Tyhle fragmenty

15.05.2021

Je to slušná porce povídek. Líbí se mi ta snaha psát o současnosti z pozice takových zamlčených a nedořečených rodinných a vztahových situací. S tím ale souvisí i taková určitá nedotaženost těch situací a zakončení některých povídek. Ale celkově slušný nadprůměr. Čte se to dobře a třeba povídka Prší, Vivien patří k těm nejlepším, co jsem v rámci současné české prózy četl.

03.05.2021

Další výborná kniha Biancy Bellové, tentokrát povídková sbírka, se vrací k autorčiným předjezerním tématům: namísto těžce zařaditelného, deprimujícího, téměř dystopického prostředí jsou tyto povídky zasazeny do prostředí známého, čtenáři blízkého, a v podstatě o nic méné deprimujícího. Jednotlivé texty jsou velmi rozmanité, některé melancholické, jiné fraškovité, kriminální, občas zakončeny více či méně (spíše méně ) nečekanou pointou, jindy vyplynou do ztracena. Je pozoruhodné, jak Bellová přizpůsobuje perspektivu vyprávění hlavnímu hrdinovy, ať už se jedná o mladou dívku či osmdesátiletého intelektuála, každá postava prochází svým příběhem přesvědčivě a přirozeně. Ale i přes tuto vypravěčskou ohebnost nesou všechny povídky autorčin nezaměnitelný rukopis, styl, který bych charakterizoval jako brutální minimalismus. Styl, který jde přímo na dřeň, bez váhání, bez příkras.
Další kvalitou povídek je samotná jejich struktura – autorka očividně chápe podstatu povídkového textu, chápe důvody, proč psát dobré povídky není o nic lehčí než psát dobré romány. Nesaží se do limitovaného rozsahu vměstnat zbytečné okolostojícnosti, nesnaží se o velký obraz, nýbrž o malou, ale precizní kresbu. V tomto ohledu je na místě Bellovou porovnat s klasikem americké povídky Raymondem Carverem. Ten dovedl k dokonalosti ten typ povídek, které nemají začátek ani konec, jsou to jakoby záblesky z okna jedoucího vlaku: fragmenty, které však vypovídají něco zcela zásadního o celku. Právě to je hlavní krása této knihy - na malé části příběhu se odráží jeho celek, mozaika lidského života a lidské mysli.

30.04.2021

tahle povídková knížka se mi moc líbila. styl psaní mi sedl a délka povídek byla tak akorát, povídka předala co měla. některé se mi líbily víc, některé míň, ale všechny byly skvělé a plné emocí a bylo toho v nich řečeno tolik, i když byly některé opravdu krátké. tuto knížku moc doporučuji.

14.04.2021

Tahle kniha mě tak moc bavila! Každá povídka byla jiná, zábavné, k zamyšlení, u některých se lišil i styl psaní. Zdánlivě z obyčejného se vyklubalo neobyčejné.

14.04.2021

Ano, na povídku se člověk buď napojí, nebo taky ne - a má na to proklatě málo času... Za mne jednoznačně top Hrázný, povedly se dvě černé komedie - Poslední rozloučení a Pro otce.

13.04.2021

Jak už jsem mnohokrát zmiňovala, povídkové knihy je těžké hodnotit. Rovněž v tomto souboru mi spousta zařazených textů splývala, děj jako takový mi zůstal v hlavě doopravdy jen u několika z nich (vypíchla bych za mě nejpovedenější Tyhle fragmenty, Samozřejmě že se podívala, V pěti a Pro otce). Kniha je ale úžasná pro svou celkovou atmosféru. Bellová je zkušená autorka, proto umí na velmi malém prostoru těžit maximum z minima slov. Většina povídek není delší než 10 stran, a přesto navodí genius loci, zaujme svými hrdiny a vytvoří pocit právě prožívaného okamžiku. Autorka navíc využívá svých dalších typických prvků, které známe z jejích delších prozaických textů a sice, že nedělá ze čtenáře blbce a nechá ho spoustu věcí domýšlet, naťukává myšlenky a momenty a nutí zamyslet se nad tím, co čtete. Pointa se často ubere velmi nepředvídatelným směrem a spolu s malebnou, ale přesto údernou stylistikou činí z knihy Tyhle fragmenty sbírku, kterou budu ráda doporučovat.

13.04.2021

Stejně jako u Jezera i zde autorka uměla vykouzlit úžasnou atmosféru. Miluju její až minimalistický styl vyprávění, a co je pro ni nejvíc typické a dařilo se jí to i zde - dokáže aktivně zapojit čtenáře do děje způsobem à la domysli si sám. Je totiž hlavně na fantazii a empatii samotného čtenáře, jak zpracuje jednotlivé příběhy. Protože autorka nám žádnou povídku nenaservíruje kompletní. Nechává mnoho nevyřčeného a to na celé knize zbožňuju asi úplně nejvíc. Samozřejmě, některé povídky mě příliš neoslovily, ale většina se vážně povedla :)

08.04.2021

Tohle bylo skvělý čtení. Obvykle nejsem povídkový typ, ale v tomto případě jsem si četbu do posledního písmene užila. Každá část má něco do sebe, některé mne ale doslova posadily na zadek. U povídek Delirium, Hrázný, Poslední rozloučení a zejména pak u skvostného Domku pro otce jsem se jen telelila. A ačkoli si uvědomuju, že to není kniha pro všechny, doporučila bych ji všem, fakt! Je to poklad.

03.04.2021

Všechny povídky mne zaujaly (samotnou mě to překvapilo) a bavily i do konce, což u povídkové knihy nebývá zvykem, takže jednoznačně pět hvězd.

03.04.2021

Tak těchto 18 povídek, opravdu kraťoučkých jsem si vychutnala náležitě.
Jsou to střípky života předkládané očima vypravěčů napříč generacemi.
Od mladého floutka až k seniorce se šrámy od komunismu.
Buď se zde jedná o vyrovnání se s vlastní minulostí, nelehkém vztahu s rodiči, smíření se se stářím nebo jde jen zachyceni obyčejného momentu života.
Společným jmenovatelem tu je jednoznačně právě ta prchlivost okamžiku, fragment života, který na malém prostoru zachycují.
Upřímně, dlouho mi trvalo, než jsem právě tu kusovitost a úspornost děje v povídkových knihách obecně docenila.
Jako celek je tuto sbírku těžké hodnotit. Některá povídka mě zasáhla moc, další třeba rozesmála ale některé šly mimo mě.
Každopádně ty povídky, které mi sedly do nálady, lebedila jsem si v jazykové formě a mluvily mi z duše, jednoznačně převažovaly.
Tímto jsem si oficiálně našla další oblíbenou českou autorku. Není tak řezavá jako Katalpa, ani nejde na dřeň jak Hanišová, ani není svérázná jak Dvořáková. Ale ta civilnost mezi řádky a trefný popis niterních pocitů se jen tak nevidí.

31.03.2021

Od dob, kdy mě uhranulo "Jezero", se snažím o něco více sledovat tuzemskou beletrii. A pochopitelně přivítat každou další knihu od Biancy Bellové ve své knihovničce a věnovat jí svůj čtenářský čas a pozornost. Uvědomuji si, že neustálé porovnávání s prvotinou, je-li tak úspěšná, musí být i pro samotné autory otravné – a v jistém ohledu i nespravedlivé, pokud další a další tvorba hodlá vykročit jinými směry. Na stranu druhou... nemám pocit, že by se Bellová z poetiky svého "Jezera" vymanila. I její "Mona" pracovala s obdobnou stylistikou, náladou, snad jen mi přišla víc účelověji pochmurná a tíživá.
V novince "Tyhle fragmenty" autorka využívá formát povídek. Myslím, že v tomto směru to bylo šťastné rozhodnutí, protože za jednu z předností jejího stylu a zacházení s vyprávěním považuji právě něco, co bych nazval "úsečností", nebo "nedořečením". Kde pak vzniká prostor pro domýšlení, dovytváření děje, ale i dožití určitých emocí, které tolik Bellová nenabízí explicitně ve svých textech.
Je ale fakt, že takových povídek je v souboru přibližně polovina, možná malinko nad polovinu. Že se tu objevují i takové, které žánrově nebo konstrukcí děje působí jako pěst na oko.
Mnohem silnější je Bellová tam, kde toho moc neříká a nepopisuje. Kde pouze jaksi přihlíží, otevírá nám postavu o to ale více.
Respektuji autorčin styl a i důraz spíše na tíživost, ale nezapřu, že citlivější zacházení s dvěma póly – tedy balancování mezi smutným a ne tolik smutným – by mohlo být ve výsledku pro povídky či celý soubor lepší. A ačkoliv rozumím, že se nám autorka snaží povětšinou pomocí ich-formy otevřít mysl "obyčejných" lidí, takový důraz na hovorovou češtinu (tu čecháčkovskou), mě vlastně spíš štve a irituje. Vždy mi byly sympatičtější ty postupy, kdy nám onu obyčejnost autor představí jinak než pouze vnějšími znaky.