Tweety 1956-1963
Věra Jirousová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391920/mid_tweety-1956-1963-MX2-391920.jpg
4
48
48
Kniha obsahuje kompletní přepis deníků básnířky a historičky umění Věry Jirousové (1944–2011), které si jako školačka psala od ledna 1956. Skrz nelítostně intimní a originální komentování světa, který kolem sebe mladá dívka viděla a cítila, poznáváme naši minulost symbolizovanou dobou tání z jiné perspektivy. Knihu k vydání připravil autorčin syn Tobiáš Jirous.... celý text
Přidat komentář
Deník náctileté holky nebývá zas až tak extra úžasné čtení, zvlášť pokud jste ji - či ženu, která z ní vyrostla - neznali osobně. Ani s tímhle deníkem kunsthistoričky Věry Jirousové to není jinak. Zajímavé je, jak málo politiky se v něm v téhle exponované době odráží. Poslední třetina knížky, kdy už autorka začínala rozum brát, nicméně už za přečtení stojí díky hrsti velmi trefných postřehů, které prozrazují, že se tu formovala opravdu svébytná bytost. No a linoryty Matěje Lipavského jsou parádní.
Zajímavá krásná kniha, navíc moc hezky graficky zpracována. Zajímavá žena ve zvláštní době. Otevře člověku obzory i oči.
No, tohle byl oříšek... Kniha mi byla mnohokrát doporučována a já po pár letech podlehla a knihu si pořídila... Nejprve musím pochválit povedenou grafickou podobu knihy, ta se opravdu vyvedla... Co se týče obsahu... Zápisky/tweety byly zajímavé a mnohdy k zamyšlení, ale nějak jsem se nemohla ubránit dojmu, že v tom věku, ve kterém autorka tehdy byla, si tohle lidé nemyslí, resp. takto nepřemýšlí... Nevím, asi jen můj dojem... Každopádně nejzajímavější mi přišlo až shrnutí autorčina života na konci knihy, což se odrazilo v na mém hodnocení...
Knihu bohužel kazí příliš doslovný obrazový doprovod na každé druhé straně. Těšil jsem se na texty od Věry Jirousové a dostal jsem katalog reprodukcí tiskových matric. Méně je více.
Linoryty jsou naprosto dokonalé!! Jen kvůli nim má kniha smysl.
Závěrečné Věry "Co říct o sobě?" je napsáno s šarmem a grácií? Taky jsem se občas našla.
"Maminka byla v domácnosti, ale zvládala nepředstavitelnou spoustu práce, včetně háčkování záclon, pletení svetrů a šití. Do práce šla, až když mi bylo devět. . . . . Já jsem se nejspíš vychovala sama, po pořádku sice toužím, ale protože dělám věci podle pořadí důležitosti, na domácí práce leckdy nevyjde čas."
Deníkové záznamy jsou skutečně nelítostně intimní a těžko říct, co by na jejich vydání řekla sama autorka? Pozorovací schopnost jí určitě nechyběla.
Září 1959
"Lidi se přes prázdniny mění a je jim to vidět na očích."
Miluju deníky a číst tenhle byl silný zážitek, protože jsem se v jejích slovech našla... jen jsem podtrhávala a podtrhávala. ♥ A krásné grafické zpracování!
„Ráno? Ráno je den. Ráno chci tolik věřit. Je to tu. Přijímám všechno jako déšť, domy, šedivost chodníku v oblýskané ulici. A noc? Odplata dne. Mé chyby, mé cesty, po kterých kráčím, ale houby, jenom jdu a hledám ve vzduchu vůni po květu. Žiji teď tak intenzivně, že ani jeden okamžik nejde zachytit, jen se do mne vrývají, jeden přetíná druhý. Těším se, až jednou budou tyto černé negativy vyvolány na světlo.“
Deníky mám ráda a tenhle je velmi zvláštní, tak, jako byla zvláštní i jeho autorka. Dodatečně jsem si o ní vyhledala další informace a fotografie, a tak se dozvěděla i to, co bylo naznačeno nebo jakoby zašifrováno v jejích drsně poetických zápiscích. Není to jednoduché čtení, nejvíce se mi líbily ty části, se kterými jsem nějak souzněla a autorčino závěrečné autobiografické shrnutí - a samozřejmě výtvarný doprovod, ten má jednu hvězdu z těch 4. Zase jiný pohled na 50.léta, to také oceňuji (a navíc stejný ročník jako moje maminka, to svádí ke srovnávání).
(Asi nejvíce mě překvapil vztah V.J. k ornitologii - konkrétně k volavce, kterou si odchovala už od vajíčka, ohřívaném vlastním tělem - ale i k přírodě a krajině, a nejen to. Je však v jejím životě rozhodnutí, které nedovedu pochopit, ale toho se kniha samotná nedotýká).
Obsahově i vizuálně krásná kniha. A její hodnota je o to vyšší, že se nejedná o fikci, ale o reálné myšlenky jedné dospívající holky, která má o sobě pochybnosti jako většina z nás v jejím věku a která hloubá nad běžnými věcmi místy o trochu víc, než ostatní. Skvělé doplnění ke knize Magor a jeho doba. Ilustrace jsou pak už jen třešničkou na dortu celého provedení. A jediné, co vás během čtení zamrzí, že jste si nepsali podobný deník jako sama autorka.
Vynikající kniha, obrazový doprovod ne jako součást, ale jako podstatný prvek celého vyprávění. Nádherňajs!
Štítky knihy
deníky rodina dospívání 50. léta 20. století 60. léta 20. století básnířky
Autorovy další knížky
| 2018 |  Hostům z hlubin mrazu. Antologie básní o roku 1968 |
| 2018 |  Tweety 1956-1963 |
| 1998 | Krajina před bouří |
| 1995 | Co je tu, co tu není |
| 1999 | Rozhovory s Beuysem |
Věra Jirousová byla bez diskuse velmi zajímavým člověkem, osobně jsem toho o ní mnoho nevěděla, proto s povděkem kvituji životopisnou pasáž. Zaujala mě zejména část, v níž se snažila objasnit svůj komplikovaný vztah s otcem, což se promítalo i v deníkových záznamech. „Tweety“ samotné jsou působivé zejména ve smyslu pokroku myšlení i stylistiky autorky. Podíváme-li se na rok 1956, najdeme útržkovité věty, znuděnou školačku, která si potřebuje občas postěžovat. Jak ale roky míjí, Věřina potřeba vypsat se z nejrůznějších frustrací stoupá a my můžeme pomalu ale jistě tušit zrod významné osobnosti, která si stojí za svým a umí to se slovy. Obecně se při čtení deníků cítím vždycky tak trochu jako voyeur a nejinak tomu bylo v tomto případě, notabene když vyšly posmrtně a byly uspořádány autorčiným synem. Jedná se dle mého o ten typ knihy, v němž si každý najde nějakou zajímavou myšlenku a bude se k ní vracet a přemýšlet o ní třeba i s odstupem let. I já si pár takových našla. Nesmím ještě opomenout zmínit grafické zpracování – linoryty Matěje Lipavského jsou překrásné, výborně vystihují náladu a činí z Tweetů umělecký předmět.