Dámy a pánové
Terry Pratchett
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/285988/bmid_damy-a-panove-72e-285988.jpg
4
1215
1215
Úžasná Zeměplocha série
< 14. díl >
Den letního slunovratu v Lancre. Bude horká noc svatojánská. Kola v obilí i v jiných hospodářských porostech se množí jako houby po dešti. Objevují se dokonce i v květináčku s řeřichou, kterou své Stařence vypěstoval čtyřletý Žuchlík Ogg. A Magráta Česneková, čarodějka, se má ráno vdávat... Hosté na královskou svatbu se už sjíždějí a od Ankh-Morporku se blíží dostavník, v němž jede pozvaná delegace mágů.... celý text
Literatura světová Humor Fantasy
Vydáno:
1997
,
Talpress
Originální název:
Lords and Ladies, 1992
více info...
Přidat komentář
Nejmladší z trojice čarodějek Magráta Česneková se chystá provdat za krále Verence, ale přípravy na svatbu naruší elfové, kteří se snaží proniknout na Zeměplochu – ne však jako vznešené bytosti z pohádek, ale jako krutí a manipulativní tvorové, kteří se chtějí zmocnit světa lidí. Bábi Zlopočasná se snaží stát nohama na zemi a nevěřit iluzím, Magráta bojuje jako lvice a stařenka Oggová manipuluje. Vesničané mezitím rozmisťují v obraně proti elfům železo. Byla to opět jízda, jak už to u Zeměplochy bývá, a potřebovala bych si knihu přečíst znova aspoň dvakrát, abych všechny ty humory docenila.
Moje druhé setkání se Zeměplochou. Už jsem věděla, co mám od knihy čekat, takže jsem se do příběhu dostala velmi rychle. Zábavné a napínavé.
Z mágů mám nejraději Výsměška, Bábi Zlopočasná se se Smrtěm a Vetinarim řadí mezi mé vůbec nejoblíbenější postavy Zeměplochy. Dovedete si představit, jak moc jsem si tohle užil? Mimochodem znovu, po sedmi letech.
Mohu-li si dovolit srovnání, myslím, že Soudné sestry byly poněkud lepší adaptací Shakesepara, než Dámy a pánové. Na straně druhé, Sen noci svatojánské nemám, ani přes některé jeho takřka geniální sccény, příliš v lásce a měl-li bych si nakonec vybrat, zda mám raději Shakespearovu nebo Pratchettovu variantu, beru Pratchetta. Oberon s Titánií jsou zde prostě skvělí. Ano, jejich role se tu trochu proměnily, tu se posunula dynamika jejich vztahu, ale to není ke škodě. Elfland Pratchetta prostě není tím samým místem, jako Elfie Shakespeara.
Tím se dostáváme k pohádkám. Tato kniha v podstatě pohádkou je. Je to, samozřejmě, pohádka ve fantasy, ale je to pohádka tolkienovského ražení. Elfové se mohou zdát bližší temným elfům Warhammeru, stahujícím své oběti z kůže a pořádajícím orgie v jejich krvi a vnitřnostech, než krásným a v podstatě dobrým (jakkoliv je to paušalizující a nepřesné tvrzení, se kterým by Fëanor jistě polemizoval) lidem Ardy. No ale buďme k sobě upřímní, takové už pohádky jsou. Ty pravé pohádky. Děsivé příběhy si vyprávíme, prý, aby svět byl méně děsivý. Děsivé pohádky jsme si vyprávěli patrně proto, aby se dětem zdál svět méně děsivým a žila v nich naděje na dobrý konec. Faktem je, že původní pohádky se podstatou příliš nelišily od hororů a thrillerů, krom toho, že jejich konec je jakž takž optimistický. A tak i zde. Střetne se nám zde svět Zeměplochy a pro něj adekvátní svět Elfie, dojde k poznání, jakkoliv drastickému, poznání světa elfů a jejich vladařů a konečně ke svatbě, jejíž dobrý konec všechno spraví.
Ať nás ale ani nenapadne, že by tady autor skončil. Jeho příběh je, jako vždy, podstatně složitější. Má vrstvy. A jakkoliv je tento příběh v podstatě pohádkou a jeho metanarace je o pohádkách, jako takový je o něčem jiném. O železe. Chcete-li o industrializaci a smrti pohádek. Ty už nemohou mít svou sílu, prostě proto, že lidé mají v hlavách železo, pro které se děsivost pohádkového světa, která činí náš svět lepším, proměnila v úsměvný mýtus, který již nikdy nenabude plné síly. Tohle sdělení bychom dnes měli potřebu vnímat spíše katastroficky a rádi bychom se nad ním morálně pohoršili. Autor je ale v téhle věci vcelku optimistický. Ano, mnoho lidí chodí po zemi a bere, bere, bere. Jsou tu ale i tací, kterým na ní záleží a kteří jí pomáhají. A ne, vážená střední a starší generace, není to tak, že by se dnešní pošahané děti rozhodly stávkovat za klima, protože jsou líné, radikální a hloupé, protože nejsou tak staré jako vy a protože jsou to prostě rozmazlení fracci (což je na straně druhé příjemné sebereflexe z vaší strany, kterou člověk rád vidí). Pravdou je, že Pratchett musel vidět, mimo jiné, třeba to, že, například, Čechov v roce 1897 vydal svého strýčka Váňu, v němž se doktor Astrov obává, že svým přístupem k přírodě a hlavně lesům dříve nebo později necháme náš svět shořet.
No a je to švanda! To je jasné. Nevím proč, komická síla čarodějek na mě ze všech sérií působí nejsilněji. Ležérní pokusy Silvera vyškrabat Stařence Oggové oko, jako forma budíku, mě prostě dovedou vždycky úplně rozsekat. Tak co tu máme, komplexní vícevrstevnatou knihu adaptující Shakespeara formou pohádky, vypovídající ledasco o pohádce jako žánru, komentující ekologické a technologické problémy, u které se člověk strašně dobře pobaví a stráví pěkné okamžiky s neuvěřitelně milými postavami, a Magrátou. Co víc si přát.
No jasně! Ještě strukturální přínos pro Zeměplochu jako takovou - mj. v tom, že dotahuje některé otázky Malých bohů a načíná jiné, z Mužů ve zbrani (tj., že je něco osobní ještě neznamená, že je to důležité). Nadto se tenhle kousek řadí beze studu do série ostřejších knih a v jistý okamžik vás dokonce donutí předpokládat, že se při sexu dokonce něco dělalo nohou a dva muži si to dělali klacky. To je v zásadě na úrovni Magického prazdroje a Mrakoplašovy rozpravy s jeho libidem. A pardon, ale kdo by kdy čekal, že v Bábi Zlopočasné někdy uvidíme i erotický náboj?
AUDIOKNIHA
***
Pokračuju v poslouchání dílů Zeměplochy s mými oblíbenými čarodějkami, kterým naprosto excelentním způsobem Zuzana Slavíková přidala nový rozměr. Rozhodně doporučuji!
Po dvou letech jsem se rozhodl, že si zase přečtu nějakého Pratchetta a po pár stránkách jsem se divil, že jsem to neudělal daleko dřív.
Příběh o síle mýtů, ale zároveň i o jejich nevyhnutelném slábnutí. A taky o životních výhybkách, s čímž souvisí motiv paralelních (a zde také parazitních) vesmírů. A samozřejmě o spoustě jiných věcí, jak je u Zeměplochy zvykem, stejně jako je zvykem našlapanost knihy úžasným humorem, jiskřivými postřehy i silnými scénami (zde mládí Esme Zlopočasné, Magráta ve zbrojnici nebo návštěva kovárny NĚKÝM, kdo není jmenován a popsán, ale všichni víme, kdo to je). A že u Pratchetta jsou i malé postavy vždy velké, o tom svědčí „druhý největší milenec na světě“ Casanovlez nebo Herne, malý bůh lovu (ovšem na straně lovených).
Dámy a Pánové je z knih čarodějnic asi ta, ve které nejvíce benefitujete z toho, že jste četli předchozí knihy. Postavy z minulých knih tu mají menší nebo větší (větsinou komickou) roli, zejména návratu knihovníka si cením. Hrozba v podobě elfů tady hraje vesměs druhé housle nějakému osobnímu vývoji v dynamice mezi ústředním triem, ale zase je to prozatím první kniha čarodějnic, u které bych řekl, že se zde odehrává něco, co by se dalo se zamhouřeným okem označit za finální bitvu. Vývoji se nedostává jen hlavním postavám, ale práce se tady odvádí i na postavách vedlejších, zejména tedy na Jeníku Oggovi, který je nový favorit.
Maraton Zeměplochy pro mě znamená, že každá druhá přečtená kniha bude právě pratchettovka. To mě může trošku unavit a ovlivnit tak můj úsudek, ale obecně bych mohl dát celé Zeměploše pět hvězd a byl bych s hodnocením spokojený. Když však hodnotím individuální díla, tak narazím na to, že některé se prostě nepovedlo dopéct jako správný trpasličí chleba. Příběh je dost podobný tomu, co jsme četli v předchozích knihách, ale dozvíme se nové pikošky o vztazích minulých a dojde i ke změně ve vztazích současných. Vždycky jsem měl zafixováno, že Zeměplocha je trošku jako Simpsonovi, kdy se čas prostě zastavil a všechno se odehrává v jeden okamžik. Nedochází k rozvoji, Maggie je pořád batole. Ale Dámy a pánové vám nastíní, že by to mohlo být trošku jinak a rád bych si dal i prequel o mladé Bábi (říkalo se jí i za mlada Bábi?), jak to roztáčela. Určitě by ji stařenka tumfla, ale ty její extempóre bych raději neviděl. No takže je to super, zasmějete se, ale příběh a zvraty jsou tak nějak navíc vedle zajímavějšího příběhu postav.
(SPOILER)
Pro moji představivost jedna z klíčových knih Zeměplochy. Ne z toho hlediska, že bych řekla "Jo, tahle patří mezi top 5, které by si člověk měl přečíst, než se rozhodne, že ho Zeměplocha nebaví". Možná není ani tak vtipná jako jiné kousky. Je to příběh o tom, že "ten těžší způsob je po čertech těžký, i když zdaleka ne tak těžký jako ten snadný způsob". A zapomněla jsem, jak se mladé "čarodějky" v této knize podobají těm kolem paní Našeptávalové. "Nezkoušejte být paranormální, dokud se nenaučíte být normální." Autor tenhle motiv později vyždímal do sucha. Ale je to první kniha, kde jsem se setkala s myšlenkou, že elfové jsou ti zlí a připomínají vosy. Do té doby jsem vyrůstala s představou Tolkienových elfů. Pratchettova verze elfů mě zaujala. Dnes je v různých mírnějších obdobách poměrně populární (nejen) v YAF (Holly Black, Julie Kagawa, Maggie Stiefvater), ale zatím jsem nenarazila na nic, co by bylo starší než 1992. Sapkowskiho elfové jsou celou dobu spíš "takoví jiní lidé" a až v Paní jezera (1999) dostane čtenář možnost podívat se, jak by vypadal svět podle elfů. Aaronovitche v podstatě netřeba zmiňovat, protože ten z Pratchetta těží zcela přiznaně. Zdá se mi, že pokud jde o elfy jsou Dámy a pánové zásadním bodem odklonu od tolkienovské fantasy. Zároveň se konečně dostáváme do bodu (už při 14. knize), ve kterém je vidět autorovo rozhodnutí, že nepotřebuje do každého dílu nového arcikancléře a je potřeba zapracovat na osobní historii a konzistentním charakteru řady postav. Zkrátka Pratchett začal brát svou tvorbu vážně. A tak dostáváme díl, kde se známé "komické postavičky" stávají skutečnými literárními hrdiny.
*
Stařenka Oggová se podívala pod postel, aby zjistila, zda se tam náhodou neskrývá nějaký muž. Nebyl tam, ale člověk nikdy neví, kdy přijde ke štěstí.
*
"Byl bych nerad, abyste si mysleli, že je to snad přepadení," prohlásil.
"Byl bych raději, kdybyste to brali spíše jako pikantní příhodu, kterou budete pyšně vyprávět svým vnoučatům."
Z kočáru se ozval hlas: "To je on! Ten, co mi ukradl koně!"
Z okénka se vysunula kouzelná hůl. Náčelník poznal vyřezávanou ozdobu v podobě dubových ratolestí na jejím konci.
"Tak okamžíček," řekl sebevědomě. "Znám pravidla. Mágové nesmějí použít magii proti civilistům s výjimkou situací, kdy se ocitnou v ohrožení živ-"
Z konce hole vyletěl oktarínový blesk.
"No, ono to není žádné pravidlo," vysvětloval Výsměšek. "Je to spíš jen takové doporučení." Pak se obrátil k Rozšafínu Ctibumovi. "Doufám, že jste si všiml toho zajímavého použití Štoskládova morfologického rezonátoru."
Rozšafín sklopil pohled.
Náčelník lupičů se změnil ve velkou dýni a v souladu se zákony všeobecného humoru zůstal na jejím vrcholku jeho klobouk.
"A teď," rozhlédl se Výsměšek, "bych byl rád, kdybyste vy ostatní, co se ukrýváte za kameny a stromy a tak dál, vylezli ven, abych na vás hezky viděl. Tak, pane Ctibume a vy knihovníku, buďte tak laskavi a obejděte pány s kloboukem."
"Ale to je loupež!" vykřikl vozka. "A jeho jste proměnil v ovoce!"
"V zeleninu," opravil ho Výsměšek. "Víte, to kouzlo za pár hodin vyprchá."
"A mně dluží koně," upozorňoval Casanovlez.
Bandité zaplatili. Velmi neradi a pomalu odevzdávali peníze Rozšafínovi a stejně neradi, ale velmi rychle, je sypali do klobouku knihovníkovi.
"Tak se nám sešlo skoro tři sta tolarů, pane," hlásil Rozšafín.
"A kůň, na toho nezapomeňte. Moment, dva koně, vidíte, na toho druhého jsem si až do téhle chvíle ani nevzpomněl!"
"To je slušný kapitál! Teď si můžeme výlet skutečně užít. Takže kdyby byli pánové tak laskavi a odstranili ten zátaras, mohli bychom pokračovat v cestě."
"Abych řekl pravdu, tak jsem měl dva nákladní koně, teď jsem si vzpomněl!"
"Ale takhle to přece vůbec nemá být! Tohle nemáte dělat vy! Vy máte být přepadení a oloupení!" křičel kočí. Výsměšek ho shodil z kozlíku.
"My máme prázdniny," oznámil mu přátelsky.
*
"Bylo to před padesáti lety!" bránila se Bábi. "Nemůžeš se tady najednou jen tak objevit a tvrdit, že všechny ty roky nebyly."
"Ale já přece vím, že byly," souhlasil Výsměšek. "Teď jsem hlavní mág. Stačí mi vydat příkaz a tisíc mágů mě hm, když o tom tak přemýšlím, asi neposlechne. Řeknou cože? nebo se začnou hádat. Ale všimnout si mě musí."
"Byla jsem několikrát na univerzitě," zabručela Bábi. "Je to rozhádaná smečka tlustých dědků s dlouhými vousy."
"Přesně! To jsou oni!"
*
Byla tady zbroj pro lidi. Byla tady zbroj pro koně. Byla tady dokonce zbroj pro havrany, i když projekt vzdušné útočné síly, který byl celoživotním snem krále Gurnta zvaného Hloupý, se v konečné fázi nějak nedokázal odpoutat od země.
*
"Jenže na druhé straně," rozumoval Rozšafín, "jsou hřbitovy plné lidí, kteří se někam odvážně, ale neuváženě vrhli."
"Ook."
"O čem to mluví?" řekl kvestor, který na své cestě jinam krátce prošel skutečností.
"Myslím, že řekl, že jestli se nic nestane, budou brzo hřbitovy plné kdekoho," odpověděl mu Rozšafín.
*
"Nemáme žádnou naději," řekla Stařenka.
"No, já myslím, že jedna možnost by tady byla," ozval se Výsměšek. "Já tedy nerozumím všem těm věcičkám kolem kontinua, ale podle toho, co říkal mladý Ctibum, se všechno musí stát někde, chápete, co myslím, což znamená, že se to právě tak dobře může stát tady. I když šance, že se to stane, je třeba jen milion ku jedné, madam."
"To je všechno moc hezké," řekla Stařenka, "vy se mi tady snažíte říct, že za každého pana Výsměška, který se dnes v noci zachrání, musí dalších 999 999 Výsměšků zemřít?"
"Ano, ale na těch ostatních chlápcích mi vůbec nezáleží," odpověděl jí Výsměšek. "Ti se o sebe jistě dokážou postarat. Dobře jim tak, to mají za to, že mě nepozvali na mou svatbu."
(SPOILER)
J. R. Tolkien se mýlil! Andrzej Sapkowski a Terry Pratchett mají pravdu. Zničit Elfy, ty vysoké , štíhlé, krásné a sličné bestie, co loví a zabíjejí lidi jen pro svou zábavu, nebo je zotročují. A rozhodně vyhubit šílené jednorožce, ať již říhají, případně prdí, duhu nebo ne. Pravda je, že ve světě Zaklínače to byly jednorožci, kdo pomohl Ciri a koho se Elfové báli. Ale tady jsme na Zeměploše a proti Elfům jsou i trpaslíci a trollové naši bratři.
Po trošku nesourodém a pro mě podivném ději Čarodějky na cestách jsem sáhl po další knize s tématikou čarodějek v horách Beraní hlavy s určitou nedůvěrou. Chyba lávky! Kniha je vážně skvělá a slovy Davida Listera z Červavého šprtajzlíka ji hodnotím 5,5 pračky Whirpool. Terrymu se podařil i závěr, ačkoliv je opět takový sladkobolný. Každopádně Magráta se po hrdinném boji s Elfy za Verence provdala, Jeník Ogg se projevil jako charakter a relativně statečný člověk a Jasoň, ačkoliv se opil i s dalšími členy "kulturního tanečního a pohybového studia" Lancreských Morrisových tanečníků mačkadlicí hůř jak Dáni. Je to možná paradoxní, ale začal mi být sympatický Casanovlez, ačkoliv jeho vášeň ke stařence Oggové nechápu. Vždyť za tu babu nevděčnou všechno oddřou její nebohé snachy a jí není skoro nikdy nic dobré.
Ovšem největší frajer ze všech je knihovník a to mi nikdo nevymluví. Ook!
A na závěr jedna z myšlenek otce Fury, resp. Terryho Pratchetta:
"Kuše je velmi užitečná a účinná zbraň, vymyšlená tak, aby byla rychlá, praktická a co možná spolehlivě zabíjela i v rukou nezkušených, prostě něco jako rychlejší verze známého teleshopingu."
Miluju dily s carodejkami a hlavne fakt, ze vsude jsou elfove krasna, uzasna, skvela , nejlepsi stvoreni, ale tady jsou to hajzlici proste :D. Tentokrat jsem si ovsem pustila audioknihu nactenou Jirim Pobudou a muzu jen a jen doporucit! Cte naprosto uzasne a genialne meni hlasy, takze jsem si to hodne uzila!
Díly s čarodějkami mě baví a vždy znovu mě mrzí, že neznám Shakespeara, pravděpodobně přicházím o půlku zážitku.
(SPOILER)
Angličani mají pravděpodobně ve školních osnovách povinné hodiny krutopřísně fťypnejch přirovnání! Terry je opět rozhazuje plnými hrstmi, stejně jako třeba autoři Trpaslíka, Zmije a podobných ostrovních perel.
Vtip, humor, sranda a trocha toho filozofování - opět dokonalost jako vždy.
A Magrátě to ranec přeju!!!
Jo, a mimochodem, Tolkienovi elfové jsou snad jediní kladní, jinak Angličani se jich odjakživa bojí a vyhýbají se jim, seč můžou, i ve všech literárních dílech, protože elfové jsou cháska nebezpečná a zlovolná a lidi se snaží vždy jen zaplést do svých tenat a využít...!
Skvělá Zeměplocha. Čarodějky jsou nepřekonatelné a s každým dílem se mi líbí víc a víc. Sérii mám přečtenou po několikáté a stále přemýšlím, jestli je lepší Hlídka nebo Čarodějky.
S chutí jsme si s přáteli četli nahlas další knihu tohoto mimořádného autora. Rádi jsme se opět setkali s Bábi Zlopočasnou, stařenkou Oggovou a Magrátou Česnekovou, kterou jsme opustili v předchozím čtení ve chvíli, kdy vlastně ona sama přitáhla šaška na pódium, aby se ukázalo, kdo vlastně doopravdy má být dalším králem v Lancre. Elfové byla zvláštní sorta, to teda jo. Jsme rádi, že jsme se seznámili s dalším dílem, i když nám v některých místech připadal někdy až příliš zamotaný. A u mnohých výroků některých postav jsme se dobře pobavili. Děkujeme.
Fantasy, které nikdy nezklame a nechybí ani správná dávka humoru a humorných průpovídek. Jednou za čas stojí za to otevřít nějakou knihu tohoto autora. Do tohoto unikátního světa, který autor vymyslet, se jeden rád vrací :)
Trio čarodějek a výprava mágů (v čele s Vzoromilem Výsměškem a Knihovníkem) se potkají na královské svatbě v Lancre. Čtrnáctá Zeměplošská kniha obsahuje spoustu odkazů na Sen noci svatojánské, velkou porci humoru, povedenou a napínavou zápletku, zajímavě pojaté elfy, a podle mně jde o jednu ze tří nejlepších Pratchettovek.
Autorovy další knížky
| 1993 |  Barva kouzel |
| 1997 | Dobrá znamení |
| 2007 |  Darwinovy hodinky |
| 2003 | Noční hlídka |
| 1995 | Stráže! Stráže! |
Miluju Pratchetta ale tohle je za mě slabší kniha. Má do spád a pěkně to odsýpá, ale ten konec je takový nedopečený a nesmyslný. Kdo tedy zachrání celou situaci? Je to Magráta? Je to Bůh s parožím, který přijde a hraje si na Deux ex machina? Nevím, z toho konce jsem byl zklamaný.