Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/2497/utrpeni-mladeho-werthera-S2D-2497.jpg
4
2300
2300
Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Werthera (1774) je kombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti. Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka“. Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci“, pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci. Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života. Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání (1787) proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!“ 6. vydání... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Aurora (Praha)Originální název:
Die Leiden des jungen Werther, 1774
více info...
Přidat komentář
Ne, tohle není příběh o ufňukaném chlapci.
Tohle je metafora, tohle je alegorie, tohle je obraz čirých citů.
Mladý Werther je jak splašený kůň, který se vytrhl ze svého spřežení. Platónův horkokrevný hřebec. Emoce bez rozumu.
Ukazuje na emoční stránku naší duše a vybarvuje tragičnost nemožné lásky. (Ach ta jeho drahá Lotta!) Ostře kritizuje racionalismus. Obdivuje lásku a přírodu. Zakládá romantismus.
Při čtení Goethova románu, nehleďme na logiku narativu, nýbrž raději se položme do víru líčených pocitů.
Mistrovství spisovatele a způsob, kterým dílo bylo napsáno, není třeba hodnotit.
Mám hodně smíšené myšlenky. Možná si to někdy v budoucnosti přečtu ještě jednou, abych si udělala názor, když budu starší. Ale prozatím je to za mě ne. Na můj vkus se tam vyskytuje moc popisů krajiny a myšlenek celkově a naopak je tam málo děje, i když chápu, že se to v té době prostě tak psalo.
Za mě jedno velké NE. Naprosto nezajímavé. Werther stále fňuká a 60 stránek jen o tom že nemůže mít Lottu. Ten zbytek už se nějak dá, ale začátek můžete shrnout do ,,Jen fňuká"
Tuto knihu, ač patří do povinné četby, je lepší číst rozhodně ve starším věku. Jako teenager by mě asi nebavila, ale teď jsem jí okouzlena. Je v ní tolik skvělých zamyšlení. Opět stále aktuální, i když byla napsána r. 1774. Jako by se naše společnost neposunula nikam.
Krásné, milé, vřelé, smutné počtení.
Kniha se stala mou oblíbenou a nečetla jsem ji rozhodně naposledy!
Myslím, že abychom tuto knihu mohli náležitě ocenit, nesmíme se zaměřovat pouze na příběh.
Werther působí jako ufňukaný, přecitlivělý, rozmazlený mladíček, který se nedokáže smířit s tím, že nedostane to, co chce. To je ale proto, že se zcela nechává ovládat svými silnými emocemi, což ho nakonec zabije. Jeho popisy jsou nadměrně poetické, rozvláčné a vášnivé, až působí chaoticky. Jeho jednání je často velmi iracionální. Tento člověk prostě moc cítí, což si uvědomuje, ale to mu nepomůže. Narodil se ve špatnou dobu, nezapadá do racionální a utažené společnosti, která v něm dusí všechen život a vášeň. Když v sobě člověk musí zadržovat své emoce, tak ty pocity nakonec umřou a uhnívají, kupí se na sebe, člověk trpí, až to nakonec nemůže dál pokračovat.
Dle mého názoru je dobré brát knihu s nadhledem, brát ohled na dobu, kdy byla kniha napsána, jinak z toho možná tolik moderní člověk nevytěží. Goethe se chtěl jak vypsat ze svých vlastních pocitů, tak vzbouřit se proti upjatým společenským konvencím, které opovrhovaly iracionálními pocity (alespoň to tak na mě působí). Co ale netušil je, že na napjatou společnost, zvláště pak mladé lidi, to bude mít úplně opačný efekt, než čekal.
Naprosto geniální dílo skvěle vystihující ráz německého preromantismu, možná bych si dovolil říci, že i romantismu. Časté odkazování na Homérské eposy v člověku probouzí potřebu reflektovat podobnosti s antickou klasikou. Nádhera, nádhera, nádhera :-)
Kéž by si Werther kromě svého oblíbeného Homéra přečetl také některé dílo řeckých filosofů! Ti by mu vysvětlili, že toužit po něčem či po někom způsobem tak fanatickým je nehodné rozumného člověka. Konec potom už nemůže překvapit a Werther dostává, co chtěl - může nekonečně dlouho dýchat společný vzduch s Lottou. Lepší než nic, ne?
Pro většinu šestnáctiletých těžké (natož dnes), navíc doplněno slůvkem "povinné". Teprve po letech člověk zcela docení hloubku a kvalitu tohoto románu.
Goetheho jsem objevil až díky četbě díla Hermanna Hesseho. Což je ostuda.
Tento titul jsem samozřejmě znal již z dob středoškolských studií, ale ukažte mi sílu, která, věčně opilého, sarkastického, všeobjímajícího pubescenta, donutí přečíst toto dílo? A přitom jsem nenapravitelný romantik a dnes jsem si celý příběh přečetl s láskou, která mu právem náleží.
Knihu jsem si vybrala do maturitní četby. K maturitě to není špatná volba, děj si snadno zapamatujete, knížka je tenká a rozborů na internetu jsou mraky. Dobrovolně bych ale knížku nečetla. Děj mi přijde povrchní. Kromě zdlouhavých (!!) popisů krajiny (chápu, že je to charakteristické pro umělecký styl té doby, ale opravdu mě to nebavilo) je kniha plná Wertherova stýskání, sebelítosti a opěvování nesmyslných detailů Lotty.
Knížka se mi hodně líbila. Domnívám se, že jsem kousek knihy četla již dříve, jelikož studuju němčinu už 8 let, a zastávám názor, že by se s četbou této knihy nemělo spěchat. Je tam plno věcí, které mladší lidi nemohou pochopit. Celá kniha je prostě o tom, jak Werther po Lottě touží. Vím, že mi to před pár lety vadilo, ale teď se mi kniha hodně líbila. Sice neholduju klasice jako moje kamarádka, ale tohle se mi líbilo. A ještě více se mi líbily Wertherovi filosofické myšlenky.
Knihu jsem poprvé četla ve škole ve zjednodušené a zkrácené verzi, ještě k tomu v originále (v němčině). Nemůžu si pomoct, ale do českého překladu nakladatelství Odeon jsem se nemohla začíst - přišel mi místy tak hrozně vyumělkovaný... Síla překladu je větší, než se mnohým lidem zdá, proto neváhejte a pokud máte minimální znalosti němčiny, pusťte se do zjednodušené verze, rozhodně nebudete litovat!
Tento román byl unikát, svým způsobem mě i zaujal, obvzlášť pak konec knihy. Nicméně tak do 3/4 knihy jsem se bohužel nudila, což mě velmi mrzí. Kdyby kniha gradovala již od začátku, bylo by to úplně něco jiného.
Přidávám se však k dalším, co Werthera litují. Opravdu si vytrpěl své.
Psané formou dopisů,zajímavý styl a neuvěřitelný a děsivý dopad na společnost ve formě ,,Wertherovy horečky´´.
Vím, že je to klasika, ale vůbec mi tato kniha nesedla. Kniha je poměrně krátká, ale dočíst ji byla věčnost. Postavy mi byly protivné a ukňourané.
Nikdy jsem nic podobného nečetla a přece ve mě kniha zanechala nesmazatelnou stopu. Nevím, zda je to tím, že její děj působí tak, jako by se opravdu stal. Možná že ano.
Je to boj. Ohromný boj člověka se sebou samým. Boj srdce a rozumu. Každý z nás v životě zažije lásku, která je nešťastná. Ale ne všichni jsme natolik silní - nebo snad slabí?! Abychom se s ní dokázali vyrovnat takovým způsobem, jako mladý Werther.
Kniha je pro mě částečně filosofickým bádáním především nad smyslem lidského života. Vytáhnu ze všech možných zamyšlení právě to následující, protože mnou v mé životní situaci rezonuje úplně nejvíce.
"Že děti nevědí, proč mají vůli, v tom jsou všichni veleučení školometi zajedno. Že se však také dospělí, podobni dětem, potácejí po zeměkouli, že jako ony nevědí, odkud přišli a kam jdou, že ani oni nejednají z pravých pohnutek, že také jimi vládne rákoska a cukrátko, tomu jaksi nikdo nevěří... ... nejšťastnější jsou ti, kdo jako děti den ze dne svůj život prožívají..."
Je zajmavé, že tenkrát kniha zvedla vlnu sebevražd, kdežto dnes se nám jeví Werther jako "nepříjemný, ukňouraný a litující se" člověk. Nebo rovnou "neschopný ubožák bez kousku cti a odvahy, který se jen koupe v hektolitrech patosu a sebelítosti". A tak podobně viz komenáře níže. Je tedy Werther hrdinou, nebou antagonistou příběhu? Co když je obojím zároveň? Na začátku je to milý, přemýšlivý kluk s dobrým pozoravacím talentem a čistým srdcem. Na konci je to odporná zlomyslná bestie plná zloby, která svým sobeckým činnem napáchá mnoho škod právě na svých nejbližších. A to vše okořeněno pocitem, že provádí něco vyššího, že bojuje proti systému. Nevidíme snad pořád stejný jev i dnes? Střelby na středních školách, sebevražedné teroristické útoky... jen Werher byl tedy mnohem chytřejší ve způsobu jak psychologicky poškodit své oběti. A vůbec ten závěr, těch posledních několik stránek knihy, ty za přečtení opravdu stojí. Jak je kniha rozvláčná, tak poslední stránky gradují do epesního dramatického finále v neuvěřitelném spádu. Poté člověk knihu na chvliku odloží, popřemýšlí a řekne si... Werher to docela posral. Byl tak chytrý, že si k tomu nalhal spoustu blbostí, které jeho jednání ospravedlnili. Tak si dej kurva pozor, ať se ti to nestane taky! Proto pět hvězd. PS.: Nevím proč, ale od začátku jsem Werhera viděl jako hraného Kryštofem Hádkem. I ten jeho hlas k Werthrovi sedne. A kdyby to někdo šikovně natočil s ním v hlavní roli... byl by to takový Vodník dva.
Štítky knihy
prvotina láska smrt trápení 18. století milostné romány romantismus německá literatura Německo romány v dopisech, epistolární rományAutorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Ach, ty ubohý.. Četla jsem tě v deváté třídě, teď po 11 letech znovu a stále mě dokážeš svými myšlenkami rozesmát i rozesmutnit. Ráda se k Tobě vrátím, znovu prožít ty dny, protože tvé dopisy jsou čtivé, bohužel styl psaní není pro každého.