Utrpení knížete Sternenhocha
Ladislav Klíma
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501534/bmid_utrpeni-knizete-sternenhocha-xGr-501534.PNG
4
847
847
Autor ovlivněný především filosofií A. Schopenhauera a F. Nietzscheho a inspirováný jejich radikálním individualismem a koncepcí vůle napsal ve dvacátých a třicátých letech několik pozoruhodných próz, které právem patří do evropské literatury. Utrpení knížete Sternenhocha (1928) je fiktivním deníkem jednoho z předních velmožů říše německé na počátku tohoto století, "jenž by se byl dozajista stal nástupcem Bismarckovým, kdyby Osud nebyl vrhl na jeho cestu mohutnou osobu Helgy-Démony".... celý text
Přidat komentář
Hvezdy nedavam, protoze odkladam nedocteno. Za me blabol dusevne nemocneho cloveka a sexualniho devianta s jistym vzdelanim a vysokym IQ. Nevidim v tom prazadnou hodnotu.
Síla. Rozhodně to není čtení pro každého - vulgární až obscénní popisy, amoralita. Je to jiné, hodně jiné, mnohdy bylo těžké porozumět.
Na tuto knihu rozhodně nezapomenete a buď se stanete jejím fanouškem, nebo ji zatratíte jako něco bizarního až odporného. Já se přidávám k první skupině. :-)
Prý groteskní romanetto. Budu tomu věřit, ale dal bych před to ještě absurdně. Je pro mne dost těžké toto dílo rozebrat a trochu mu porozumnět. Řekl bych, že pro autora je daleko důležitější vůle než tradiční rozum. Otázkou je, proč se hlavní hrdina jmenuje Sternenhoch (stoupající hvězda). Ty úlety bych připisoval jeho egosolismu. Pokud vím, tak Klíma rád používal slovo osvobození. Dle závěru knihy dovozuji, že osvobození dopřál i knížeti.
Rozhodně to není oddechová kniha, ale i takovéto je dobré si občas přečíst.
Je tu plno odporných a zvrácených postav, vlastně, jiné tu snad ani nejsou, a také se podle toho chovají. Až na ně budu mít náladu, vím, kde je najdu a pak to snad celé pochopím. Zatím po první čtvrtině odkládám na neurčito.
X % (684 hodnotících se dostalo na docela vysoký průměr 82 %).
…
„Nu, vždyť ti říkám vždycky, že jsi má malá pitomá sviňka!” zabručel a převaloval si ji sem tam, zkoumavě, jako když lev překlopuje svou tlapou uloveného člověka nevěda, je-li ještě živ či mrtev. A moje roztomilá panička nechala sebou válet jako váleček na nudle a pološeptala dál, ovazujíc si podle možnosti rány zbytkem svého šatu.
„To jsem! Sviňka, čubka, žížala — ženská! Hnojiště...“
Tato kniha se určitě objeví v mém výběru nejlepší klasiky. I když vlastně jen těžko bych se odvážila vám ji doporučit. Je to drsné. Drsné, brutální, nechutné, jen pro silné žaludky. Kolikrát vám bude u knihy zle. A stejně budete číst dál a tak nějak se možná stydět za to, že se vám to vlastně líbí. Že číst dál musíte, protože vás to jinak nepustí. Nepřiznáte to. Ale tak to bude. Možná to má nudnější části, ale jako celek...to prostě asi stojí za to, no. Jen si připravte kýbl a pořádné nervy.
Příběh bohatého, nesympatického a pomalu uhnívajícího přizdisr*če. Slohově čtivý román, jen kdyby i ty myšlenky měli hlavu a patu. Snaha o absurditu byla jediným záživným faktorem tohoto jinak nezáživného deníku/románu. Autor oplývá černým humorem, kéž by ho tam bylo více.
Uf... Jednoznačně uf. Vybrala jsem si to jako jednu z knih ke zkoušce. Nebyl to můj šálek kávy jak stylem psaní, tak ani příběhově ne. Jsem ráda, že si autor odpustil barvité popisy osudu manželky, protože i ten lehký náznak mi tam naprosto stačil. Zvládnu horory, zvládnu vraždy, ale co je moc, to je moc.
Neznaje filosofické podhoubí románu, nemůžu jej toliko docenit. Ale zdá se mi, že klíčem k uchopení je silná subjektivita vyprávění. Z té pramení jednak většina (černého) humoru, protože vtipnost kniha čerpá především z toho, že hlavní hrdina je degenerovaný slabošský šlechtic, který sám sebe vidí jen v tom nejlepším světle, ale kdykoliv popisuje sebe a své hrdinné chování, tak to dost silně odporuje tomu, jaká je realita (jakožto skupinově vnímaná objektivní vlastnost).
Subjektivita je ale i klíč k uchopení příběhu, dává vypravěči nakonec až nelidské/nadlidské schopnosti a během jeho intenzivního nadšílení (jak to sám kníže nazval) může nakonec doznat lásky a odpuštění. A ono je to v jádru morbidní óda na lásku (nebo spíš touhu po lásce) jako nejvyšší hodnotu skrze kterou je možno dojít vykoupení.
Subjektivita se ukáže být důležitá i v konstrukci příběhu, protože Sternenhoch jako se jako vypravěč ukáže být velmi brzy i krajně nespolehlivý (věřte někomu, kdo se s metrem padesát a chybějícím chrupem považuje za krasavce). Část příběhu se tedy ukáže být jeho obelháváním sama sebe a zůstává otázkou, kolik dalších zkreslení reality čtenář nepostřehne.
Takže ano, některé ty filosoficko-teologické pasáže jsou docela natahované, ale krom toho máte v ruce dobře napsaný, nesmírně černohumorný, morbidní a místy strašlivě intenzivní a brutální román.
Musím říct, že začátek mě naprosto uhranul. Postava Helgy byla absolutně dokonale zvrácená a situace, které nastávaly zcela absurdní. Totální nelogika v kombinaci se zvrhlostí mě dost fascinovaly. Někde uprostřed knihy mě to bavit přestalo, mám pocit, že se děj nějak zastavil, ani mi nepřišlo, že to někam spěje. Když jsem se ale prokousala touhle částí, která nebyla zas tak dlouhá, opět se vrátilo mé nadšení. Sternenhochovo šílenství je vylíčeno naprosto bravurně, nevíte, jestli se opravdu jedná o bláznovství, nebo je to skutečnost. Filosofická myšlenka je naprosto zřejmá. A konec je silný, naprosto přesně zakončuje všechno, co jsme si s knížetem prošli. Je to zvrácené, je to absurdní, je to groteskní a je to geniální.
Četl jsem, když u nás vyšlo poprvé. Okouzlení příběhem mezi šílenstvím a realitou, černý humor, trochu té (pop)filosofie, to mě tehdy dostalo. Do dneška jsem si pamatoval ovšem především úvodní pasáže, a kupodivu ne celé vyznění příběhu.
V podstatě bez očekávání jsem si knížku přečetl teď a čím dál jsem četl, tím víc mě Sternenhoch vtahoval a já jsem znovu objevil poklad, na kterém se mi ovšem líbí trochu jiné věci, než před lety. Ladislav Klíma mě znovu zasáhl, a tentokrát se trefil úplně přesně.
Jak je to bizarní, tak je to skvělé. Dílo, u kterého se člověk dokonce i zasměje, což bych ani nečekala.
Šílené, ujeté, bizarní, perverzní, ale přesto skvělé dílo, které jsem zhltla najednou, protože jsem nemohla přestat číst...
Takový zmatený divadýlko, které může leckoho šokovat. Místy jsem kroutil hlavou a jindy se zas bavil. Mám pocit, že se tahle kniha nedá ani pořádně hodnotit. Nicméně mě však velmi štval ten jeho postoj ke svý ženě, který byl prostě docela přehnaný a chycený za koule. Ale zas co by člověk čekal od mizogýna.
Štítky knihy
zfilmováno česká literatura Friedrich Nietzsche, 1844-1900 šílenství experimentální literatura fiktivní deníky česká fantastika Ladislav Klíma, 1878-1928 hororové příběhy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Utrpení knížete Sternenhocha |
| 1991 | Slavná Nemesis |
| 1990 | Svět jako vědomí a nic |
| 1989 | Vteřiny věčnosti |
| 1991 | Lidská tragikomedie |
Líbí se mi, že přestože Klíma skrz svoje postavy zprostředkovává své filozofické myšlenky (důraz na individualitu, voluntarismus, subjektivnost), tak se nebojí tu vysokou laťku znenadání shodit, potvrdit své vlastní zařazení "groteskní romaneto". Ukazuje se, že vůle je ve snech a halucinacích rázem na holičkách, že proti zjevení mrtvé nakonec stejně pomůžou dvě babičky s klestím na zádech.
Čtenář si nemůže být jen tak vším jistým – pohled je určován téměř výhradně knížetem, postavy se hojně proměňují (Helga přímo turbulentním tempem) a hlavně – hodnoty a morálka jsou zde zcela jinde. Láska je nutně spjata i s nenávistí a hnusem, ďábel a bůh jako by představovaly také jiné role, peklo znamená spíš kýžený prostor. Vulgarismy působí spíš vznešeným dojmem, aristokratický původ se mísí se masochistickými procesy.
A hlavně – tíha svědomí, dorážení spáchaného činu, sny a halucinace. Ta hranice mezi realitou a fantastickou fikcí je čím dál víc tenčí, i čtenář je skoro přesvědčen, že Helga vskutku unikla. Ten chorobný strach na knížete působí fatálně – propadá alkoholismu, nechá se napálit okultními léčiteli, křičí na náhodné osoby, své botě (kterou považuje za kočku) odkáže dědictví, chová se jako pes či kočka. Uniknout šílenství není možné, nečekané zjevení narušují období relativního klidu. Třetí, již knížetem nepsaná část, tuhle patologičnost dovádí do extrému.
Notně podivné dílo, ale živé, konfrontující čtenáře s hnusy, jimž běžně nemusí čelit. A humor se taky najde, fakt že jo.
Jindy snad bych byl ten pohled snesl; ale dnes je můj organismus následkem životosprávy posledních dnů rozrušen, vyčerpán, málo odolný... chodil jsem pak tak trochu po čtyřech, říkaje při tom stále "hu, bu, hubu", – vzav si na klín svou botku, dlouho jsem ji hladil, mluvě k ní: "Čičiči, ty jsi můj malý, černý kocourek, viď?"...
Nedostatečně jsem se řídil podle rad psychopatologa. Zítra to napravím –
Čičiči –––
(s. 70)