Umřel jsem v sobotu
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94833/bmid_umrel-jsem-v-sobotu-1SA-94833.jpg
4
462
462
Tento mrazivý příběh se skutečně stal. Nápis, vytesaný na domě v Třebíči, vídal v dětství muž, jenž na sklonku života vyprávěl autorovi svůj příběh. Z osudu rukou a vůle boží. A zde začíná autorovo putování za tajemnou větou, za domem, který aniž by sám chtěl, ovlivňuje jeho život i život ostatních. Je to strhující příběh o lásce, osudu, ztrátě dítěte a druhých šancích, které už se nikdy nebudou opakovat. Co se stane, když se nevyrovnáme s minulostí? Přijde vůbec nějaká budoucnost? Rodina Josefa Marana žila v domě, který změnil jejich život. Mozaikové oko boží a onen nápis jej poslal na cestu, na kterou se žádný smrtelník nechce vydat. Rodina přišla rukou vraha o svou jedinou dceru. Osud k nim byl ale shovívavý. Přišlo druhé dítě. V duši Josefa Marana, ale nebyl klid. Toužil jej najít. Rozhodl se pátrat v minulosti, a tak svou druhorozenou posílal na onen svět. Do míst, kam se žádné dítě nepodívá. Její oči byly oči Josefovy, a on hledal vraha. Viděla dívka, co se v budoucnosti skutečně stane? Vrátí se k němu alespoň jeho druhá dcera? Mnohdy nás stvořitel posouvá vpřed, my se však nedokážeme vymanit ze spárů minulosti. A tak ztratíme vše, na čem nám záleží. I sami sebe. Temná kniha spojuje prvky vyprávění s básněním. Celý příběh je jako hra. Hra o naději. Mrazí z něj v zádech, v srdci i v hlavě.... celý text
Přidat komentář
Čteno jen pro čtenářskou výzvu, po nesourodých Úsměvech smutných mužů jsem už jinak neměl potřebu číst dalšího Formánka. Teď ale musím přečíst aspoň Mluviti pravdu. Díky výzvo.
Kniha ukrývající hluboký příběh, který ale ve čtenáři probouzí touhu po odpovědích na otázky, které během čtení vyvstávají v hlavě.
Vlastně je to vícero příběhů v jednom. Dozvídáme se tu část životního příběhu Waldemara Solara, kterému je věnována celá předchozí Formánkova kniha. Zároveň máme možnost nahlédnout do nitra autorovy duše. A konečně se tu dozvídáme mnohé o zvláštním osudu rodiny Josefa Marana.
Nevím, co víc napsat. Snad jen, že ve mě kniha probudila zájem o návštěvu Třebíče, kde jsem byla jen jednou v životě. Ne, že bych se snažila najít dům, který nesl na své fasádě větu "Z osudu rukou a vůle Boží"... Ale vlastně nedovedu vysvětlit, proč... Tak třeba na to přijdu, až mě tam toulavé botky zavedou.
Malá a útlá knížečka skrývající v sobě úžasný příběh. Přirovnala bych to k poupěti, které nestihne vykvést a zvadne. Příběh Josefa Marana by rozhodně stál za pořádné zpracování už vzhledem k tomu, že skutečných informací o domě a osudu jeho obyvatel zřejmě mnoho známo není a autor si většinu příběhu domyslel. Škoda, že to nedokázal nebo nechtěl zpracovat více a že měl potřebu tolik to prokládat svými myšlenkami a filosofováním. Styl psaní pana Formánka se mi líbí, mám ráda jeho knihy, ale tady už té jeho osobní rozháranosti bylo moc. Chtěla jsem číst více Maranův příběh, příběh domu.
Autora jsem do teď neznala, což je velká škoda, teď už ho znám a nezapomenu. Každopádně, mě takové příběhy vždycky baví a já si velmi ráda přečtu i o tom jak kniha vznikala, protože si pak nepřipadám tak sama ve svých zmatených myšlenkových pochodech při psaní. Pomalém skluzu do vězení vlastního myšlení...
"Život není, co chceme, ale to, co máme a vydržíme."
Co se příběhu týče - já osobně, bych byla stejná jako autor, taky bych se do toho pustila a hledala a psala dokud bych na to na všechno nepřišla. Nicméně, právě tento příběh, celá tahle kniha vypovídá o tom, že honit se za "duchy" je chůze po velmi tenkém ledě. A člověku pak nezbude nic, než prázdnota.
"Prázdnota ale přece nemůže křičet."
Rozhodně to pro mě byla zajímavá zkušenost. Ke knížce jsem se dostala díky čtenářské výzvě, jinak bych jí určitě nikdy nečetla. Na mě je autor moc "naturalistický / realistický", ale dějová linka byla napsaná docela poutavě. Vsuvky ze vzniku knížky a propojení s předchozími díly se mi líbily, naopak teda ty "abstraktní!, místy rýmované, vůbec. Ale tady je chyba na mojí straně, věřím, že kvalitu měly i tyhle části, já se u čtení ale radši bavím.
Od knihy jsem nic nečekala, od autora jsem zatím nic nečetla a jsem příjemně překvapená. Historická zápletka zajímavá a nějak výrazně mě při čtení nevadily ani autorovy vsuvky o tom, jak kniha vznikala, i když to většinou moc nemusím.
Obávám se, že hodnocení bude asi stejně rozporuplné jako mé dojmy z knihy.
Začnu postupně. Styl vyprávění útržků života pana Formánka mě ničil. Nejen že mě jeho způsob psaní příliš nesedl, ani obsah jeho vzpomínek (které dost často ani příliš nesouvisely s hlavním příběhem) mě prostě a jednoduše nebavil. Osobně by mi spíše sedlo, kdyby celé toto pozadí bylo popsáno v úvodu či epilogu. Toto věčné "protkávání" narušovalo stěžejní příběh knihy. Ostatně, autorovo vyprávění o snaze a postupu zjištění příběhu by mi nebylo na obtíž. Ale některé pasáže jsou tak vzdálené tomu hlavnímu, že jsem měla pocit, že čtu knihu, do které se omylem připletl něčí deník.
Zrýmované pasáže mě nějak moc neuchvátily, ale alespoň mě nijak zvlášť nevadily.
A teď to hlavní - příběh Josefa Marana. Děsivý, šílený, strašný a hrozný osud jedné rodiny, ze kterého mám ještě nyní velmi nepříjemný pocit. A také jediná část knihy, která mě opravdu bavila a velmi dobře se mi četla. Poměrně mě mrzí, že vše bylo popsáno tak stroze a krátce, protože celý příběh měl skutečně velký potenciál.
Ráda bych sepsala nějaké celkové hodnocení, ale vlastně stále úplně nevím (doufala jsem, že až vše napíšu, budu si jistější). V podstatě mám neustále pocit, že z nedostatku materiálu je kniha natažená o (občas i zbytečné) dodatky autora. Hlavní motiv knihy mě nadchnul. Jako pozitivní věc beru i to, že se pokusím přečíst knihu Mluviti pravdu, o které se autor mnohokrát zmiňuje a která mě třeba nadchne víc. Toť asi vše.
Zvlastni kniha..trochu chaoticka, trochu povhopitelna v neuchopitelnost zivota. Vidim podobnost s Urbanem (pratelstvi a souneni se nezapre;-)).
V první řadě bylo zajímavé číst knihu, jejíž děj se odehrává v mém oblíbeném a důvěrně známém městě. Zároveň jsem celý ten neuvěřitelný příběh doslova hltal, protože vím, o kterém domě Formánek píše, a protože jsem o něm sám cosi slyšel. Ovšem jednoduchý styl psaní autora mi až tak moc nesedí (ale to bych mu neměl vůbec za zlé). Trochu mě ale zklamalo, jak byl děj především ve druhé polovině knihy do velké míry nerozpracovaný a nevytěžený. Naopak se ke konci lehce upadajícího příběhu koncentrují jakési filozoficko-teologické pasáže a osobní promluvy autora, které často jen velmi lehce souvisí s dějem knihy a které nabourávají jinak potenciálně hodně silnou atmosféru dost originálního příběhu. Je to škoda, ale pro mě je to i přesto stále docela dobrá kniha o Třebíči.
Jsem upřímně ráda, že se jedná o poměrně slabou knížku. U každé kapitoly totiž člověk musel přemýšlet a dávat si do souvislosti děj a potom i jak to vlastně autor vůbec myslel. Mě to docela bavilo, někdy i pobavilo, jak uvažoval, bavil se sám se sebou. Takže čtenář musí být opravdu stále ve střehu, aby mu nic neuniklo. Proto jsem ráda, jak jsem již psala, že byla knížka útlá a dala se sfouknout za pár hodin. Odkládat ji po nějaký čas a vracet se k ní, to by rozhodně nešlo.
Knihu jsem si přečetla hlavně do čtenářské výzvy...na začátku jsem nechápala, v textu se ztrácela, ale pak mě to pohltilo natolik, že za pár hodin přečteno...mrazivý, nepochopitelný, smutný příběh, nutící k zamyšlení...co je na druhé straně? kam jde duše?
Hodně silný příběh.Zatím pro mě nejlepší od Formánka.A vrhám se na Mluviti pravdu.
Kniha mi moc nesedla. Bylo to na můj vkus příliš obrazné, Formánek má daleko lepší knihy.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Formánek je moje srdcovka. Líbí se mi jeho psycho styl, příběhy pohltí. Super kniha.