Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/365409/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-E7V-365409.jpg
4
1687
1687
Mladý poutník Ladislav Zibura se vydal pěšky probádat Kavkaz. Očekával nenáročný výlet, situace se mu ale brzy vymkla z nohou... Po dvojici bestsellerů 40 dní pěšky do Jeruzaléma a Pěšky mezi buddhisty a komunisty přichází princ Ládík s další knihou. V netradičním cestopise Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují. Používá slovní hříčky a nebojí se ani popkulturních narážek.... celý text
Přidat komentář
Moje první setkání s autorem a vlastně s cestopisy obecně dopadlo úspěšně. Láďovo povídání mě bavilo, po celou dobu čtení jsem měla dobrou náladu, knížka je prodchnutá pozitivní energií a radostí z cestování. Jediné, co mi chybělo byly fotky, i když četné ilustrace mají určitě také svůj půvab. Ráda si přečtu i další Ziburovy knížky.
Přiznám se, že jsem původně myslela, že to ani nedočtu. Ladík se tu "rozjel" a opravdu více popisuje, s kým se kde opil, kolik toho vypil a kde potom, slušně psáno, vykonával svou potřebu. Nicméně uznávám, že jsou zde i velmi vtipné části, např. mě dost pobavilo setkání s ruskou rodinou ve skalním městě. Takže také díky koroňáku kniha úspěšně dočtena... sorry, ale ilustrace se mi nelíbí...
Vtipná, veselá knížka, tak prolitá vodkou, že se její vůně line snad i z té knížky. Moc se mi líbí tato slova...Zcela dobrovolně se vystavujeme nějakému nepohodlí a komplikujeme si život. Těžko hledat lepší důkaz blahobytu než skutečnost, že vedeme životy tak nesnesitelně snadné, až do nich potřebujeme přidávat dobrodružství....a zmínka o Hradišťanu, který zazněl v Náhorním Karabachu nebo Slovanských tanců v Gruzii, tak to je milé....a autorova lingvistická teorie je báječná: Francouzština zní nejlépe po několika skleničkách červeného, případně s plnou pusou. Hned několik hlásek v severských jazycích vychází ze skřeků člověka, kterému uvízla v krku rybí kost. Afektovaná italština plná gest je jako stvořená pro člověka, který se právě opařil espressem. Německá kuchyně je hutná a tučná - stejně jako německá podstatná jména.... při čtení jsem se bavila, cestování po této krajině bylo hodně zajímavé, někdy zábavné, jindy dobrodružné, občas poučné i dojemné, zkrátka prima, a jenom doufám, že to játra vydržela.
Ještě nikdy jsem u žádné knížky neprolila tolik slz - tedy slz od smíchu! A z téhož důvodu tuhle knihu doporučuji číst v tramvaji, v metru, prostě v nějakém narvaném dopravním prostředku. Zkusila jsem to a představte si: v kratičkých přestávkách mezi svými hlasitými výbuchy smíchu, které se mi nedařilo utlumit, a následným utíráním očí a brýlí jsem si všimla, že lidi si ode mne nenápadně odsedají! Najednou jsem měla místa dost!
Začnu od konce - poslední odstavce knížky mě totiž na férovku dojaly! Ironie je mi vlastní, ale tady mě ta trochu patosu a životní pravdy pohladila na duši.
Po předchozích dvou dílech musím konstatovat, že v Gruzii a Arménii jsem se s Ládíkem bavila nejvíc :-) Docela by mě zajímalo, jestli byl po cestě na nějakém jaterním vyšetření, protože tohle putování by bylo výzvou i pro zkušeného českého pijana.
Netřeba zmiňovat již tolik probírané a tím už i velmi neoriginální tvrzení, že lidé po celém světě jsou fajn (každý národ po svém) a že v drtivé většině případů není vůbec se čeho bát.
Pro mě opět obohacující a opět mě utvrzující, že v hotelovém komplexu ve Středomoří z toho světa moc nepoznám.
Za sebou mám již jednu knížku od Zibury a stejně jako u 40 dní pěšky do Jeruzaléma mám teď po přečtení strašnou chuť sbalit batoh a vyjet do světa. A to je přesně ten pocit, který by měl člověk po přečtení cestopisu mít. U Zibury je navíc ještě skvělý humor, který mi je velice blízký. Prostě paráda.
Na začátku své první knihy píše Princládík, že mu radili, aby byl stručný a vynechal v knize zbytečné věty. Touhle radou se možná řídil ve své první knize, ale už ve druhé tolik ne a v téhle už vůbec. A je to dobře. Celé putování po Arménii a Gruzii by totiž vůbec nebylo tak fajn, kdyby bylo popsáno strohými a jednoduchými větami.
V jednu chvíli jsem si říkala, že už těch stakanů bylo moc, pak jsem si ale uvědomila, že o tom přesně je cestování po téhle části země a že Zibura je především až sebevražedně upřímný. Skrz ty alkoholové výpary se vlastně dozvíme o téhle části Země nejvíce a atmosféru místa to vystihuje, spolu s popisy přírody i obyvatel, dokonale. Máte pocit jako byste byli na místě a právě proto je kniha tak dobrá. Čtenáři se dělá chvílemi až špatně z toho, jak celé putování probíhalo. Je mu Ládíka i líto, když si představí ta rána. Knížka je ale také napěchována spoustou faktů a zajímavostí. Nenápadně se tak skrz alkoholové výpary dostanete k historii, geografii i zvykům oblastí, kterými Zibura putoval. Hlavně se ale seznámíte s osobními příběhy lidé a jejich pohledem na svět.
Nejpříjemnější na knize je to, jak je celá vtipná. Žádný výčet nudných faktů, pěkně veselé vyprávění o jedné soukromé cestě. Takže hledáte-li cestopis především zábavný, vtipný a poučný jen tak nenápadně, rozhodně vám tuhle knihu můžu doporučit. Dozvíte se toho více, než dost a ještě se pobavíte.
Nové dobrodružství, nové země. O těchto zemích člověk ví, leccos si o nich myslí, ale Ládík opět ukazuje, že je všechno jinak. Průlomová kniha, kdy se od chůze dostáváme k cyklistice a nakonec i k tomu autostopu! Mění se zkrátka všechno a u všech!
Na rozdíl od Číny mám pocit, že tohle je zase ten typický Zibura, který všechno prostě převálcuje. Možná za to může přemíra alkoholu vypitého cestou. Já osobně nejsem velký pijan, takže jsem měla dojem, že v půlce knihy z těch stránek nejspíš dostanu otravu alkoholem. :D Ládík se ale statečně probojoval na dna všech stakanů a nakonec se dostal i domů. Těžko říct, která cesta byla největší záhul. Tolik vypitého alkoholu aspiruje na první místo. :D
Opět ale úžasná kniha líčená s typickým ziburovským humorem a nadsázkou. Nedá se nesmát, nedá se ty knihy nemilovat. Poznávat svět s Ládíkem je prostě zábava a člověk chce příště jít taky.
V poslední třetině mi už přišlo, že kniha trochu ztrácí dech, ale ten poetický konec, ten mi to všechno zase vynahradil.
Na Zibiho stylu se mi moc líbí nejen jeho humor a ironie, ale taky to, že si na nic nehraje - aspoň tak se to zdá :) Neholedbá se, nedělá se důležitým, ale přizná i to, že ho někdo často zesměšní (i sám sebe), že je mu smutno, že se dojímá nebo se rozpláče. Osobně obdivuji jeho niternou sílu se nevzdávat i ve velmi krušných situacích, a taky jeho schopnost dokonce hledět s optimismem a vtipem vstříc budoucnosti, ať už se právě nachází v jakýchkoli sr... nesnázích :D (Z toho si beru i příklad :D)
Nadto mám ale i pocit, že jeho knížky nemají být primárně sebeprezentací líčící vlastní odvahu a schopnost být neustále borcem nad věcí, ale spíš se snaží ukázat, co je lidství - dokázat, že být v kontaktu s lidmi a cíleně vyhledávat jejich přítomnost je obohacující.
Jinak zrovna tento díl doporučuju nečíst při kocovině, frekvence aspoň jeden stakan vodky na stránku dráždí žaludek i pouhým čtením, a to ani nemusíte být přímo v Zakavkazí.
Tohle byla moje druhá kniha od Zibury a musím říct, že rozhodně lepší než cesta do Jeruzaléma. Jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a dala autorovi druhou šanci. Byla to jízda od začátku až do konce.
,,Drobných radostí bude vždycky víc než velkých starostí, a tak je člověk už od kolébky odsouzen k veskrze veselému životu."
Během čtení knihy jsem se nepřestala alespoň usmívat. Nicméně velice často můj úsměv vystřídaly záchvaty smíchu. Ladislav Zibura je úžasným autorem, který dokáže i ty největší průšvihy na svých cestách prodat!
O Arménii a Gruzii jsem věděla jenom, že existují. Díky barvitému popisu prince Ládika jsem si ale musela některá místa i dohledat alespoň na Googlu. Nyní vím, že obě země asi opravdu mají co nabídnout.
Jen u málo knížek způsobí, že se začnu smát nahlas, ale Zibura nezklame, vtipné, zajímavé a čtivé ????
Od Ládíka čtu postupně všechny knihy. Na tuhle jsem se obzvlášť těšila, protože Gruzii jsem s manželem celou projela. Zážitky i setkání s místními máme podobné. Mě se moc líbí jeho styl psaní. Prostě si na nic nehraje, píše jak to vidí a cítí. A za to jsem mu moc vděčná, že je jeho cestopis občas protkán jeho životními moudry a docela mě tím inspiruje. Proto tahle četba pohladí i trochu po duši a není to jen popis dané země a lidí. Některé má tady v komentáři vypsané pajaroh - díky.
Pokud vás zajímá netradiční putování po zajímavých zemích, knihy od L. Zibury jsou v tomto příjemnou inovací. Čtení jsem si užila.
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Moje první knížka od prince Ládíčka. Čte se super, hrozně mě baví autorův smysl pro humor, dost často dostanu při čtení záchvat smíchu. Jen se těším na další díly, protože tady u jeho cesty po Arménii a Gruzii je to takové dost alkoholové, raději bych více popisu té země (přírody atd.) - zvolila jsem tuto knihu právě teď, když je karanténa a nikam se nemůže, cestuji alespoň knihami:)