Tyhle fragmenty

19.03.2022

Boží. Povídky, které šokují, překvapí nebo nutí k zamyšlení. Četla jsem na jarní dovolené a bylo to ono. Sedlo mi to bylo to moc fajn.

09.03.2022

Bellová umí především atmosféru, to z jejích románů dobře známe, její smysl pro výstavbu příběhu se ale báječně projevil i v těchto krátkých povídkách. Jak už to bývá, ve sbírce jsou slabší a silnější kousky, ale několik mi jich v paměti určitě zůstane.

23.02.2022

Příjemné počtení. Povídky nevyhledávám, ale tady jsem si to užila.

16.02.2022

Jó dobrý, moc mě to bavilo a pobavilo. Bylo fajn získat najednou tolik zajímavých a hlavně nepředvídatelných příběhů. Sílu Mony to ovšem nemělo, tak “jen” čtyři.

09.02.2022

Povídky běžně nevyhledávám, ale tady jsem se nechala nalákat na povídku ,,Samozřejmě že se podívala,, a rozhodně nelituju. Jak už to tak bývá, některé byly povedenější než jiné, ale celkově velká spokojenost, kniha mě moc bavila.

03.02.2022

Přestože příběhy mojí myslí jen propluly a neusadily se natrvalo, dojem byl veskrze potitivní. V každé povídce bylo to potřebné “cosi”.

30.01.2022

Líbil se mi úsporný styl psaní, takže krátké povídky mi často řekly víc, než by se stalo u mnohem většího rozsahu textu. Každá z nich má jedinečnou atmosféru, propojovací nitkou jsou vztahy a často neprojevené emoce. Nejvíc se mi dostaly pod kůži: Hrázný, Pro otce, V pěti, Tyhle fragmenty a Narozeniny.

22.01.2022

Teď už jsem definitivně přesvědčená, že povídky nejsou můj šálek kávy. Nedokážu se do nich vžít. Těžko říct, jestli to byla i “chyba” autorky, ale spíše jen můj problém. Nesedlo mi to.

20.01.2022

Kniha u mě balancuje mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a já se nemohu rozhodnout, jaké hodnocení jí udělit.

"Hrázný" je umělecké dílo a za mě rozhodně nejlepší povídka z celé sbírky.
"Chobotnice" je střípek dětství. Hmatatelný. Krásný.
"Interview" je ženské, smutné a pro mě nejspíš nezapomenutelné.
"Samozřejmě že se podívala" má nejnapínavější děj. Tak nějak vybočuje. Nemohu se zbavit pocitu, že je napsaná na efekt, zavání lehkým přeháněním, a možná proto se ve výsledku líbí.

Bavilo mě nakukovat do jednotlivých povídek. Bylo to, jako byste nahlédli do okna něčí hlavy... Rychle. A zahlédli jen krátký úsek z lidského osudu. Jen taková ochutnávka - povětšinou dosti hořká.
Byla jsem vždy plná očekávání, co mě čeká na dalších pár stránkách - jaké lidi tam potkám a kde se ocitnu.
A když se mi to nelíbilo - nevadilo. Rychle to skončilo a já se nořila do dalšího, úplně jiného světa.
Bylo to jako kouzlo a já byla nadšená a musela se nutit dělat si pauzy, abych knihu nezhltla za den.

Nicméně... Tolik povídek mi proteklo mezi prsty. Nezaháčkovaly se. Některé zůstaly mnou zcela nepochopeny.
A když se zeptám, na co budu vzpomínat, zjišťuji, že asi možná vzpomínat vůbec nebudu. Rozhodně ne na konkrétní příběhy. Možná ještě tak na pocity, které jsem během čtení zažívala.

Hvězdami se mi kniha špatně hodnotí. Protože ani nevím, jestli se mi samotná líbila. Jako celek.
Když hodnotím povídku po povídce, vychází mi, že zaháčkované mám čtyři a to je z osmnácti povídek chabý počet.

Prolétly, prolétly hlavou...
A jsou pryč.
A já nemám v srdci skoro nic.
- Tak asi tenhle pocit.

18.01.2022

Bianca Bellová mi svým stylem nevyhovuje, ale tahle knížka má něco do sebe. Člověk se na chvíli jakoby zasekne, jako pták v letu nebo co, a má možnost pozorovat výseč života. Mnoho povídek mi tak nějak protékalo prsty, nedokázala jsem zachytit to něco, co v nich mělo být, ale zároveň jsem měla pocit, jako bych se toho něčeho dotkla. Paradox. Jako když se nemůžete vyžvejknout. Zvláštní čtení, přirovnala bych ho trochu k Petru Borkovcovi a jeho Sellier a Petříček, nebo jak se jmenuje ta sbírka.

12.12.2021

Mě se povídky líbily moc! Krátké, melancholické, hořkosladké s nádechem naděje. Malinko mi připomínaly povídky Petry Soukupové.

07.12.2021

Výborná knížka povídek a to mě povídkové knihy moc neberou. Povídky jsou krátké, ale vždy se autorce podaří navodit nějakou atmosféru a vtáhnout do děje. Je to velmi dobře napsaný a Bellová fakt umí. Problém je, že po pár týdnech si vzpomínám spíš jen na pár fragmentů. :-)

20.10.2021

Trochu s tím bojuju. Pokud bych četla každou jednu povídku zvlášť, tak, jak tyhle fragmenty běžných lidských životů a bolestí vycházely v různých periodikách, tak bych si toho asi nevšimla a byla z povídek nadšená, ale po zhruba půlce knihy (celkem 18 krátkých povídek) mi došlo, že mi většina z nich přijde sexistických až misogynních a s touhle myšlenkou v hlavě se mi nečetly dobře.

09.10.2021

Autorka mě zaujala svým románem "Jezero", takže jsem byla zvědavá, jak si poradí s povídkami. Byla jsem příjemně překvapená, takže ráda konstatuji, že tato dáma rozhodně psát umí. Kaleidoskop jejích příběhů ze života je psán s velkou znalostí nejrůznějších rodinných situací a také s humorem, který je často "černý". Hlavně poslední povídka "Pro otce" mě opravdu rozesmála. Takže doporučuji všem, kteří mají rádi chytré čtení o zdánlivě banálních věcech našeho života.

Četla jsem povídky jako žánr po delší době, jsou čtivé a většinou mají i nějakou myšlenku nebo přesah, ale nevím, jestli mě přesvědčily natolik, abych se vrhla do nějakého románu autorky.

05.06.2021

Moc dobré povídky. Žádné dlouhé obšlapování kolem horké kaše. Všechno jsme to my. Nejsou to žádné přelomové okamžiky v životech, prostě střípky banalit, které nás ovšem činí tím, čím jsme. Poslední povídka mně na konci rozesmála - to je totiž přesně ono. Chceme stále na někoho udělat dojem, zavděčit se, ukázat co v nás je, ale pokud to neděláme hlavně kvůli sobě, vždycky je z toho akorát průšvih.
Paní Bellová povídky umí.

27.05.2021

Poslední dobou vyhledávám povídky čím dál víc, ale s touto sbírkou jsem šlápla vedle. Vůbec by mi nevadilo, že třináct povídek už předtím vyšlo v jiných tiskovinách, ale mě většina z nich vůbec nezaujala.

Všech osmnáct povídek se mi četlo velmi dobře, ale v hlavě mi jich zůstalo jen pár. Ty nejlepší, které byste určitě neměli minout, jsou Tyhle fragmenty, Poslední rozloučení a Samozřejmě že se podívala.

Moje první setkání s Biancou Bellovou nedopadlo úplně nejlépe, ale rozhodně bych této české autorce chtěla dát ještě šanci. Láká mě její kniha Jezero - vítěz "Magnesia Litera - Kniha roku (2017)".

21.05.2021

Ačkoliv mám povídkové knihy opravdu ráda, tohle bylo zase trochu moje přešlápnutí ve výběru knihy. Většina povídej mi nepřišla tak zajímavá, pořád jsem hledala "něco", díky čemuž by to bylo zajímavé čtení. Pár příběhů bylo čtivých, bohužel většina pro mě naprosto nezajímavá.
Od autorky jsem četla jen Jezero a to se mi líbilo.

20.05.2021

Tato kniha je plná povídek. Povídek, které se vám podaří pochopit, ale některé i nepochopit. A to vůbec nevadí. Některé vám otevřou oči, některé jen přečtěte a nic ve vás nezanechají. Ale to taky vůbec nevadí.
Každá povídka je něčím výjimečná. Každá v sobě ukrývá jen pouhý zlomek z životů postav, které v povídkách figurují. A je jen na vás, co si z těchto zlomků nebo-li fragmentů vezmete. Nebo nevezmete.
Nejvíce se mi líbila povídka Poslední rozloučení. Pojednává o nelehkém tématu, ale zároveň ji autorka dokázala napsat s takovou obrovskou lehkostí a s vtipem, že jsem se u ní musela i smát.
S Biancou Bellovou jsem se setkala poprvé (ano, zase jsem sáhla po neobjevené autorce) a zaujala mě. Časem si pořídím i její předchozí knihy.
Tahle je na první dotek kouzelná. Hebká, pořád jsem ji hladila. A ten design, zpracování. Knihy z Hostu jsou prostě láska na první pohled, v tomto případě dotek. Jsem ráda, že mám tuto knihu v knihovně. K některým povídkám se v budoucnu mileráda vrátím.