pořizovala před lety s tím, že se dozvím něco nového, co mi rozšíří obzory a pomůže při tvůrčím procesu. Jenže nic obohacujícího nepřináší, a to říkám nejen proto, že se věnuji studiu bohemistiky, které mi umožňuje mnohem hlubší vhled do problematiky.
Není divu, že spoustu zde uváděných faktů vnímám s kritickým odstupem a nadhledem. Spíše než o psaní jako takové jde o prezentaci autorky a jejího "jediného a nejlepšího" receptu na to, jak vyrobit bestseller či rovnou stvořit "hvězdu literárního nebe"... ovšem za předpokladu, že bezpodmínečně dodržíme všechny ingredience a postupy, které nám v této své "tvůrčí kuchařce" blahosklonně nabízí. Svým dílem však sleduje jediný cíl: přesvědčit nás, že úplně nejlépe pro své tvůrčí ambice uděláme, když absolvujeme její "jedinečný" kurz, který asi nebude z nejlevnějších - talenty se přece cení, a každé úsilí něco stojí, že?
Ve druhé knize si ambiciózně klade za cíl přenést nás přes úskalí autorské tvorby a dovést nás k úspěšnému zavržení našich snah o vydání prózy většího rozsahu, novely nebo románu.
V deseti kapitolách nám vtlouká do hlavy, jak má naše práce co nejlépe vypadat: seznamuje nás s různými narativními postupy a způsoby výstavby textu, odkrývá principy fungování dialogů a radí, jak zacházet s fiktivními postavami.
Každé z témat pojímá stejným způsobem: napřed načrtne definici, poté naservíruje zvolené texty, které se suverénními tahy profesionálního "literárního řezníka" naporcuje na kousíčky, z nichž navíc "vypreparuje vadnou tkáň", aby odhalila, "co bychom měli vědět" - tedy to, co je jasné jako facka. Ještě nás zásobí "dobrými radami", a aby nás netrápily případné pochybnosti, ukončí téma cvičeními s klíčem k řešení. Často a ráda se ohání citáty z děl, která mají zaručit vysokou míru odbornosti, ovšem toto kritérium zrovna nesplňují: na prvním místě preferuje sebe a své zkušenosti, dále se odvolává na odkazy z Wikipedie. Bohužel vychází z poněkud zastaralé poetiky Josefa Hrabáka a jeho "Čtení o románu" a asi nejmarkantněji se snaží vyrovnat publikaci Davida Lodge "Jak se píše román" z roku 2003.
V závěru knihy přidává tipy pro pohodové psaní a rady ohledně smluvních podmínek vydání
Publikaci posílám dál: nijak mne neobohatila a nepřinesla nic nového: to, co hledám, si můžu dohledat v daleko lépe zpracovaných příručkách. Ocení ji spíše mladí studenti, nejistí ve svém tvůrčím procesu, kteří tápou ohledně výrazových prostředků - možná ji uplatní, pokud plánují účast v nějaké literární soutěži. Přestože je psaná profesionálkou, která vychází ze zkušeností, nasbíraných ve svých kurzech, jde pouze o její vlastní prezentaci. A jde o práci diletantskou, o čemž svědčí i nedostačující výběr sekundární literatury.
Navíc v rozporu s názvem knihy soudím, že tvůrčí psaní rozhodně není o nějaké mechanické tvorbě textů: postupy se možná dají naučit a nacvičit, ale nedostatek nadání a talentu se projeví a ve výsledku je to hned znát. Na závěr přidávám moudrá slova básníka a spisovatele Petra Hrušky: "Jako píšící člověk můžete mít úžasné téma, pozorovací talent, atraktivní kompozici, třaskavou pointu - a když máte mdlý, tuctový jazyk bez výrazu, je výsledek tristní." (Respekt, 48/24, str. 67 - 68)