Umění být
Erich Fromm
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60185/bmid_umeni-byt-Kdw-60185.jpg
4
91
91
V letech 1974–1976, kdy zestárlý Fromm pracoval na díle Mít, nebo být?, napsal mnohem vice rukopisů a kapitol, než jich bylo skutečně použito v knize, publikované v roce 1976. Některé z těchto kapitol obsahuje právě tento svazek. Pojednávají výlučně o „cestě k bytí", která může člověka dovést k tomu, aby se naučil „umění být". Jak můžeme uskutečnit a aktualizovat Lásku, Rozum a významuplnou tvůrčí práci? Fromm zde nabízí uměni být, cestu života, založenou na autentickém sebeuvědomění, k niž se dostaneme jen přes poctivou sebeanalýzu. Moudře nás varuje před vlčí jámou mínění, že osvícení můžeme dosáhnout bez úsilí či s vírou, že život lze žít bez bolesti. Kruté mámení „duchovními salátovými mísami", které nám nabízí náš konzumně orientovaný svět, je podle Fromma jen potravou našich iluzi „snadného uvědomění". V konfrontaci se samozvanými guru na Západě i na Východě, kteří slibují toto osvícení v rychlokurzu, nabízí Fromm jinou cestu k sebeuvědomění a blahu, založenou na psychoanalýze a sebeuvědomění prostřednictvím meditace. „Snad nejobtížnější překážkou v učení se umění žít je to, co bych nazval „velkým podvodem"... Takové fenomény jako výrobky s vestavěnou zastaralostí, produkty nadhodnocené nebo aktuálně neužitečné, reklama, která je směsicí zrnka pravdy se spoustou lži, a mnohé jiné sociální jevy jsou částí velkého podvodu, přičemž zákon postihuje jen jeho nejdrastičtější formy... Velký podvod ve sféře politiků vyšel na světlo aférou Watergate a vedením vietnamské války s nepravdivým tvrzením o „blízkém vítězství"... Nicméně byla odhalena jen špička ledovce politického podvodu. Ve sférách umění a literatury bují podvod také. Veřejnost, dokonce vzdělaná veřejnost, ztratila značnou měrou svou schopnost poznat rozdíl mezi tím, co je ryzí a co je padělek. Tento defekt způsobily určité faktory. Především je to čistě cerebrální orientace většiny lidí. Čtou nebo poslouchají jen slova a intelektuální pojmy, ale neposlouchají „třetím uchem", aby prověřovali autorovu věrohodnost... Jiná příčina našich obtíží rozlišovat mezi pravostí a podvodem spočívá v hypnotické přitažlivosti moci a slávy. Jestliže se jméno člověka nebo knižní titul stane proslulým díky obratné publicitě, pak je průměrný člověk nakloněn věřit tomu, co se v předkládané knize tvrdí. Tomuto procesu napomáhá jiný faktor: v kompletně komercionalizované společnosti, v níž je prodejnost a optimální zisk jádrem hodnot a v níž každý člověk zakouší sám sebe jako „kapitál", který se musí investovat na trhu s cílem optimálního zisku či úspěchu, tedy v takové společnosti svou vnitřní hodnotu cení tak málo jako zubní pastu nebo lékařský diplom. Málo záleží na tom, zda je laskavý, inteligentní, tvůrčí, odvážný, pokud těchto vlastností nepoužije pro svůj úspěch. Naproti tomu, když je pouze průměrným člověkem, spisovatelem, umělcem či kýmkoli, ale je narcistický, agresivní, piják, tvůrce obscénních titulků – obdařený určitým talentem – stane se snadno jedním ze soudobých ,vůdčích umělců či spisovatelů'."... celý text
Osobní rozvoj a styl Psychologie a pedagogika
Vydáno: 1994 , Naše vojskoOriginální název:
The Art of Being, 1993
více info...
Přidat komentář
První podmínkou většího než průměrného úspěchu v jakékoli oblasti včetně umění žít je chtít jednu věc. Chtít jednu věc předpokládá umět se rozhodnout, umět si vytknout jeden cíl. To znamená, že celá osoba je poháněna jednou věcí, pro kterou se rozhodla, a je jí tak oddána, že všechna její energie proudí ve směru zvoleného cíle.
Dále pak koncentrace - vyžaduje vnitřní aktivitu. Tato aktivita je dnes vzácná, neboť klíčem k úspěchu je zaneprázdněnost. Nedostatek koncentrace unavuje, zatímco koncentrace vzpružuje. Mobilizace energie, která má psychický i fyziologický aspekt na člověka působí tak, že cítí, jak ožil.
Další aspekty umění být je bdělost, schopnost uvědomovat si, meditace, vyvarovat se triviálním řečem, žádné úsilí - žádná bolest, antiautoritářství, psychoanalýza..
Osoba, která se orientuje na vlastnění, používá vnější předmět, aby existovala, aby byla tím kým si přeje. Je sama sebou, jen pokud jako taková něco má. Jedinec coby subjekt určuje své bytí vlastněním objektu. Je posedlý objekty a tím i přáním mít je.
Na rozdíl od majetkových předmětů - které se užíváním spotřebovávají - láska, rozum a tvůrčí aktivita sdílením a užíváním rostou a znásobují se. Orientace na bytí vždy znamená, že životním cílem člověka jsou jeho vlastní psychické síly.
Pokud člověk nemá čas, jednoduše prohlašuje, že to považuje za nedůležité.
Uf, docela hořká pilule. Za její jádro považuji Frommovo brojení vůči, jak jsem si to pracovně nazval, subjektivnímu relativismu štěstí (tedy představě, že cokoli mě uspokojuje a neškodí druhým je pro mě OK, protože „Proč ne“; autor nebrojí proti svobodě volby jako takové, ale proti volbám nedostatečným/špatným/škodlivým, potažmo mu jde o to, aby k nějakému skutečnému procesu volby, místo ukájení každé libovolné pohnutky, či vnějšího, společností uměle cpaného vnuknutí, vůbec docházelo...) proti němuž staví, nakolik to může znít troufale, štěstí objektivně spravného způsobu žití (jup, Fromm oplývá takovou tou kvalitou přísného, neústupného Dědka s patentem na pravdu, co se nebojí vám v ní, s jistou dávkou otcovské lásky, vymáchat čumák) jež se místo řečnicky oznamujícího „Proč ne“ táže „Proč?“ (vzory správnosti čerpá převážně od „starých mistrů“{ovšem pozor, přejímat je od nich „pasivně“ je v podstatě autosegescí a byť i tato může přinést úlevu/uvolnění, nejde k jádru vnitřního konfliktu a z dlouhodobého hlediska jde jen o jinou formu úniku; cílem je, zde např. ctnosti, tyto skutečně vnitřně zakoušet a od toho je odvozovat, ne naopak, kdy jejími nálepkami maskujeme city/úmysly jiné}; bylo by pošetilé přehlížet styčné „spásonosné“ prvky {jak metodologické, tak z těchto metod výstupní}, jež se setrvale objevují napříč lidskými dějinami a domnívat se, že během bliknutí vlastního života dohlédnete dále sami; právě od této paralelní styčnosti napříč dějinami usuzuje na existenci reálně objektivní, všem lidem společné přirozenosti, která je přístupná vnitřnímu nahlédnutí...o tom později) přičemž vše odchylné je jen více, či méně racionalizovanou omluvou pohnutek skrytých/škodlivých. Základním prubířským kamenem správnosti nechť je rozlišení, „zda uspokojení té které potřeby život člověka obohacuje a přispívá k jeho růstu, nebo zda ho oslabuje, dusí, brání u něj růstu a je destruktivní“; ergo, člověku nejvlastnější potřeba tkví v naplnění jeho lidského potenciálu, v možnosti naplnit lidskost.
Jak zjistit, co je lidské?
Počátečním krokem směrem k takovému poznání je vytrvalá („jako v každém aktu učení má rozhodující význam schopnost snést neúspěch“) a soustředěná každodenní praxe návratu k původnímu způsobu bytí (zde hlavně skrze meditaci, mantry, či tai či...), resp. orientaci od myšlení (tj. promítání sebe sama mimo „teď a tady“) k tzv. „uvědomování“ (tj. vnímání „teď a tady“; zde obrácením pozornosti k tělesným pochodům) kterýžto rozdíl je hezky ilustrován na dvojici přemýšlení o dýchání a vnímání dechu...Teprve takto nezatíženě nahlédnuté, tedy „uvědoměné“, pak připouštíme ke kritickému zpracování myšlením. Od „uvědomění“ viditelného, pak můžeme přejít k „uvědomování“ skrytého a tento vjem následně podrobit tzv. sebeanalýze (na druhou stranu autor uznává prospěšnost jak samostatné meditace, tak samostatné sebeanalýzy; jejich spojení však považuje za synergické), či pro autora neoddělitelné analýze kulturní. (lidská přirozenost pro něj není druhově-biologickým dědictvím, ale výsledkem našich společných existenčních nutností; za mě celkem prašť jak uhoď, důležité je, že důsledkem této naší „vrženosti“ je vcelku nemnoho recyklujících se patologických scénářů v nichž se můžete najít) Byť tu prvek sebe/kulturní analýzy (vycházející z podstatně rozšířeného konceptu Freudovy psychoanalýzy) odbývám jednou větou, tak bych nerad, aby působil podružně. Naopak, právě tady začíná skutečná práce a v různých dílčích příkladech je jí (a návazným tématům) věnována velká část téhle knížečky (jež si ostatně ani neklade za cíl předložit nějaký vyčerpávající přehled, je spíše referenčním úvodem k dalšímu studiu {Freudovy „Přednášky k úvodu do psychoanalýzy“ jsou jasným následným krokem; už se nemůžu dočkat co za bobky mi mé podvědomí složí k nohám k přezkumu} a stručným průvodcem úskalími výše zmíněných metod...což ovšem neznamená, že by sama o sobě, tak jak je, neměla smysl!) z níž si čtenář vyzobne co sám cítí. Nejuchopitelnější, ale i nejbolestnější metodou je za mě soustředění se na překonávání negativních aspektů bytí tím, že je prociťuji; lépe tak nahlédnu a pocítím jejich škodlivost (jež je coby trest obsažena v samotné tíze pocitu?) a snáz je pak za „běžného“ chodu rozeznám pod rouškou racionalizace. Více v PS.
Kapitolky o vlastnění trpí násilně tlačenou komunistickou doktrínou o „antropologicko-historické průkaznosti“ nepřirozenosti vlastnictví. K samotné psychologii vlastnictví a důsledcích, jež do bytí vnáší nezdravá dominance tohoto aspektu, ale co říct mají; v kostce je zdravá míra vlastnictví (či úzce související otázky spotřeby) taková, která naplňuje podmínky již v úvodu zmíněného „prubířského kamene“, takové vlastnictví je tzv. „funkční“, oproti němu pak stojí vlastnictví tzv. „mrtvé“. Zvlášť fascinující je v tomhle „funkčně/mrtvém“ smyslu naťuknutí kategorie vlastnictví živých objektů, jež je de facto půdorysem(?) vztahů rodičovských, partnerských, mocenských a konečně i vztahu k sobě samému.
Od dílčího bych se však závěrem obrátil zpět k obecnému a vyzdihl stručný, avšak výmluvný název knihy; Bytí zde není konstatujícím faktem holé existence, ale tvůrčím, usilujícím elementem, vnitřním socháním, uměním odsekávání balastu bránícího zjevení skutečné podoby. Toto nechť je vaším „chtěním jedné věci“; neštěpte svou energii na blbosti. Tak a teď už jdu konečně zdlábnout pravidelnou denní dávku čtyř gramů jemně umleté drtě ze sešrotované Jawy 20, kterou hodlám, než do světa vypustím svou zanalyzovanou duši, celou sníst.
Nehvězduju.
PS: Z prostorových důvodů jsem něco citací píchnul do recenzí.
Zajímalo by mě, zda by to pojal stejně i v dnešní době. Některé body určitě ano.
Poslední vydaná autorova kniha - po jeho smrti sestavená z dosud nepublikovaných poznámek a myšlenek mně posloužila k revizi mého života - jak jsem žil a co jsem mohl udělat lépe - nebo jinak. Jsem rád, že jsem se sám zařadil svých životem do kolonky "umění být" a dávám přednost kvalitně prožitému životu před hromaděním nadbytečného majetku. Před důležitými rozhodnutími v životě jsem si vždy udělal analýzu toho, co mne čeká a co očekávám. A tak jsem se naučil "umění být" a jsem se životem spokojen. Nepodléhám vnějším vlivům a věřím rozumu, lásce a své vlastní aktivitě. Děkuji za potvrzení mé cesty - tím nechci říci, že moje cesta je jedině správná - ten, kdo se rozhodne žít v modu "mít" a chce vlastnit a ovládat druhé - a je s tím srozuměn a spokojen - je to pro něho také dobře!
I já jsem si v knize našla to své. Sice s mými životními postoji nerezonovaly všechny uvedené poznatky, na druhou stranu žádný nebyl vyloženě proti a především: všechny vedly spíše k zamyšlení a prozkoumání vlastních životních vzorců a nikoli pouze k povrchnímu přitakání či odmítání. Tak by měla být kniha "o životě" koncipována. Podněcovat myšlenky, nikoli jen emoce. Takže jsem byla spokojená, i když považuju tuto knihu spíše za naťuknutí tématu - je opravdu krátká a ne nijak zvlášť strukturovaná.
Jedna z lepších knih od Fromma, může sloužit jako takové zamyšlení nad sebou, nad svým životem a nad tím, jak k životu přistupujeme.
Velmi dobře to vystihla uživatelka alef pode mnou.
„Tentýž svět není nikdy pro dva lidi stejný, protože oba prožívají tento okolní svět více či méně rozdílně vzhledem k své rozdílné konstituci.“
Erich Fromm je sociolog, psycholog, etik a filozof. Na člověka, jako jedinečnou a tvořivou osobnost, se tak dívá skrze optiku všech těchto rolí. Nejvíc ho asi zajímá lidský charakter, a to, jak, nebo do jaké míry, je ovlivňován společností, a nakolik je v nás, jako součást naší přirozenosti. Proto ho zajímají různé formy závislosti (tady se hodně projevuje Fromm psycholog a sociolog) – a skrze ně se pak dívá (jako filozof) na lásku, na svobodu, … a na život, jako takový, na naše „umění být“.
Říká, že není možné úplně přesně vymezit lidskou přirozenost, protože to mj. není nic stálého a neměnného, či nezměnitelného – naše přirozenost je „aktivní“, dá se říct, že určitým způsobem se přizpůsobuje vnějším podmínkám (přírodním i kulturním změnám), ale neznamená to, že se přizpůsobuje všemu – to by naopak bylo v rozporu s naší přirozeností, znamenalo by to totiž, že se necháme ovládat, že se přizpůsobíme všemu, jenže, právě tak, to není.
Každý směřujeme k nějakému cíli – máme plány, sny, touhy, a různé představy o jejich naplnění, i různé možnosti jejich realizace. Je to energie, kterou k uskutečnění svého cíle v sobě máme, a která je podle Fromma přirozená u každého člověka – v podobě tvořivosti – k tomu ovšem potřebujeme prostor … a svobodu! Když se jí nedostane – mění se naše přirozená tvořivá síla v sílu destruktivní a ničivou!
Kdybych měla shrnout Frommovu práci do jedné věty, asi bych řekla, že zkoumá „všechny možné cesty, k čemu může člověk orientovat svůj život“ … rozhodnout už se musí každý sám, jestli jeho životním cílem bude „vlastnění“ … nebo „bytí“.
V tom prvním případě totiž určujete svůj způsob života, resp. poměřujete svou existenci, tím, co vlastníte - co mám, co může mít jiný, o co víc má on, v dnešní době to je docela jednoduché, jak říká Fromm, ať si vzpomenete, na co chcete „vše může být hromaděno s vášní sběratele“ … „není téměř nic, co by se nemohlo stát předmětem vlastnění“.
Tou těžší variantou (ovšem autentičtější) je orientovat se ve svém životě na „bytí“, tedy, na své vlastní psychické síly, vyhnout se, jak píše Fromm „falešným stezkám sebevědomí“ a radši se pustit po cestách „sebeuvědomnění“ :-).
Pojetí člověka a jeho způsobu bytí, tak jak ho Fromm prezentuje, je veskrze humanistické, směřuje k tomu, abychom si uvědomili svou situaci a začali chápat sami sebe jako jedinečnou a tvořivou osobnost, tedy...
„být sám sebou a kvůli sobě dosáhnout štěstí“ :-).
„Zeptáte-li se dobrého člověka: Proč miluješ Boha?, dostanete odpověď: Nevím – protože je Bůh!
Proč miluješ pravdu?
Kvůli pravdě.
Proč miluješ spravedlnost?
Kvůli spravedlnosti.
Proč miluješ dobro?
Kvůli dobru.
A proč žiješ?
Na mou čest, já nevím – rád žiju!“
„To, že chceme žít, že žijeme rádi, jsou fakta, která nevyžadují žádný výklad.“
A tak se spíš ptejte: Jak chci žít?
Tuhle knížku k takovému zamyšlení určitě doporučuji!
Pre plné pochopenie Frommovho diela treba určite siahnuť aj po ďalších tituloch Ericha Fromma a premýšľať nad myšlienkami obsiahnutými v nich, pretože sa nás občanov euro-atlantickej kultúry veľmi trefne týkajú. Predstavujú náhľad do vnútra človeka a odhaľújú sugestívny aparát spoločnosti, ktorý vytvára myšlienky a túžby vedúce ku konzumerizmu a radikálnemu hedonizmu. Zo všetkých silných myšlienok v knižke ma zaujala najviac táto:
"V komercionalizovanej spoločnosti, v ktorej je predajnosť a optimálny zisk jadrom hodnôt a v ktorej každý človek vníma sám seba ako kapitál, ktorý má byť investovaný s cieľom optimálneho zisku, či úspechu, na vnútornej hodnote človeka nezáleží. Nezáleží na tom, či je láskavý, inteligentný, tvorivý, odvážny, pokiaľ tieto hodnoty nevyužije pre svoj úspech. Avšak ak je niekto priemerným človekom, spisovateľom, umelcom alebo kýmkoľvek iným, ale je narcistický, agresívny, pijan, aktér obscénnych novinových titulkov, za predpokladu určitého talentu sa stane jedným zo súdobých vedúcich umelcov či spisovateľov."
K předchozímu příspěvku přidám své: "Moderní člověk je člověk mas, vysoce socializovaný, ale velmi osamělý." (s. 26). Nebo: "...být šťasten je údělem jen mála lidí, zatímco trpět údělem všech." (s. 29).
V této knize je mnoho krásných myšlenek, myslím si, že si vybere každý. Autor hovoří o umění naslouchat, o únavě, o osvobozující moci pravdy, o soustředění, meditaci, sebeanalýze, vlastnění, lakomství apod. Je to krásná a cenná kniha.
Nesmírně důležitý poznatek: „Pokud druzí lidé nechápou vaše chování, co se děje? Jejich požadavek, že musíme dělat jen to, co oni chápou, je pokusem diktovat nám. Je-li to v jejich očích bytí „asociální" a „iracionální", budiž. Většinou se jim však ukáže naše svoboda a odvaha být sebou samými. Nikomu nejsme povinováni nějakým vysvětlováním nebo účtováním, pokud jim naše činy neškodí nebo neporušují jejich právo. Kolik životů bylo zničeno touto potřebou „vysvětlovat", což obyčejně znamená „pochopit“, tj. schválit. Ať jsou vaše činy a podle nich i vaše skutečné záměry posouzeny, ale mějte na paměti, že svobodný člověk je povinován vysvětlením jen sám sobě – svému rozumu a svědomí – a nemnoha těm, kteří snad oprávněný nárok na vysvětlení mají.“
Umění vyrovnat se sám se sebou, jaký jsem, jak se mám přijímat, to je základ lidské rovnováhy.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Umění milovat |
| 1992 | Mít nebo být? |
| 1993 | Strach ze svobody |
| 1997 | Anatomie lidské destruktivity |
| 1996 | Lidské srdce |
(SPOILER) Můj oblíbený autor Fromm! Trochu se rozepíšu a nechám si tu i pár poznámek sama pro sebe, tedy upozorňuji, že bude spoiler. Napřed bych začala tím, co se mi nelíbilo. U Fromma jsem už celkem zvyklá na jeho velebení Marxe a socialistických ideálů. Ač jsem z opačného konce politicko-ekonomického spektra, neruší mě to, protože ho považuju za precizního myslitele zase v jiných oblastech. Zde v knize jsem ale objevila, že on při jednom komentování hodnoty nějakého statku zřejmě ani nezná pojem subjektivní teorie hodnoty, což je teda za mě fakt bazál - zejména, pokud se člověk pouští o diskuzi o vlastnictví a o socialismu a navíc ještě svým paternalistickým stylem, který ve svých knihách často užívá. Pak ještě konečná část knihy, kde oslavuje středověkého člověka, jak neměl čas plkat a pomlouvat, jak rozežraně nevlastnil, co nepotřeboval, jak si všechno zapamatoval a rychleji se ze svého přírodního okolí učil, protože byl všímavější ke svému okolí víc jak dnešní kybernetická společnost... Ehm, to už mi fakt přišlo nesmyslný.
Teď ale k samotnému obsahu knihy. Fromm rozděluje lidské prožívání na dva různé módy - na mód bytí a mód vlastnění, přičemž všichni se buď v těchto módech nebo někde mezi nimi pohybujeme. Mód bytí je podle něj tvůrčí, solidární, láskyplný a orientovaný na krásu; mód vlastnění na ovládání předmětů i lidí, na sobectví, člověk se v něm identifikuje svým majetkem a nabytým sociálním statusem. Mód bytí podle něj vede k růstu člověka, zatímco mód vlastnění člověka utlumuje a jeho mysl zaměstnává předměty a hromaděním věcí, které jsou většinou nepodstatné, čímž ho od růstu rozptyluje. Fromm navrhuje metody, kterými se člověk má více nasměrovat k módu bytí, a to zejména meditace, trénink všímavosti, plná koncentrace na všechny běžné denní aktivity, bdělost, sebeanalýza, psychoanalýza. Svoboda je pro Fromma vnitřním osvobozením od pout chtivosti a iluzí.
Jako vlastnění Fromm nemyslí jen majetek - člověk podle něj může podobně patologicky vlastnit i myšlenky, ideály, politické názory, přátele nebo hromadit zážitky.
Fromm dále říká, že velkou překážkou módu bytí je duševní lenost - člověk chce dosáhnout všeho hned, lehce, polovzdělaně. Člověk má také podle něj strach z autority a disciplíny. Fromm kritizuje i zdánlivou svobodu na příkladu sexuální svobody jakožto svobodou rozmaru - že člověk místo toho, aby věděl 'proč', tak si říká pouze 'proč ne', protože prostě může, což není svoboda, ale bezmyšlenkovitá rozežranost.
Nakonec ještě doplním myšlenku, která se mi moc líbila - cituji: Paradoxním faktem je, že čím hlouběji prožívám svou vlastní nebo něčí jedinečnou individualitu, tím jasněji prostřednictvím sebe a něho vidím realitu obecného člověka, prostého všech individuálních kvalit, zen-buddhistického člověka bez hodnosti a bez titulu.