Obléknu si půlnoc
Terry Pratchett
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/286065/bmid_obleknu-si-pulnoc-VHV-286065.jpg
5
614
614
Úžasná Zeměplocha / Úžasná Plochozem série
< 38. díl >
Tonička Bolavá, s níž jsme se setkali už třikrát v předchozích dílech tetralogie, má tentokrát víc práce než obvykle. Starý baron Chumfurttam, o něhož se starala, zemřel. Je třeba najít mladého barona Rolanda v Ankh-Morporku. Tonička se pro něj vydá a její osobní strážci – Nac mac Fíglové – trvají na tom, že poletí s ní. Ti si ovšem své povinnosti jako vždycky vysvětlují po svém. Pak se objeví Úskočný muž, děsivý lovec čarodějek. Tonička se rychle vrací zpět do rodného kraje, kde je třeba připravit pohřeb starého a svatbu mladého barona, ale Úskočný muž ji pronásleduje. I když není sama – kromě pomoci, se kterou všichni počítají, se objeví i pomoc, kterou by opravdu nikdo z nás nečekal –, střetnutí bude těžké. Poslední díl příběhu by měl mít šťastný konec, ale znáte Terryho Pratchetta. Kdo ví?... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Vydáno:
2011
,
Talpress
Originální název:
I Shall Wear Midnight, 2010
více info...
Přidat komentář
Jsem ráda, že jsem si po Zimodějovi (který mi vůbec nesedl a hodnotila bych ho velice nízko...) spravila chuť. Obléknu si půlnoc pro mě byla podobně zajímavá, jako Toničky první díl (díky kterému jsem se zamilovala do této minisérie). Je tedy pravda, že byl příběh v celku temný, depresivní, ale celkově pro mě byl dost zajímavý a člověku dal prostor se zamyslet, koncept Úskočného muže a jedu byl velice zajímavý. Kniha se hezky a rychle četla.
Tonička se opět musí vypořádat s protivníkem, který by mohl být nad její síly. Tentokrát se jedná o zhmotnění lidské nenávisti k čarodějkám, která pochází ze strachu z neznámého a nevědomosti pocházející z lidské ignorance.
Ačkoliv tento román patří do série pro mládež, je velmi temný. Řeší se zde i domácí násilí se závažnými následky. Pratchett se zde vrací i k obecné lidské zlobě, kdy i obyčejní slušní lidé se dokáží dopustit velkého zla, zejména pokud jsou strženi davem podobně zle smýšlejících. Pokud ale budeme brát, že by tuto knihu měla číst mládež stejně stará jako je v danou chvíli Tonička, tak lze říct, že patnáctiletí jsou již dostatečně vyzrálí, aby smysl Pratchettových poučení nejen pochopili, ale také bez újmy na psychice i zpracovali.
Příběh pak má stejný vzor jako všechny předchozí příběhy o Toničce. Jedinou výjimkou je, že už se nezaučuje jako čarodějka, ale už čarodějnické řemeslo plně vykonává ve své domovině na Křídě. Kromě řešení běžných potíží, které čarodějky řeší, se opět připravuje na přímý střet se svým protivníkem, kdy hledá způsob, jak jej porazit.
Kromě výtky, že číst počtvrté podobný příběh o Toničce začíná být již trochu únavné, lze pak vytknout nekonzistentnost u postavy baronova syna Rolanda. Ten z předchozího dílu, kdy obětavě přišel na pomoc Toničce, a pocitu, že jejich milostný vztah je na dobré cestě, najednou přešel na bezdůvodné značné ochlazení jejich vzájemných vztahů. To se samozřejmě může ve vztazích stát, ale nesedí to u postav Toničky a Rolanda, jak byly v předchozím díle vykresleny.
Příběhy o Toničce Bolavé jsou stále čtivé, přestože Pratchettovi se již nedaří přijít na něco originálního, co by tuto sérii pozvedlo na jinou úroveň. Ani postava Toničky se nijak významně nevyvíjí a ustrnula tam, kde byla v předchozí knize. Může však být vzpruhou pro děti, které se setkaly s domácím násilím, šikanou či jiným druhem týrání, ať už se jedná o oběti či svědky.
Zpočátku člověk Pratchetta hltá, protože se do něj zamiluje. Časem však naopak přibrzdí, zdržuje, z lásky. Protože ví, že by mohl dojít na konec, a to se mu tak nějak nechce. Další Pratchett totiž už zkrátka nebude. Proto jsem od Nevídaných akademiků čekal více než rok na čtení Půlnoci, raději jsem se vrátil k základu, četl starší knihy znovu.
Už však nešlo odolávat. Ač jsem se této knihy upřímně obával, nemohl jsem dále čekat. Toniččina minisérie je jiná, s tím jsme se, myslím, všichni dávno smířili. Je stále humorná, Pratchett ostatně jinak ani psát neuměl, ale dokonce více než v klasické pozdní Zeměploše se v ní ukrývají… ostré hrany. Všechny díly jsou takové, ač myslím, že Klobouk s oblohou byl nejvíce… rozrušující. Obléknu si půlnoc je zase kniha upřímně děsivá. I to Pratchett umí. Vzpomeňme na Časnačaje z Otce prasátek, nebo Karcera z Noční hlídky. Cunning man (anglický originál se mi zamlouvá, omluvte mne, více než český překlad, ač se Kantůrek v tomto díle činil stejně geniálně jako ve všech ostatních), ztělesnění nenávisti a zloby, masové hlouposti, banálního zla (Chápu jej hlavně jako ztělesnění "banálního zla" tak jak jej popisuje Hannah Arendtová ve Zprávě o banalitě zla - ono banální šílenství, které nás jednou za čas, pro pouhou absenci přemýšlení (druhých, třetích, čtvrtých myšlenek) dovede k upalování nevinných dam na hranicích, nebo masakrování židů ve vyhlazovacích táborech.) . To je postava, panečku. To je démon, zlý duch, který dokáže opravdu vyděsit. A že Pratchettovi se mimořádně dařilo ho popsat… nechutně. Kniha je díky němu plná významů, které lze rozplétat a ač se strukturálně jistě nejedná o nejsofistikovanější Zeměplochu a podivnou symbolikou možná neoplývá tolik jako předešlé díly, má ten svůj zvláštní „disturbing“ efekt, který zapříčiní, že když si Cunning mana představíte, zježí se vám vlasy v zátylku. To je znak velkého spisovatelského génia. (Mimochodem, toto se mi zdá velice odpovídající, co myslíte? https://www.flickr.com/photos/18845502@N07/25307485493)
Zajímavé je, že v knize (a platí to možná pro celou Toniččinu sérii) absentuje Pratchettova potřeba násobil, hyperbolizovat. Ona je na to, že má 430 stran poměrně klidná, taková hodňoučká. Nepřehání, děj se vyvíjí poměrně klidně a lineárně. Jistě, občas se trochu zamotá, ale v zásadě platí, že trvá sto stran než se rozjede, pak se chviličku něco děje a pak už zase dvě stě stran končí. Dynamika knihy je opravdu úplně jiná, než jak tomu bylo u starších dílů. Je svým způsobem kouzelné sledovat, jak se Pratchettův styl vyvíjel. Chápu, že někomu může připadat onen pozdější styl nesedící do prostředí Zeměplochy. Já s tím nesouhlasím. Metody se možná trochu změnily, ale střed, jádro zůstává stejné a skvělé.
A ještě jedna věc. Není tomu tak dávno co jsem znovu četl Čaroprávnost. V komentáři k ní jsem napsal, „Ale Esk je přes svou… mno… dětskost opravu celkem sympatická postava. Bohužel Čaroprávností odchází ze scény a pokud vím, více už se s ní nesetkáme. Na druhou stranu, nám bude Esk připomenuta v budoucnu postavou Toničky Bolavé.“ Uznejte, bylo pro mne fascinující číst, jak se tu střetnou tváří v tvář Esk a Tonička. Nečekal jsem, že Eskarinu ještě někdy potkám a že z ní bude tak fascinující postava, specifická ve světe Zempělochy. A bylo to skvělé. Knihu jsem si opravdu užil.
A trochu mimo, musím se vám k něčemu přiznat. Nemyslím si, že kdy najdu sílu přečíst si Pastýřskou korunu, takže tady moje cesta s Toničkou patrně končí. Je to dobrý konec, ne?
Na túto časť som sa celkom tešila, pretože Toničku ako hlavnú postavu som si obľúbila. Ale tento príbeh ma nejak nechytil. Chýbala mi tam nejaká zaujímavejšia dejová linka, ktorá by príbeh ťahala, Úskočný muž ma veľmi nebral. A celé mi to prišlo akési zvláštne. Čakala som, že Tonička v Ankh-Morporku pobudne nejakú dlhšiu chvíľu, nie že príde a odíde. Takisto mi vadilo, ako neustále poukazovala na to, že ona je čarodejka a tak má nejakú moc, niekedy to na jednej strane zvládla povedať aj trikrát. Ale celkovo sa mi kniha čítala dobre, niektoré časti ma naozaj bavili a som rada, že okrem Toničky tam boli aj iné čarodejky – Tonička je síce fajn, len tým, ako už dospela, tak stratila kúsok zo svojho kúzla. Jej protivník, Úskočný muž, mi vôbec nesadol a to ani záver s ním, ten mi prišiel taký zrýchlený a podivný. Musím ale vyzdvihnúť veľa skvelých postáv – napríklad Rolandova nevesta a jej matka. Lenže celkovo vo mne kniha nejaký väčší dojem nezanechala – dočítala som ju len pred pár dňami a už poriadne ani neviem o čom bola. Škoda, dúfam, že posledné tri časti série budú aspoň o kúsok lepšie.
To je můj Pratchett :-)!
Možná napsal ještě některé malinko lepší knihy, ale i tak si zaslouží 5 hvězd :-)!
Je pěkné si ještě v roce 2022 přečíst něco od Pratchetta úplně poprvé. Překvapivě dlouho mi ale trvalo než jsem se začetla. Tak nečekaně temná a vážná je Půlnoc. Někde kolem Ankh-Morporku se dokonce dostavilo mírné zklamání. Ankh-Morpork pro mě byl vždycky nejbarevnějším a nejsmradlavějším fantasy městem ze všech fantasy měst ve všech vesmírech. A tady je najednou takový cizí, šedý a studený. Jenže... ono tohle město nikdy nebylo nic pro čarodějky z hor a není ani pro čarodějku z křídy. A pak to byla výborná kniha. Jiná ale krásná. Vypiplaná. Lepší než Zimoděj, toho zatím považuji z knih o Toničce za nejslabší kus. Jediná námitka, kterou uznávám, je, že Toničku pořád jen něco pronásleduje - tentokrát Úskočný muž. Jinak je to skvělá kniha, pokud v ní člověk nechce za každou cenu najít Úžasnou Zeměplochu, do které ostatně ani nepatří. Líbil se mi policejní Figl. Knihu rozhodně plánuji číst znovu.
„Minulost si musíme pamatovat. Když nevíš, odkud jsi přišel, pak nevíš, kde jsi, a když nevíš, kde jsi, pak nevíš, kam jdeš.”
Moje milovaná Tonička s Nac Mac Fígly a jejich další dobrodružství. Bavila jsem se, délka tak akorát a příběh opět skvělý.
Tonička je moje oblíbená čarodějnice, protože to co dělá je doplněno nápady a průšvihy Mac Fíglů.
Jinak je to pohled Terryho Prachetta, na slabosti lidí v informatice a podléhání fejkům. Byly doby, kdy lidé pronásledovali čarodějnice, dnes z podivných důvodů se odmítají nechat očkovat proti čemukoliv (kromě jiného i proti covidu).
Proti takovým jevům nás ochrání jenom zdravý rozum. Vzhledem k tomu co v současné době předvádí naše školství, tak to nevidím příliš optimisticky.
A vůbec bych navrhoval dětem do povinné četby přidat některé knihy tohoto autora.
Tonička Bolavá se spolu s Nac Mac Fígly vydává do Ankh-Morporku.
Zpočátku rozvleklejší, ale pak tradičně výborné.
(2011)
Když jsem se dočetl, že Obléknu si půlnoc je další Tonička, moje srdce kleslo až do kalhot. Proč? Koho tato série baví, kde je normální Zeměplocha? Pak jsem ale zjistil, že tentokrát se bude děj odehrávat v mém milovaném Ankh Morporku a opět jsem se zaradoval. A po přečtení? Jedno velké a masivní "Meh." Není to prostě ono, ten britský humor Terryho Pratchetta je jaksi pryč a nám tak zbývá skrz naskrz obyčejná fantasy kniha. A to je sakra škoda.
Naprosto kouzelny pribeh Tonicky. Musim uznat, ze nektere rozhnevane a arogantni vyjevy, jako treba mati princeznicky me vyslovene rozcilovali. Mozna taky protoze mam hodne rada pribehy o carodejkach a sebemensi krivda je pak prozivana velmi emotivne. Uz se tesim, az si prectu dalsi knihu (pribehy ctu na preskacku)
Je či není Obléknu si půlnoc součástí série Úžasná zeměplocha? Aby někdo nepodlehl mystifikaci vydavatelů a neuvěřil jim, že úžasná zeměplocha je série 41 knih (včetně jedné o Toničce, co u nás ještě nevyšla) .-) Sice vyšlo více jak 40 knih z prostředí Zeměplochy, ale v sérii úžasná Zeměplocha je knih 35. A Svobodnej národ, Klobouk s oblohou, Zimoděj a Obléknu si půlnoc včetně úžasný Mauric jsou pouhé příběhy ze Zeměplochy (je to většinou i na přebalu) a nejsou součástí série Úžasná Zeměplocha. Pak byste tam mohli počítat i ostatní tituly Zeměplochy jako je Věda na zeměploše (Darwinovy hodinky a Koule), Průvodce po zeměploše či Výtvarné umění Zeměplochy a to nikdo nedělá ani největší fanoušci a vydavatelé… jde o to, že ne vše, co má nálepku Zeměplocha (zmiňuje se o ploše či se na ní odehrává) je součástí úžasné série Úžasné zeměplochy :-) Jinak samozřejmě je to jen akademické pojednání o pojetí série spíše pro fanoušky. Ostatním může být úplně jedno, zda kniha je ze série či není, prostě se líbí, anebo nelíbí.
Jednoznačně nejlepší díl z těch, které jsem již přečetl. Navíc se v knize objevuje můj celoživotní názor, že česnek se dá dát do všeho, mimo sladkého pudinku. Mimochodem, do něj dáváme kousky vánočky namočené v rumu.
Obrovský podíl na excelentním superdílu má samozřejmě překladatel Jan Kantůrek. Nad jeho překlady a dokonalým citem pro jazyk lze jen smeknout a poděkovat směrem k nebesům, neboť nás navždy opustil 21. března 2018.
Nejvíc se moje duše tetelila při dialogu Fíglů, moudru stařenek a čisté duši Toničky Bolavé. Mnohé zde napsané jsou vlastně obrazy, nad kterými je třeba se zamyslet. Pak teprve pochopíte hloubku a moudrosti schované pod povrchem liter. Knihu vřele doporučuji, ale pozor na Úskočného muže!!!
Knihy s Toničkou jsou úžasné a jak roste, tak jsou ještě lepší. Antonie už je skoro dospělá a celkem rozumná, ale fíglové jsou pořád tak nějak drze vtipní :)
Sérii o Toničce zbožňuji, ale první dva díly jsou u mne nejlepší. Tonička je roztomilá malá přemoudřelá a vše je takové víc pohádkovější. Přijde mi, že když byla menší, byla více rázná a víc rozhodná:-)
Ach, tahle kniha mi přirostla k srdci. Tonička Bolavá je moje nejmilejší postava, obecně fandím dílům s čarodějkama, ale tento byl pro mě zatím ten nejlepší. Místy mi připadal romantický, což jsem v zeměploším putování ještě nezažila. V mysli mi utkvěla Toniččina věta: "až budu stará, obléknu si Půlnoc". Brečela jsem, protože mě příběh opravdu dojal. Ten den, kdy jsem knihu dočetla, Pratchett zemřel. Smutné, ale zároveň magické propojení.
Je nenávist nebezpečnější jako psychická nákaza šířící se prostorem nebo až ve chvíli, když si opatří fyzického nositele? Těžko říct, ale boj s ní nikdy nesmíte vzdát, přestože se stáe vrací. Opět skvělý příběh o závažném tématu z pera dnes již bohužel zesnulého sira T. Pratchetta.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1993 |  Barva kouzel |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2007 |  Darwinovy hodinky |
| 2003 | Noční hlídka |
| 1995 | Stráže! Stráže! |
Četla jsem podruhé a opět mi to vzalo dech. Miluju tu knihu.
"Přesto"