Údolí světel

16.02.2021

Kniha mě moc nenadchla. Po nepříliš zajímavém začátku jsem ji odložil....

26.04.2020

Gallagherovo Údolí světel přináší jednoduchý a dynamický příběh, který si nehraje na žádnou velkou literaturu, přitom ale sviští k cíli bez zadrhávání a škubání. Hlavní město Arizony Phoenix a jeho okolí se tady staly dějištěm boje policejního seržanta Alexe Volchaka s ghoulem. Gallagher vtisk svému hlavnímu hrdinovi špetku drsného sarkasmu, něco úsměvného cynismu a především zdravý rozum, aby se popasoval se svou nelehkou úlohou osamělého bojovníka proti zlu. I díky tomuto přístupu probublává tímto neveselým vyprávěním jistý zemitý humor, který osvěžuje. Emoční prvek s sebou přináší vedlejší postava malé Georgie, která zdatně sekunduje dvojici Volchak-ghoul. I když v závěru logika příběhu malinko skřípe, jakoby Gallagher zapomněl, jaká pravidla na začátku nastavil, není potřeba si s tím dělat hlavu, vždyť tohle není čtení pro intelektuály. Je to oddechovka na jedno odpoledne, která si dala za cíl pobavit. Daří se jí to vcelku bez problémů, takže proč si to nepřečíst?

16.12.2019

Něco na té knize je ale nevím ještě co, děj běží jak má ale do hororu to má daleko, i tak mě kniha bavila.

27.01.2019

Temná kriminálka s ozvuky drsné školy a westernu o souboji poldy s nadpřirozeným monstrem. Poprvé jsem si tuhle knížečku přečetl v době jejího vydání a teď, po více než 20 letech, si ji rád připomněl. Mezitím se ze mě stal trochu náročnější čtenář, ale pořád mi je dost sympatická, protože má neokoukané monstrum, čtivý styl a skromný rozsah, takže ji zhltnete jako správnou literární jednohubku, kterou je.
Hlavně první část krásně šlape a prodává nám horký a zaprášený Phoenix s jeho zavšivenými periferními motýlky a skladišti, za nimiž se rozkládá poušť (což má daleko do typické hororové lokace, ale Gallagher tu nepíše typický horor), hlavního hrdinu a jeho střet s neznámým, nadpřirozeným zlem. Hrdina je univerzální sympatický profík, který se ale velmi rychle rozkouká a ač značně znevýhodněn, začne dýchat zákeřnému dravci za krk. Ani ostatní postavy nestojí za zmínku (a hrdinova sousedka-družka a její dcerka mě lehce iritovaly), s výjimkou zajímavě načrtnutého ghúla, který je definován svou ubíjející dlouhověkostí kombinovanou s neschopností žít celá staletí jinak, než ze dne na den, a z toho vyplývající zahořklostí a občasnými výbuchy pomstychtivosti. Rád bych si přečetl mnohem víc o ghúlově minulosti, ale ta je bohužel jen akurátně naťuknuta.
U druhé části přicházející po určitém restartu příběhu jsem se přistihl, že už chci vědět, jak to skončí, a snad to byla jen moje netrpělivost, ale přišlo mi, že autor zpomalil a trochu zdržuje. Závěrečná scéna je pak napůl cool a napůl legrační - schválně ji zkuste někomu převyprávět. Co se humoru týče, pár fórků se zadařilo, ale spíš bych se bez něj obešel.
Zajímavé je, že ve stejném roce, kdy kniha vyšla v zahraničí, měl premiéru i film Tajemné zlo (Hidden), který má podobný námět (polda na stopě vražedného monstra přeskakujího z těla do těla), který také není uchopený jako čistý konvenční horor, ale roubuje nadpřirozený prvek do tehdy oblíbených akčních buddy movies o neochotně se sbližujících, charaterově rozdílných policistech. A další filmy o měničích těl brzy následovaly (Shocker,1987, Prvotní síla, 1990 a Padlý anděl, 1998), přičemž všechny tři začínají popravou sériového vraha, který ale odmítne zůstat mrtvý. Dlužno říct, že oproti nim Gallagher svému měničovi nejvíc zkomplikoval život, když ho nutil skladovat a při životě udržovat těla, do kterých může přeskočit. To v Padlém andělovi může měnič vstoupit do kohokoli, koho se jen dotkne (a to i přes oblečení).

25.10.2015

Kniha se mi líbila, bavila, dobře se četla.

23.11.2014

Hm, dobře napsané nic. Angličan Gallagher nás zavádí do Phoenixu v Arizoně, aby rychle, klipovitě odvyprávěl příběh cynického, ovdovělého, hláškujícího policisty (kolik takových vypravěčů už bylo: stovky, tisíce, miliony?), který se střetne se zvláštním, hravým zločincem, toužícím po uznání a publiku. Navzdory krátkému rozsahu jsem knížku četl snad měsíc a musel ji pořád prokládat něčím, co by mě bavilo a zaujalo víc. Údolí světel je především kriminálka, přítomnost nadpřirozeného prvku z něj může dělat nadpřirozenou kriminálku, ale podle mě ne horor, protože mu většinou chybí ty správné ingredience jako třeba atmosféra a pořádné napětí, o nějakém metafyzickém prvku, tajuplnosti a děsu z kontaktu s neznámem si člověk může vinou tvrďáckého vypravěče nechat jenom zdát, i když zrovna tady by se tento prvek dal využít, protože zločinec je koncipovaný jako neznámé, nepostižitelné, nepojmenovatelné Zlo. Hororem se nestane ani tím, že se v něm páchá násilí na dětech a detailně popisují vraždy a rozstřílená těla. Knížka se svými šablonovitými postavami a soustředěním na jednu dějovou linku s povinným střídáním akčnějších a pomalejších pasáží působí jako rodokaps, sotva něco víc. Pro mě zklamání.

12.09.2014

Pribeh by nebyl tak spatny, ale hodne mi vadila nelogicnost nekterych veci, kdy autor na jedne strance tvrdi co nejde a na druhe to udela a ani se nesnazi vysvetlit, jakto, ze to najednou lze. Stalo se to na vice mistech a musim ric, ze i na konci a to me asi zklamalo nejvic... U me rozhodne jedna z nejslabsich knizek, co jsem posledni dobou cetla

27.04.2011

Řadový policista Alex Volchak se dostane ke zdánlivě banálnímu případu. V zapadlém motelu Ráj motoristů objeví tři těla v jakémsi katatonickém stavu. Fyzicky jsou těla živá, psychicky nevykazují žádné stopy života. Těla jsou odvezena do nemocnice a Alex přijde na stopu podezřelého Gilberta Mercada, na nějž byl pokoj pronajat. Jenže Mercado Volchakovi zemře v náručí a Volchak se nemůže zbavit dojmu, že si Mercado "dal záležet, aby bylo poznat, že to udělal schválně". V ten samý okamžik se jedno z těl v nemocnici probere a uprchne. Alex brzy zjišťuje, že má co dělat s podivnou, neznámou a záhadnou bytostí, jakýmsi ghúlem, který se objevuje vždy v nových a nových tělech mrtvých lidí, které nestačí jen znovu zabít, protože zatímco chladnou v márnici, ghúl je opět mezi námi.
Na záhlaví přebalu knihy stojí, že se jedná o "moderní horror". Toto označení je zcela vystihující. Stephen Gallagher ve svém románu působivě, uceleně a vyváženě zkombinoval detektivní příběh s napětím a lehkým vánkem hrůzu nahánějící atmosféry náhlého střetu s neznámým, neobyčejným, nepochopitelným a neobvyklým. Rozsahem nijak obsáhlý román je psán precizně strohým stylem, Gallagher se nezdržuje obsáhlými popisy a jednorázovým nastiňováním charakterů. Pro proniknutí do jeho příběhu nepotřebujete vědět oblíbené alkoholické nápoje, velikost bot nebo upřednostňování trenek či slipů, klasických kalhotek nebo tang jeho hrdinů a hrdinek. V krátkých, jen několikastránkových, kapitolách předkládá jen a pouze to, co je třeba vědět a co pohání děj nemilosrdně kupředu. Není to nijak na škodu, tato strohost má spoustu předností - dokáže upoutat a pohltit, děj plyne souvisle a svižně, bez zpomalování, rozmělňování atmosféry a zabředávání do grafomanského onanistického balastu. V tom vidím jeden z projevů oné modernosti. Údolí světel je zářným příkladem, že v určitých situacích a formách je méně mnohdy více. Stručně a jasně předloží pouze to, co potřebujete k tomu, aby vás román zaujal, jeho přečtení bavilo a uspokojilo.
Po přečtení ve vás zůstane pouze uspokojení a žádné pocity nenaplněnosti. Přesně, jak se píše na přebalu knihy, Údolí světel "není pouhým povrchním hororem kondenzujícím čistou hrůzu pro hrůzu. Je to inteligentně napsaný, přitom napínavý a originální souboj mezi duchovním dravcem s dokonale propracovaným modem operandi a lidskou kořistí, jejíž jedinou zbraní je důvtip."Podobné popisy zpravidla mají pouze nalákat potencionální čtenáře a čtenářky ke koupi knihy a mnohdy slibují mnohem více, než pak samotná kniha poskytne. Tento je však jiný, je totiž náhodou pravdivý. Stejně jako je ve své strohosti a neobsáhlosti úderný samotný román, jsou tyto dvě věty výstižné a všeobsažné. Více než těchto pár citovaných slov k popisu a ocenění Údolí světěl není třeba.
Příběh stojí hlavně na dobře vybudovaných charakterech postav, které nejsou popsány a načrtnuty ultimativně. Gallagher ponechává spoustu místy pro vlastní přístup čtenářů a čtenářek a práci jejich představivosti. Jen několika pádnými větami, připomínkami a narážkami, roztroušenými po celých dvou stovkách stran dokázal vybudovat lidské (v případě ghúla nelidské) a příjemné postavy, které se uvěřitelnými stávají i díky svým vlastním chybám a vlastnostem. Volchak je samotářský, jen těžce přístupný morous, který si vás k sobě připustí jen nerad z donucení okolnostmi. Charakter vcelku milý, již proto, že sám pár takových lidí znám a část jeho vlastností, jimiž oplývá, sám sdílím. Dokonale promyšlenou, charakterově vyváženou a zajímavou postavou je samotný ghúl. Hlavně, co se týče povahy. Je to jeden z mála horrorových "monster" a padouchů, který je ve svých ne/nadlidských a nadpřirozených schopnostech spíše více omezován, než aby mu byly k dobru, poskytovali mu nepřekonatelné výhody a povzbuzovaly jeho nad/nelidskou nadřazenost a povýšenost. Ghúl je ve svém osudu a údělu až komicky nepraktický. Ztracen, nebo lépe řečeno, obklopen lidským pokolením, nedokáže i za ta staletí, která s ním sdílí, přijmout jeho pravidla, což mu při jeho zvrácených choutkách je ke škodě. V kombinaci s jeho ješitností, bohorovností a manýristickým pocitem nedostižitelnosti, to působí nezvykle zajímavě a dělá to z Ghúla až politováníhodného soupeře.
Stephen Gallagher dokázal příběhu vtisknout silnou známku napětí a atmosféry, aniž by k tomu používal zavedené horrorové postupy a scény. Ghúl sice "je zlý a žere malé děti", ale dělá to jen tak mimochodem, jakoby z nudy či touhy popíchnout svého pronásledovatele. Román se obejde bez drsnějších a krvavých scén, nijak kvůli tomu však ukazatel atmosféry a napětí neklesne do záporných sfér stupnice.
Údolí smrti mi hodně připomenul film Gregory Hoblita Fallen [Anděl smrti] (1998) s Denzelem Washingtonem v hlavní roli. Zdálo by se, že se kniha stala jakousi volnou předlohou k filmu, má hodně podobnou zápletku a podobný konec. Informace o spojení Gallagherovy knihy a Hoblitova filmu se mi však nepodařilo nalézt. Snad jde tedy jen o jakousi shodu náhod.