Útěk z Tábora 14

Konečně jsem po 100 letech našla čas to dočíst. Přemýšlela jsem, proč mi to tak trvalo...
Příběh je ohromující, plný smutku, smrti, bojů o přežití. Avšak, je příšerně zpracovaný. Ačkoliv se autor snaží čtenáře vtáhnout, tak u mě se mu to nepovedlo. Knihu prolíná historií, doplňujícími informacemi a prostě to vše nějak dohromady nesedí.
Sin je chudák, kterému se podařilo zachránit, a který se užírá zevnitř. Zároveň je to ale takové velké rozmazlené dítě, které se stále hledá. Naštěstí se odhodlal promluvit o svém příběhu, snad tentokrát pravdivě.

Ziji v miru v 21.stoleti...mam strechu, neni mi zima. Muzu jist, co chci kdy chci. Oblekat se podle pocasi a rikat si temer vse. Ctu casto o koncentracnich taborech ve stredni Evrope a byt je to uz nekolik generaci zpatky, stale jeste ziji lide, co to prozili a prezili. Presto ma ma generace obrousene moralni hrany filmy, serialy....

Na druhe strane planety mezitim jsou lide, co ziji, jako nekteri evropane v a po druhe svetove valce. Tem taborum se muze rict treba i farma na lidi, kdyz jsou lide vybirani, kteri spolu muzou mit deti a ty deti nikdy nemaji opustit ploty zarizeni.

Ohledne Severni Koreje mam nekolik prani. Prvni je cestovatelske a podivat se desitly let do minulosti a navstivit ji. Druhe prani je lidske, aby dynastie Kimu skoncila a lide poznali svobodu a vlastni vladu nad sebou.


Od knihy je velice tezke se otrhnout!

Zpočátku jsem chtěl knížku odložit. Po několika kapitolách jsem se však začetl. Děj je místy až neuvěřitelný. Je to pro nás těžko představitelné. Po útěku z Koreje v Číně byl děj zajímavý, potom však sklouzl do popisu Sinova boje se sebou samým v západním světě, občas proloženým jeho vlastními slovy. Sinovo vyprávění je dobře napsáno, některé autorovy vsuvky byly jistě potřebné na osvětlení děje, jen působily trochu rušivě. Konec jsem dočítal jen z "povinnosti" :) Samotné táborové desatero je smutnou výpovědí o pohledu na hodnotu člověka v Severní Koreji. Buďme rádi, kde jsme a važme si toho.

Šokující příběh..je hrozné , že to neskončilo v roce 1945 , ale že se to neustále děje. Stále existují pracovní tábory, kde lidé bojují o svůj život v nepředstavitelných podmínkách. Škoda, že příběh nebyl souvislý, internetové odkazy pod jednotlivými kapitolami trochu ruší.

Myslím, že je škoda, že kniha není v ich-formě. To, že všechno vypravuje vlastně autor, tedy muž, jemuž hrdina Sin svůj příběh vylíčil, celé knize škodí.
Nejde o autentický záznam výpovědi: autor má jakési "nutkání" neustále do textu zasahovat a všechno dění až nadmíru komentovat.
Ta forma mne skutečně mrzí, i když jí neodpírám její výpovědní hodnotu. Daleko více mne k tématu uprchlíků ze Severní Koreje zaujal román Masadži Išikawy "Řeka v temnotě".

Zatím nemohu hodnotit moc kladně. Knihu jsem nedočetla, přečetla jsem asi 1/4 knihy a musela ji zavřít. Čekala jsem od ní plynulý příběh, jak Sin žije v taboře, jak to tam vypada, co se tam děje a jak se mu povedlo utéct. První kapitola je shrnutí o fungování KLDR, tu kapitolu jsem skousla, myslela jsem, že to má čtenáře uvést do děje. Pak začal Sinův příběh, který je dost krutý a ráda bych si ho přečetla. Co se totiž v táboře děje v dnešné době se dá srovnávat s koncentračními tábory. Velice mě ale rušilo, rozptylovalo a hlavně odradilo věčné odklánění od příběhu. Autor vstupuje do děje dlouhými vsuvkami, jak Sina potkal, jak se jeho příběh měnil, jak dlouho mu trvalo ze Sina dostat fungování tábora... Prostě mi to přišlo takové chaotické a pak už jsem se ani na knihu netěšila, protože příbehu, kvůli kterému jsem knihu četla, bylo po 1/4 knihy pramálo. Určitě kniha stojí za přečtení, prokousat se k Sinovu příběhu. Ten kousek, co jsem četla, tak byl dost šokující a hrůzný. Já se dál do knihy bohužel neprokousala.. Třeba se do knihy pustím ještě jendou v jinou dobu a v lepším rozpoložení na podobné knihy :)

Neuvěřitelné !!!

V této knize jsem se nemohla zbavit pocitu, že Sinův příběh je spíš upozaděn. Samozřejmě je potřeba čtenáři vysvětlit situaci a náladu v KLDR, ale měla jsem celkem problém tu knihu plynule číst. Nemluvě o jakýchsi násilných vstupů autora, kdy jsem si nemohla pomoct a nemít pocit, že autor sám příběh narušuje, ve špatný čas a na špatném místě, kdy mluvil spíše o sobě než Sinovi. Taktéž mi přišlo, že příběh byl takový povrchní a plochý a že stále něco chybí. Možná právě emoce, které přeživší z KLDR byli naučení nemít a necítit. Samozřejmě beru v potaz, že je náročné mluvit o takových traumatech a neustále se k nim dokola vracet. Nicméně, kniha a její příběh je až strašidelná a velmi nepříjemná.

Na tuhle knížku jsem přišla díky dokumentu na festivalu Jeden Svět, kde Sin vypráví svůj příběh. Který je velmi těžko pochopitelný, alespoň pro mne.
Třeba v tom dokumentu Sin vyprávěl, jak se v táboře už narodil, měl bratra a maminku a tatínka. Něco jako rodina tady je, ale není to to samé jako u nás. V táboře něco jako rodinná láska neexistuje. Pochopila jsem, že mezi rodiči, kteří žili i venku ano, ale v táboře vás zajímá jen jídlo a jak přežít.
Takže když Sin vyprávěl o tom jak udal svoji matku a bratra, které pak přede všemi popravili, Sinovi to bylo jedno (protože se tam prostě staráte jen o to jak přežít), vedle něj stál otec, který při popravě plakal... Tenhle moment jsem rozdýchávala hodně dlouho. A dlouho mi trvalo než jsem to nějak vstřebala.
Po filmu jsme měli i debatu s režisérem tohoto dokumentu, bylo to pro mne velmi obohacující a tam jsem se dozvěděla i o knize, kterou jsem si pak sehnala.
Knížka pro mne byla skvělým doplněním toho co jsem už věděla z dokumentu a debaty s režisérem.
A i když jsem viděla vyprávění Sina na kameru, tak i ta kniha se mnou v některých momentech zamávala.
Je to vyprávění pro nás těžko pochopitelné. Ale dokud se Sin nedostal do Jižní Koreje (a pak cestoval po světě), tak do té doby nechápal co je to láska, přátelství a povinnost, do té doby to nikdy nezažil.
Proto je to co Sin vypráví pro mne tak těžko stravitelné. Ale je to velmi upřímná výpověď a jsem za ni ráda, že jsem si ji přečetla.

Je těžké hodnotit zrovna tuto knihu. Běžné označení líbí/nelíbí se v jejím případě nedá moc použít. Snad lépe.... jsem ráda, že se mi dostala do ruky, a že jsem si ji mohla přečíst a bylo by fajn, kdyby si ji přečetlo co možná nejvíc lidí na světě. Protože je potřeba vědět o místech a činech z končin, které jsou nám vzdálené a těžko dostupné. Je potřeba si vzít ponaučení a každý den se snažit o změnu - u sebe, ve svém okolí, ve světě, jak to jen jde. Abychom za pár let nekoukali na svět zpoza plotu pod proudem a nehledali k jídlu nestrávená semena v prasečích hovnech. Protože fakt, že žijeme ve 21. století a ne ve středověku, nebo hůř v pravěku, jak se zdá není tak úplně všude pravda.

Naprosto šílený příběh, který byl doplněný fakty, doplnila jsem si další znalosti o KLDR. To, co se tam děje, je pro mě nepochopitelné, což ovšem neznamená, že se to neděje nebo tomu nevěřím...

Skutočne neuveriteľný príbeh plný faktov a informácií o stále pretrvávajúcej situácii v Severnej Kórei. Autor taktiež poukazuje na to, aké chabé základy, nielen čo sa týka vzdelania, ale aj budovania sociálnych väzieb a interakcie s inými ľudmi majú obyvatelia KĽDR a tým pádom je pre nich začlenenie do spoločnosti v inej krajine (napr. v Južnej Kórei) extrémne ťažké. Vymývanie mozgu a slabá výživa od narodenia sa žiaľ na tamojších ľuďoch podpísala do tej miery, že naozaj nedokážem pochopiť, ako to, že to v dnešnej dobe nikto nedokáže zastaviť. Aj keď Šin prežil väčšinu života v Kórei vo väzení, mimo väzenia sa ľudia taktiež nemali oveľa lepšie. Systém je tam nastavený tak, že naozaj stačí minimum, aby človek skončil s celou rodinou v podobnom tábore na niekoľko generácií. Smutný príbeh, ktorý ak by nebol na základe skutočnosti by pôsobil z pohľadu bežného človeka vcelku dystopicky. Do doby, kým som sa ku knihe dostala sa ukázalo, že nie všetko v knihe je presne podľa skutočnosti (zmeny výpovedí Śina - zrejme súvisia aj s post-traumatickou stresovou poruchou, čo je pochopiteľné), kniha však má reálnu výpovednú hodnotu.

Mohu jen doporučit, moje druhá kniha o totální Severní Koreji, tentokráte pohled do pracovního tábora č.14..

Tato kniha je velmi zajímavá a poskytuje mnoho informací o životě v Severní i Jižní Koreji. Stejně jako knihy popisující problematiku koncentračních táborů, by měla být součásti povinné četby.

Slovy se nedá vyjádřit utrpení, kterým si Sin prošel ať již v dětství, nebo v dospělosti. To, co on zažíval, bylo nesmírně kruté, bezcitné a odporné!
A to jenom kvůli tomu, že krutovláda Severní Koreje je bezohledná vůči lidským právům. Nechce se ani věřit, že to, co je v knize popsáno, se děje ve 21. století...
Jenom doufám, že poté, co kniha vzbudila takový rozruch v USA a Evropě, že se politické špičky a vládní organizace spojí, aby zamezili dalším krutostem v politických vězeňských táborech. A věznění lidé byli osvobozeni a dostalo se jim náležité pomoci.
Je to velmi silný příběh. Víc netřeba dodávat...
Moc bych přál Sinovi, aby se z posttraaumatického šoku, který stále prožívá i po několika letech od útěku, dostal.

Knihu jsem četla jedním dechem. I když jsem věděla, že některé pasáže knihy neodpovídají skutečnosti, že byly pozměněny, jádru knihy věřím a je mi líto, že někde ve světě nutí lidi žít v takto otřesných podmínkách. Je zde vidět zrůdnost diktátorského režimu.

Těžko uvěřit, že se takovéhle věci ještě dnes někde dějí. Ať je všechno pravda, nebo ne, představa života na tom místě je absolutně odstrašující.

Strhující vyprávění mladého korejského chlapce.Kniha je velice čtivá.A i kdyby nebylo vše tak jak se v ní píše,vůbec jí to neubírá na zajímavosti.

Údajně autentické svědectví z "pracovního" tábora v Severní Korei. Kdo ví, co se v KLDR doopravdy děje a jak se tento konkrétní příběh ve skutečnosti odehrál. Každopádně se tam asi odehrávají naprosto nepředstavitelné věci, takhle krutě a otřesně to v některých gulazích asi zhruba může vypadat. Na druhou stranu mohou být i některá fakta z různých důvodů poupravována (různá svědectví se rozcházejí, někteří utečenci se časem přiznávají, že si něco poupravili nebo dali dohromady několik příběhů najednou). Mám to brát jako naprosto spolehlivou, nijak neupravovanou literaturu faktu? Nevím.
Ať je to jak chce, kolika lidem se podařilo utéct z tábora, kde měli skončit nadosmrti? I proto je to víc než zajímavé čtení z prostředí, o kterém máme pořád minimum věrohodných informací a které se zhltne jedním dechem. Je to velice zručně napsaná knížka, při níž jsem opravdu sotva dýchala.
Tento utečenec měl velké štěstí i díky tomu, že se ho po útěku z KLDR ujmula organizace, která ho začlenila do společnosti. Taková pomoc se všem uprchlíkům bohužel neposkytuje.