Uvedení do víry

29.02.2020

„Teologie a zvěstování musí být ve správně chápaném smyslu misijní, tj. musí objasňovat formulace víry tak, aby byly smysluplné v konkrétních lidských situacích a staly se skutečným nárokem na člověka a výzvou k rozhodnutí. Nestačí stále poukazovat na formální autoritu Boha nebo církve; jde o to, abychom druhému pomohli učinit svéprávné rozhodnutí víry. To však je možné pouze tehdy, když tomuto rozhodnutí víry poskytneme místo v lidské zkušenosti. Bez tohoto ‚styčného bodu‘ a bez zkušenostního přístupu zůstávají všechny ostatní teologické argumenty na vodě; bez tohoto místa v životě nemají životní sílu, jsou abstraktní a stávají se ideologií.“

Pronést živou křesťanskou víru dějinami není snadné. Je to jako kráčet po lávce nad propastí. Po velmi úzké lávce nad velmi hlubokou propastí. Z této pomyslné lávky se dá spadnout na obě strany a naší neustále opakovanou chybou je, že to přehlížíme; že v závislosti na našich zkušenostech a vrozených charakteristikách vidíme riziko pouze v jednom z extrémů, a ve snaze se mu vyhnout snadno zabředneme do druhého – jako když má golfista panický strach z jezírka napravo a v urputné touze ho netrefit pošle míček do rokle vlevo. Výsledný efekt je stejný.
Uvedení do víry kardinála Kaspera se mi jevilo cenné právě v jeho vyváženosti, která ale není bázlivá nebo alibistická, není to žádný nemastný neslaný průměr, není to snaha vyjít se všemi za každou cenu. Naopak, často je ostrý ke konzervativcům i progresivistům (úžasná věta: „Mnozí kritikové by měli být nikoli méně kritičtí, nýbrž kritičtější a neopakovat nekriticky všechno kritické.“). To není příliš atraktivní způsob psaní knih, není prvoplánově provokativní, takže nevyvolává nadšení u žádné z názorových skupin v církvi. Ale považuji ho za velmi užitečný. Uvažování o Bohu je důležitá věc a vyžaduje si důkladnost a přesnost myšlení.

Sám na sobě jsem cítil, jak je mi kardinálův přístup prospěšný. Připomněl mi, že jsme byli stvoření jako bytosti s rozumem právě proto, abychom korigovali naše přirozená tíhnutí a neuchylovali se k intuitivnímu zjednodušování. Napíšu to konkrétněji: Když slyším konzervativního katolíka, nepotřebuji žádné zvláštní úsilí, abych v jeho slovech rozpoznal to nebezpečné. Když slyším liberálního katolíka, nepotřebuji žádné zvláštní úsilí, abych v jeho slovech rozpoznal to podnětné. Ale pro pravdivější chápání světa potřebuji zaměřit svůj rozum na hledání užitečného v tom, co mi nesedí a problematického v tom, co mi konvenuje. Až na výjimky se tam pokaždé něco najde.

„Víra není důvěřivá lehkověrnost a nekritická prostota, víra a kritické myšlení nejsou protiklady, nýbrž patří neoddělitelně k sobě. Víra by se bez tohoto kritického prvku stala planou a slabou. K obnově víry nemůže dojít ani uchováváním předkritické mentality, ani nekritickým přijímáním všeho nového. Obnovení ve víře vyžaduje, aby se znovu rozvinul kritický prvek víry, to jest její dimenze obrácení. Bez obnovení z ducha modlitby a pokání není možné vnější obnovení církve.“

Knížka kardinála Kaspera vyšla před padesáti lety, přesto nepůsobila zastarale. Je to proto, že nereflektuje na společenské aktuality, ale zabývá se teologickými otázkami obecněji. Nefunguje jako průvodce konkrétní situací, spíš jako obecný návod, jak se v hledání Boha neztratit (a jak v hledání sebe neztratit Boha).
Vybrat konkrétní téma, které mě zvlášť zaujalo není snadné, všechno je zde propojené a navazuje na sebe. Snad bych zmínil jen Kasperovo přesvědčení, že smyslem církve je vždy Bůh (ne naopak), že v jádru víry církve (která není podložitelná důkazy přírodovědného typu) se nachází něco velmi cenného, že je úkolem křesťanů to chránit a vlastním životem uchovávat, protože církev není jen hierarchická instituce, ale také to, co společně žijeme. A že se toho nemáme vzdávat. To neznamená, že nemáme být kritičtí k sobě a vstřícní k ostatním – jen je třeba vědět, že při bezhlavém propojování mysteria víry a pozitivisticky pojatého racionalismu se pokazí oboje: víra i myšlení. Jak píše pan kardinál: „nestaneme se rozumnými křesťany, ale vrcholně nerozumnými filozofy.“

Přestože se jedná o náročnou teologickou publikaci (alespoň tedy pro mě, laika: googlovat si nějaký neznámý termín jsem musel snad na každé druhé straně), je z kardinála Kaspera cítit i zanícení pro víru, takže jsem jeho Uvedení do víry nečetl jako učebnici náboženství, ale jako zasvěcené doporučení znalejšího přítele: „Je tedy nutno říci: církev je církví dějinnou, putující, hledající, zápasící, bojující, církví světců a církví hříšníků. Má podobu dějin a je pod zákonem dějin. Musí být stále znovu uváděna Duchem svatým do veškeré pravdy. Proto existují nejen dějiny církve a teologie, nýbrž také dějiny dogmat a víry. V těch probíhá nejen stále hlubší pronikání do pravdy a organický růst biblických zárodků do stále větších a košatějších stromů dogmatických systémů. V dějinách dogmat existují také dějiny zapomínání, neschopnosti a selhání. Jako v každých dějinách se tu neustále střídají velké epochy a doby, kdy hrozilo nebezpečí, že se všechno ztratí v povrchnostech a nesrozumitelných vedlejších otázkách. Slovo církve proto není jednoduše a v každém ohledu slovem Božím; církev je k němu neustále na cestě. Stále znovu musí v poslušnosti dávat dějinně odpověď víry, a přitom denně vyznávat svou vinu, své zaostávání na cestě k cíli.“