Ulysses
James Joyce
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/418881/bmid_ulysses-j2D-418881.jpg
4
190
190
Ulysses (1922), ktorý je voľne spojený s ďalším Joyceovým románom Portrét mladého umelca(1916), má črty románu, kroniky, drámy, eposu a Joyce v ňom použil rozličné umelecké metódy, symbolizmus, impresionizmus, modernizmus, časové presuny, vnútorný monológ, prúd vedomia, ktoré sa prejavili v kongeniálnom jazyku autora.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1993 , Slovenský spisovateľOriginální název:
Ulysses, 1922
více info...
Přidat komentář
Nejnezajímavější Vančura, kterého jsem kdy četl. A že jsem se opravdu a dlouho snažil.
Ano, vím, tato kniha má být geniální. Mnoho jsem o ní četl, dostal opakované doporučení. Jenže když je zajímavější číst si rozbory (třeba i kapitoly rozvedené na Wikipedii), než samotnou knihu, pak je něco špatně. A to v neustále proměnlivém jazyce, archaickém (proto ten Vančura :), těžkém, odrazujícím... Navíc, když už se tím člověk nějak prokouše, dostává příběh, který je, no, prostě příliš nijaký, všední. Tak kde je pro čtenáře nějaká odměna?
Třeba se ke knize jednou vrátím a budu na ni mít dost trpělivosti a vůle... Zatím tedy odloženo jako pro mě nedočtitelné.
Co na to říct, byla to jízda. Co kapitola, to jiný styl. Vyznat se v tom byl teda fakt oříšek. Naštěstí, jsem si po pár stránkách zvykla na styl "napíšu všechno, co se mi honí hlavou". A kniha je právě o tom – je to proud myšlenek, který nepřetržitě funguje. Překvapivě mne nejvíce bavila poslední část, kdy jsme v hlavě Molly Bloomové, bez interpunkce a čárek, čteme, co si před spaním myslí, co prožila v ten den a jak vzpomíná na minulost. Bylo to náročné, ale není to nemožné.
„Jakého věku je lidská duše? Jako má vzácnou chameleónovu vlastnost měnit barvu před každým, s kým se setká, radovat se s veselými a plakat se sklíčenými, tak podle nálady mění svůj věk.“
Bez nadsázky si myslím, že kdo přečte Joyecova Odyssea, přečte už asi všechno. Autor sám se totiž snaží dělat vše pro to, aby knihu nebylo možné dočíst. Každá kapitola je psána jiným stylem, je jinak rozdělena, vyskytuje se v ní jiný jazyk i odlišný vyprávěcí postup. Vrcholem je pak poslední kapitola, která je psána coby nepřerušovaný vnitřní monolog, kde absentuje jakákoliv interpunkce, odstavce, zkrátka cokoliv.
Pokud ale zatnete zuby a zvládnete to, kniha sama o sobě má všechno. Nabízí barvité postavy, které mají neskutečné množství vrstev a kromě toho také neskutečné množství myšlenek. Samozřejmě hlubokých. Román je sice plný alkoholiků a smilníků, ovšem ani to Joyceovi nebrání jim do úst vkládat učené myšlenky a dělat z nich nositele nejrůznějších ctností. Autor si se čtenářem rád hraje, nechává ho hádat, nutí se vracet v knize o několik stran zpátky - ale pokud si dáte práci a knihu pochopíte, alespoň tedy z části, čeká vás jedinečný zážitek.
Jediná kapka whiskey
Aneb –
Budu mít na pohřbu plačky? Budou pro mě slzy ronit?
Je mnoho i písemně doložených názorů spisovatelů a myslitelů na knihu Jamese Joyce, Plačky nad Finneganem. Nabokov např. ji přirovnává ke chrápání ve vedlejší místnosti , ten obraz se mi líbí, i když Plačky moc ne. Připadají mi nějak křečovité, asi jako ten oblíbenej Kaplan co má třídu rád. Ale o to tu teď nejde.
Žádný z těch názorů na knihu se ovšem netýká původní irské balady, která byla pro Joyce předlohou – přitom ta se mi líbí nejvíc. (Balada – komedie?)
Ten příběh je o jediné životodárné kapce whiskey. Při pohřební hostině (anglicky wake, což ovšem znamená také „probuzení“, tento význam se ale většinou v překladech nezohledňuje) do úst mrtvého těla ukápla whiskey, načež mrtvý ožil.(Wikipedie)
Když jsem si uvědomil, že tedy rakev s mrtvým musela být v místnosti, kde se pláč a hodování odehrávalo, vzpomněl jsem si na jednu svou starou známou a napsal jsem jí, aby mi napsala, jak to vlastně bylo.
Pozor! Upozornění pro ty co málo čtou – tady začíná mystifikace! Pochopitelně jsem v r. 1924 nemohl mít v Irsku známoubyl jsem na houbách, mojí mamince byl rok.
A za pár dní mi přišel dopis:
(jenom jako, chápete?)
No, ahoj, Martinevčera ten můj trouba přišel na skrýš v kredenci, kam před ním schovávám penízky, naštěstí jen na tu malou skrýš, velkou nenajde. Vázičku vyprázdnil , peníze propil a přitáhli ho na práh kumpáni jistě hodně po půlnoci. Podrželi ho, opřeli o vrata a zmizli. Otevřela jsem mu, padnul dovnitř. Měla jsem v ruce velkou vařečku na vyváření prádla, že mu jich pár nasolím, ale byl hodnej, tak mi ruka klesla. Už takhle má dost a bůhví jak ho ráno budu budit do práce. A tam jít musí.
Druhý den ráno odešel v klidu, pak i děti a já myslela na řezníka, že mu dlužím a že dlužím i za látku Madlence na kabátek. A kde to teď vzít?
Prala jsem prádlo a zašívala jsem, když přišla Pipsi z hájenky, abych s nima šla brečet na Finnův pohřeb. Ten moula lez lízlej na lešení a spadnul z něho. Jak může bejt dobrej zedník takhle blbej
Kolik nás plaček bude, ptala jsem se jí a potom – a dá mi někdo něco?
Odpověď byla dobrá, dluhy z toho co dostanu za pláč zaplatím a ještě něco málo zbyde. – Tak chceš? Ptala se Pipsi. Tak ano, řekla jsem, ano, chci. Ano.
Nejvíc mě překvapilo co? Že tam s náma bude bulit ta kráva Gerty, to ne, to jsem čekala, ale že vystaví nebožtíka v rakvi přímo na pohřební hostině mě překvapilo. To se běžně nedělalo. Musela jsem se jít podívat a Finn ani moc mrtvě nevypadal, jen se nehejbal. Jenže tuhej byl a už mi nikdy nestrčí ruku zezadu pod sukni, ani mi nebude tajně hladit nohy, nepodívá se, chudáček, těma očima, modrýma jak otevřený nebe no a to už jsem brečela, ani jsem nepotřebovala tu cibul co jsem mnula rukou v kapse zástěry.
Anna na mě překvapeně koukla a začala bulit taky a za chvilku už jsme koncertovaly a slaně kapaly svorně, všechny čtyři. Jistě si ten parchant občas šáhnul i na ty druhý, napadlo mě, víš, Martine, no, v tomhle ti byl dost podobnej Ale co, řekla jsem si, teď už je to jedno.
Potom chlapi chodili k rakvi a Finnovi připíjeli. Nás si moc nevšímali. Taky na nás toho nebylo moc ke koukání, brečící ženský celý v černým, černej hlouček.
Poslední šel k rakvi zrzavej Orm s velkým panákem, pěkně už byl naťuknutej, svítily mu oči a jak Finnovi připíjel, ušplíchla mu kapka whisky a dopadla mrtvýmu rovnou na pusu.
A já jsem ti měla najednou pocit, že chudák Finn není mrtvej, že se začne pomalu hejbat a chlapi mu pomalu pomůžou z truhly ven a von Finn se pak doopravdy začal pomalu hejbat, nejprve zamrkal jak kulihrášek a já jsem vyjekla a zatahala jsem za rukáv toho svýho, aby se otočil a podíval a všichni čuměli co se děje
Pak k nám přišel strejda z dědiny, té horní, Finnův příbuzný a dal nám peníze, o který už jsem se začala bát. A vlastně nás pak skoro vyhnal pryč
To ostatní už asi znáš, ty muj starej známej a milej Martine. Píšu ti, jak vidíš, nejen z dálky, až z Irské země, to myslím jako hlínu, teď, ale i proti času. A i když zedník Finn pak po „smrti smrťoucí“ ještě žil a dělal hezkých pár let, tobě dám jednu dobrou radu – když jsi lízlej, nelez na střechu, ani na lešení!
Tak to vidíte. Dopis sem dávám skoro celý, až na dvě trochu citlivá místa, která se mi nepodařila dobře upravit pro mravopočestnou mládež a proto jsem je vyjmul. Vyňal? Ale odkud, to vy asi ani nepoznáte.
A pro ten krásný dopis jsem se rozhodl vzít si Joyce znovu na noční stolek a občas před spaním otevřít, zalistovat. Ale ouvej! Hned první večer jsem vážně uvažoval, jestli bych chtěl mít na pohřbu plačky a v noci se mi pak zdálo, že o tom jednám s Thomasem Mannem.
„Milý hochu“, řekl mi kupodivu, vždyť to, co bude potom, Tam, už vám může být jedno. A řekl mi to česky.
Ano, tím koncem končí všechny konce.
Technická poznámka – Thomas Mann/ a jiní němečtí spisovatelé/ – se stal při svém útěku před nacisty československým občanem. Je to tedy náš, československý nositel Nobelovy ceny míru za literaturu, abyste věděli.
O knize Jamese Joyce, Odysseus Thomas Mann prohlásil, že je to román, kterým končí všechny romány.
Pre mňa už žiadna kniha nebude ako táto, napriek tomu že tu celkom dostáva kritiku. Je hoci náročnou cestou, ale tie vždy prinášajú najväčšie uspokojenie. Neviem si vybaviť, či mi niekedy nejaký text, nejaká kniha chýbala po dočítaní viac, ako Odyseus. Ešte pár dní som ju potreboval spracovať a aj náročnejšie texty po nej zrazu boli jednoduché a priamočiare. Kto chce, nájde v nej úplne všetko. Občas som sa vytáčal nad tým, že som sa musel pár paragrafov vracať, je ťažké pri nej udržať pozornosť. Každá jedna epizóda je ako malý román v románe, niekedy je naozaj zachytený proces myslenia úplne dokonale. Niektoré pasáže sa dajú ešte viac vychutnať v angličtine, ktorá v hlave naozaj vytvára pri tomto texte pôsobivý zvuk. (úplný záver poslednej, inak mojej najmenej obľúbenej epizódy, má v sebe emocionálnu silu, ktorú nedokázal preklad zachytiť). O Odyseovi sa dá básniť celé hodiny...asi patrím podľa kritiky ku mnohým ľuďom (ku ktorým by mi vlastne nevadilo patriť), ktorých Joyce oblbol masívnym podfukom, alebo je to naozaj veľmi dobrá kniha. To, že sa nepáčila W. Woolfovej je podľa celkom pochopiteľné, keď už pre nič iné tak minimálne pre jej sociálny element, ktorý jej musel byť na hony vzdialený.
Tak a už letos nemusím nic číst, hotovo, šmitec. Fajn, přátelé, tak jsem po rok dlouhé pauze tuhlectu bestii dočetl. A jsem šťastný, jsem rád. Rovnou úvodem jedna kritická poznámka, ať se tím dál nemusím zatěžovat - Argo by se mělo stydět vydat něco takového. Jistě, moc pěkná knížečka, to je skvělé, ale kdyby si spíš dali tu práci, aby opatřili Joyceovo dílo kritickým komentářem a alespoň trochu tak knihu čtenáři zpřístupnili, bylo by to jistě oceněníhodnější. Jako fakt, vydat Odyssea bez jediné poznámky pod čarou by se mělo trestat. Když tohle člověk čte s úžasným vydáním Yeatsových Vizí od Academie, je to opravdu tragické. Ke knize samé.
I já chtěl, přirozeně, zapůsobit citací Virginie Woolfové a povýšit se tak mírně nad autora, kterého jsem patrně příliš nepochopil. Vyfoukla mi to ale níže komentující Sparkling - a je to tak správné. Nu, já si ale kvůli tomu musel najít náhradu. Našel jsem ji v Yeatsovi a myslím, že to je náhrada plně uspokojivá. Cituji tedy Williama Butlera Yeatse:
"Ve Fázi 23 označované jako první fáze, v níž se setkáváme s nenávistí k abstrakci a v níž se intelekt obrací sám proti sobě, potkáváme pana Ezra Pounda, pana Eliota, pana Joyce a signora Pirandellu, kteří vyhánějí z metafor básníkovu fantasii a nahrazují ji podivnostmi, jež nabízí minulý a současný výzkum, nebo rozbíjejí logické myšlenkové pochody záplavou volně asociovaných myšlenek či slov, jež zdánlivě nahodile generuje mysl; anebo vedle sebe jako v Jindřichu IV., Pustině, nebo Odysseovi staví fyzické primární - šílenec mezi vychovateli, muž, co chytá ryby za plynárnou, veškerá sprostota jednoho Dublinského dne roztažená na 700 stran - a duchovní primární delirium: Král rybářů, Odysseovo putování."
Nu a tak to tu máme. Veškerou sprostotu jednoho Dublinského dne roztaženou na (v mém vydání) 600 stran. Je to, samozřejmě, otravné a nepříjemné čtení, mnohem složitější, než by člověk asi chtěl. Ale kupodivu je to vlastně hrozně zábavné, pokud vás baví sledovat, co autor dovede provést naraci a jazyku. Ohromná lexikální zásoba, neskutečné množství aluzí a odkazů, struktura podle Odyssei, tu více, tu méně srozumitelná, neskutečné množství narativních metod, které jsou naprosto skvělé. Ta kniha je opravdu fascinujícím kusem literatury, který ale asi potřebuje specifického čtenáře, kterému neva, že je blb a že si s ním autor hraje. Mě to vadilo a nevadilo tak podle nálady.
Samozřejmě člověk při čtení občas trpí. To, co mu autor provádí, je dosti kruté a nehezké. Navíc když hned třetí kapitola patří k tomu nejméně srozumitelnému z celého svazku. To od něj fakt bylo hnusný, ještě to mohl šoupnout úplně na začátek.
Ale upřímně jsem si knihu zvráceně užil. Pro její krásu a pro její sprostotu. Najdete v ní všechno, od vytírání se povídkou na latríně, přes otce tisíců zakrytého hustým pubickým ochlupením, až po masturbaci nad mladou dívkou sedící na pláži, či scénickou poznámku "(obnaží rámě a až po loket je Bloomovi vrazí do vulvy)". Je to opravdu zvláštně zarážející čtení, které je ovšem naprosto ohromující svou formou. Mimochodem, po kapitole masturbační (znovu mimochodem, jedné z nejsrozumitelnějších a nejkrásněji vyprávěných), následuje kapitola mediků, která je snad jedním z vrcholů knihy, opravdu zvládnout v jedné kapitole použít snad každý vyprávěcí styl z dějin Irska a Anglie, od stylu nejstarší anglické poesie z konce předminulého tisíciletí, přes styl Jakubovské bible, po slang až argot, to je neuvěřitelné. Ale upřímně, většina kapitol je, pokud ne hezká, tak alespoň strašně zajímavá. Samozřejmě, třeba poslední kapitola je naprosto nečitelná, ale vyprávění formou "neosobního katechismu", které jí předchází, to je zase naprosto fascinující podívaná.
Samozřejmě je kniha plná odkazů, na Yeatse, když už o něm tak píšu, nepřekvapivě na Shakesepara, Miltona a kdovíkoho ještě. Irský politický a intelektuální život je v ní rovněž silně reflektován. Co to znamená? No že se v tom člověk skoro nemůže orientovat. A musí tak být šťastný, když alespoň ve Skylle a Charybdě zhruba tuší o jakých Shakespearových hrách se diskutuje.
A bavme se samozřejmě o tom, zda souhlasit s kritikou Woolfové (mimochodem, aby jí to nebylo líto, dodám zde citaci jí samotné o tom, jak jí reflektoval Yeats: "Starouš Yeats mi prozradil, že psal a stále píše o mně. O Vlnách. Prý jsou jen další fází po Stendhalovi, prý chápe o co mi jde, ale chce víc lidskosti." - jeho kritika se snášela na celou generaci modernistů, rozhodně nebyl zaměřen apriori na Joyce, kterého sice může třeba Woolfová kritizovat, ale takový Eliot ho považoval za jednoho z nejlepších umělců vůbec a jeho Odyssea za nejlepší dílo své doby), či s obecnou kritikou Yeatsovou. Myslím, že je legitimní obé, souhlasit, i ne. Jistě, ten text je psán s jakýmsi pozérským záměrem, jistě, je záměrně konstruován tak, aby působil ohromujícím dojmem. A přeci je to dokonalé jazykové dílo, které s jednoho sprostého dne udělalo fascinující čtení, které člověku ukazuje zcela nevídané možnosti psaného textu.
Či jinak, i mě to přijde hrozně divné, ale chovám k autorovi strašný obdiv a vůbec, ale vůbec nepochybuji, že tohohle drobečka budu ještě vícekrát číst. Třeba za rok, za dva na 16. června. A tak vlastně mohu mytické Bloomovo putování s klidným srdcem doporučit a radím - nebojte se klidně pár odstavců přeskočit. Dočtení za to stojí a bylo by škoda, kvůli některým nečitelným pasážím na celé čtení rezignovat.
Opět jednou použiju slova Virginie Woolfové, protože výstižněji bych se vyjádřit nedokázala: "I finished Ulysses, & think it is a mis-fire. Genius it has I think; but of the inferior water. The book is diffuse. It is brackish. It is pretentious. It is underbred, not only in the obvious sense, but in the literary sense. A first rate writer, I mean, respects writing too much to be tricky; startling; doing stunts. Im reminded all the time of some callow board [sic] schoolboy, say like Henry Lamb, full of wits & powers, but so self-conscious and egotistical that he loses his head, becomes extravagant, mannered, uproarious, ill at ease, makes kindly people feel sorry for him, & stern ones merely annoyed; & one hopes he'll grow out of it; but as Joyce is 40 this scarcely seems likely. I have not read it carefully; & only once; & it is very obscure; so no doubt I have scamped the virtue of it more than is fair. I feel that myriads of tiny bullets pepper one & spatter one; but one does not get one deadly wound straight in the face as from Tolstoy, for instance; but it is entirely absurd to compare him with Tolstoy."
S touto knihou bojuju už několik let - občas ji začnu číst (většinou okolo 16. června), postupuju složitými kapitolami (včetně vysvětlivek), a pak ji zase odložím.. Ale pokaždé se dostanu o něco dál.. A možná nakonec dojdu až na konec.
Tuto knihu čtu už 20 let...
Vždy asi v půlce zjistím, že nevím přesně o čem je ta první půlka; tak ji na pár let odložím a pak se opakuje to samé. Tak snad někdy...
Záslužná kniha. Kniha k neučtení. Já ji četl jednou a podruhý napřeskáčku a divil se, že si z ní nepamatuju vlastně vůbec nic. A vsadím se, že za rok na tom budu stejně. Nejlíp ji podle mě charakterizovala Virginie Woolfová ve svých denících. Na svou dobu dost chlípné, dnešní optikou dost otevřené. Nejlepší je podle mě ta závěrečná pasáž, monolog Molly. Ale zbytek. Něco takového by podle mě dnes ani nemělo šanci vyjít. I když Můj boj taky pořád vychází, ale dle prodejnosti to nikdo nečte. Můj boj bude asi taková moderní, takže ještě rozsáhlejší paralela Odysseovy. Je zajímavý, jak obě knihy využívají známé názvy jiných mytických „příběhů“.
poměrně dost náročné a namáhavé čtení, pokud člověk vydrží, velmi,velmi pěkný román.
Ó fretná chrochtobuznosti, tvé mikturace jsou mi co zaprudlé žvastopunktery , .....
tak už viem kde Douglas hľadal inšpiráciu na Vogónsku poéziu.
Kniha mi býva priateľom o ktorom sa chcem niečo dozvedieť, v tomto prípade to bol súboj o každé slovo s niekým kto potrebuje predvádzať aký je úžasný. Je iróniou že jediný zmysluplný text je akože pornograficky záver. Som rád že to mám za sebou.
Bohužel nedočítám. Došel jsem do půlky, a pak jsem se zcela ztratil a vůbec nevěděl, kde zrovna stojím a co se v knize děje. Jsem poměrně zvyklý číst náročné knihy (například mám za sebou "Duhu gravitace"), jenže v nich, i když jsem se ztrácel, jsem měl záchytné body a pokud jsem nechápal děj, chápal jsem filozofii a pokud zas ne filozofii, tak děj. Tady jsem nechápal nic. Joyce je velmi zajímavý autor se zajímavými myšlenkami a stylem psaní, ale možná si od něj raději přečtu něco jiného.
Odysseus je jediná kniha, ktorú som na prvý pokus nedokázal prečítať a odložil (asi po 50 stranách).
Ani druhý pokus nebol taký jednoduchý, a to ani napriek rozboru každej kapitole, vďaka ktorému som aspoň vedel čo sa tam deje a čo približne chcel autor povedať.
Celé mi to prišlo akési abstraktné, aj keď nie v doslovnom význame. Vety sú dlhé, poprepletané, mení sa štýl písania, a jedoducho som mal problém udržať krok a priznám sa, že ma potom kniha aj trochu prestala baviť.
Je to náročné čítanie, ktoré asi potrápi väčšinu čitateľov, ale stojí za to, je veľmi zaujímavé, čo sa štýlu písania týka, a vytrvalých odmení. ,
Odysseus je taková obří encyklopedie, k jejímuž pochopení toho nejprve musíte sami hodně načíst. Když pomineme odkazy, máme tu šílenou hru s formou, ať už jsou to kapitoly dramatické nebo psané formou otázka odpověď a samozřejmě zachycení proudu vědomí, kdy nám tak vzniká možná nejprokreslenější postava v podobě Leopolda Blooma. Ano, některé kapitoly se čtou hůře. V tom množství stran se můžete začít ztrácet a poslední kapitola je kvůli absenci odstavců a interpunkcí naprosto příšerná, ale kniha obsahuje i mnoho dobrého, jako různé filosofické úvahy. A teď mě omluvte, jdu si stejně jako Leopold Bloom zakrýt levé oko levým uchem.
Přiznávám se, nedočetla jsem. Na Joyce jsem byla zvědavá, četla jsem Portrét umělce v jinošských letech a to bylo ještě celkem v pohodě, ale slavným Odysseem jsem si jen potvrdila, že surrealismus nikdy nebude mým oblíbeným uměleckým stylem, ať už v literatuře nebo malířství. Joyce psát umí, používá zvukomalebný jazyk, lyrické a atmosférické popisy míst, ale já tento experimentální přístup, s volným proudem vědomí, nejsem schopna pobrat. Vůbec jsem nebyla schopná se do díla začíst, myšlenky mi pořád odbíhaly od čtení, asi skutečně potřebuji nějaký smysluplný děj, abych se do četby ponořila. Pak jsem narazila na úvahu Karla Junga, který se přiznal, že měl sám problémy se do knihy začíst, asi třikrát u toho usnul, ale nakonec Odyssea zdárně dočetl. Popisoval, že se ho poté zmocnila hluboká deprese. To jistě dokazuje, že kniha má svoje kvality a dokáže ve vytrvalém čtenáři vyvolat emoce, ale upřímně, tyto stavy, pro mě nezdravé chorobnosti a deprese, jsou přesně tím důvodem, proč se surrealismu budu asi nadále vyhýbat.
Štítky knihy
irská literatura Dublin rozhlasové zpracování proud vědomí
Autorovy další knížky
| 1993 |  Odysseus |
| 1983 |  Portrét umělce v jinošských letech |
| 1999 | Dubliners / Dubliňané (5 povídek) |
| 1974 | Kočka a čert |
| 1996 | Anna Livia Plurabella |
"Originalita se sice dovede sama sebou uspokojit, ale to k úspěchu vždycky nevede." Celosvetový úspech tejto knihy je síce nespochybniteľný, ale ja sa musím pripojiť k vyššie uvedenej vetičke zmienenej v kapitole deksripcií a výčtů. To je však len moj osobný pohľad a moje očakávania od knihy takýchto rozmerov. Určite by som knihu ocenil viac v dobe kedy má pátos, experiment a symbolika v literatúre bavili viac. Teraz už bohužiaľ vďaka pragmatickosti života neviem dielo natoľko oceniť a skor som jeden z tých čitateľov, ktorým záleži viac na príbehu a obsahovej forme.
Do hlavy Jamesa Joycea by som fakt vidieť nechcel. Na mňa to bolo v niektorých pasážach až moc vulgárne. Z niektorých dialógov vo fantasmagorickej časti mi fakt nebolo dobre...kam sa hrabú niektoré celé trigger warning knižky.
Po prvé a asi naposled. :) Túto knihu si jednoducho nedokážem užívať. Ani po prečítaní na mňa nedolahol žiaden wow efekt, spíš naopak. Chápem jej hodnotu vo svete literatúri, ale nedokážem jej dať vyššie hodnotenie.