Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii
Ladislav Zibura
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/365409/bmid_uz-nikdy-pesky-po-armenii-a-gruzii-E7V-365409.jpg
4
1687
1687
Mladý poutník Ladislav Zibura se vydal pěšky probádat Kavkaz. Očekával nenáročný výlet, situace se mu ale brzy vymkla z nohou... Po dvojici bestsellerů 40 dní pěšky do Jeruzaléma a Pěšky mezi buddhisty a komunisty přichází princ Ládík s další knihou. V netradičním cestopise Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii se vydává do těch nejzapadlejších vesnic, aby mohl poslouchat příběhy místních a načerpat něco z jejich moudrosti. Alkohol teče proudem a mladý dobrodruh důvěrně poznává kulturu plnou pohostinnosti, rozhodných slov a sovětské nostalgie. Své zážitky z kavkazského putování Zibura líčí s tradičním humorem a sebeironií, pro které ho čtenáři nenávidí a milují. Používá slovní hříčky a nebojí se ani popkulturních narážek.... celý text
Přidat komentář
Znáte to - dočtete dobrou, těžkou, kvalitní knihu a nechce se vám puštět do ničeho dalšího. V takové chvíli jsem sáhla do knihovničky pro Ziburův cestopis, ofoukla roční prach a po delší odmlce od tohoto žánru se půstila do svérázných řádků.
Hodně čtenářů vyčítá Ziburovi komerčnost a propagaci - no a co? Je sympatické, že si na nic nehraje, neschovává se za cestování o samotě bez peněz s týmem kameramanů a fotografů za zády jako mnoho jiných. Cestuje, píše, přednáší a propaguje svoje knihy a jde mu to velmi dobře. Jasně, humoru je požehnaně, ale reálných cestopisů s přesnou mapou, detailním popisem okolí a kilometráží je na trhu dosti a Ziburův cestopis je prostě o pohledu na svět.
"Každý odhodlaný člověk by se svou náladou měl bojovat. Být nešťastný je totiž ta nejsnazší věc na světě. Svede to každý slaboduchý hňup, protože k tomu není zapotřebí vůbec nic. zato spokojenost, ta přichází jen za zásluhy. Člověk musí neúnavně hledat hezké maličkosti, pochopení, odpuštění, radost a energii."
"Být v přírodě a sám je totiž komfort, jakého se většině obyvatel naší planety nedostává. Právě díky samotě přitom člověk načerpá energii a chuť trávit čas s ostatními."
"Skutečná svoboda totiž přichází až tehdy, když je člověk docela sám. Nemá tužeb, nemusí se nikomu zodpovídat ze svých činů a nikdo se o něj nezajímá. Stává se neviditelným."
O trošku horší než Izrael + Turecko a naopak o trošku lepší než Čína + Nepál. Ale v každém případě opět zajímavá kniha, která - stejně jako dvě předešlé - ukazuje prochozené země i z pohledu, který běžný turista nemá. Respektive Zibura se dostává do míst, kde se běžný turista téměř neobjeví a díky tomu poznává a zprostředkovává život úplně "obyčejných" lidí a to i z venkova, nejen z měst. Jeho smysl pro humor mně sedí a i když je těch vtípků někdy až skoro moc, tak přesto je to velmi čtivé a zábavné.
Přestože je čas adventní, neškodí se trochu odreagovat od předvánočního shonu. Vybrala jsem si k tomu další z cest Ládíka Zibury a musím říct, že je to opět milé a srdečné vyprávění o lidech z dalekých zemí a prolitých hektolitrech lihovin :-), koneckonců, kdo z nás na dovolené nepije? Pobavila jsem se.
Opět fajn počtení, ale musím říct, že se mi stejně nejvíce líbila Ziburova prvotina, u které jsem se nasmála nejvíce a četla se mi nejrychleji. I tady se najde spousta vtipných momentů, ale už to nějak není ono. I tak se ale chystám na autorovu nejnovější knihu.
Oceňuji střípky ze života a smýšlení místních. Je to vždy zajímavé, dozvědět se něco o lidech z jiných koutů světa.
Knihu jsem četla ze zvědavosti…zajímalo mě, jakým stylem bude napsaná a jestli tam půjde převážně jen o humor. Ano, některé scénky jsou vtipné. Co mi přišlo líto je, že tam nejsou fotografie, i přesto, že malůvky jsou povedené. Pokud chcete z knihy načerpat tipy na výlety/místa, tak sáhněte po jiné knize. Pokud chcete milé odreagování, tak doporučuji. Ale pozor - není den, kdyby tam nebylo vzpomenuto chlastání ;).
Ano, přiznávám, trpím závislostí na humoru Ladislava Zibury. Jsem fanouškem, pravidelným odběratelem a čtenářem všech jeho knih , stálým návštěvníkem všech jeho přednášek v místě mého bydliště, až bych si mohl myslet, že už mě od vidění musí znát. Sedávám totiž vždy uprostřed druhé řady. Většinu přednášek jsem slyšel opakovaně a vždy žasnu s jakou lehkostí a vtipem nás, obecenstvo, provede svým světem. Je pravda, že každému nemusí jeho humor být po chuti, porovnejme ale hodnotu jeho sdělení s plytkou hodnotou sdělení záplavy "bavičů" na Youtube. Přes své mládí se dokázal prosadit mezi cestovatelskými matadory, vytvořil si vlastní neotřelý a živý styl a i jako osobnost je v davu nepřehlédnutelný nejen výškou postavy. Knihy mají obsahem i formou vzestupnou úroveň, jeho čeština je laskavá a výrazově nebývale bohatá. Dost dobře nerozumím některým komentářům, kde se píše, že děj se motá kolem stejné zápletky: Ladislav někam jde, někde spí, něco jí... . Tak nevím, co takový čtenář čeká od "pěškopisu". Pro mě je každá jeho kniha jiná právě proto, že pojednává o jiné zemi a o jiné mentalitě lidí. V textu hledám myšlenky mezi řádky, bavím se neotřelými větnými konstrukcemi a vtipnými obraty. Někoho pohoršuje množství vypitého alkoholu. V zemi, kde se pije první liga to ani nejde jinak, chceme-li se přiblížit lidem a jejich příběhům. O to přeci jde především. Ostatně, kdo čte pozorně, v knize se o tom dočte a na přednáškách uslyší. Jak jsem slyšel od lidí, kteří ho znají osobně, nijak ho to trvale nepoznamenalo, v tomto nevybočuje z českého normálu. Jeho knihy se nesnaží vlichotit čtenáři nefunkčními vulgarismy, popisy násilností a jiných ošklivostí. Nevzbuzují ve čtenáři obavy před cestami do vzdálených kultur, naopak. Podněcuje ve mě zvědavost poznat popisované země a jejich obyvatele osobně a vůbec mi nevadí, že v knihách nejsou rozsáhlé popisy památek a historie, není to turistický průvodce. Ve svém věku nemám dost odvahy a už ani sil putovat světem v jeho stylu. Proto putuji s ním při čtení jeho po všech stránkách vymazlených knih. A velmi mě to baví.
"Ráno jsem cestou do půl hodiny vzdálené vesnice Karintak strávil dvě hodiny. Tento drobný nesoulad Slavikova odhadu a reality zavinil rozdíl časových pásem. Já se dosudd řídím časem evropským, ve kterém jedna hodina znamená zhruba pět kilometrů uražených pěšky. Pan Slavik se naopak řídil časem arcašským, jehož hodnota není číselná, nýbrž ryze symbolická. ""Půl hodiny "" tak znamená něco jako ""není to příliš daleko"". Čas se tu měří na generace, rozhodně ne na minuty. Na okraji vesnice mě uvítal pastevec, který mi poradil zkratku přes hřbitov." :-)
(...)
"Procházel jsem křivolakými uličkami a připadal si poněkud nepatřičně. I místní mi svými pohledy dávali najevo, že do vesnice turisté nepatří. Z rozpaků mě vytrhla až usměvavá majitelka místní gastinice. ""Jestli chceš, můžeš mluvit anglicky,"" slitovala se nade mnou po pár slovech. ""Kde jste se naučila anglicky?"" zeptal jsem se překvapeně. Padesátiletá paní se na mě podívala jako na hlupáka a s odzbrojující samozřejmostí řekla: ""No normálně přece, z internetu."" Tehdy jsem pochopil, že u lidí z hor bych se neměl divit ničemu."
Nezdá se mě, že to bylo dle některých komentářů slabší než 40 dní pěšky do Jeruzaléma: Zibura píše vtipně i poučně a jako vášnivého cestovatele mě kniha oslovila, neboť se do zakavkazských zemí už delší dobu chystám, ale vždy nakonec zvolím něco jiného, snad to už letos vyjde. Těším se na jeho další knihy, i když je to spíš o setkávání s lidmi než popisovány zajimavosti a krásy přírody, což bych spíše uvítal. Ale jako nahlédnutí do cizích nám odlišných kultur s nadsázkou a humorem se Ziburovi knihy čtou velice hezky.
Můj první Zibura. Naprostá většina ho má ráda, tak jsem si říkala, že bude fajn po něm (v rámci motivace Čtenářskou výzvou) konečně sáhnout.
A bohužel… tohle není můj styl. Humor někdy až na sílu a celkově mi prostě tenhle styl cestopisného psaní nesedí. Obávám se, že další knihu autora si hned tak nepřečtu. Obálka perfektní.
Opět skvělé putování s princem Ládíkem. Tentokrát dávám o hvězdičku míň kvůli první části o Gruzii, kterou očividně autor procestoval převážně v alkoholovém opojení a kromě nemálo stakanů si z ní, jako čtenář, nic moc nepamatuju. Zato putování po Arménii a Náhorním karabachu mě uchvátilo, popisovaná příroda mě láká a hned bych se tam vydala, ikdyž i tady Zibura vyprázdnil nejeden stakan:-)
Obdivuji autora a jeho odvahu cestovat neznámi zeměmi ,jen tak samotného a spát někdy jen pod širákem a nebo u neznámých osob. Cestopis se čte velmi lehce a je podaný s humorem ,přesto se čtenář hodně dozví o životě a kultuře místních obyvatel. Kniha je hezky upravená a má i plno krásných obrázků.
Mělo mě hned napadnout, že když se někdo jmenuje Ladislav, nebude to špatný člověk :-D Ke knize mne přivedla výzva a já jí za to letos už po několikáté děkuji. Líbí se mi nejen proto, že je autor můj jmenovec. Svěží humor a mne hodně blízký přístup k cestování a lidem. Vlastně je to vůbec hlavně cestování po lidech. Nádhera. Hvězda dolů za to, že ke konci už mi to přišlo trochu osekané a uspěchané, jako by snad hořela uzávěrka. Mohu se mýlit, každopádně od pana Zibury si rád přečtu i další příběhy :-D P.S. Hned jsem kouknul na seznam přednášek u nás a ejhle, byl tu dnes! :-D Lokh lyava.
Zibura opět nezklamal, opět vtipné a veselé čtení, jen toho alkoholu tam bylo moc :-)
Ladislavu Ziburovi, "princi Ládíkovi", lze jen závidět jeho touhu po svobodě i schopnost podělit se o ni a dobře ji prodat. Nezastírám, že svou povahou je mi tento bohém na hony vzdálený. Pokud bych knihu "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" četla jako cestopis, byla bych hodně zklamaná. Ale jako "profil" Ladislava Zibury (kterého jsem dosud znala jen z internetu) to bylo docela zábavné a inspirativní čtení.
Nesedla jsem si z té knížky na zadek a do vlastní knihovny si ji nepořídím, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla.
Moje první knížka od Zibury, 40 dní pěšky do Jeruzaléma jsem totiž vyposlechla jako audioknihu. I takto v tištěné verzi to bylo dost vtipné, autor prokládá svoje zážitky fakty (za což jsem byla ráda, protože genocida Arménů nebo spory o Náhorní Karabach mi nebyly zrovna blízké), ale hlavně se mi líbí ta nadsázka a ironie. Jasně, občas se tam některé věci opakují (viz pití stakanů), ale to se holt při takové cestě asi stává :-D Nepřestávám obdivovat, s jakou lehkostí se Zibura seznamuje s novými lidmi, přistupuje ke všemu s důvěrou a když ho zrovna přepadne splín, umí s tím pracovat. A jeho vypravěčský talent, ten je asi nesporný. "Podobně jako lišejníky nerušeně rostou na větrem bičovaných skaliskách i lidský život pokračuje na troskách naší civilizace. A tak jsem snídal na místě bývalých palebních pozic, zatímco staří muži u vedlejšího stolu pili čaj."
Třetí kniha mi přišla jako nejslabší dílo ze všech. Možná je to extrémní dávkou alkoholu co autor všude vypil nebo tím,že se v knize zase tolik nedělo...nevím.
Bohužel i Ziburuv smysl pro humor v teto knížce upadá a já se pořádně od srdce zasmála jen párkrát, no prostě jsem od něj čekala daleko víc.
Na druhou stranu to bylo zajímavé čtení a oproti jiným knihám bych to pořad řadila na 4 hvězdičky.
Štítky knihy
Arménie humor cestopisné příběhy cestopisy Gruzie pěší turistika Zakavkazsko
Autorovy další knížky
| 2016 |  Pěšky mezi buddhisty a komunisty |
| 2019 | Prázdniny v Evropě |
| 2017 | Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii |
| 2021 | Prázdniny v Česku |
| 2020 | 40 dní pěšky do Jeruzaléma |
Cestopis jsem nikdy předtím nečetla a po tomhle sáhla jenom kvůli výzvě. Začátek se mi celkem líbil, jenom jsem pak měla pocit, že je to vlastně pořád dokola a jediné, co se dovím, s kým kolik vypil alkoholu. Potom autor naštěstí psal o docela zajímavých lidech a místech, tak mě děj znovu chytil. Po cestopisu už asi zřejmě nikdy nesáhnu, ale moc se mi líbil autorův nezdolný optimismus, který v podstatě čiší z každé stránky. To mám u lidí moc ráda. Taky obdivuju jeho odvahu vydat se jenom tak bez větších plánů a cílu do neznámých zemí.